Poslední delší výlet, který by trval déle než prodloužený víkend, jsem absolvoval více než před rokem. Tehdy jsme v září 2023 prošli s kamarádem Ondřejem jednu ze tří hlavních estonských dálkových tras mezi Perakülou a jezerem Ahijärve. Celý rok bez delšího výletu jsem naposledy zažil před deseti lety a zažít takové roky dva za sebou jsem rozhodně nechtěl. Na letošek jsem se tak rozhodl podniknout výlet minimálně na deset dní. Otázkou zůstávalo, kam se vydat. Estonská rovina má se svými borovými lesy, poli a mokřady neoddiskutovatelné kouzlo, ale na dalším výletě jsem chtěl poznat krajinu zase o něco kopcovitější. Shodou okolností připravovali Honza a Jirka, moji dva kamarádi ze studií, výlet do Maroka a jednoho dne se mě zeptali, jestli se k nim nechci připojit. Slovo dalo slovo a o cíli mého letošního výletu bylo celkem rychle rozhodnuto. Stal se jím národní park Toubkal v Maroku.

Národní park Toubkal se rozprostírá v okolí hory Džabal Toubkal, která je nejvyšší horou pohoří Vysoký Atlas a zároveň nejvyšší horou Maroka i severní Afriky. Vystoupat pouze na nejvyšší vrchol a zpět by bylo na deset dní trochu málo, a proto zvolili Honza s Jirkou o něco delší trasu.

Tou je populární trek Toubkal Circuit, okruh který v přibližně stokilometrové délce obchází hlavní masiv Toubkalu a při tom nabízí i možnosti výstupů na další okolní čtyřtisícovky. Okruh se celkem běžně chodí jako delší alternativa k samotnému výstupu na Toubkal, ale v porovnání s vrcholovým výletem je na něm výrazně méně lidí. Zatímco na hlavních chatách pod vrcholem je k vidění doslova Babylon lidí a zvířat, který se denně obměňuje o desítky příchozích a odchozích, na okruhu člověk potká tak dvě skupinky turistů denně. Mimo hlavní trasu prakticky nikoho.

Plán zní pěkně a trasa vypadá zajímavě. Poprvé po dlouhé době si užívám luxusu, že nemusím nic extra plánovat. Letenky, dopravu na místo, trasu, zásobování – to vše zařídí kluci. Ne že bych jel absolutně nepřipraven. Mám o trailu načteno z dostupných zdrojů, vím, že není technicky náročný a že jde prakticky o chodecký výlet po prochozených stezkách. Největší výzvou je tak velké převýšení, kdy se skoro každý den zdolává přes kilometr nahoru a přes kilometr dolů. Jako mapy nám slouží offline mapy Maroka na mapy.com.

Jelikož všechno plánují kluci a já jsem zde tak trochu jako host, jsem připraven přizpůsobit se jejich dennímu rytmu a způsobu chůze. Kluci totiž chodí s těžšími batohy a konceptu nalehko se ještě nutně neoddali. To však neznamená, že nejsou schopni chodit daleko nebo vysoko. S batohy, které mám problém uzvednou, zvládají chodit i 40 km denně nebo se šplhat do výšek výrazně přes 5000 m n. m. Mají prochozený Blízký východ, Kavkaz i většinu Evropy a jenom potvrzují, že koncepcí, jak se pohybovat v terénu, je stále spousta, přičemž každá má svoje výhody i nevýhody.

Já se naproti nim konceptu nalehko držím. Jednoduše proto že bych batoh přes 20 kg už neunesl. Den možná, dva možná taky, ale více dní už ani náhodou. Obzvláště ve chvíli, kdy se každý den stoupá přes kilometr nahoru a klesá přes kilometr dolů. A každý den znovu a znovu. Lehký batoh je tak pro mě už jedinou možností, jak se v terénu pohybovat.

Moji výbavu je možné vidět v tomto odkazu a jedná se o vybavení do teplot 0°C a výš, jehož základní kostra je stejná od roku 2019 od mého prvního delšího trailu v Izraeli. Postupem času jsem vyměnil spacák i stan, ale od roku 2022 jsem žádné výraznější změny ve výbavě neprováděl. Až letos jsem se rozhodl vyměnit svůj starý batoh Gossamer Gear Gorilla 40 za Bonfus Iterus 38, který jsem měl možnost v Maroku otestovat. Stejně tak jsem měl letos navíc nesmeky, které jsem doposud při svých delších trailech nepotřeboval.

Trasa je dána, výbava připravena, a tak nezbývá než se vydat autobusem z Prahy do Berlína a odtud letecky do Marrákeše.

První dny na trailu

Z Berlína se odlétá o půl desáté večer s příletem před jednou ranní. Při pasové kontrole se nás policisté v Marrákeši neustále ptají na náš hotel a nějak se jim nedaří pochopit, že žádné ubytování rezervovované nemáme. Plán je totiž jiný. Přespat pár hodin na letišti a kolem šesté ráno se vydat do centra města. Odtud se chceme co nejdřív dostat do výchozího bodu celého trailu, vesnice Imlil. Celníci nás nakonec do Maroka pustí, a tak si můžeme najít klidné místo u stěny letištní haly a na pár hodin se prospat.

