PLÁNOVÁNÍ A PŘÍPRAVY

Historie dnešní oficiální trasy začíná cca v roce 1998, kdy byla kompletně zmapována organizací Adventure Cycling Association. Délka původní trasy z Banffu do Antelope Wells je přibližně 4350 km, ale v nedávné době došlo k protažení severní části až z/do kanadského Jasperu. V aktuální podobě jde tedy bezmála o 5000 km. Cyklisté projedou dvě kanadské provincie a pět amerických států – od Alberty, Britské Kolumbie přes Montanu, malý kousek Idaho, Wyoming, Colorado a Nové Mexiko až k poušti Chihuahua. Z devadesáti procent je trasa vedena po nezpevněných šotolinových cestách, lesních servisních silnicích či trailech a sleduje kontinentální rozvodí severní Ameriky, od kterého by se nikde neměla vzdálit více než 50 mil (80 km). Na stejné trase se s malými obměnami jezdí každý rok i Tour Divide, proslulý bikepackingový závod bez podpory. Osobně jsem původně o prodloužení z Jasperu uvažoval, ale loňské srpnové požáry dost jednoznačně rozhodly, že budu vyjíždět z Banffu. Jak jsem již zmínil, závod Tour Divide a GDMBR se drobně liší. Také zde existuje několik objízdných variant, když jsou některé úseky beznadějně rozbahněné a podobně. Pokud člověk nezávodí a nemusí dodržet striktně trasu, tak se dají všechny varianty volně kombinovat a přizpůsobit se požárům, špatnému počasí, zdravotním indispozicím a tak různě. Sám jsem byl několikrát nucen trasu upravit, nebo vybrat z variant. Navíc jsem si zařadil zajížďku skrz Yellowstone, který byl fakt na dosah ruky. Nejdůležitějším pravidlem tedy zůstává „RIDE EVERY MILE!“, prostě odšlap si to všechno za svý. 😉

Trasa se jezdí se oběma směry, ale valná vetšina lidí volí směr na jih, tedy southbound (SOBO). Obě varianty mají své výhody a nevýhody a také je nutné přihlédnout k plánovanému termínu startu (viz obr.).

Největší záludností celé výpravy je zejména její komplexnost. Musí vydržet tělo, kolo, vybavení, počasí a také musí klapnout spousta dalších věcí. Na cestu jsem si vyčlenil přibližně 60 dní a přidal rezervu před odletem zpět. Díky tomu jsem si mohl v pohodě dovolit nejezdit za tmy, hodně deštivé dny prolenošit ve stanu a zařadit i několik krátkých nebo úplně volných odpočinkových dní. I načasování na závěr sezóny od půlky srpna se ukázalo jako šťastná volba, byl jsem odměněn stabilním počasím, krásným barevným podzimem v Coloradu a na závěr snesitelnými teplotami v pouštích Nového Mexika.

Přípravy na cestu se sestávaly z několika částí. Hlavní bylo asi smířit se s tím, že budu spát v oblastech plných medvědů a že prostě jen udělám všechno, jak se doporučuje, a dál nemám nic pod kontrolou. Další výživnou disciplínou byl nákup letenky, která v ideálním případě dovoluje vzít kolo jako odbavené zavazadlo a nic nepřiplácet a také nebude mít moc krátké, ani moc dlouhé přestupy (aby stihli krabici s kolem přeložit a také aby na ni někde ve skladu nezapomněli). Tu jsem hledal asi měsíc a nakonec se to povedlo přesně jak jsem chtěl. Praha – Calgary a El Paso – Praha za cca 23 tisíc a kolo v ceně.

Pak už zbývají jen běžné věci, které člověk řeší před každou akcí. Jde zejména o ladění kola, brašen, nosičů, výbavy a oblečení. Použité vybavení ještě detailněji rozepíšu na závěr. Zapomenout nesmím na elektronické registrace do Kanady a USA (ETA a ESTA), obojí se dá vyřídit on-line. Teď už mi to přijde jako sranda, ale nervozní jsem při vyplňování byl.

