Cesta svatého Olafa

Norsko má svatoolafskou pouť a na výběr je z několika variant (viz Pilegrimsleden | Maps), kdy každá z nich končí v Trondheimu u Nidaroského dómu. Hrobu svatého Olafa a korunovačního dómu norských králů. Já jsem si vybrala Østerdalsleden – cesta z města Rena do Trondheimu (cca 375km).

Přípravy na cestu

Hledala jsem zdroje s relevantními informacemi, co vlastně od té cesty můžu čekat. Bylo jasný, že to asi nebude podobná sranda jako trek na Mallorce. Pročítala jsem oficiální stránky (www.pilegrimsleden.no/en), blogy (moc jich neexistuje), k Vánocům jsem dostala knížku o svatoolafské cestě, ale ta byla z Osla do Trondheimu, takže mi moc indicií nedala,… Zkrátka jediné, co jsem se dozvěděla bylo, že v Norsku často prší a že budou určitě potřeba nepromokavý ponožky a moskytiéra na hlavu. Papírová turistická mapa na tu oblast je nesehnatelná – nouzově jsem si teda udělala printscreeny z mapy.com a www.norgeskart.no a společně s popisy jednotlivých etap z ofikowebu jsem si to vytiskla s sebou.

Je to poutní stezka, tak jsem si chtěla pořídit kredenciál – v Oslu ho prodávají jenom v centru (tam jsem ale vůbec nejela – vlak na start treku jel z letiště, které je od centra Osla cca 20minut jiným vlakem) a v Reně ho taky nejde sehnat (psala jsem na informační centrum). Tak jsem ho objednala z Norska… Českou Poštou… Na konci května (5 týdnů před odletem)… Tenhle příběh zkrátím – po celním řízení, které stálo víc jak trojnásobek ceny kredenciálu, jsem si ho konečně vyzvedla den před odletem… (Spoiler alert!!! vůbec ho s sebou nepotřebujete :D)

Dva dny před odletem řeším jídlo – strejda Google mi totiž píše, že poslední potraviny před Trondheimem (v městečku Singsås) jsou zavřené, a to by znamenalo mít v batohu jídlo na 6-7 dní. Trochu se toho bojím, tak nakonec beru víc sušeného jídla než bylo původně v plánu a s tím souvisí i varianta poslání balíčku s jídlem z Reny do Tynsetu. Problémem ale je, že na zaslání balíčku do boxu přístupného 24/7, je třeba norské telefonní číslo. Stejně tak s posláním balíčku na jinou poštu. Nakonec se zaslání vzdám a smířím se s tím, že to raději ponesu celou cestu.

Cesta svatého Olafa — 1. den 28,5 km ↑753m ↓756m

Po nočním příletu do Osla (kolem 22h) strávím noc na letišti. Vlak jede ráno v 7, tak mi přišlo zbytečné shánět hotel. Po “kvalitním” čtyřhodinovém přerušovaném spánku se přesouvám vlakem do Reny s přestupem v Hamaru. Prší už od příletu a ani v Reně není jiná situace. Už na nádraží teda oblékám pláštěnku a vyrážím za dobrodružstvím s malou zastávkou v Coop, kde koupím repelent. Je 10°C (pocitově 7°C), prší, fouká, únava je velká, ale hned za městem vcházím do nádherného lesa plného borůvek. Dopuju antioxidanty a užívám si přírody.

Občas přestane na pár minut pršet, ale pláštěnku si nechávám, protože je fakt zima. Cesta vede kolem vojenského prostoru, odkud se ozývá střelba a výbuchy. Docela se těším, až budu o kus dál, protože tohle až moc vrací do reality současné Evropy.

Střídají se zpevněné cesty a lesní cestičky, terén je houpavý, ale nikde žádné velké stoupání nebo klesání. Komáři se taky nehlásí o slovo, zatím je to super cesta 🙂 Navíc značení je parádní – jak kdyby se učili u Klubu českých turistů.