Pro případ, že by nám nějaká místní autorita spaní zakázala a my se museli v rychlosti sbalit, si ani nenafukuju karimatku a spím jenom na tyveku. Ten na chladné letištní podlaze nenabídne ani teplo ani pohodlí, takže se není čemu divit, že spánek za moc nestojí. Závidím trochu Honzovi, který s sebou kromě nafukovačky táhne i plnohodnotnou pěnovku. Díky ní se oněch pár hodin rozhodně vyspí líp něž já. Plnohodnotnou pěnovku bych si nebral, ale tenkou skládací pěnovku 0,3 mm možná pro příště zvážím. Člověk ji jednoduše dá do zad batohu a v podobných situacích mu zajistí určitě víc komfortu než tyvek.

O půl sedmé se nakonec vydáme do Marrákeše. Mezi centrem města a letištěm pendluje každou půl hodinu autobus číslo 19 místní veřejné dopravy. Za 30 marockých dirhamů (1 dirham = 2,38 Kč) jsme za chvíli v centru Marrákeše. Letiště je zde totiž ve vzdálenosti necelých 6 km od centra, a proto cesta netrvá nijak dlouho. Po ranní kávě a snídani si najdeme stanoviště taxi zvané Grands Taxis, odkud nás místní taxi odveze za 400 dirhamů do přibližně 60 km vzdáleného Imlilu.

Imlil je vesnice v nadmořské výšce 1800 m n. m. a je hlavním výchozím bodem pro výpravy nejen na nejvyšší vrchol Džabal Toubkal, ale i pro řadu dalších treků v této části Vysokého Atlasu. Současnou podobu Imlil získal právě díky rostoucímu zájmu turistů o výstup na nejvyšší horu severní Afriky. Turismus se tak stal jedním z důležitých zdrojů příjmů zdejší oblasti, o čemž svědčí intenzivní ruch na zdejších ulicích. Ty jsou přeplněné motorkami, auty a mikrobusy, které přivážejí různě velké skupiny turistů. Ti se postupně ubytovávají v řadě zdejších penzionů nebo se rovnou vydávají na jedno či vícedenní výlety do okolních hor.

Horské turistice se pružně přizpůsobuje i celá místní infrastruktura. V Imlilu tudíž není nouze o restaurace, kavárny či možnosti ubytování. Nachází se zde i několik outdoorových obchodů s letním i zimním vybavením. V jednom z nich si kupujeme plynovou kartuši, kterou si naštěstí Honza předem rezervoval. Na skladě zde totiž byly poslední tři.

Před začátkem cesty si ještě dáme kávu v jedné ze zdejších kaváren a po jedenácté se vydáváme na cestu. První den nás čeká jenom 12 km k nocovišti u vsi Tacheddirt, takže není kam spěchat. Cesta vede většinou po silnici s občasnými zkratkami v terénu. Do sedla Tizi n Tamatert, cesta stoupá, od sedla klesá, aby na závěr před ves Tacheddirt znovu stoupala.

Cestou k sedlu potkáváme řadu cyklistů a několik skupinek pěších turistů, kteří sem chodí na jednodenní výlety. Od sedla dále už potkáváme jenom cyklisty. První den míjíme i několik občerstvení, u nichž je možné si dát čaj, limonádu nebo i něco k jídlu. U jednoho z nich se i my zastavíme na šálek výborného marockého čaje.

Dodnes nemám jasno, jak se to má s povinností chodit ve zdejší oblasti s průvodcem. Většina zdrojů uvádí, že na výstup na Toubkal průvodce potřeba je, ale ohledně okruhu jsem zmínky o povinnosti průvodce nenašel. Místo toho jsem četl několik cestopisů, kdy různé skupiny chodili okruh bez problémů samy. Moji domněnku potvrdil i pán na motorce, který nás v sedle zastavil a představil se jako strážce parku. Sdělil nám, že cesta bez průvodce není problém. Potřebuje však po nás, abychom mu podepsali prohlášení, že jdeme na vlastní riziko. S tím nemáme problém, akorát nemáme papír, na který bychom mu to napsali. Ten bohužel neměl ani on. Řekli jsme mu, kde budeme v noci stanovat a on slíbil, že na nocoviště večer přijede a papír k podpisu doveze. Nijak mě nepřekvapilo, když se pán ten večer ani druhý den ráno na nocovišti neobjevil.

K nocovišti dorazíme už ve tři a máme tak spoustu času a volné odpoledne. Dál se nemá smysl hnát, protože další možnost spaní je až za hřebenem a cesta do něj by znamenala dalších skoro 1200 metrů nahoru a podobnou porci metrů dolů.

