BAREVNÝ PODZIM VE TŘECH TISÍCÍCH

Podvečerní dvouhodinový přesun k nádrži Stagecoach do kempu proběhl bez problémů, jen se už fakt nějak brzo stmívá. Dojíždím při čelovce. Místo na stany sdílíme se Stevem. Dostáváme i něco málo najíst i pár plechovek piva. 🙂 Ze spacáku se mi následující den moc nechce, ale slunce začíná pálit, tak to pobalíme a po objetí přehrady začínáme každý svým tempem stoupat. Sklon je mírný, nikam nespěchám a občas potkávám víkendové cyklisty bez bagáže. Zpestřením dne je dnes i brodění, ale vody je málo, tak je to brnkačka. Po dosažení sedla se cesta pěkně kroutí po vrstevnici, ale pak se to zlomí v hodně výživný sjezd. Už tradičně se při tom sjezdu taky šlape do kopce. Nic nemůže být jednoduché. V podvečer dojíždím do kempu Radium. Ten je tedy plný, ale jedna mladá rodina mě nechává postavit stan vedle jejich karavanu. Tim asi jel dál, když bylo obsazeno. Posedíme u ohně a dokonce dostávám i pozvání k nim domů, za dva dny jim totiž budu projíždět doslova pod okny. Ráno mi i vrazí do ruky hrnek s kafem a pak už v pěkné výhni pokračuju do Kremmling doplnit zásoby na další dva dny. Pizza a root beer na pumpě, pak nákup a v pozdním odpoledni ještě natočím cca 40 kilometrů na bezejmenné tábořiště u cesty.

Na tábořišti jsem nakonec sám, parkující auta odjela. Nemám chuť vařit, tak jím jen sušené maso a zbytek chleba. Spí se dobře. K ránu ale začíná být na nedaleké silnici rušno. V horách kousek dál je totiž obrovský lom – prý na molybden, jak se pak dozvídám. Vystoupám do sedla, udělám pár fotek a pak to už sviští po kvalitním asfaltu dolů k dálnici. Cca 15 km po ní je bohužel nehezký úsek. Sice je krajnice super široká, ale až do Silverthorne je provoz fakt hodně hustý. Dávám na zahrádce pizzu a po strmém výjezdu na hráz přehrady pokračuju po pěkných cyklostezkách až do Breckenridge. Nikam nespěchám, příjezd jsem nahlásil na půl sedmou, vychází to akorát. Na poslední odbočce kupuju nějaká piva, ať nejdu s prázdnou. Elisa a Matt mě ubytovávají v naprosto luxusním pokoji pro hosty, dostávám i večeři a zase pak vykecáváme. Ale únava se projevuje, hned po ulehnutí totálně odpadám. Ráno jsou domácí pryč, piju kafe, peru a odpoledne se jdu pak projít do města. Narážím na Tima, který si dal hned dva odpočinkové dny. Dáme spolu oběd. Pak pomalu procházím muzeum, nakoupím nějaké zásoby na další cestu a k večeru ještě stihnu rychlé pivo s holandským párem, který už kola sbalil a dorazili autem. Zítra chci vyrazit nějak rozumně, jedu poprvé do výšky 3500 m. Boreas Pass je druhé nejvyšší sedlo na trase. Počasí drží, ale jak jsem se dozvěděl, tak loni touhle dobou už sněžilo.

V noci nespím úplně dobře, asi nějaká nervozita. Každopádně před osmou jsem pobalenej, ale trochu se zaseknu u kafe a snídaně s domácími. V devět ale už točím nohama, projedu město a začínám stoupat. Taková steroidama přifouknutá cyklostezka Varhany mě přivede po 600 m stoupání na sedlo Boreas Pass. Je to druhé nejvyšší sedlo celé GDMBR, ale výjezd na něj je překvapivě bezbolestný. Cestou míjím cisternu na vodu, která sloužila parním lokomotivám, když tu ještě jezdily. Za sedlem následuje rychlý sešup k silnici a pak s větrem v zádech upaluju dále na jih. Zpomalují mě akorát hodně nepříjemné rolety, jinak vítr dělá svojí práci obstojně.