Dojdu do přírodní rezervace Deset a zrovna vysvitne sluníčko. Únava mi nedovolí jít dál a zároveň se ocitnu na ideálním plácku, kde rozdělám stan a začnu sušit věci. Večer u čtečky může začít.

Dřív jsem jezdile s Deschute plus, ale po pár zkušenostech s mravenci, pavouky atd. jsem pro klid své duše vyměnila tarp za stan Lunar Solo. O hodně hůř se suší, to nepopírám, ale daleko klidněji spím, když vím, že jsem v uzavřeném prostoru. A kvalitu spánku preferuju před váhou. Jsem prostě holka z města.

Cesta svatého Olafa — 2. den 42,5 km ↑1476m ↓1085m

Po 11h ničím nerušeném spánku mě budí sluníčko, prohřívá stan (v noci byly 3°C) a nabízí ideální variantu sbalení – vše je suché, nic nemusím přes den dosušovat. Pokračuju po pěšině přes lesy až se napojím na štěrkovou cestu. Potkávám několik opuštěných chatiček, kde by se taky dalo přespat (zároveň je možné jít celou trasu bez stanu – seznam placených ubytování je také na webu), a plácků podél cesty ideálních na stan. Po několika kilometrech se na cestě najednou objeví kráva s teletem. A za ní další. A další.

Všichni se mě před cestou ptali, jestli se nebojím medvědů. Nebojím – žádní tu nejsou. Ale z krav naboosterovaných ochranitelskejma hormonama mám fakt velký respekt. Chvíli na sebe koukáme a přestože mám pořád suché boty, obětuju se a uhnu z cesty do mokřadů, protože krávy jsou pro mě fakt nevyzpytatelná zvířata. Když se vzájemně vyhneme, vracím se na trasu. A během dalších kilometrů mám štěstí a vidím losici s losátkem.

Obědvám u řeky Rena kousek za Bråtån, následuje cca 6km úsek po štěrkové silnici a pak začíná pořádná sranda – bláto, močály, rašeliniště,… Boty byly mokré po pár metrech, takže si beru nepromokavé ponožky. Drží velmi dlouho než taky promoknou, ale šla jsem i stovky metrů potokem a při každém kroku jsem nabírala vodu, takže za mě dobrý 🙂

Občas se objeví i suchý úsek, kdy boty trochu proschnou, ale je dost velká jistota, že do večera suché nezůstanou. Cesta vede kolem nádherných jezírek a jezer (Trolltjønna, Netsjøen,..) a skoro u každého je chatka (placená). Jedna z nich je otevřená, klepu na dveře, ale nikdo se neozývá. Obcházím ji a na lavičce sedí další poutník a zrovna si píše deník. Když ho pozdravím, má skoro infarkt. Propiskou si chudák protrhnul stránku v deníku, jak se leknul. Je na cestě 4. den (taky šel z Reny), ale měl nějaké zdravotní problémy, tak šel pomalu. Jde v pohorkách, který má úplně promočený, stejně tak ponožky a snaží se to všechno usušit, proto končí dny brzy.

Pohorky ale bohužel neschnou tak jako moje Topánky, půjde teda asi celou cestu v mokrých botách a skončí asi už v Tynsetu. Nabízí mi, že můžu v chatce taky přespat, ale mám za sebou teprve 28km, je brzy a cíl mám až u jezera Skårsjjøen, což je ještě minimálně 12km.

Pokračuju v cestě a v duchu toho týpka lituju. Další kilometry se drží ve stejném stylu – mokřady, mokřady a zase mokřady. Takže jen vyjde z chatky, boty bude mít zase mokré.

