BABÍ LÉTO V MONTANĚ

Odjezd z Eureky jsem po líném dopoledni, vydatném obědě a prohlídce skanzenu dal až kolem druhé. Asi bylo potřeba více spánku a k tomu jsem dost dlouho sháněl kartuši s plynem. V plánu jsem měl nenáročný den, tedy jen kolem 30 km na první dostupné tábořiště. Po příjezdu zjišťuji, že úvodní výškové metry až tak nebolely (bylo to víceméně po asfaltu a v příjemném sklonu). Tak pokračuji na další tábořiště za sedlem, tedy pomalu nastoupám cca dalších 400 výškových metrů. Podvečerní slunce krásně kouzlí, tak i něco fotím a dojíždím přesně tak, abych za světla postavil stan a došel pro vodu do řeky. Tábořiště sdílím s mladým německým párem, který je na lezecko-cyklistické pětiměsíční (!) cestě. Brzo zalezou do stanu a já ještě vařím večeři. Je úplně jasno, bude kosa.

Ráno jsou opravdu jen 3 stupně. Neochotně se hrabu ze spacáku až kolem osmé, kdy už aspoň trochu mezi stromy problikává sluníčko. Společně pak sjíždíme 29 km na křižovatku, kde se naše cesty dělí. Mým cílem má být tábořiště Red Meadow Lake. Po dosažení jezera se ale dost kazí počasí. Tak chvíli čekám v suchu (v přístřešku u WC) a po dešti se rozhoduji pokračovat dalších 9 km dolů z kopce, kde doufám aspoň nebude taková zima.

Z plánovaného ranního startu nebylo nic, neboť celý den pršelo a zůstal jsem na tábořišti u Upper Whitefish Lake ještě jednu noc. Poslouchal jsem Cimrmany a tak to celkem uteklo, ale už mě pak z toho válení bolela záda a nemohl jsem se dočkat rána. Vstával jsem proto skoro za tmy, pobalil mokrý stan a vyrazil do Whitefish. Bylo krásně, ale jak jsem zůstal lehce navlhlej a bylo kolem nuly, tak jsem po pár km musel nandat nepromokavé ponožky, už jsem skoro necítil prsty. Asi taky budu muset začít dávat filtr na vodu do spacáku. Ve městě jsem chvíli rozmrzal na slunci, pak jsem si dopřál pěknou snídani a litr horkého kafe. Zbytek dne se odehrával hlavně na asfaltu, a tak celkem snadno padla zatím nejdelší etapa, cca 117 km. Cestou jsem se připojil k Amíkům, se kterými asi ještě pár dní pojedu. Kempujeme v Big Fork u největšího jezera na západ od Mississippi.

Ráno vyrážím do města ošéfovat prádelnu a nákup na dalších pár dní. Všechny mašinky běží na čtvrťáky, celkem mám pořízení prášku, praní a sušení asi za $ 5,50. Hned naproti je parádně zásobený supermarket, skoro nevím, co nabrat dřív. 🙂 Poodjíždím sníst oběd na kraj města a pak už mě čeká jen další porce výškových metrů. Je vedro, ale naštěstí je cesta vedená lesem, tak občas stín je. Co ale není vůbec, to jsou výhledy. Nemám kloudně co fotit. Kemp Cedar Creek, kam k večeru dojedu, v podstatě neexistuje, ani tu není moc místa na stany. Tak se zase zabydluju u řeky a protože zde nejsou ani boxy na uložení potravin, věším pytel s jídlem z mostu.

Vstával jsem sice dřív, ale pak jsem nakonec stejně počkal na první paprsky, abych aspoň zlehka osušil totálně mokrý stan (kondenzace). Cesta pak ubíhala v podobném stylu jako včera, tedy ježdění v lese bez výhledu. Zpestřením byl kousek singletracku, ale tedy bohužel do kopce. Kolem třetí jsem dorazil k Holland Lake a přesto, že jsem původně měl v plánu pokračovat dál, tak jsem zde nakonec zůstal. A dobře jsem udělal, teplota už atakovala třicítku, kemp je příjemný a k tomu super koupání v průzračné vodě. Plavky nevezu, tak jsem si při jednom i vypral trenky. 🙂 K dokonalosti tomu chybí už jen studené pivo, ale zdejší restaurace je jako na potvoru uzavřená.