Těsně před Hartsel je kus po silnici bez krajnice, nic hezkého. Ale dojedu, dávám burito z benzínky a pokračuju dál, je ještě brzo a fouká správným směrem. Čtyřicet kilometrů před večeří uteče rychle. Jen jak je to v otevřené krajině bez stromů, tak je pak v noci slušná zima. Naměřím mínus šest ve stanu. Odpadnul jsem strašně rychle, takže filtr zůstal mimo spacák, snad ho to úplně nepodepsalo. Následující den stoupám chvilkama docela strmě, ale naštěstí krátce a pak už jen sjíždím do městečka Salida. Stavuju se v bikeshopu, dávám snídani (v poledne) a po siestě ve stínu pokračuji dál směrem sedlo Marshall Pass. Cestou potkávám Kanaďany, kteří našli něco k přespání ve městě. Na mě je brzo, tak dupu dál. Zprvu po dálnici, ale pak se cesta odpojí a opět nenáročným sklonem postupně stoupá. Mrknu na tábořiště u jezera O’Haver, ale je drahé a nic moc nenabízí (voda už je na zimu zavřená), tak pokračuji ještě kousek, možností na přespání je tu hromada. Těsně před setměním nalézám ideální plácek, i strom na pověšení jídla tu je. Nevařím, nějak se mi chce rychle zalézt do stanu. Takže tortilly a tuňák. Je fakt kosa, ale noc je úplně v pohodě.

Ráno počkám na sluníčko a užívám kafe v jeho paprscích. 350 metrů zbývá do sedla, žádná velká věc. Z 3305 metrů pak sjíždím do Sargents, kde nejdřív dobíjím baterky a popíjím pivo ve stínu, ale nakonec se rozhoduju zůstat. Kemp za 15 dolarů i se sprchou není úplně špatný. 🙂 Čekají mě dva dny po cca 80-90 km a budu v Del Norte. Za ním je nejvyšší místo na trase (Indiana Pass) a úsek cca 80 km bez pitné vody. Ona tam tedy voda je, ale je plná těžkých kovů z okolních dolů. Mám naštěstí aktuální informace od Sama a Jessie, co jedou kousek přede mnou, tak můžu lépe plánovat.

V Sargents v kempu se nakonec sejdeme čtyři cyklisti. Gene, který jede po silnicích (a hodně na těžko) vlastní trasu a ještě dva Amíci z Bostonu na GDMBR, kteří dohání čas, protože mají už hodně brzo let z El Pasa. Ráno si dávám velikou snídani a několik hrnků kafe. Dvacet kilometrů po asfaltu uteče a pak pomalu stoupám takovou trochu nudnou krajinou, ani vítr nefouká úplně optimálně. To se naštěstí odpoledne zlepší, jede se fajn a celkem se i najdou zajímavé výhledy. V jednu chvíli mě ve stínu překvapí losí rodinka, jen tak tak to ubrzdím. K večeru sjíždím k silnici mezi skalami všelijakých tvarů, škoda jen, že tu není voda a že potřebuju ještě kus ujet, jinak bych tu klidně zakempoval. Ale rád bych měl zítřek do Del Norte co nejkratší. Kempuju těsně před soumrakem na pěkném místě pod borovicemi u cesty, hned po vjezdu do Rio Grande National Forest. Je sice hodně sucho, ale je tu ohniště, tak si miniaturní ohýnek dělám. Ale nemám vodu skoro ani na pití, natož na hašení, tak musím fakt dávat bacha. Ráno mi zbývá voda na kafe a tak půl litru. Po několika kilometrech u potůčku trošku filtruju. Doufám totiž, že za sedlem ve vesnici bude otevřený krámek a že si dám nějaký sladký studený pití a zmrzlinu. Prvek očekávání je střídán prvkem zklamání (Cimrmanova frustrační kompozice). Obchod má asi nadobro po sezoně (dokonce je na prodej), ale naštěstí je vedle nějaká bouda s hadicí, tak kouknu dovnitř, otočím kohoutkem a šup, hned je veseleji. 🙂