Cesta lesem a mokřady má svoje kouzlo. Je tu miliarda mravenců a obří mraveniště potkávám na každém kroku (i víc jak metr vysoká). Po několika hodinách v téhle divočině se člověk stane odborníkem na čtení terénu – kde se bota moc neproboří, kde bude nejméně vody, kde se bude dát nejlépe přeskočit,… 

Zbývají dva kilometry k jezeru, kde by měl být i volně přístupný přístřešek, a na obloze je vidět přibližující se obří černý mrak. Už asi hodinu neprší, věci mám suché (kromě bot a ponožek), nechce se mi zmoknout. Nabírám teda rychlost a běžím až k přístřešku, který je naprosto luxusní. První kapky padaly už když jsem se blížila a když jsem pod střechou, začne pořádný déšť. Vybalím si spaní a vykoupu se v jezeře. Po dešti začnou létat komáři a midges – až dnes jde do akce repelent z Reny a dodává Norsku příchuť tropického ovoce. V noci spím s moskytiérou na hlavě, jinak to nejde.

Cesta svatého Olafa — 3. den 8,5 km ↑42m ↓385m

Dnešní ráno se dá popsat jedním slovem – trudomyslnost. Celou noc pršelo, všechno je mokrý nebo vlhký a nechce se mi nikam. 

Jsem mistr megaplánů, ale při realizaci je nutný spadnout nohama na zem. A tak mi dochází, že dát 375km za 11 dní v tomhle terénu a podmínkách je pro mě jakožto netrénovaného jedince nereálný (cca 35km denně).

Kdybych měla suchý boty, tak by to šlo, ale déšť a mokřady si nevybírají. Beru mapu a zkoumám možnosti. Následují etapy do Tynsetu, které vedou z velké části po silnicích a to mě moc nebaví. Zároveň od jezera Skårsjjøen, kde spím, je to co by kamenem do Koppangu, odkud jede vlak do Tynsetu. Je rozhodnuto, definitivně abdikuju na post ortodoxního poutníka dodržujícího přesnou trasu treku.

Seběhnu do Koppangu, kde v obchodě dokoupím zásoby a jdu čekat na vlak, který jede asi za 1,5 hodiny. Čekárna na nádraží je jako pětihvězdičkový hotel – teplo, el. zásuvky a záchod. Rozvěsím věci po čekárně, dám sušit boty, dobíjet telefon a powerbanku a začtu se do další knížky.

V Tynsetu zase prší a podle předpovědi to potrvá až do zítřejšího rána. Ubytuju se v Campingu, suším všechny věci z batohu a odpočívám. Trudomyslnost začíná ustupovat.

Cesta svatého Olafa — 4. den 35,5 km ↑1073m ↓862m

Vyrážím chvíli před 8h, protože neprší, po silnici směr Trondheim. Značení mě vede do mokřadů, ale na mapy.com je cesta přerušená. Volím cestu po zpevněné cestě, kudy vede cyklostezka a na trasu se napojím o pár kilometrů později.  Následuje stará cesta do Vingelenu, která je plná bláta a všudypřítomných bobků od ovcí. Každou chvíli začne pršet a pak zase přestane jen na takovou dobu, aby mi uschla pláštěnka a zase začne. V mezičasech nastupují naplno mouchy – lítá jich kolem mě snad tisíc a přitom jsem se na ubytku sprchovala 🙂 Cesta blátem je výživná, do toho déšť a říkám si, že už to snad ani nemůže být lepší a v tom začnou padat kroupy. Ještěže mám kšiltovku 🙂

Ve Vingelenu je vše zavřeno, protože je neděle. Obědvám ze zásob na lavičce u obchodu a pokračuju v cestě po silnici. Provoz je tu úplně minimální. Střídají se zpevněné cesty s lesními stezkami a značení není nic moc. Pomalu přestává pršet. Minu odbočku k jezeru Båttjønna a musím se asi 350m vracet, ale dobře jsem udělala. Postupně se mi odkrývá pohled na jezero a vidím v dálce i přístřešek. Na mapy.com si ověřuju, že tam fakt nějaký je. Dnes bude zase ubytování zdarma 🙂

U jezera je docela provoz – místní rybáři sem jezdí celý den, poslední přijeli kolem 22h. V červenci tu není noc, kolem půlnoci se trochu sešeří a ve 2:30 už je zase plné světlo, ale tma tu vůbec není.

