Jedním z důvodů, proč jsem se vydal do Skotska, bylo převandrovat Hadrianův val. Sbalil jsem batoh (průvodci odhadují délku pochodu na tři až osm dní podle fyzické zdatnosti a kulturních vášní jednotlivců) a vyrazil ze země obávaných a strašlivě milých barbarů na jih – do Carlisle v severní Anglii.

Tak kde je ta zeď, co má oddělovat civilizaci od zbytku světa? Ve skutečnosti po ní nebylo první den ani památky. Zato mě uchvátila místní katedrála a kostelíky, domečky jako hrady, barevné dveře a okenice, na každém schodu, parapetu, zápraží a jiném příhodném místě shluk květináčů. A dál už byly jen pastviny, krávy a ovce. Život byl všude, ale ne ve smyslu chaotickém, hemživém či bezúčelném. Představte si koně, co se důstojně pase, zamyšleně skrze vás hledí velkýma očima, jak si to štrádujete po mezi: kam se ženeš člověče? Na zeleném moři mezi nimi dovádí jehňátka. Kamenné vesničky, co se od poslední války nejspíš ani nezměnily. A letité duby tomu všemu žehnají. Tož na vás dýchne tradice, jak by řekl Čapek.

Stálo to Hadriánovi za to?

Hadrianův val značil severozápadní hranici Římské říše a zároveň rozděloval ostrov mezi Bowness-on-Solway na západě až po Wallsend směrem na východ. Se stavbou se začalo roku 122 n.l. Probíhala v několika etapách, kdy se experimentovalo se stavebním materiálem a rozměry (hliněná konstrukce z drnů a dřeva nahrazena kamennou zdí). Zeď se táhla 80 římských mil od pobřeží k pobřeží. Menší pevnosti s branami byly stavěny v intervalu jedné míle a mezi každou pevností byly dvě strážní věže. Původně byla mocnost kamenné zdi tři metry, základy se ovšem na některých místech postupně zužovaly (1,8m) – pravděpodobně z důvodu urychlení prací. Výška se odhaduje až na pět metrů. Na vrcholku snad mohl být i parapet, na kterém hlídkovali vojáci.

Římané museli přemostit tři řeky a začlenit tyto mosty do fortifikačního systému, což nebylo logisticky snadné, jak u řeky Irthing ukazují několikeré přestavby a mohutné pilíře. Jižně od Hadrianova valu samotného byla zbudována i řada náspů sloužící jako další obranné linie a silnice pro rychlou komunikaci nejen mezi jednotlivými úseky valu, ale také dalšími okupovanými místy Británie.

Poločas rozpadu římských památek

 Střední část valu patří pravděpodobně k turisticky nejzajímavějším. Je zde nejvíce zachovalý a leží zde několik větších pevností s probíhajícími vykopávkami a muzei. Jak již bylo zmíněno, na západě zeď příliš viditelná není, a to z důvodu, že byla postavena z lokálně těženého kamene podobnému pískovci. Když byl tento úsek asi před sto lety odhalen archeology, zdivo počalo přírodními vlivy rychle erodovat a val byl znovu zakonzervován pod drnem. Zeď ovšem během staletí také sloužila jako zdroj snadně dostupného materiálu pro stavbu kostelů a domů místních obyvatel a nekonečných zídek ohraničujících jednotlivé pastviny – pravnuků té Hadrianovy. Někdy právě toto „začlenění“ do zemědělských objektů poměrně velké fragmenty valu zachovaly netknuté. Jindy byla destrukce úplná, jak ilustruje příklad generála Wadea poblíž Newcastlu roku 1752 při budování „Military Road“ zajišťující rychlejší přesun vojsk za války se Skoty.

Pro orientaci

Stezka, po kterém jsem putoval, se nazývá Hadrian’s Wall Path a je značená žaludem (podobně jako je Svatojakubská cesta lemovaná mušlí hřebenatkou). Člověk neustále přelézá zídky nebo nachází způsoby, jak otevírat všemožné zámky, kladky a pružiny na brankách zabraňující zvířatům ven a poutníkům dovnitř. Já jsem šel ze západu na východ, což znamenalo, že jsem končil cestu v průmyslových předměstích Newcastlu. Závěr byl vskutku poněkud šedý a pochmurnější než svěže zeleno-modrá Cumbria. Ačkoli ty cihlové železárny, loděnice, kovové konstrukce mostů někdejší průmyslové slávy severu měly co do sebe. Navíc se šlo celou cestu po větru, což bylo na hřebenech kopců národního parku Northumberland docela znát.

Vindolanda a Corbridge

Dvakrát jsem sešel ze stezky a našel si alternativní cestu do římských pevností a měst Vindolanda a Corbridge. Tedy míst jen pár mil od valu, které by člověk neměl minout, ale paradoxně na ně neupozorňovaly žádné rozcestníky. Ve Vindolandě měli zajímavý archeologický program pro dobrovolníky, kteří nadšeně a plni hrdosti kopali i při mé návštěvě. Asi největší dojem na mě udělaly latríny, jelikož informační tabule tvrdila, že se tak pozná úroveň civilizace. Na jedné toaletní lavici, umístěné sofistikovaně rovnou nad stokou odvádějící všechen nepotřebný materiál z města, prý mohlo najednou trůnit až šestnáct vojáků. Latríny zde měly tři a všechny situované tak, aby případný zápach vítr odvál mimo obydlenou oblast.

A ještě jedna zvláštnost se pojí s vindolandskými kanály – dochoval se tu organický materiál z doby římské! Místní se tak totiž běžně zbavovali odpadků, porouchaných nebo jinak opotřebovaných předmětů. Jak se ve vlhkých podmínkách vrstvily a hromadily bez přístupu vzduchu, archeologové byli schopni odkrýt minulost a život místních obyvatel ze zcela jiných zdrojů než oficiálních monumentů, nápisů, mincí, základových zdí nebo keramiky.

Zdejší muzeum je napěchované dřevěnými, kostěnými či koženými nástroji (a neopomínejme nádherné kovové či skleněné), které sloužily v zemědělství, vojenství, kuchyni, … zkrátka v běžném životě římského občana, equites nebo úředníka, řemeslníka, vojáka, obchodníka, ba dokonce otroka nebo barbara. Můžete si zde prohlédnout kožené boxovací rukavice, boty, brnění na koně. Ale prvotřídním špekem jsou dřevěné destičky, na kterých byly psány poznámky a dopisy. Jeden třeba zachycuje rukopis Římanky a její pozvánku na narozeninovou oslavu! Krátký dokument demonstrující nález a následný proces konzervace a dešifrování nečitelného písma (pán na videu to musel umět nazpaměť, jinak si to nedovedu vysvětlit) byl pro mne asi stejně dechberoucí jako samotný fakt, že se vůbec dopisy zachovaly.

Ti Britové jsou blázni!

Třešničkou na dortu bylo městečko Heddon-on-the-Wall. Nejenže inkorporovalo slovo zeď nebo val do svého názvu a všechny turistické ukazatele a tabule ve městě informují o zdejším úseku Hadrianova valu, ale většina ulic nese nebo je inspirována starým Římem. Mohl jsem si tedy vykračovat po tak vznešeně znících ulicích jako Camilla Road, Marius, Remus nebo Valerian Avenue, Antonine či Trajan Walk, Mithras Gardens, Aquilla Drive a Campus Martius. Jen jsem čekal, kdy na mě naběhnou legionáři a budou chtít výpalné nebo mě rovnou zabít, aby byl zážitek autentický. Mithrade, buď požehnán, potkal jsem jen ctihodné Angličany, co si šli po ránu do shellky koupit kávu s croissantem a párek v rohlíku – byl jsem svědkem romanizace nebo globalizace?

