Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak). V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět, přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures.

V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to, že u kolegů budete za „podivína“, časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové „malé“ dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Předpověď na víkend zněla výborně a už bylo načase se zvednout od práce na webu, vzít nějaké nové vybavení a vyrazit trochu prozkoumat naši domovinu.

Nakonec z toho bylo pěkných 70km + spoustu výběhů na vyhlídky a další zajímavosti, a přes 1700m převýšení. S výjimkou červené na Pravčickou bránu minimum lidí a krásný oddych v osamění. České švýcarsko mě naprosto nadchnulo, jen mě mrzelo, že s sebou nemám lezení a parťáka a nemůžeme si nějakej prásk vystřihnout:-)

Takhle na jaře a po dešti krajinu tvořil koberec milionu odstínů zelené… nádhera, něco pro nás romantiky:-)

Za dva dny se mi podařilo projít z Rybniště od vlaku přes Kyjovské údolí, Brtnický hrádek, pak Zadní Doubice, po modré přes Černou bránu, Na Tokáni po žluté do Jetřichovického skalního města (výběh na neuvěřitelnou vyhlídku na Rudolfovi, a na Vilemínu), do Jetřichovic na večerní pivko, pak zpátky do parku po zelené a po naučné stezce směr západ. Noc pod převisem kousek od České silnice, snažil jsem se přespat mimo I. zónu.

V neděli pak přes krásnou, ale kilometrama zábradlí neuvěřitelně zprasenou výhlídku Šaunštejn na Pravčickou bránu – bolestný pohled na zástupy lidí šinoucí se po betonovém chodníčku skrz zámeček v podstatě přilepený na největší skalní bránu v evropě… okázalejší znásilnění přírody se těžko hledá. Seběhnout dolů, zatnout zuby a projít Hřensko plné vietnamských stánků a německých turistů a pak krásným údolíčkem Suché Kamenice na okraj Labského údolí, po něm přes několik vyhlídek na výpadovku z Děčína na stop zpátky do Liberce. Paráda.

Do akce jsem vyrazil opravdu NALEHKO – základní váha batohu 4,5kg s tím, že otestuji malý baťůžek Mountainsmith Scream 25 a karimatku O-Zone. Komplet výbava je na obrázku (chybí spacák). Podrobný gear list následuje.

Sestava obsahuje několik zbytečně těžkých věcí (tarp a Tyvek pro dva) a pár úplně zbytečných (peněženka a knížka), ale zrovna knížka je pro mě důležitý způsob relaxace, tak jsem ji přibalil. Dělám to přece pro zábavu ne? Pokud bych chtěl opravdu „ohromit“, není problém se dostat pod 4kg bez výrazného omezení komfortu nebo připravenosti na jakékoliv podmínky. Spací oblečení asi taky není úplná nutnost při dvoudenní akci, protože člověk se tolik neupotí a neumastí. Nicméně snažím se o spacák starat co nejlíp a navíc v nejistém jarním počasí slouží spací oblečení i jako tepelná záloha.

Mountainsmith Scream 25

Byl jsem překvapený, jak se i s přibližně kilogramem jídla všechno do batohu SCREAM 25 vešlo. Je to hlavně tím, že má obrovské boční síťované kapsy, kam i při plném batohu pohodlně dáte 1,5l PET s vodou.

Abych se do 25l vešel, musel jsem samozřejmě sáhnout po menší karimatce – to se výborně hodilo a aspoň jsem mohl otestovat novinku v eshopu, Klymit O-Zone. Rozměry po sbalení jsou až neuvěřitelně malé a to, že karimatku pohodlně nafouknu 5 výdechy, docela potěšilo. Ale největší bomba je polštářek!!! Vždycky jsem se lidem s polštářkem trochu smál, ale tohle nemá chybu. Tím že je integrovaný, tak vám v noci nikam neutíká a prolis ve tvaru X krásně hlavu zafixuje a ta vám nikam nesjíždí. Díky prolisu se vyhnete i nepříjemnému tlaku na ucho při spaní na boku.

Po stránce komfortu nemůžu mnoho hodnotit, protože jsem si ustlal pod převisem v písečku a vrstvě listí. Jsem prostě ze staré školy – vím, že důležitější než karimatka je místo, kde si ustelu. V listí, nebo jehličí není ani karimatka potřeba a spí se dobře.  Nejhorší je úplně rovný povrch, kde se prostě nelze uvelebit… Lepší jsou mírné nerovnosti, ve kterých si člověk najde „sweet spot“ – prostě se pěkně uvelebím. Každopádně se mi spalo naprosto luxusně – díry v karimatce vytváří možnost si svůj sweet spot lehce najít.

Poskládaný Tyvek jsem strčil do kapsy na vodní rezervoár a tím získal výztuhu zad, protože Scream žádnou nemá. Pak jsem do batohu nacpal volně spacák a začal „zastrkávat“ tarp, karimatku atd. Vařič, zapalovač, nudlovou polívku a vločkovou kaši na snídani jsem ukryl do kotlíku. Víc než na dva dny jídla bych ale nenaložil… Takhle to bylo úplně akorát, abych to nemusel do batohu mordovat. Všechno akorát tak.

Takhle si představuju víkendovku NALEHKO – malej batůžek, kraťáky a botky Inov8 🙂

Batůžek má i bederní popruh, takže ho můžete trochu utáhnout, aby vám nehopsal když popoběhnete, já jsem na něj navlíkl foťák. Celou plochu pod hlavním uzavíracím popruhem vyplňuje kapsa s dlouhým zipem, kam můžete uložit mapu, knížku atd. a celý batůžek se do této kapsy dá sbalit. Kšandy jsou na takto malý a sbalitelný batůžek přijemně vyztužené a pevné, pokud ale batoh takto naložíte (s vodou a jídlem 7kg) tak se trochu zůží a po 12hodinách už nejsou úplně příjemné. Naštěstí se dají posunout na ramenou hodně od sebe až přes ramenní sval a pak se batoh nese luxusně. V horní kapsičce je popruh s karabinkou na připnutí klíčů a třeba nože – to je super, nehrozí že vám někde vypadnou až budete něco lovit.

Nad Hřenskem

Batoh je, jak už je u Mountainsmith zvykem, výborně zpracovaný, materiály bytelné, hmotnost skvělá. Ideální na jednodenní výpravy s větším množstvím věcí nebo jako sbalitelný útočný batůžek (nebo carry on do letadla) když cestujete po světě s velkým batohem a občas potřebujete na jednodenní výlet jen něco malého ale bytelného. Já jsem s ním absolvoval i Krkonošský Survival (70km, 2700m převýšení a občas nějaké disciplíny).

Batůžek mě příjemně překvapil a tak bude brzy v eshopu.

Mnoho lehkých kilometrů a co nejvíc času ztráveného venku přeje za NALEHKO Petr K.

Parádní nocleh pod převisem

V sobotu ráno to bylo na „dlouhý“ – ale byl jsem připravený

Jaro a ranní světlo

Úžasný hřbitov nad Kyjovem

Sestup do Kyjovského údolí

Cestou od Černé brány na Panenskou jedli

smutná Pravčická brána

Labské údolí a Děčín