Cesta svatého Olafa — 5. den 26,5 km ↑517m ↓564m

Pokračuju rašeliništi dál, kde namočím boty, ale nepromok ponožky drží. Na silnici do Dalsbygda přezuju suché ponožky a pokračuju do městečka (po cestě zase začne pršet, tak zase měním ponožky). Je tady obchod Joker (v neděli zavřený), kde se dají kromě potravin dokoupit i další potřeby (lepidla, lepící páska, provázky,…). Mapy mi ukazují ještě kavárnu – zase prší a je zima. Něco teplého by bodlo. Ale cedulka hlásá, že je otevřeno jen v sobotu 11:00 – 14:30. Pod střechou u kavárny obědvám (v péřovce a pláštěnce, je fakt zima) a v 11:30 se začne sjíždět místní pánský klub. Přijede jich nezávisle na sobě asi 25 a ptají se, kam jdu. A za chvíli mi donesli kafe a koláč. S vděčností přijímám a pokračuju v cestě. Pořád prší.

Trek v mapy.com je vedený jinak než je reálné značení (to je poměrně často), a tak si vybírám, jestli půjdu po silnici nebo po cestičkách. Zároveň značení je tu docela mizerné. Konečně přestane pršet a začnou se sušit boty. Pokračuju v cestě a když se kouknu do mapy, tak zjistím, že jsem před 1,5km minula odbočku. Silnice ale zase na trek navazuje, tak se nevracím a je to výhra pro ten den. Asi 0,5km před vodopádem Storfossen je parkoviště, u kterého je suché WC a posezení u řeky a taky přístřešek z roku 1832. Všude se tu pasou ovce a hned mě jdou vítat. Celé odpoledne a večer neprší, tak všechno usuším a začnu číst další knížku. Zatím nemám puchýře, ale mokré boty nohám moc neprospívají (v pohorkách si to tu neumím vůbec představit).

Důležitá informace pro dámy — všechny přístřešky, chatky a suchá WC jsou bezpavoukové. Neviděla jsem jedinou pavučinu ani jediného osminožce, takže pokud byste se snad zdráhaly spaní v těchto lokalitách, tenhle důvod si můžete škrtnout.

Cesta svatého Olafa — 6. den 38 km ↑1027m ↓1162m

Na dnešní den se obzvlášť těším. Ráno rychle sbalím suché věci, neprší, tak to jde rychle a vyrážím po silnici směr národní park Forollhogna. Ještě než do něj vstoupím, absolvuju pár kilometrů mokřinami, ale postupně se mi otevírají nádherné výhledy.

V národním parku je značení většinou na kamenech a cesty vedou jinudy, než ukazují mapy.com. Zároveň ne vždy vidím další značku a cestičky místy úplně vymizí, jdu tedy přibližně správným směrem a po několika desítkách metrů zase na cestu narazím. Hodně úseků je podmáčených. Cesta vede kolem nádherných jezírek, místy leží zbytky sněhu.

U jezera Forollsjøen je “pláž”, kde se dá postavit stan a strávit tam další den třeba s výletem na vrchol Forollhogna. Zároveň je to první místo, kde potkávám skříňku s razítkem do kredenciálu (do té doby jsem je hledala všude a nikde nic nebylo, kostely byly zavřené a žádné razítko jsem neměla).

Pokračuju dál přes hory, kochám se výhledy, v dálce jsou vidět zasněžené vrcholky v národním parku Dovrefjell-Sunndalsfjella, a začnu sestupovat k Tangvollen. 

Velké plus dnešního dne je, že už asi od 11hodin mám suché boty!! Úplně si libuju, že se to dnes povedlo a že večer nebudu muset sušit. Ale u Tangvollen čeká zrada. Mají tam přes silnici natažený elektrický ohradník a navíc slyším bučet krávy. Tam tedy bez svolení majitele raději nejdu. Obcházím Tangvollen a jejich vymezený pozemek ohradníkem je samozřejmě na samé hranici s mokřinami.. Po pár krocích zapadám po lýtko do bahna a bota je zase mokrá. Během dalších metrů mám rybník i ve druhé botě. Trudomyslnost se hlásí o slovo. Z posledních sil dojdu k Storbekkøya museumsseter, kde nacházím přístřešek, ve kterém budu dnes spát.

