Třetí den zahajujeme pochod až po deváté ráno. Kluci mají rána o něco pomalejší, ale o to déle jsou zvyklí chodit večer. Nemají problém docházet běžně i na čelovkách. O téhle skutečnosti jsem byl informován předem a počítal jsem s ní. Přeci jenom mi však pár dní trvá, než si zvyknu na jiný rytmus dne. Hlavně na pozdější vstávání. Z tábořiště odcházíme jako poslední skupina. Zas takový problém to však není, jelikož máme pro dnešek stejně jiný cíl než zbytek výprav. Třetí den se podle plánu průvodců na okruhu kolem Toubkalu většinou chodí do sedla Tizi n Ououraine, odkud se klesne do vesnice Amsouzart.

Amsouzart představuje po Imlilu největší vesnici na celém okruhu, kde je možné dokoupit potraviny, najíst se v restauraci nebo se ubytovat v hotelu. Hlavní plánovač naší výpravy Honza však na třetí den naplánoval odbočku na jeden z místních čtyřtisícových vrcholů, vrch Iferouane. Díky tomu poznáme víc než jenom základní okruh a zároveň se trochu oddělíme od jiných výprav.

Ráno zahajujeme stoupáním krásným sevřeným údolím proti proudu říčky, jejíž jméno jsem nikde nedohledal. Hodí se poznamenat, že v době naší návštěvy na začátku května je všude vody dost a všechny prameny naznačené v mapě byly plné vody. Člověk tak může nabírat vodu i několikrát denně a stačí mu chodit klidně s litrem a půl. Předpokládám, že na konci léta tu bude situace s vodou dost jiná a tomu se bude muset přizpůsobit i zásobování.

Údolím mírně stoupáme zhruba 6 km, po nichž nestoupáme do sedla Tizi n Ououraine, ale držíme se proti proudu říčky, dokud se údolí více neotevře. Zde je naznačené další nocoviště, v němž postavíme stany a necháme většinu výbavy. Vrch Iferouane vyjdeme jenom s lehkými batohy, bundou a trochou vody a jídla. Tenhle styl nechat někde batožinu a okolní kopce vycházet pouze s kapesním lehkým batůžkem a pár věcmi jsem dosud nepraktikoval, ale pokud člověku nevadí vracet se zpět stejnou cestou, tak proč ne. Sice mě párkrát napadne, co když tam výbava nebude nebo jí část bude chybět, nicméně taková zlá předtucha se ani jednou nepotvrdila.

Oblast mimo hlavní turistickou trasu je prakticky liduprázdná. Cestou potkáme pouze jednoho místního horala, který už v době našeho výstupu sestupuje dolů. V lehkých běžeckých botách a s malým batůžkem se nezdá, že by si nesl výbavu na spaní. Anebo jen ultra-ultralehkou. Zajímalo by mě, odkud kam má namířeno. Buď do tábořiště, odkud jsme ráno vyšli, nebo je jeho cíl Amsouzart, kam dojdeme až zítra. Tak jako tak respekt za pěkný výlet.

Výstup na Iferouane není technicky nijak náročný, Prostě jenom šlapat do kopce po vyšlapané cestičce, kdy může jediný problém představovat větší sklon svahu v sypkém suťovišti. To že výstup není technicky náročný neznamená, že není ani fyzicky náročný. Moc dobře se mi nejde a je vidět, že jsem ještě úplně nepřivykl vyšším výškám. Zatímco klukům po sundání těžkých batohů narostla křídla jak orlům, já se za nimi pachtím spíš jak dodo.

Vrchu Iferouane nakonec nedosáhneme, protože se spokojíme s dosažením bezejmenného hřebene asi kilometr od cíle. I tak se nám otevírají krásné výhledy na Toubkal a na hřeben, který jsme zdolávali včera.

Na vrcholu dost fouká, takže se celkem rychle obracíme zpět. Cesta dolů je stejně jako včera výrazně rychlejší a jednodušší. I prudší místa v suťovišti se dají jednodušeji seběhnout. Za méně než hodinu jsme dole v tábořišti, kde jsou všechny věci tak, jak jsme je tam zanechali.

Klesání směr Amsouzart

Čtvrtý den nás čeká nejjednodušší den celého výletu, aspoň co se výškových metrů týče. Jelikož nás v první polovině čeká hlavně klesání do vsi Amsouzart, budeme mít za celý den více metrů dolů než nahoru.

Od tábořiště vystoupáme prochozenou cestou do sedla Tizi n Ououraine, kde potkáme dva turisty, dva průvodce a dva osli. Nebo muly, nebo mezky. Rozdíl, přiznám se, nepoznám. Ať už je to jak je, oslové a muly jsou pro mě největší dělníci ve Vysokém Atlase. Řekl bych, že na nich stojí většina zdejšího turistického ruchu a co všechno jsou tu tahle zvířata se stoickým klidem schopná odtahat, nad tím často jenom žasnu. Nevím, jestli z toho mají úplně radost. Tipl bych si že ne a o to větší respekt si zaslouží. Takže poklona.