Trochu ospalý podvečer změní příchod asi desetičlenné skupinky Češek a Čechů, kteří jdou s cestovní kanceláří též okruh kolem Toubkalu. Jdou ještě více nalehko než já, jelikož jim výbava a jídlo putuje na hřbetech oslů a mul. Pochopil jsem, že tyhle výpravy s cestovkou jsou tu hodně populární a nabízí je řada místních i zahraničních cestovek. Z několika skupin, které jsem během okruhu viděli, si zhruba polovina nesla výbavu sama a druhá polovina využívala služeb místních průvodců a mul.

Nocoviště je naštěstí velké, takže se sem vejdou i všechny stany celé skupiny. Při přípravě jídla si chvíli povídáme, ale s postupujícím večerem se nakonec odebereme na kutě do svých stanů.

Druhý den máme v plánu vystoupat od nocoviště do sedla Tizi n Likemt, odkud si podle časových možností chceme udělat odbočku na vrchol Aksoual, odkud by mohly být pěkné výhledy na samotný Toubkal. Následně sestoupíme do tábořiště u osady azib Agoudim. Délka denní etapy je necelých 20 km, nicméně na okruhu kolem Toubkalu není hlavní vzdálenost, nýbrž převýšení. Čeká nás přes 1500 metrů nahoru a přes 1400 metrů dolů a v doprovodu těchto údajů se najednou oněch 20 km jeví v jiném světle.

Včera večer bylo trochu zataženo, ale ráno se probouzíme pod azurově modrou oblohou bez jediného mráčku. Takové počasí zde bude pravidlem. To však neznamená, že by zde bylo vedro k nevydržení. V noci klesají teploty k 5°C a rána tak bývají chladná. Den proto začínám v dlouhých rukávech. Jakmile se ale dostaneme na slunce, vystačíme si až do konce dne s kraťasy a krátkým rukávem.

Stoupání do sedla je prudké, ale nijak technicky náročné. Cesta je upravená tak, aby ji zvládly i naložené muly. Prakticky jde o postupný traverz do prudkého kopce. V sedle je postavená betonová konstrukce, pod níž by byl prostor pro bivak, a kolem ní je i několik míst pro stan. Přestože nám strážce parku včera říkal, že stanovat lze jenom na nocovištích v údolí, i tady na hřebeni by se nějaká možnost pro přespání našla.

V sedle potkáme dvě holandské turistky, které se nás ptají, jestli jdeme sami bez průvodce. Je prý za Imlilem zastavili a průvodce jim vnutili. Že prý bez něho nemůžou pokračovat. Hádanka kolem povinnosti průvodce se tak trochu více zamotává. Všehovšudy jsme potkali přibližně polovinu skupin s průvodcem a polovinu skupin bez průvodce, ale holandské turistky jsou jediné, kterým bez průvodce jít nedovolili. Možná to souvisí s případem z roku 2018, kdy byly nedaleko Imlilu brutálně zavražděné dvě turistky z Dánska a Norska. Případ tehdy získal širokou mezinárodní pozornost i kvůli spojitosti pachatelů s teroristickou organizací ISIS. Je možné, že místní úřady kvůli případu přistupují k různým skupinám turistů různě. Pětičlenné mužské skupině se možná dovolí větší volnost, než čistě ženské skupině nebo ženským sólo turistkám. Ale to jsou jenom moje domněnky.

Odbočka na vrch Aksoual je už technicky náročnější než dosavadní výstup. Jedná se o kamenitý hřeben s postupným stoupáním. To už sice není tak prudké jako doposud, ale občas je potřeba si při lezení pomoct rukama. Přestože jsme batohy nechali v sedle u betonové konstrukce a jdeme pouze s pitím a trochou jídla, trvá cesta na hřebeni pomaleji, než jsme čekali. Jelikož se trochu začínají stahovat mraky a zároveň nejsme úplně nabití energií, otočíme to zhruba v polovině hřebene zpět. Druhou polovinu, tu výrazně těžší, si musíme nechat na jindy. Na zdolání celé vzdálenosti až na vrchol by to chtělo minimálně o hodinu a půl víc času.

Cesta dolů má podobné parametry jako cesta nahoru, jenom je výrazně rychlejší. Údolí se na jižní straně hřebene pěkně zelená a je zde řada terasových polí. Vypadá to tu úplně jinak než na vyprahlejší severní straně. V tábořišti se setkáme s českou skupinkou ze včerejška. Stejně jako my si udělali v sedle odbočku za výhledy, akorát na druhou stranu. Na bezejmennou kótu 3620 tyčící se východně od sedla.

O kus dál v údolí narazíme na další českou skupinu, která jde o něco kratší část okruhu než my. Ze zahraničních turistů zde Češi zatím jasně vedou. Než se uložíme ke spánku, vybere od nás jeden z místních poplatek za stanování. Zhruba na polovině tábořišť jsme nějaký poplatek platili. Pohyboval se od 15 do 50 dirhamů za stan. Žádná závratná částka to není, ale s těmito výdaji je dobré při plánování počítat. S kartou se tu člověk nepřekvapivě moc nechytne a to ani na největších chatách přímo pod Toubkalem. Pouze hotovost.

Míra

Mapa prvních dvou dní ZDE

Pokračování příště