Co říct závěrem? Snad abych si půjčil Platóna a jeho teorii o putování duší. Při pohledu na ty nezměrné pastviny, mírné kopečky, potůčky, myriády volnomyšlenkářských ovcí a Hadrianův val, který to vše spojuje; nezvolil by si takový voják v žoldu římského impéria po kariéře porobování si nespoutaných barbarů a stavění valů právě život bezstarostné ovce? Domnívám se, že to je pravý důvod, proč tam je těch ovcí tolik.

Autor článku: Jan Doskočil

V minulém článku o méně známých dálkových trasách v ČR jsme si představili Vlastivědnou stezku Krajem Chrudimky. V tomto článku se podíváme na trochu delší přeshraniční trasu protínající Bavorský les a Šumavu, která je věnována v České republice nepříliš známé postavě poustevníka Vintíře. Tou trasou je Vintířova stezka, německy Gunthersteig.

Vintířova stezka začíná na březích Dunaje v bavorském Niederalteichu a přes podhůří Bavorského lesa šplhá na hranici Německa a České republiky, odkud se šumavskými lesy spustí do údolí Otavy, aby nakonec doputovala do Blatné. Celková délka stezky se udává okolo 160 km. Jedná se o česko-německý projekt, který v současné podobě vznikl roku 2022 protažením trasy až do Blatné. Do té doby se jednalo spíše o bavorskou poutní cestu, jejíž konec byl v Dobré Vodě u Hartmanic pod vrcholem Březník.

Když už je Vintířova stezka věnována Vintířovi, nebylo by na škodu si říct, kdo onen Vintíř vlastně byl. Narozen nejspíš roku 955 do durynského knížecího rodu by se dal popsat jako šlechtic s vazbami na nejvyšší kruhy tehdejší evropské vládnoucí třídy. Byl bratrancem římského císaře Jindřicha II. a podle některých pramenů měl být i švagrem uherského krále Štěpána I. Vintířova stezka a legendy kolem něj jsou však spojeny až s druhou polovinou jeho života.

Ve svých padesáti letech, někdy kolem roku 1005, se Vintíř vzdává veškerého svého majetku, stává se benediktinským řeholníkem a odchází do kláštera v Niederalteichu. Poté se přesunuje do oblasti kolem dnešního Rinchnachu, kde žije jako poustevník a později zde zakládá klášter. Konec svého života stráví opět jako poustevník na hoře Březník, kde díky své skromnosti a důrazu na starost o druhé dožívá jako příkladný světec. Následně je pohřben v Břevnovském klášteře. Jelikož je s Vintířem spojována řada zázraků, je i někdy uváděn jako svatý, přestože nebyl nikdy oficiálně kanonizován. Různé papežské buly však u něj používání přídomku svatý povolily.

Toliko stručně legendy. Realita byla o něco komplikovanější a vedle své role mnicha a poustevníka byl Vintíř až do konce svého života také diplomatem a politikem, který nikdy neztratil kontakty s nejvyššími postavami císařského dvora. Zároveň byl i průkopníkem v osidlování dosud divokých částí Bavorského lesa. Právě i díky této osidlovací politice je Vintíř v oblasti Bavorského lesa dodnes tak populární. Kdo by chtěl vědět o Vintířovi více, může sáhnout po knize Svatý Vintíř: Poustevník, kolonizátor a diplomat od Petra Kubína.

Spojení Bavorského lesa a Šumavy tak skrze postavu Vintíře dostává ucelený rámec. Díky tomu může být Vintířova stezka zajímavou příležitostí pro poznání historie i současnosti této oblasti. S kamarádem Ondřejem jsme se rozhodli stezku projít. Putování samotnému jsme vyhradili tři dny. Každý den něco přes 50 km. Jelikož máme nocleh zajištěný v penzionech, beru si s sebou pouze běžeckou vestu, oblečení do deště a náhradní triko. Na jídlo mám pár gelů a sušenek na den. Veškeré další jídlo jako snídaně, obědy nebo sladkosti na cestu zajistíme po trase.

Další den je třeba věnovat cestě. Do Niederalteichu není úplně nejjednodušší se dostat a cesta z Prahy nám zabere šest hodin. Jako nejlepší se mi zdá spojení vlakem do Železné Rudy, odtud bavorským vlakem do Deggendorfu a z Deggendorfu autobusem přímo do Niederalteichu nebo do sousedního Hengersbergu. My volíme autobus do Hengersbergu, kde si ještě k večeři dáme výbornou pečeni se zelím a knedlíkem a k tomu dvě pasovská světlá. Z Hengersbergu pak dojdeme 3 km do Niederalteichu, kde máme zarezervované ubytování.

Klášter Niederalteich byl založen v polovině 8. století a jedná se o jeden z nejstarších benediktinských klášterů v Německu. Právě zde Vintíř započal svoji dráhu mnišského života, a tak není překvapením, že Vintířova stezka začíná zde. Před tím než se ráno vydáme na cestu, koupíme si snídani v místním pekařství Greipl a prohlédneme si kostel sv. Mořice a druhů, nejviditelnější dominantu celého kláštera. Pak už nezbývá než se vydat na cestu.

V Bavorsku je Vintířova stezka značena symbolem motyky. Ta má symbolizovat mýcení lesa a následné obdělávání půdy, s nimiž je Vintíř díky založení kláštera Rinchnach také spojován. Na české straně se pro značení používá velké tiskací písmeno V případně označení Vintiřova stezka na směrovnících. Po většinu času však trasa sleduje pouze běžné značení KČT. Na celé stezce je vidět, že stezka je mnohem více projektem bavorským než českým. Značka motyky je v Bavorsku přítomná skoro pořád a vedle ní stezku lemuje i řada informačních tabulí o Vintířově životě v češtině i němčině. Na české straně se pár značek objeví na cestě do Hartmanic, pak už ale z velké části nic. Informačních cedulí je též poskrovnu a s rostoucí vzdáleností od hranic zmizí úplně.

Od Niederalteichu vede stezka v rovině po asfaltových pěšinách nebo po vedlejších silnicích. Po zhruba deseti kilometrech se začíná trochu vlnit a dostává se i na lesní pěšiny. První zastávku si uděláme ve vsi Euscherfurth, kde roste jedna z nejstarších lip v Německu. Euschertfurthská lípa má obvod kmene 270 cm a měla by dosahovat stáří přes 750 let. Samotného Vintíře tak lípa nejspíš nepamatuje, ale generaci jeho následovníků už možná ano. Naproti lípě je hostinec U Lípy, nejstarší hostinec v okrese Deggendorf, který je prvně zmiňován už roku 1242. Za naší návštěvy byl bohužel zrovna zavřený.