Storbekkøya je historická horská salaš sloužící jako muzeální expozice tradičního salašnictví. Má otevřeno čt-ne 12:00 – 18:00 a je tu další skříňka s razítkem. Přišla jsem mimo otevírací dobu, místo je úplně opuštěné. Začnu sušit věci a jdu se podívat na soutok řeky Bua a Storbekken, odkud nabírám vodu.

K večeru nabírají komáři na síle, tak spím s moskytiérou přes hlavu.

Cesta svatého Olafa — 7. den 17 km ↑530m ↓366m

Hned za zatáčkou míjím ceduli Trondheim 110km. Pokračuju po silnici až k Brandegghaugen, odkud cesta míří do lesů. Značení pokulhává, dlouhé úseky přes mokřady a rašeliniště jsou náročné jak fyzicky, tak tentokrát i hodně psychicky. Kolem mě lítá snad tisíc much a hovad a i nabrání vody je velmi nepříjemná záležitost. Moskytiéra na hlavě je tady nezbytnost. Postupně se dostanu až k chatě pro poutníky Vardan.

Mám strašnou žízeň a hlad – kvůli mouchám a hlavně hovadům se vůbec nedalo zastavit. V chatě se dám trochu do kupy a řeším, co dál. Je teprve 13h, mám za sebou 17km, ale únava a pohodlnost mě přemohla. K další chatičce je to ještě přes 30km, to nemám šanci dát a v těchto podmínkách si neumím představit být mimo stan a i tam by mě mouchy ubzučely k šílenství. Zůstávám tedy v chatce.

Problém je akorát nedostatek vody. Na mapách jsou v okolí jezírka. Jdu to prozkoumat, ale nedá se k nim přes bláto dostat nebo je to jenom 15cm stojatá voda s hladinou pokrytou mrtvými muškami. Riskuju to, voda mi fakt chybí. Nabírám vodu s muškami, filtruju a pro jistotu ji ještě převařím. Zároveň jsem se těšila na jezírka, že se budu moci trochu umýt, ale to byla velká utopie.

Odpoledne a večer strávím u další knížky.

Cesta svatého Olafa — 8. den  40km ↑831m ↓1154m

Po vydatném odpočinku vyrážím v 7:30 k Singsås. Přibližně v 7:33 už mám mokré boty. 

V Singsås jsou potraviny (podle googlu zavřené) otevřené, a tak si kupuju oběd (který rovnou sním na lavičce před obchodem) a ještě nějaké další zásoby.

Pokračuju dál a za Singsås odbočuje stezka do lesa do mokřadů. Mám na výběr – buď půjdu do mokřadů a budu mít luxus ubytování v další poutnické chatě, ale pravděpodobně s mouchami, hovady, bez možnosti nějaké větší osobní hygieny, nebo půjdu dál po silnici k jezeru Samsjøen, budu spát ve stanu, ale umyju se. Rozhoduju se pro druhou variantu. 

I když jdete po silnici, tak máte ještě možnost k poutnické chatě odbočit (přes Sevilltjønnvollen, chata je před jezerem Okstjønna) – je to značené. Ani odbočku nevyužívám a jezero Samsjøen se blíží.

Cesta kolem jezera vede přes několik potoků a říček, které plní jezero. V jednom z nich si umývám hlavu. Ještě je brzy, stan by se tu sice dal postavit, ale pokračuju dál. Na konci silnice před parkovištěm je malá kamenitá pláž, kde se zabydlím. Sluníčko dnes svítilo celý den, jdu se vykoupat a zároveň vyperu oblečení. Na kamenech to snad brzy uschne. Stan stavím, protože večer začnou řádit komáři a midges – bzučí za moskytiérou a já můžu bez štípanců usnout.