Ráno opět lepím karimatku, a to hned na několika místech. Už rovnou i prověřuju možnosti pořízení nové v Heleně. Snad to do té doby nějak dá. Třímilimetrová pěnová, co mám jako zálohu, na komfortní odpočinek moc není. Dnes mě čeká hned ze začátku slušná porce stoupání, něco přes 900 m. Příjemná, celkem hladká štěrková cesta je na závěr výjezdu vystřídána pěknou exponovanou pěšinkou s výhledy hluboko do údolí. Jediné, co to znepříjemňuje, je strašné vedro a nedostatek vody. No a sjezd je pak úplně za odměnu. Paradní singl, který vykouzlí úsměv od ucha k uchu každému. Ten bohužel po pár kilometrech končí a následuje prašná cesta mezi ohořelými stromy až do Seeley Lake, kde kupuju plyn, dávám burger a páchám očistu v jezeře. Místo je to takové nepěkně rušné, tak se rozhoduji pokračovat ještě kousek dál. Cestou vrážím opět do Sama a Jessie. Chvíli to vypadá, že budeme kempit spolu, ale nakonec jim ujíždím a stavím stan u Cottonwood Lakes. Tam už pár lidí je, takže sousedům strkám na noc zbytky svého jídla do auta, ať to nemusím nikam daleko nosit nebo věšet.

Karimatka to v noci po šesté opravě (!) vzdala úplně. Naštěstí není povrch nijak hrbatý a celkem obstojně to dospím. Vstávačka kolem 6:30, vařím kafe a frčím si to překrásným ránem a z větší části z kopce do Ovanda na snídani. Vyhlášená vesnička, co nabízí vše, co si jen unavený cyklista může přát. Obchůdek s potravinami, ubytování za pár drobných ve zdejší bývalé věznici nebo v teepee a sprchu za 10 dolarů v hotelu naproti. Rozhoduju se pro super krátký den, zítra pak za kuropění vyrazím na Lama Ranch. Během dne dojíždí i Tim ze Seattlu, se kterým jsme se potkali v Big Fork v kempu. Sedíme, kecáme, popíjíme pivka. Super strávené odpoledne. Zatím nejlepší zastávka na cestě.

Lama Ranch se nakonec nekoná, protože tam zrovna hoří a cesta je zavřená. Jinak se dnes jelo skvěle, ranní start se povedl, stoupání jsem dal pěkně v chládku a v Lincolnu jsem byl asi v jednu. Pak jsem tedy zvažoval, co s novou situací, jestli pokračovat dál nebo ne. Do toho začalo pršet. Takže následuje delší posezení na pumpě u kafe a čas na rozmyšlenou. Nakonec táboříme s Timem v městském kempu a zítra nás čeká 80 km z větší části po silnici do Heleny.

Na to, že jsem spal jen na třímilimetrové pěnovce jsem se báječně vyspal. Svoji roli sehrál určitě i parádní koberec z jehličí. Stoupání na Stamp Pass bylo kromě posledního kilometru úplně v pohodě, pak se to jen trošku víc postavilo a hlavně začalo být vedro. Následující sjezd po kvalitní štěrkovce je otázkou pár okamžiků, místy se dá jet i skoro padesát. Pak se napojujeme na silnici, kde nás zprvu trápí protivítr. Krátká zastávka u venkovského obchůdku přináší nečekané setkání s Martinem a Kubou (DvaNaTahu), co jdou CDT. Vítr mezitím utichl, tak se pak do města jede o dost příjemněji. V předem vytipovaném obchodě pořizuju karimatku, nějaké náhradní řemínky (ráno se mi povedlo jeden zničit) a náhradní lžíci. Ne že bych ji nutně potřeboval, ale mám trochu obavy, abych tu svoji jedinou v rannních nízkých teplotách nezlomil o burákové máslo. 🙂 Nocleh dáváme v motelu, ráno nebude vedro a výjezd o kilometr výš bude určitě příjemnější.