Z Euschertfurthu je to kousek do Lallingu, větší vesnice na úpatí vrcholu Ranzinger Vorberg. Stoupání k vrcholu je první výraznější stoupání od Dunaje a prvním hřebenem v podhůří Bavorského lesa. V Lallingu je kult Vintíře vidět o něco víc, jelikož zde má vlastní dům i sochu. A není se čemu divit. Kousek pod vrcholem Ranzinger Vorberg se nachází Vintířův kámen – Guntherstein. Zde měl Vintíř pobývat jako poustevník poté, co odešel z klášteru Niederalteich.

Z Lallingu pokračujeme do vsi Kirchberg im Wald, kde doufáme v otevřenou hospodu. Bohužel všechny hospody mají zavřeno a sehnat nějakou otevřenou je vlastně docela problém. Buď je otevřeno až večer nebo jenom o víkendu. Naštěstí je v Kirchbergu supermarket, tak doplňujeme kalorie alespoň v něm.

Otevřenou hospodou je nakonec až Rinchnacher Hof v Rinchnachu. Konečně si tak po nějakých 40 km můžeme dát currywurst s hranolkami a pivo. K našemu překvapení je hospoda úplně prázdná. Pan vrchní si posteskne, že od covidu je to v Bavorsku s restauracemi bída a že otevírací doba pár hodin denně nebo jenom o víkendu se stala běžnou záležitostí. Lidi nechodí a když už, tak utrácejí málo. Rinchnacher Hof nabízí i ubytování a často se zde prý ubytovávají poutníci na Vintířově stezce. Moc jiných možností prý po trase není, takže s ubytováním to tu taky není nejlehčí.

Rinchnach je centrem Vintířova kultu v Bavorsku. Právě zde Vintíř zakládá benediktinský klášter zasvěcený Janu Křtiteli, který představoval jedno z prvních osídlení Bavorského lesa. I právě díky jeho osidlovací činnosti v Bavorském lese je Vintíř v tomto regionu tak populární.

Z Rinchnachu stoupá Vintířova stezka do druhého hřebínku v podhůří Bavorského lesa ke kostelu Frauenbrünnl. I zde měl mít Vintíř jednu ze svých pousteven. Od kostela výhledy moc nejsou, ale nad kostelem se schovává vyhlídka, z níž se otevírají krásné pohledy zpět na Rinchnach. Kdo bude mít dost energie vyškrábat se na vyhlídku, určitě by měl místa využít.

Cílem prvního dne je město Zwiesel, kam docházíme po páté odpoledne. Po nákupu zásob na další den doplníme kalorie opět vydatnou bavorskou večeří. Nechybí opět výborná pečeně s knedlíkem, zelím a pár pivy.

Vintířova stezka na české straně

Druhý den vybíháme za svítícího slunce a jasné oblohy. To je výrazně lepší počasí než včera, kdy byla sice nižší teplota a pod mrakem, ale vlhkost byla tak vysoká, že jsem se celý den pohyboval v skrz naskrz mokrých věcech. Někdy jsou podmínky holt takové, že je člověk celý mokrý, aniž by spadla jediná kapka deště. To jenom poznámka pro ty, kdo se hodně potí a hledají oblečení, v němž by se při rychlé chůzi nebo běhu nepotili. Já zatím takové oblečení nenašel.

Zwiesel už je na úpatí hlavního hřebene Bavorského lesa, takže záhy začíná hlavní stoupání dnešního dne. To vede od Spiegelhütte po cyklostezce směrem na bývalou osadu Gsenget na hranicích s Českou republikou. Už při pohledu na mapu je znát, že bavorská strana hranice je mnohem více osídlená a protkaná hustší sítí turistických stezek než česká strana. Není to jenom větší množství vesnic, ale i více jednotlivých statků, samot a různých usedlostí. Přestože lesy na bavorské straně působí jako větší divočina, každou chvíli je člověk kousek od nějakého osídlení. Na české straně je naproti tomu člověk často na zpevněné cestě, ale do nějaké osady je to přeci jenom dál. Přechod z bavorské strany na českou tak alespoň může pomoci při představě, jak mohla česká strana Šumavy z hlediska osídlení vypadat před druhou světovou válkou, než došlo k odsunu a následnému uzavření hranic.

Na hranici u Gsengetu se rozloučíme se značkou motyky a vydáváme se po žluté směrem na Prášily, kde si dáme polévku a pivo. Od Prášil už Vintířova stezka míří k vrcholu Březník, kde měl Vintíř strávit v poustevně poslední léta svého života. Podle legendy byl jeho smrti přítomen i kníže Břetislav I. a jemu měl Vintíř vyslovit přání, aby byl pohřben v břevnovském klášteře. Spojení s Vintířem připomíná na Březníku i Vintířova skála a kaple sv. Vintíře.

Od Březníku seběhneme do Dobré Vody, kde si nabereme vodu z pramene sv. Vintíře a podíváme se ke kostelu sv. Vintíře. Ten má být jediným kostelem na světě, který je zasvěcen právě Vintířovi. V Dobré Vodě původně Vintířova stezka končila. Dnes naštěstí pokračuje dál, a tak můžeme seběhnout do Hartmanic, kde je možné se tematicky občerstvit v restauraci Vintíř u stejnojmenného hotelu. To je jedno z posledních míst, které bude mít na stezce jmenovitě přímé spojení s Vintířem.

Dále stezka klesá nad Annín k často navštěvovanému kostelu sv. Mořice, aby pak pokračovala údolím Otavy směrem na Sušici. U vsi Nuznerov začne stezka opět stoupat do kopce, což mě na nějakém padesátém kilometru ne zrovna těší. Závěrečném seběhu do Sušice už chybí ladnost i rychlost, ale nakonec přeci jenom úspěšně dorazíme.

Kdo by náhodou Sušici a okolí neznal, musím jedině doporučit. Většina turistů má spíše namířeno do nejvyšších částí Šumavy, mě ale vždy více lákalo šumavské podhůří. A právě prostor tzv. šumavského trojhradí mezi hrady Kašperkem, Velharticemi a Rabí se Sušicí uprostřed mi přirostl k srdci nejvíc. Nádherná příroda, krásně členitý terén, bohatá historie, spousta vyhlídkových míst. Popis zajímavostí v této oblasti by vydal na samostatný článek, takže se omezím jenom na doporučení k návštěvě.

V Sušici končíme druhý den Vintířovy stezky. Večer opět strávíme doplňováním kalorií, aby se nám další den dobře pokračovalo. Ze Sušice pokračuje Vintířova stezka ve směru na hrad Rabí. Podle některých pramenů na hradě nebo v jeho okolí Vintíř pobýval, takže i zde by se dala stezka dát do přímé souvislosti se samotným Vintířem. Potom bych ale čekal její směřování na hrad samotný. To se ale neděje. Stezka vede přes Žichovice dále údolím Otavy a na Rabí je nutné si udělat dvoukilometrovou zacházku. Opět bych doporučil, protože Rabí je moc pěkná zřícenina. Největší v Čechách a zároveň při jeho obléhání přišel o druhé oko Jan Žižka.