ALBERTA A BRITSKÁ KOLUMBIE

Přesun do Kanady proběhl poměrně hladce, kolo dorazilo se mnou a dokonce mu nic není. Skoro celou cestu jsem po probdělé noci před startem prospal. Mám den volna, tak jsem skočil na chvíli do centra Calgary, abych se podíval, kam musím dohrkat krabici s kolem, a kde budu chytat Flixbus do Banffu. V cíli na parkovišti smontuju kolo, koupím bearspray a kartuši. Nějak se nemůžu do těch brašen vejít, přijde mi, že mám moc krámů. No nic, jdeme ukrajovat první kilometry, to se samo vyselektuje. Autobusem jsem přijel chvíli před polednem, ale než jsem všechno potřebné pořešil, tak jsem z Banffu odjížděl docela pozdě. Na první tábořiště u Spray Lakes to i tak stíhám před setměním.

Docela hezky vedená cesta je bohužel s naloženým kolem o poznání méně zábavná. Prvních 30 km přechroupu, rychle si uvařím a šup na kutě. Ráno ještě trochu ladím uložení věcí na kole, takže zase pozdní start. Velkou část dne pak jedu po dost rušné štěrkové cestě, kde na mě projíždějící auta nechávají slušnou vrstvu prachu. Ale vše jednou končí, štěrk je vystřídán kouskem hezké asfaltové lesní cyklostezky, v kempu Kananaskis dám limču a zmrzlinu a pak na závěr dne překonávám poprvé kontinentální rozvodí na sedle Elk Pass (1905 m). Zároveň je to hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Místy jsem nucen tlačit, ale není toho moc. Pak už nasleduje jen kochací sjezd k Lower Elk Lake, kde na parádním tábořišti trávím noc.

Etapa do Elkfordu měla být rámcově z kopce údolím řeky. Nechápu jak, ale povede se mi cestou nastoupat přes 600 m. Jelo se parádně, jen je to malinko jednotvárné. Ráno bylo pod mrakem, teplota pod 10 stupňů. Lovím v brašnách návleky na kolena, z kopce to zebe. Dvakrát jsem se na chvíli schoval před přeháňkou. Ubytko v příjemném a levném městském kempu, horká sprcha a pár piv po večeři. Ráno suším vyprané věci a dělám drobnou údržbu na kole. 

Cesta mě po krátkém úvodním singletracku vyvede mírně nad údolí, mezi pasoucí se krávy. Příjemnou zastávkou je sirovodíkem smrdící jezírko jedovaté barvy. Pak už jen ukrajuju kilometry do hornického městečka Sparwood, kde je hlavní atrakcí svého času největší nákladní auto na světě. Dávám konečně fajnovýho burgra a bezedný kelímek root beer. Kemp za městem je drahý, ale sprcha se hodí, pravděpodobně bude na pár dní poslední.

Po ranní kávě za zbylé kanadské dolary se vydávam do části zvané Grizzly Bear Highway. První sedlo je úplně bez zádrhelu, sranda začíná za ním. Jezdí se potokem, občas kolo vedu i z kopce. Následuje sjezd nekonečným údolím, na jehož konci si po 90 km představuju noc v chatě Butts Cabin. Ta je ale obsazená lovci a tak se přemisťuju kousek dál k řece zakempit. Dojížděl jsem za prvních kapek, ale stan jsem nakonec stihl postavit před bouřkou. Akorát narázy větru byly takové, že si stan lehal. Takže jsem pak stejně pěkně promokl při kotvení stanu a věšení jidla. No ale na tu bídu se nakonec docela dobře vyspím. Jen karimatka je ráno měkčí, než by měla být. Budu se na to muset brzo mrknout. Také jsem viděl svého prvního medvěda. Byl to menší medvěd černý a přes přirozený respekt mi přišlo spíš srandovní, jak byl zvědavej a nakukoval.

Po snídani něco zvládám ve větru usušit, zbytek uschne na mě a nebo holt až večer. Nejdřív jsem si myslel, že to zkusím natáhnout až do Eureky, ale porce výškových metrů je veliká, tak si to raději rozděluji na dva dny s přespáním na tábořišti Ram/Wigwam. A ještě že tak. Třetí den s pověstnou pěšinkou šikmo ve svahu The Wall a následujícím stoupáním do Galton Pass mě vycucává až na doraz. To, že bych se tu trápil pozdě večer, není hezká představa. Po 1000 výškových metrech sjezdu na 16 kilometrech vstupuji do USA a pomalu dojíždím do městečka Eureka. Něco málo k jídlu, kemp, sprcha a padám do peří.