Den se zatím největší porcí stoupání začínáme v příjemné pekárně. Vyrážím trochu napřed, chci využít ranního chladu. Tim mě nakonec dohnal až skoro v Basin. Čekal jsem ho dřív. 🙂 Kopec celkem utíká, na tři Snickersky ho dám. Lava Mountain trail je dřina, ale ježdění je to zábavné. Kousky se fakt nedají, tak vedu – i z kopce někdy. Vody je strašně málo, tak vysušený dojíždím do Basin na pivo a burgera. K večeru ještě pokračuju kousek za město na tábořiště, které tedy stojí za prd, ale jsem tam aspoň sám. Tim zůstal v hospodě a spal v místní klubovně vedle. Asi jsem to tak měl udělat taky. V Butte se snažím se hodně dopít, to vedro je strašný. Dal jsem si i krátkého šlofíka. Zkusím popojet zase někam za město, kemp se mi moc nelíbí.

Z města jsem k večeru pomalu odjel, už nebyl takový hic. Asi jsem podcenil hydrataci a dohnalo mě to. Dokupuju zásoby a jedu omrknout místa na spaní. Při cestě jsou nějaká odpočívadla, nakonec na druhém zakotvím, cca 9 km za městem. Spím pod širákem, rád bych ráno vyrazil brzo a bez sklízení stanu je to trochu jednodušší. Jídlo odchazím uklidit na místní záchod. Nic lepšího mě nenapadá. Noc je překvapivě klidná a nemám pocit, že by byla nějak větší zima. Ani rosa nepadla. Ráno ovšem naměřím pouhý 1 °C. Kolem sedmé se vyštrachám a hned zostra začíná stoupání, kde se řádně zahřeju. Ještě dopoledne opět překračuji kontinentální rozvodí. Pak se propadám o pár set metrů níž k dálnici a zase stoupám. Cestou míjím tábořiště, kde u pumpy nabírám vodu a dávám dlouhou obědovou pauzu. Je potřeba, je opět solidní vedro, navigace ukazuje na sluníčku i 35 stupňů a to jsme prosím přes 2000 metrů vysoko. Stoupák pokračuje, ale hlavní perla dnešní etapy mě teprve čeká. Neblaze proslulý sjezd tzv. Fleecer Ridge. Cesta tak strmá, že se to prostě nedá jet. Kola i nohy se smýkají po sypkém podkladu i když bajk vedu. Naštěstí to není dlouhé a následujících 15 km sjezdu mě přivede do vesničky Wise River, kde těsně před zavíračkou nakupuju nějaké dobroty a v místní Community Hall domlouvám nocleh. Sprcha není, ale hadice za barákem taky dobrá. 🙂 Myslel jsem, že večer dorazí i Tim, ale zatím to vypadá, že někde zakempil v horách.

Hned ráno naběhnu do místní prádelny a dávám vyprat většinu oblečení. Trvá to déle, tak jezdím na kole furt sem a tam to kontrolovat. Mezi tím využívám komfortu zdejší WiFi a volám domu, čtu si a tak. Naproti v obchůdku dokupuju potraviny na 3 dny a něco na oběd. Nikam nespěchám, tábořiště jsou na dalším úseku skoro za každou zatáčkou a nějaký malý odpočinek se taky hodí. Vyrážím do silného protivětru kolem 14:00. Ten naštěstí po cca hodině boje trochu utichá a mírný sklon spolu s hladkým asfaltem mi umožňují mít v šest večer po 45 km většinu stoupání za sebou. Sice jsem to neplánoval, ale rozhoduji se dojet až do Bannack, což je tedy celkem něco přes 90 km, ale teď už by to mělo být hlavně z kopce. Místy je sjezd fakt lahůdka, podvečerní světlo hází dlouhé stíny a nebýt toho, že to musím stihnout do tmy a fest dupat, tak je to fakt kochačka. Dojíždím kolem půl deváté, už je skoro tma, v dálce lítají blesky a zvedá se vítr. Rychle stavím stan, uvařím čínské nudle a zalezu. Ještě se mi večer před bouřkou povedlo zalepit prasklé víčko láhve a během noci pak nakrmit místní myš tortillama. Naštěstí mi nějaké nechala. 🙂