Odbočku na Rabí s Ondřejem vynecháme. Dělá se neskutečné horko a nám trochu dochází energie. Už od rána tak nějak tušíme, že Vintířova stezka pro nás bude končit už v Horažďovicích. A přesně tak se i stane. Před Horažďovicemi je ještě nutno zmínit kostel sv. Klimenta a zříceninu hradu Prácheň, které Vintířova stezka také prochází. V Horažďovicích tedy výlet s Ondřejem ukončíme. Tematicky by mi konec Vintířovy stezky v Horažďovicích dával smysl. Vintíř by se dal spojit s hradem Rabí a Horažďovice by sloužily jako pohodlný dopravní uzel pro cestu ze stezky pryč. Nicméně Vintířova stezka byla protažena až do Blatné, a tak mi nezbývá, než se za dva týdny vrátit zpět a zbytek stezky si projít v rámci jednodenního výletu.

Vintířova stezka a Blatensko

Ze začátku trochu lituji, protože úsek severně od Horažďovic jsou otevřená pole na asfaltu nebo polních cestách. Do horkého letního dne nic extra příjemného. Od poloviny se ale okolí stezky začíná proměňovat. Přibývají lesy, rybníky i různé skalní útvary a krajina se začíná postupně vlnit. Výhledy na šumavské hřebeny se promění ve výhledy na Třemšín a jižní část Brd.

Za vrchol celé části bych označil výhledy z rozhledny Chanovice. Rozhledna paradoxně na Vintířově stezce neleží, je potřeba k ní udělat zacházku na vrchol Chlum. Ale vyplatí se. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Blatensko, Šumavu a do Brd. V Chanovicích je též možné zavítat do zdejšího skanzenu nebo místního zámku. Od Chanovic již Vintířova stezka pokračuje více v lesích, při čemž míjí několik skalních útvarů (Čertův náramek, Kadovský viklan) a rybníků. Po více než 30 km končí úspěšně v Blatné, kde by se neměla vynechat prohlídka zdejšího zámku s anglickým parkem či kostela Nanebevzetí Panny Marie.

U závěrečného úseku z Horažďovic jsem měl ze začátku pocit, že je naznačený jenom proto, aby se nahromadily kilometry. Postupně mě ale přesvědčil, že má smysl si jej projít, ať už v rámci celé Vintířovy stezky nebo i jako jednodenní výlet. Přeci jenom na Blatensku jsem ještě nebyl a rozhodně své kouzlo má. Pro ty největší Vintířovy nadšence se nabízí pokračování z Blatné až na Břevnov, kde je Vintíř pohřben. Tato alternativa by měla být oficiállně uvedena v život v roce 2025. Stezce to přidává nějakých 136 km, ale jelikož ještě není uvedena v mapy.com, zůstanu zatím u varianty s koncem v Blatné.

Stojí tedy Vintířova stezka za výlet? Za mě je odpověď jasné ano. Ať už najde člověk skrze Vintíře zalíbení v dějinách raně středověké Evropy nebo chce jenom prozkoumat celý pás Bavorského lesa a Šumavy od Dunaje po Otavu, zklamán určitě nebude. I ten, kdo chce podniknout pouze poutní cestu a rozjímat uprostřed krásné přírody nebo ten, kdo chce vidět život z obou stran česko-bavorské hranice si na Vintířově stezce přijde na své. Pro každého se zde něco najde.

Míra

Vercors a jeho obyvatelé se nesmazatelně vepsali do historie francouzského odboje.
Partyzánům se přezdívalo maquis, tedy křováci. Pohoří je formováno do tří prstenců,
jednotlivé stupně, tyto hradby masívu, jsou těžko přístupné a oddělené náhorními plošinami
vhodnými k zemědělské činnosti, tvoříce dohromady soběstačnou pevnost pro guerrillovou
válku. Výmluvně jsem 60 kilometrů přes průsmyk Col de Bataille do Vassieux en-Vercors,
kde se nachází memoriál a muzeum odboje, stoupal šest hodin. A právě zde se utvořilo první
centrum odboje v okupované Francii. La Patrie en danger! Po vylodění v Normandii zde
byla založena Svobodná vercorská republika. Nacisté v červenci 1944 nachystali odvetnou
operaci, která neměla v západní Evropě obdoby: s neúměrnou vojenskou i početní převahou
sevřeli celé pohoří a posléze vyždímali z obyvatel odpor i životy. Po cestě jsem míjel spoustu
upomínkových míst a pomníků za padlé.

Vlastně celá Francie, na pomnících, v kostelích i pamětních deskách na místech zcela
nepravděpodobných, dodnes trpí a odhaluje svá ňadra, aby dosvědčila nezhojené jizvy a oběti
na svých dětech způsobené pruskou a nacistickou nenávistí. Generál de Gaulle rozdmýchával
mihotavý plamen naděje v přízračném světle paniky a zoufalství z ponižující kapitulace.
Požadoval krvavou oběť, kterou se měli Francouzi vykoupit místo ve svobodném světě. Je
děsivá představa, kolik Lidic a Ležáků mělo být lhostejně, ohněm a kulomety, smazáno z
paměti evropských lidí za vrozenou touhu žít. Nebo to je právě tváří tvář totální, byrokraticky
precizní a bezohledné likvidaci, kdy člověk, Hérakleitos Patočkovými slovy, obejme tu
převahu Noci, onu vůli ke svobodě rizika v té ARISTEIA, tom ukázání se dobrým na hranici
lidských možností?

Historii lze nahlížet takto jednostranně a vy, pokud máte aspoň trochu soudnosti, byste proti
tomu neměli nic namítat. De Gaulle snad vyrval čest svého národa ze spárů nepřítele, ale
dokázal by zachránit lidskost člověka?

Kapitán de Saint-Exupéry ruminoval nad nevyhnutelnou porážkou své vlasti takto:

To platilo i pro Československo. Skutečný muž řekne: byl jsem poražen, já jsem odpovědný.
Uchvátil mne způsob, jakým se průvodkyně v muzeu věnovala dětem: co uděláte, když cítíte,
že nějaké pravidlo není správné, když jeden druhému ubližuje? A děti: résister! Je to přístup
nesoucí v sobě bolest a spor, agon, který jediný může zaručit skutečnou svobodu. Jako věčný
oheň, co každým momentem umírá, aby znovu vyšlehl.

Sjíždím do Die. Hory jsou až k úpatí ponořené v mlze. Spouštím můstky do neznáma a za
clonou se objevují provensálské Baronnies: plantáže vlašských ořechů, obrovské spousty lip
(ta sladká vůně kvetoucích stromů!), země meruněk a levandulových polí. Míjím vesnice, kde
mají hrad plus radnici, kostel, tři domy – toť vše. Krásné středověké Montbrun les-Bains.
Sbírám trochu levandule. Sault je pěkné výchozí místo na výlety, svačím a kolemjdoucí mi,
jak je zvykem, přejí bon apetit! Zpočátku mě cedule EXTINCTION PUBLIC s noční
tematikou při vjezdu do vesnic znepokojovaly. Pamatujete na “purge” epizodu Ricka a
Mortyho, při níž se v určitý čas konaly bartolomějské noci? Já jen překoukl slovo
ECLAIRAGE, takže pouze vypínají veřejné osvětlení.