Po odpočinku ve stínu vyrážím do závěrečných 30 km, které si tedy pak natáhnu o čtyřkilometrovou zajížďku ke skalnímu oknu La Garita. Sjezd do Del Norte je zprvu veden pěknou cestou, kudy asi moc lidí autem nejezdí, pěkně se vlní a je to fakt zábavný svezení. Kus se jede v takovém jemném černém písku, kolo tancuje jak u nás v Sosnové. Těsně před městem se ale objíždí letiště a to je pro změnu na spáchání harakiri – vítr plus zdánlivě nekonečné rovinky. Uff, už je to za mnou. Projedu město, koupím take-away k večeři, dohledám si obchůdky na nákup proviantu na ráno a k večeru stavím v městském parku stan. Všude píšou, že je to povolený, tak uvidíme. Jsou tu i zásuvky, tak jsem se trochu opláchl v řece a ušetřil 38 dolarů za kemp.

Večer v parku je docela teplo, ani nemám péřovku, i v noci mi přijde fajn, ale ráno koukám a ony jsou -2 °C. Furt mě to překvapuje. Po nákupu jídla na 3,5 dne a snídani na benzínce (šetřím plyn), vyrážím vzhůru. Prvních 20 km je asfalt a nastoupá se asi 200 m. Pak přichází štěrk a něco přes 1000 výškových metrů do sedla Indiana Pass, které je se svými 3630 metry nejvyšším bodem GDMBR. Jedu pomalu, šetřím silami a překvapivě se jede fajn a příjemně to utíká. Jen to pár hodin prostě trvá a s výškou postupně přibývá oblačnost a ochlazuje se. V cca 3300 m už se musím přiobléknout. Na kopci totiž sedí mrak. Myslel jsem si, že pár kapek spadne, ale ne – jsou to sněhové vločky! Široké sedlo nemá ani ceduli a tak rychle dělám pár fotek a mizim dolů, kde snad bude tepleji. Ani prd. Po chvilce už vytahuju i membránovou bundu, zima je pěkně vlezlá.

Projíždím kolem lomu, který je prý hlavní příčinou zdejší nepoživatelné vody. Ještě něco nastoupám, krajina se furt vlní kolem tří a půl tisíců metrů, ale už se vůbec nesvlékam, je fakt kosa. Kolem devíti stupňů a fouká. Jak je pod mrakem, tak se dřív stmívá. Poslední hodinu sjíždím v šeru na tábořiště a hodně slušně při tom vymrznu. Mířím proto hned na záchodky v liduprázdném kempu. Místo tu je, tepleji taky, čisto, nefouká. Nebudu vymýšlet nic jineho – je to rezidence jak blázen, nedivím se, že v nich lidí občas spí. 🙂 Navíc nemám kam dát jídlo a nemám chuť ani sílu ho ve tmě někde věšet. Tábořiště v Coloradu vůbec nepočítají s tím, že by člověk nepřijel autem, a chybí v nich úložné boxy odolné proti medvědům. Ale cedulí, že jídlo mají lidi schovat, těch mají dost. Ráno rychle startuju na Snickersku, 250 m stoupám a pak v Platoro v kempu dostávám něco málo k snídani a kafe. Plyn jsem nesehnal, snad kartuše na dvě večeře ještě vystačí.

Po snídani se vyhřívám u třetího hrnku kafe na sluníčku a na místní WiFi volám domu. Kousek níž v údolí má být ještě jeden krámek, snad seženu plyn tam. Nemají nic, dávám aspoň limču a zmrzlinu, udělalo se vedro. Sjíždím dlouhým údolím řeky Conejos k silnici a začínám ukrajovat metry na sedlo La Manga (3118 m). Na vršku je už zase trochu zima, přioblékám se a pokračuji dál. Krátce po opuštění asfaltu přejíždím koleje místní úzkokolejky a také vstupuji do Nového Mexika. Cesta se kroutí takovým kouzelným údolím, ale za každým rohem stojí obytné auto. Nějak netuším, jestli to jsou lovci na dovolené, nebo tady prostě lidi bydlí. Na tábořišti u potůčku, které jsem si vytipoval, také pár aut stojí, ale místa je hromada, tak na sebe skoro ani nevidíme. Jsem trochu mezi stromy, ráno se asi moc neohřeju, ale jinak pěkné místo.