Lordsburg v nás zanechal hlubokou vzpomínku – bezkonkurenčně nejhorší město, které jsme v americe zatím navštívili. A to je co říct, když po 5 dnech v poušti dorazíte do města, tak toho moc nechcete – najíst, umýt, nakoupit, najíst, když to jde tak vyprat a pak už snad jenom najíst. Lordsburgu nás ale zaskočilo, není tam kromě pár motelů pro kamioňáky nic… je to jenom roztahany chomáč stavení kolem dálničního sjezdu v poušti. Jediná restaurace do které nás měl majitel kempu odvahu poslat byla u druhého sjezdu 3km od nás, to jsme zavrhli a tak jsme vyrazili na průzkum. Velká chyba. Pizzerie otevřená 3 dny v týdnu, zavřená navzdory tomu že jsme trefili správný den. Restaurace doporučená v průvodci vyhořelá. Během 30 min jsme nenašli nic jiného než podezřelý mexický podnik El Charro. Nikdy, nikdy tam nechoďte! Následujících 8 hodin jsem nedokázal nic pozřít jak jsem byl znechucenej. Ani pivo jsme si nakonec nedali! V kempu jsme se zabydleli v prádelně a zařídili si tam kancl – venku se nedalo být kvůli větru. V noci jsme ještě nastudovali water report s aktuálním stavem vodních zdrojů v další etapě a těšili jsme se na to jak ráno vypadneme.

Ráno celí natěšení vstáváme v 5h, na benzínce si dáváme kávu a muffin, dotankujeme vodu a vyrážíme. Čeká nás pouštní údolí asi 25 kilometrů než dorazíme do hor. Není tu vůbec nic a my podivně kličkujeme po poušti jak se snažíme sledovat trasu mezi soukromými pozemky. Na to si tu potrpí…

S obrovskou úlevou nakonec odpoledne začínáme stoupat a míjíme milník prvních 100 mil!

Za námi v údolí už zase zuří prašná bouře ale nám se začínají objevovat stromy a krajina je příjemnější. Konečně se ukazuje i hřeben přes který se přehoupneme do Silver city. Cestou se znovu několikrát potkáváme s Markem co startoval ve stejný den jako my. Je to starší chirurg z Aljašky, který se už 15 let snažil vzít na tuhle cestu půl roku volna a konečně se mu to povedlo! Dovídáme se od něj, že Turbo zůstal na hotelu a bude si kurýrovat bolavé koleno. škoda, bylo to fajn potkávat staré známé. Hlavně aby se dal do kupy!

Oli šlape jako drak, nic nás nebolí a tak ukrajujeme každý den z plánu něco navíc – 35km. Je to pro nás tak akorát aby nic kriticky nebolelo. Obdivujeme Kubu Čecha, který teď šlape na PCT a dělá pravidelně přes 40km. Snad mu to vydrží, protože cesta je ještě dlouhá. Koukněte na jeho blog.

Oli měla druhý den vánoce, protože uprostřed dlouhého úseku bez vody, kde jsme radši zvolili žízeň, než táhnout přes hřeben vodu, narazili u silnice na „trail magic“. Na stromě navěšené tašky s ovocem, pivem a vodou. Nechali je tam kamarádi lidí co šlapou den před námi a oni se jim (a pár sťastlivcům okolo nich) snaží cestu pouští zpříjemnit. Oli tam běhala a nakukovala do všeho se slovy“ boží „. To se nedalo jen tak přejít. Pomlsali jsme, pososali, vzali litr vody navíc a vyrazili přes kopec.

Zítra nás do Silver City čeká 20km po asfaltce, tak se k ní snažíme dostat co nejblíž, ať si tu parádu stihneme odbýt do oběda.

V noci poprvé trochu mrzne a nechce se nám ráno vstávat. Nakonec vyrážíme v sedm a v poledne už obědváme v Silver City. Krásné, živé městečko, které má v centru kemp a pivovar…

Dostáváme smsku od Marka ze je ve městě a dokonce se hlásí i Turbo, tak vyrážíme probrat zážitky nad pivem. Zítra zahajujeme 9ti denní etapu kaňonem řeky Gila. Docela se ochladilo, tak doufáme že skoro dvě stovky brodů ve zdraví přežijeme!

Petra a Ola