Roussillon – červená zem, má svůj šarm, ale dostávám xenophobické nutkání prchnout,
krajina vinařská a levandulová (oplocená), spěchám k Orange. Meruňky! Já: mohu si pár
nasbírat? Farmář: pas de problème. Nejsladší na světě. U krajnice roste provensálské koření.
Francie – to jsou vůně bylinek, lesů, sladké lípy, jahod a meruněk, levandule, pečiva… i ten
kozí smrad k tomu tak nějak patří (v Cévennes se dokonce stal světovým kulturním
dědictvím). Projíždím vyprahlou přírodní geologickou rezervací Luberon, kde rostou samé
duby a skalnaté rokle jak z obrázků amerického Grand kaňonu. Chvátám, ale v Orange by
bylo krásné na chvíli spočinout – uvolněná atmosféra, kavárničky, spíše Francouzi než
turisté, v antickém divadle je prý skvělá akustika a pořádají se zde koncerty.

Tarascon a Beaucaire: i tyto dva hrady na protějších březích dokládají, že Francie nebyla
vždy jednotná, natož francouzská, ale odnepaměti sjednocovaná. Řidiči při pohledu na sochu
rozhněvaného býka šlapou při výjezdu z kruhového objezdu na plyn. Zakotvené plachetnice,
koloniální architektura pastelových barev a třepetající republikánské vlajky na pozadí. Vive la
France! Další zastávkou bylo Arles, toto velice pěkné a celkem klidné městečko se spoustou
uliček, barev a květin, antiky a upomínek na Van Goghův pobyt (šoupli ho tu do sanatoria).
Nîmes: to je amfiteátr, antika a býčí zápasy. Doporučuji Musée des Cultures Taurines, vtáhne
do světa mýtu. Vzhůru do Cévennes za nezdolnými ovčáky!

“Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná
nepoddajnými Galy, ještě odolává nájezdníkům.”

Od Waterloo vane chladný vítr. “La Garde meurt, elle ne se rend pas!” Taky jste slyšeli:
“Merde!”? Někdy není tak důležité, jestli si fakta ověříte na Wikipedii či se události skutečně
staly, jako důvody, které přimějí vypravěče a posluchače věřit, že v zahaleném slově je
pravda. Není tedy podstatné, jestli se několik pastevců v sedmdesátých letech vzbouřilo proti
vládnímu plánu postavit v jejich horách četnickou stanici a jestli s nimi nehnula ani
francouzská armáda. Pointa tkví na pověsti těchto lidí v očích ostatních Francouzů. “Ti
Céveňani jsou blázni!”

V Anduze, pěkném městečku na začátku trailu, svačím a stoupám podél řeky Gardon do Saint
Jean-du-Gard (na můj svátek), Le Pomidou a Floracu. Po cestě vidím první menhiry, plno
kaštanovníků, usedlosti jako ostrůvky na hustě zalesněném plátně. Za zapadlým Quézacem se
svou autentickou oprýskaností (či snad obráceně?) začínal jiný svět. Malebné skalní údolí
řeky Tarn je totiž populárním rejdištěm sportovců a turistů. Protilehlé svahy spojovaly se
silnicí lanovky nebo takové DIY zipline z přelomu století. Minulého. Byla to nádhera. Pak
Albi se svojí nekonečnou katedrálou z cihel a nebeské modré. A nakonec Carcassonne, místo,
jež jsem toužil spatřit od dob, co jsme stejnojmennou deskovou hru doma hráli jako děti.

A taky jsem se strašně chtěl podívat na Pyreneje. Ironií však zůstává fakt, že celou cestu, co
jsem podél pohoří šlapal, pršelo a byla mlha, takže jsem z nich viděl velké prd. Zato jsem
před deštěm nacházel úkryt na svatojakubských poutních místech: tolik času v kostele! Hrad
ve Fois určitě stojí za návštěvu. Stejně tak křížová chodba kláštera Saint-Lizier, trhy v SaintGirons, pálení “brandona” doprovázené keltskými písněmi, chrámy v Saint-Bertrand-de
Comminges odváté časem.

No a v jedné obci jsem zastal úlohu zahraničního pozorovatele výjimečných parlamentních
voleb. Při počítaní hlasů si všichni dělali poznámky jako na dostizích. Nevycházely počty,
atmosféra byla trochu napjatá, ale pak mě pozvali na takovou soukromou politickou
(levičáckou) sešlost. Já si nejprve připadal jako pan Kopfrkingl o marxistickém svátku. Jak se
postupně sjížděli, každý přivezl spoustu domácích dobrot, sýry, víno. A všichni se se mnou
zdravili, byli přátelští, stále ukrajovali a pobízeli, abych ochutnal, že to jsem ještě neměl…
bylo to krásné, nebeská, kde mám svůj hřeben. Byli to všichni moc milí lidé:
enviromentalisté, sociálně cítící a velmi inteligentní lidé, nestárnoucí hipíci (“one planet, one
people!”), ale i takoví Sartrové a umělci. Ano, ano, záchodky byly polepeny jejich
propagandou: sdílejme bohatství, ne chudobu. A taky tam byl obrázek kálejícího holuba: seru
na fašisty, ser na ně taky! Vnímal jsem dušené obavy, neboj, nám nevadí, že jsi cizinec. Déjà
vu. Remarque. Jako bych znovu slyšel nákladní auta pod vítězným obloukem. Osvoboďte
svoji duši, jsme jen prach a stín. Nic nechápou. Dějiny nejsou lineární, nýbrž sérií střetů, v
nichž pokaždé musíme zabít svého Jean Sol Partra. Pacem volo, bellum paro. Latinské socii
znamená druhové, přátelé, spojenci.

Po zelené trase jsem přistál v modré Lhase – teda – Néracu. Záchytné body Eymet, Bergerac,
hrady na řece Dordogne, Beynac, Daglan, Saint-Pompont, Albas, Luzech s kostelem na
ostrohu mezi vinicemi, věžaté Cahors půvabných žen nebo fenomenální Saint-Cirq-Lapopie
nechám bez komentáře. Dochází mi přídavky i přirovnání, prostě Francie. Vtipná, geniální
obrazotvornost pravěkých malířů z jeskyně Pech Merle v Cabrerets (originály!!) mě už jen
mezilidsky knokautovaly do lehkosti bytí.

Celou cestu někdy lze shrnout momentem, jenž existuje sám o sobě. Třeba tím stařečkem v
Allementu, jeho autem, kterým musela jezdit jeptiška z Četníků ze Saint Tropez, oba v
obležení květináčů a starého, krásného, autentického harampádí. Ale závěr téhle cesty byl
fakt velký, poněvadž přijeli rodiče a mezi cantalskými vulkány jsme zažili nefalšovanou
atmosféru Tour de France. Hlavně to byl zážitek pro taťku, když pamatuje ještě Závody míru.

Text a foto: Jan Doskočil

Takový spojovník mezi článkem pro outdoorovou čtenářskou společnost, méně známými
horami a příběhu jejich obyvatel bude svoboda. Svoboda, kterou může pocítit každý, kdo
putuje po zemi i hlubinami svojí duše. A taky svoboda, pro kterou se musí bojovat a trpět,
poněvadž bez ní nemá podle nepoddajných Galů smysl žít. A to pro mě zosobňuje Francie. O
tom bude tenhle článek.

Pod lípou, u níž rozbíjeli své stany již vojáci za náboženských válek, jsem svačil čokoládový
rohlík a croissant. Právě jsem sjel podél Vogéz alsaské vinice pohádkovými vesničkami s
tradiční hrázděnou architekturou (představte si perníkové chaloupky) a uvažoval, kudy
táhnout na Lyon. Na Francii cyklista ocení množství eventuálních tras – je libo turisticky
oblíbených “dálnic” lemujících velké řeky, dálkové trasy přes hřebeny hor, něco pro vrchaře
či snad zarůstající traily v pořádném terénu? Výborně značená je síť “zelených” stezek “des
véloroutes et des voies vertes”, kde mají cyklisté dovoleno terorizovat řidiče zbloudilých
motorových vozidel (odkaz: https://www.af3v.org/).