Cesta svatého Olafa — 9. den 39 km ↑1042m ↓1043m

Vyrážím brzy, kolem 7. hodiny, od jezera po silnici. Kolem 9. hodiny začnou úřadovat hovada. Lítá jich kolem mě několik desítek. S moskytiérou na hlavě jdu bez zastávky jak rychle to jen jde. Zastavit nemůžu, protože v tu chvíli na mě sednou hovada a začnou štípat. Jdu bez přestávky přes mokřiny, kolem mystického místa St. Olavsknippen, kolem turistického přístřešku u parkoviště, až skoro k hlavní silnici Fremovegen.

První pauza je po 25 kilometrech u hlavní silnice, kde už kolem mě létá jen posledních pár odvážlivců. Mám strašnou žízeň, motá se mi hlava, mám hlad. Ale hovada mě nenechala si ani sundat batoh, natož z něj vytáhnout svačinu a za chůze ji sníst. Nohy mě bolí, je vedro a potřebuju trochu nabrat optimismus. 

Pokračuju dál a u Midtflå začne první velké stoupání celého treku. Do té doby to byly jen houpavé rovinky. Opět se brodím mokřinami a bahnem, takže v botách mám rybník, hovada zase útočí, ale cíl je na dosah. Elán člověku dodávají i cedule na Trondheim, kde se počty kilometrů výrazně snižují.

V lesích potkám 2 krásné losy, jak se pasou. Hned jak mě spatří, utíkají pryč. Už se blížím k dnešnímu cíli – chatě Øyvindtjønna Cabin blízko jezera Øyvindstjønna. Jsem asi kilometr od chaty, když přeskakuju blátivou část. Podklouzne mi noha a bez holí bych asi měla utržený vaz. Odnese to “pouze” jedna hole, je trochu ohnutá, ale s trochou snahy ji narovnám zpět. Koleno bolí, ale hovada nemají slitování. Dopajdám k chatce a zapadnu hned dovnitř. 

Večerní rutina — sušení bot a ponožek, vaření… 

Ze schůdků u chaty pozoruju Trondheim. Už jsem blízko, slyším vlaky, auta,… A dokonce je vidět i Nidaros.

Cesta svatého Olafa — 10. den 28 km ↑530m ↓1049m

V chatě je příjemné přítmí, a proto vstávám o něco později než obvykle. Snídám zbytky zásob a připravuju se na poslední den chůze. 

Už 200m od chaty mám zase mokré boty, ale hovada zatím spí. Po cca 1 km se dostanu na cestu přes močály z dřevěných prken. Cesta tak ubíhá daleko rychleji. Potkávám další hikery, kteří spali v hamakách nad Trondheimem (Norsko je na hamaky ideální, všude jsou stromy), a běžce.

Je tady hodně cestiček a značení poutní stezky je docela špatné. Podle map se ale nakonec napojuju na tu správnou, která mě po 10km dovede z lesa až k silnici, kde mě vítá cedule Nidaros 18,5km. Převlékám ponožky a vyrážím na finální úsek po silnici a následně podél řeky Nidelvy prakticky až k centru Trondheimu a k Nidaroskému dómu.

Pár praktických tipů:

• V neděli má většina obchodů zavřeno.
• Není třeba měnit NOKy – všude se platí kartou a většina obchodů i v malých městech má self-checkout pokladny.
• Vody je všude dostatek, spíš přemíra :D. Po cestě je mnoho jezer, potoků, říček, řek,…
• Signál je na 95% trasy. Já měla Garmin in-reach, ale nebyl potřeba. Je jenom pár úseků, kde je signál slabý nebo tam není.
• Co jsem vůbec nevyužila je čelovka – v Norsku se v červenci jen trochu sešeří, ale celou noc je vidět.
• El. zásuvky jsou stejné jako v ČR, není třeba žádná redukce.
• Cestovat lze jen s občanským průkazem, pas není potřeba.
• Většina lidí se mě ptala na medvědy – v této oblasti opravdu nejsou 🙂

GEAR LIST

Oblečení:

• Dámské tri-ko Nalehko krátký rukáv – Nalehko
• Dámské triko Rab Sonic Ultra Tee – Nalehko
• Merino podprsenka
• Dámská mikina Nalehko Hayduke Pull-on – Nalehko
• Košile Kathmandu SUN-SCAPE UPF WMNS
• Rab legíny
• Dámské běžecké šortky Rab Talus Light – Nalehko
• 2× kalhotky
• 1× náhradní podprsenka
• Nepromokavé ponožky Bridgedale Stormsock Lightweight Boot – Nalehko
• Dámské ponožky Darn Tough Light Hiker 1/4 Lightweight – Nalehko
• Dámské ponožky Darn Tough Bear Town Micro Crew Lightweight – Nalehko
• Dámské spodky Rab Syncrino Leggins – Nalehko
• Dámské triko Rab Syncrino Base – dlouhý rukáv – Nalehko
• Čepice Rab Filament Beanie – Nalehko
• Kšiltovka Sunday Afternoons Trucker Artist Series – Nalehko
• multifunkční šátek
• Dámská péřová bunda Mythic Alpine Light – Nalehko
• Pončo/přístřešek Sea To Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho – Nalehko
• Sandále boskyshoes
• Návleky na boty Nalehko – Nalehko
• Dámské boty Topo Athletic Pursuit 2 – Nalehko
• Direct Alpine Cyclone Lady
• Moskytiéra Sea to Summit Head Net Nano – Nalehko

Spaní:

• Jednoplášťový stan Six Moon Designs Lunar Solo – Nalehko
• Nafukovací karimatka Klymit Insulated V Ultralite SL – Nalehko
• Péřový Quilt Enlightened Equipment Enigma 20°F (-6°C) – Nalehko
• Tyvek velký (260 × 150 cm) – Nalehko
• Polštář Klymit Pillow X – Nalehko

Vybavení:

• Cestovní dentální sada Curaprox Travel Set – Nalehko
• Batoh Gossamer Gear Mariposa
• Mycí prostředek Sea To Summit Wilderness Wash – Nalehko
• Rychleschnoucí ručník 30 × 50cm
• Toaletní lopatka The Tent Lab DirtSaw Deuce #2 – Nalehko
• Toaletní papír
• Papírové kapesníky
• Vlhčené ubrousky 10ks
• Menstruační kalíšek
• Skládací hřeben
• Opalovací krém 50ml
• Repelent
• Jelení lůj
• Sudocrem (15g)
• Krém (5g)
• Deodorant (25g)
• Nůžky na nehty
• Utěrka pro osobní hygienu Kula Cloth – Nalehko
• Filtr na vodu SAWYER Micro Squeeze – Nalehko
• Čelovka Petzl actik core
• Cestovní organizéry Six Moon Designs Packing Pods – Nalehko
• Powerbanka Nitecore NB20000 Gen3 – Nalehko
• Nabíjecí kabely 3× (různé koncovky)
• Adaptér se 2 USB vstupy
• Garmin in-reach
• Čtečka knih
• Lihový vařič Vesuv Hotspot 40 – Nalehko
• Titanové závětří Vesuv pro Evernew 0,9 l – Nalehko
• Titanový kotlík Evernew Non Stick 0,9 l (ECA422) – Nalehko
• Lžíce Sea to Summit Frontier Long Spoon – Nalehko
• Biolíh 200ml
• Sirky
• Skládací nůž Victorinox
• ⅓ houbičky na nádobí
• Koření (sůl, pepř, italské bylinky,) (10g) + olej (10g)
• Skládací láhev Evernew Water Carry 1.5L – Nalehko
• Rab Softflask 500 ml – Nalehko
• Pláštěnka na batoh Pinguin Rain Cover – Nalehko
• Peněženka Granite Gear Moonlight Paddle Hiker Wallet – Nalehko
• Krabička poslední záchrany – Nalehko
• Trekové hole FIZAN Compact 4 – Nalehko
• Lékárnička
• 6l zavírací pytel 2×
• 4l zavírací pytel 2×
• Sbalitelný batůžek do letadla
• Zápisník + propiska
• Kredenciál
• Doklady
• Hotovost