Ze sedla je možné zvolit dvě cesty. První přichází do Amsouzartu od severu, druhá od východu. Podle mapy se nám první zda prudší, takže volíme tu druhou, ale ve výsledku jsou obě podobně dlouhé.

Klesání je ze začátku mírnější, až ve své druhé polovině je prudší. Po vyšlapané cestě je člověk za necelé tři hodiny dole. Cestou se nám otevírají pěkné výhledy do zeleného údolí kolem vesnic Tisgouane a Imhilene, kterým budeme odpoledne stoupat k jezeru Ifni.

Amsouzart je nejdůležitější vsí v jižní části okruhu kolem Toubkalu. Je možné zde dokoupit jídlo, najíst se v restauraci nebo se ubytovat v hotelu. Cestovní kanceláře většinou klienty na okruhu třetí den ubytují právě v Amsouzartu a čtvrtý den s nimi pokračují k jezeru. My ubytování nevyužijeme, ale možnost jídla v restauraci už ano.

Nemůžeme vynechat tradiční marocký národní pokrm tažín (tajine) připravovaný v hliněné nádobě stejného jména. Přestože kluci mají s sebou vařič, díky kterému si každý den můžeme dopřávat teplou večeři, zmizí porce dušeného kuřecího masa, brambor, spousty zeleniny a různých typů koření jakoby nic. Vypadá to, že nám dnes další teplé jídlo rozhodně prospělo.

Amsouzart zahajuje dnešní porci stoupání, kdy se po silnici stoupá až do vsi Imheline, odkud vede nově postavený kamenný chodník až k jezeru Ifni. Místy je sice chodník zavalený sesuvem půdy, ale je vidět, že jezero Ifni je populárním cílem i pro jednodenní turisty, kterých tu několik potkáváme.

A není se čemu divit. Ifni je největším horským jezerem v Maroku a díky své poloze ve výšce kolem 2500 m n. m. je i jedním z nejvýše položených jezer na světě. Wikipedie varuje, že koupání je zde zrádné a nebezpečné a že často vede k případům utonutí.

Od sedla nad jezerem je ještě nutné obejít celé jezero, než se dostaneme do dalšího tábořiště na severozápadní straně jezera. Zde už je opět za přenocování potřeba zaplatit. V noci u jezera docela hodně fouká a dokonce na tarp spadne i několik kapek deště. Jedinkrát za celý výlet.

Jestliže byl čtvrtý den nejjednodušší, co se týče výškových metrů, bude pátý den nejkratší, co se týče času stráveného na trailu. Všimli jsme si totiž, že při stoupání od jezera do sedla Tizi n Ouanoums jsou po cestě v mapě vyznačené tábořiště a o něco výš pramen a skalní přístřešek. Zároveň jsme si všimli i alternativní cesty na Toubkal od jihu, která vede přes vedlejší vrchol Západního Toubkalu. Rozhodneme se tak zkusit zítra vystoupit na Toubkal alternativní cestou, což nám dnes předurčuje přespat na jednom z tábořišť v mapě. Dnes nás sice čeká jenom 5 km, ale se stoupáním přes 1000 m.

Jelikož máme spoustu času, vycházíme od jezera až před desátou. Vodu se rozhodneme nabrat v některém z pramenů dále po cestě. Pokud by byly vyschlé, byla by to dost nepříjemná situace. Máme totiž každý v zásobě maximálně půl litru vody. Naštěstí je začátkem května vody všude dost, takže se dozásobíme hned na prvním prameni. V pozdějších fázích roku bych se nicméně spíše spoléhal na vodu z jezera.

Stoupání je jako vždy prudké, ale nijak technicky náročné. Společnost nám dělá pouze stádo ovcí, které nás pronásleduje do mnohem větší výšky, než bych čekal. Kromě ovcí dnes nepotkáme ani nohu. Tábor nakonec rozbíjíme u skalního přístřešku, který je v mapě naznačen kolem výšky 3300 m. Kromě přístřešku, ve kterém je místo zhruba pro tři spacáky, je v okolí i několik míst pro stany. Ty se rozhodneme využít pro naše tábořiště.

Dnešní den máme hotovo už před třetí odpoledne. Kluci se ještě rozhodnou vystoupat do sedla Tizi n Ouanoums a prozkoumat část zítřejší cesty. Já zůstávám u stanů a vychutnávám celkem monumentální výhledy v nejvýše položeném tábořišti našeho celého výletu.

Míra

Pokračování příště

Mapa úseku ZDE