Vydal jsem se tedy po GTJ (Grande Traversée du Jura; většinou vedly dvě paralelní varianty
pro horská a silniční kola) ke švýcarským hranicím. Jura. Takové alpské předhůří. Ještě nikde
jsem si neuvědomoval tak spokojené krávy. Ani jsem se nemohl divit, jak dobrý sýr tu dělají
(Comté). Nahoru a dolů do Saint-Hippolyte a pak jen pastviny, lesy, vesničky se sýrárnami.
Bavilo mě trénovat si výslovnost na místopisu, kudy jsem projížděl: Trévillers, Damprichard,
Fournet, Blancheroche, Le Barboux, Morteau…

Uvažoval jsem, jestli film Jurský park skutečně souvisí s tímto pohořím a poštěstí-li se mi
nějakého fosilizovaného (živého?!) lézard terrible spatřit. Pokaždé, když jsem na ceduli
letmo přečetl “Jurassic”, to se mnou trhlo, jenže mou představivost zaplácal pouze Jurassic
burger nebo pizza (mmm, základ rajčatová omáčka, mozzarella a přesličky s kousky T-Rexe).
Doporučuji knihu The First Fossil Hunters (není to kuchařka). Jak už jsem zmiňoval,
francouzské sýry jsou prostě fantastické. U Toutatise! A těch druhů. Jeden sýrař na trhu měl
dokonce pro svoje kamembertky takové přihrádky – zleva čerstvé, uprostřed tak akorát,
vpravo se trochu rozjížděly a pak stranou na samotce už ve velmi šedozeleném stádiu.

Prší. Venkovem podél řeky Doubs. Hrad Fort de Joux se vynořuje jako na pozadí Game of
Thrones. V noci má velmi, velmi pršet, nenacházím žádný přístřešek, tak tedy zkusím kemp
“municipal” ve Foncine-le-Haut za ďábelskou cenu 6.66 euro – takže stejně zmoknu, ale
aspoň mám teplou sprchu a dobíjím baterky. Soused ve stanu, Švýcar, jede vysokohorskou
etapu Albertville-Aosta-domů na šestadváce, borec. Jinak kempování ve Francii – kromě těch
skromných, ale dostačujících, obecních “municipal”– přijde docela draho (tři čtyři hvězdy s
bazény, pizzerií, atd.).

Tam, čemu říkáme západní Evropa, ovšem není svobodné kempování či bivakování úplně
vždy legální a tolerované. Člověk neprohloupí, zeptá-li se domorodců, zda by směl někde na
jejich pozemku přenocovat. Nevěřili byste, jak shovívaví a vstřícní lidé dokážou být k úplně
cizím vandrovníkům. V Bavorsku mi týpek na zahradě vysekal místo na bivak nebo ve
Francii, kdy nám už nebe téměř padalo na hlavu, starý děda jen namířil prstem a v jeho
lakonickém LÀ-BAS se tkvělo všecko vřelé v jeho srdci. Tu noc jsem totiž mohl přespat v
garáži na traktory. Jindy jsem se zase utábořil u vysmátého strejdy, “co se chodil dívat a
čůrat” (Pyreneje, citace z deníku). Pro ty, co nechtějí trnout, zda je ráno probudily (dešťové)
kapky, a nahlédli by do “zákulisí” turistického světa, předávám odkazy na komunity, mezi
kterými si “slow travellers”, tedy hikeři a cyklisti, můžou dopředu domluvit místo na spaní. A
někdy nalézt i přátele a dobré společníky.

V Německu jsem vyzkoušel 1NITE TENT (zdarma, bez registrace, kontakt přímo na
hostitele) a ve Francii Welcome to My Garden (předplatné myslím 30 eur, nově se rozšiřující
hlavně v Belgii, Holandsku). Asi desetkrát hustší síť hostitelů se prý nalézá na již zavedené
Warm Showers, ale to bych musel cestovat aspoň rok, abych to všechno využil. Spal jsem na
zahradách, v kůlně, na tree housu, v suterénu, v pokojích pro hosty a jednou kvůli mně
dokonce vystěhovali babičku, abych nemusel spát “jenom” na gauči. Sdíleli se mnou jídlo,
zvali na kulturní akce, povídali o sobě, Francii, životě. Ta setkání byla strašně milá (i když
letmá a často vedená v pseudo-francouzském dialogu) a dojímalo mě, jak se o mne zajímali a
snažili se pohostit. Nechápali to jako formu filantropie, i lidé vcelku usedlí ožívali, když jsem
vyprávěl o cestě nebo naší zemi. Řekl bych, že jsem řadě z nich zvednul v jejich komunitě
sociální status, když jsem je doprovázel na různé festivaly, kde mě každému představovali.

Vzájemně jsme se obohatili. Xenia, starověký zákon o pohostinství (dalece připomínající
tradiční nedělní obědy u babiček, které do vás hrnou knedlíky a bábovku) tkvěl právě na tom
vzrušení poznat neznámé. Zvědavost a obdiv lidí vzbudilo už jen to, že jsem jel na takřka
veteránu (to kolo je starší než já: taťka mě na něm vozil v sedačce ještě dřív, než jsem uměl
pořádně chodit). A když uslyšeli moje ekskuzemoažnparlpafranséboku, byli totálně unešeni:
ty jedeš z Česka? na kole? celou cestu? No a člověku nezbylo než se usmívat. Nebudu zde
vyjmenovávat všechny příhody, ale, sakra, já potkal tak hodné a vřelé lidi, že mi přijde ještě
nyní smutno, že moje srdce, promrzlé Boreásem, se nedokázalo cele odevzdat dobrotě jejich
očí. Myslím, že to byla jejich důvěra v sebe sama, v hodnotu člověka, svoboda a odvaha
podívat se do Noci, kterou jsem na nich tolik obdivoval. (Někdy jsem si je představoval
očima René Goscinnyho nebo Louis de Funèse, což vždycky vykouzlilo na mé tváři ztracený
dětský úsměv.)

Podél Ain se pozvolna měnilo podalpínské klima na středomořské, což se rázem odrazilo i v
architektuře. Městečka na Rhôně klamala dojmem přímořským letovisek, krajina byla
graduálně odpřírodňována, cyklostezka monotónní, a tak jsem ve Valence odbočil doleva,
kde se přede mnou vypínala citadela pohoří Vercors. Po cestě jsem padl na moruše, dobré
znamení. Našel jsem útočiště u Alaina, snad nejsvobodnějšího člověka, co jsem poznal. Asi
jako kdybyste zkřížili Buddhu a Indiana Jonese a zakápli vydestilovaným starořeckým
konceptem kalos kagathos. Putoval západní Čínou, Nepálem, Mongolskem, v jednom ze
“stánů” ho chytli pohraničníci a odseděl si pár dní ve vězení, skoro s dětskou zaujatostí
pozoroval zvířata (bouquetin, neboli kozorožec, se vyskytuje i ve vyšších pásmech Vercors) a
neztrácel takový potutelný úsměv člověka, který ví. Kolik mu uniká. Až jednou vyrostu, chci
být jako Alain. Dopřál jsem si v tomto ráji vrchařů (nejčastěji jsem míjel sedmdesátníky s
lýtky jako z ocelových strun) den bez bagáže z Châteaudouble na Combovin, La Vacherie,
Léoncel, Barbières a Chabeuil a bylo to krásné.