Kemp opět sdílím se Samem a Jessie. Jsou ranní ptáčata a vyrážejí sakra brzo, prý se chtějí vyhnout větru, co se odpoledne zvedá. Osobně mám po včerejšku dost. Dávám kafe, pomalu balím, pak ještě zařazuju prohlídku zlatokopecké vesničky a těsně před polednem vyjíždím vstříc prázdnotě. Jinak bych to asi popsat nedokázal. Jen řada telegrafních tyčí a nekonečná cesta od obzoru k obzoru. Po 30 km dávám něco málo k obědu a znepokojeně sleduju, jak se situace s kouřem rapidně zhoršuje. Sam posílá zprávu, že to vzali po silnici, aby se kouři trochu vyhli. Spolu se silným větrem do zad je to celkem lákavá varianta. Výhledy nebudou a to že bych v tom smradu funěl 750 výškových do kopce se mi taky moc nelíbí. Takže stejně jako oni beru zkratku, ušetřím nějaké kilometry a stoupání. Do cíle je to jen 50 km, ale vedro se udělalo pekelné. V prvním krámě kupuju pití a zmrzlinu a nekoukám na cenovky. Doklepu posledních 20 km do Limy a jdu do kempu. Sprcha se hodí a zítra bude asi taky celkem dlouhý den, pokud chci dojet k Upper Red Rock Lake.

Den začínám kávou z benzínky naproti. Pak něco málo dobíjím, protože mi (oproti domluvě) zavřeli na noc prádelnu, kde jsem chtěl nechat powerbanku přes noc. Čeká mě asi 90 km s nepříliš velkým převýšením. Co tomu ale dodává grády je pak po obědě ukrutný protivítr. Rubu ze všech sil a vpřed se pohybuju rychlosti tak kolem 10-12 km/h. Výhodou je ovšem to, že celkem příjemně chladí a nemám ani moc velkou spotřebu vody. Sypu do sebe postupně vsechny sladkosti, co na den mám, ale stejně to moc nejede Cesta kličkuje obrovským širokým údolím, vidět je na desítky kilometrů daleko a moc to neutíká. Nakonec se ale dodrncám po roletách až k Upper Red Rock Lake, kde je příjemný kemp se silným pramenem pitné vody. Jakmile postavím stan, vypadá to na déšť. Ten nakonec v noci opravdu přišel, ale spíš více řádil vítr. Silné nárazy utichají až kolem osmé ráno. Spal bych klidně dál, jak jsem utahanej, ale pobalím se a vyrážím do Big Springs. Každopádně dávám ale kratší den.

Celý den jsem se těšil na něco pořádného k jídlu, ale všechny restauračky cestou jsou zavřené. Kupuju aspoň plechovku chilli con carne na večer. Po nákupu padá pár kapek, tak čekám pod stříškou u půjčovny čtyřkolek, než to přejde. Mezitím přijíždí další cyklista z Wisconsinu, se kterým pak večer napůl platíme kemp o 7 km dál. Má méně času, takže ráno odvážně vyráží do deště. Osobně jsem raději zvolil volný den, odpočinek jsem nějaký potřeboval a vůbec se mi nechtělo balit mokrý stan. Během dne mě na kafe pozvou sousedi z karavanu. Shodou okolností je to Virginia, se kterou jsme se už taky dříve potkali na trailu. Ve svých 73 letech si svým tempem projíždí některé části GDMBR. Déšť odpoledne na chvíli ustává, tak udělám rychlé kolečko na nákup. Na zpáteční cestě už ale celkem zmoknu, ale hlavně teploměr ukazuje pouze 1°C. Brrr! Zítra má být sice taky kosa, ale bez deště. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl v Yellowstone a jsem od něj necelých 30 km, tak se na několik dní mírně odchýlím od trasy a park si projedu. Opět se na trail napojím na jeho jižním okraji.