Pétangue. Řeklo by se: „jdu si s chlapama zakutálet“. Ale ona je to seriózní společensko-sportovní událost. Má svá pravidla, od hráčů vyžaduje koncentraci, zručnost i taktizování.
Diváků se schází asi jako na našem vesnickém fotbale: sedí na lavičkách a radí.

Text a foto: Jan Doskočil

Pokračování si můžete přečíst zde.

Kdyby se mě někdo zeptal, která je v Česku moje oblíbená přírodní oblast, pak bych určitě odpověděla: Křivoklátsko. Příroda je zde nádherně svěží, bohatá a rozmanitá. A vzhledem k tomu, že jaro je za bukem a všichni chystáme své boty toulavé, až to zas bude trochu možné, určitě se nebojte vyhledávat i méně známé stezky. Zde jedna taková.

Mapa výletu zde. Celé se to dá absolvovat i jako okruh. Hrubý odhad je pak kolem 52 – 57km. Záleží, jak moc si budete zacházet na pivo/jídlo v restauraci, promenádovat se v zámeckém parku a oboře (která je opravdu rozlehlá) a jiné. Jelikož byl horký letní den, protáhly jsme si to i k pramenu. Začínaly jsme tedy na vlakovém nádraží v Rakovníku a skončily na Křivoklátu.

Ze své výbavy jsem vyvětrala svůj letnější základ. Vím, že by to šlo určitě lehčeji, ale rozhodla jsem se potrénovat i nošení větší váhy. Takže kromě základu jsem si dovolila přidat luxusní položky jako svůj milovaný foťák (cca 3 kg) nebo třeba mletou kávu připravenou k použití.

Seznam základní výbavy:

• Batoh SMD Swift X
• Spacák Neutrino 400 Women
• Karimatka Klymit V Ultralite SL
• Stan Big Agnes Tiger Wall HV UL2
• Velký tyvek 260x150cm
• Kraťasy RAB Talus Shorts
• Neprofuk. a zároveň dlouhý rukáv RAB Borealis Jacket
• Nepromok. bunda RAB Flashpoint Jacket
• Nepromok. kalhoty RAB Kinetic Alpine Pants
• Nepromok. ponožky Dexshell Ultra Thin
• Izolační vrstva RAB Kaon Jacket
• Spodky a triko s dlouhým rukávem na spaní
• Ponožky Bridgedale Ultra Light T2
• Sada vaření na plyn a malá bomba, vidlička, lžíce a kalíšek
• Hrnec Evernew 0.9 Non-stick
• Filtr Sawyer Micro
• 2x LyoFood Small
• Láhev na vodu Evernew 1,5l
• Čelovka Petzl E+Lite
• Power banka 20 000 mAh, nabíjecí kabel
• Fotoaparát, mobil, sluchátka
• Boty INOV-8 Trail Talon 290

Předpověď na víkend byla divočejší, ale rozhodly jsme se to risknout. Vrátit domů se člověk může vždy, to je výhoda domácích treků. Můžete zažít dobrodružství v kompaktním balení a ještě večer lehnout do své postele. Zvolily jsme začátek v Rakovníku, počasí slibovalo parný letní den, a tak jsme si po krátké prohlídce náměstí daly kávu a zákusek na milostpaničky. Ranní rituály – ty já ráda a brzké vstávání na vlak bylo znát, zvláště pokud jste noční sovy jako já. Z náměstí už jsme si to vykročily po červené značce. Nehnaly jsme se za velkými výkony a kilometráží, byl to pro nás obě první delší výlet v době covidové, a tak jsem se rozhodly tu českou krajinu spíše požitkářsky vychutnávat.

První rozcestník Belšanka, pak už modročervená trasa směrem na Krásnou dolinu až k Merklovu pramenu. Tady jsme si s radostí doplnily zásoby poctivou železitou vodou s doufáním, že nás to nebude stát nepříjemné pobíhání po lese. Bylo horko, dusno a tak člověk hltal s radostí doušky ledové i když trochu aromatičtější vody. Bylo to také poslední místo, kde jsme potkaly nejvíce lidí. Rozhodly jsme se to vzít trochu zpátky a po modré dojít na Prameny Klíčavy a dál k Pilskému rybníku.

Mračna se stahují a začíná se zvedat vítr. První blesk udeří relativně kousek od nás kdesi v lese. Trochu ve mně zamrazilo. Z bouřek mám opravdu velký respekt, zvláště když jste takto v terénu. Nikde žádné stavení, hospoda a možnost se schovat. Ještě si s Terkou procházíme možnosti a nakonec se rozhodneme risknout to a pokračovat v cestě dál lesem. Když míjíme desítky popadaných a blesky ožehlých stromů, začínám pochybovat, zda je to dobrý nápad. U rybníku Horní Kracle to zkoušíme stočit do Rudy podél silnice. Auta tu projíždí nebezpečně rychle, úsek je nepřehledný a tak zapadáme do lesa. Začíná kapat, během mžiku pak už padají provazy deště a není vidět na krok.

Sundavám všechny kovové předměty, uklízím rychle do batohu a podřepnu. Tyvek házím přes sebe jako provizorní přístřešek. Kolem nás to bouří a déšť, ač jsem si myslela, že to není možné, přidává ještě na síle a intenzitě. Místo kap kap to začíná kolem nás znít spíše jako v obrovském stroji na popcorn, mírně odhrnu tyvek a spatřím bílé hromádky všude kolem nás. Nejprve ve velikosti kukuřice, poté skleněných kuliček a semtam i nějaký ten hopík. Hlavu si chráním rukama a modlím se, abychom si ještě nezahrály třeba i golf.

Po nějaké půl hodině se situace začíná vylepšovat až nakonec úplně přestane pršet. Místo úprku do Rudy na pivo a teplou polévku jdeme raději dál, abychom se dnes vůbec do těch Lán dostaly. V dálce ještě slyšíme hřmění. Kontroluji oblohu, ale vypadá to, že z nejhoršího jsme pryč. Prozatím. Odměnou nám je příroda kolem Klíčavy, která má i svoji přírodní rezervaci. U Pilského rybníku pak máme krásné výhledy na údolíčko a místo obav nás zas pohlcují krásy Křivoklátska. Konečně docházíme Lán, dáváme si zasloužené pivo v místní hospůdce a tak nějak spokojeně zakončujeme dnešní etapu (24.3km). U stanu si ještě připravujeme trailovou véču, právě včas. Jakmile zavírám vchod, rozkapává se a v dálce slyšíme hřmění.

Další den se mi nevstává nejlépe, druhý den s malým spánkem, o který mě v noci ochudil zvídavý srnec nebo laň, když zkoumal náš stan zblízka a obcházel nás stále dokola. Cíl je jasný, dát si snídani a hlavně kafe(!), podívat se k zámku a do jeho parku a do přilehlé obory. Na zbylá muzea nebude čas. K zámku docházíme něco málo po 9, když zjistíme, že se areál otevírá až v 10, dáváme si ještě procházku po okolí a čekáme. Všude patrolují vojáci a bedlivě nás sledují. Divný pocit. Do areálu pak vstupujeme jako první návštěvníci a pravděpodobně také jako jediní, jelikož během pár minut začíná zase pršet.

Ještě, že má člověk membránové ponožky. Moje záchrana, jinak by už moje nohy byly dávno rampouchově ledové. Obdivujeme vzrostlé stromy, krásný dřevěný skleník i jezírko s ostrůvkem. Po příjemném zpestření se rozhodneme si přecijen dát druhou snídani v místní cukrárně a podpořit tak lokální podnik. No výstavní jídelníček to sice není, ale s radostí do sebe láduji několik zákusků, které jsou naprosto božské. K tomu dvojité espresso a jde se na věc.

Další zastávkou je Lánská obora, kde je k vidění většina spárkaté zvěře, která je chovaná v hlavní oboře. Mezi nimi i Boris a Berta, páreček divokých prasat. Boris byl chudák týraný “chovatelem” v malém prostoru bez řádné hygieny. Tady mu je už dobře. Měly jsme štěstí, zrovna probíhalo krmení kukuřicí a tak i ostýchaví daňci a čerstvé maminky s mladými se nám přišly ukázat v plné kráse. Přes 300 zvířat na pastvině. Byl to krása pohledět. Kromě zvěře se můžete ještě pokochat koi kapry v jezírku.

Ztratily jsme pojem o čase a strávily tu bezmála 2 hodiny. Musíme se vydat na cestu, čeká nás ještě hodně kilometrů, a chceme za 4 hodiny chytit vlak z Křivoklátu. Cesta hezky odsýpá, jdete stále kolem obory, u Ploskovské Myslivny spatříme ještě okem posledního daňka.

Brzy scházíme k vodní nádrži Klíčava, která je zdrojem pitné vody pro Kladensko a okolí. Zde platí také přísný zákaz vstupu a jediné, kam Vám bude povoleno se podívat je koruna hráze. Od Klíčavy už jen obec Písky, kde se napojujeme na nádhernou naučnou stezku Brdatka – krásná příroda ve skalnatém svahu, tvořena dubovými a březovými lesy. Když budete mít štěstí, potkat tu můžete mnoho rozličných druhů ptáků a plazů – jako například mloka skvrnitého či ledňáčka. Za mě rozhodně překrásné místo, které stojí za to navštívit. U Křivoklátu una nádraží usedáme k vychlazenému pivu a já si tak pomyslím, že ta naše příroda je přecijen kouzelná a malebná. Těším se na další toulky!

Možná se vám to taky stalo. Sbalíte si svůj obvyklý batůžek se základní výbavou, čistě pro trénink váhy na něco delšího. Vyjdete si za barák, no a nakonec skončíte šlapající s čelovkou kdesi potmě v lese. A najednou vyjdete xx desítek kilometrů, v tomto případě až u cedule hlásající Ondřejov. Tak by se ve zkratce dalo popsat mé drobné dobrodružství, které v dobách přituhující karantény bylo vlastně více, než vítané, a já po kilometrech v zádech tušila, že už ani není cesty zpět.

Řeč bude o možná pro mnohé neprobádaných krajinách na jihovýchod od Prahy v oblasti mezi městy Říčany, Kostelcem nad Černými lesy a Mnichovicemi, kde se rozkládají různorodé lesy, pole a louky, mezi které můžeme zařadit například Voděradské bučiny. Kromě mnohých poznávacích a naučných stezek se v této oblasti nachází i velké množství cyklostezek, takže pokud jste spíše fandou tohoto dopravního prostředku, určitě se sem nebojte zavítat. V okolí je mnoho možností, jak si stezku obohatit a libovolně protáhnout, nebo naopak zkrátit.

Jako nejvíce srozumitelnou se mi jevila tato – se začátkem na nádraží v Běchovicích či Klánovicích, kde si můžete šlapat po stezkách až do Ondřejova a odtamtud pak zpátky na vlak do Mnichovic (nebo Strančic, odkud jezdí vlak každou půlhodinu do Prahy). Celkově trasa z Běchovic čítá 51km.

Jelikož jsem sama vyběhla z domu a zprvu ani nemyslela, že dojdu tak daleko, popíši vám svoji alternativní cestu. 

Na výlet jsem vyběhla schválně  „natěžko“ s tímto krasavcem – SMD Swift X a hůlkama od Fizan Compact 3

Začínám v Kolodějích, kde naleznete i stejnojmenný zámek, který do 16. století sloužil jako hrad a teprve poté byl postupně přestavěn do dnešní podoby zámku. Ve 20. století sloužil primárně pro vládní reprezentativní účely, ať už v dobách komunismu, tak v dobách porevolučních. Po klasických tahanicích byl před několika lety konečně vrácen původním vlastníkům. 

Dnes už je zámek včetně přilehlé obory prodán do soukromých rukou, a bohužel si jej jen letmo prohlédneme přes plot za bručení místního strážníka. U obory ale naleznete volně přístupný vyhlídkový park. A není výjimkou z něj zahlédnout i pocukrované Krkonoše či Orlické hory, když se zrovna zadaří. 

Kousek od vyhlídky narazím už na červenou značenou stezku. Ta vede od Běchovic ke Královické tvrzi, kde se poté stáčí do Uhříněvsi. Krajina je zde typicky zemědělská, s řadou remízků a polí, než se stočí do tajemné hadí stezky, která je příjemnou výzvou pro cyklisty, které tu lze občas potkat. U Královické tvrze, kam vás stezka dovede, se nebudu moc zdržovat. Dochází zde momentálně k rekonstrukcím a historické snahy tvrz obnovit, se zatím nenaplnily. Za zmínku stojí kostel svaté Markéty, datovaný až do poloviny 14. století, kdy byl svěřen tehdejším králem vyšehradské kapitule. Kostel stojí tak trochu stranou od celé obce a je proto krásným místem odpočinku.

Tady jste ještě úplně nevěděla, že poslední ukazatel, co uvidíme, bude hlásat Ondřejov

V další etapě se potřebuji napojit na stezky začínající u obce Babice, a tak jsem nucena najít nejkratší možnou cestu přes obec Křenice a projít vše podél silnice, po kterých uhánějí nejen houfy cyklistů. V Křenicích je možné napojit se na cestu s krásným názvem “Silnička”, která slouží pouze místním obyvatelům, a zdá se tak být pro pěší jako ideální řešení. 

Po cestě potkávám například i ukazatele Cesty spolupráce, které nabádají děti s rodiči k procházkám do přilehlých vesnic. (Pokud by někoho zajímalo, nastudujte si na následujícím odkazu.) 

Stezka mě dovádí až do obce Březí, která se rozprostírá na úpatí Babického lesa, kam ihned s radostí zapadám. Zde stezka není oficiálně značena, ale vyšlapané pěšinky napovídají, že místní je hojně využívají na procházky po blízkém okolí. Dovolila jsem si jednu z nich využít s doufáním, že trefím až do plánovaných Babic.

Podařilo se! Na návsi docházím k vysněné mapce a červeně značené stezce a já vím, že se konečně dostávám na vysněnou část výletu. Tentokrát se procházím Janovickým lesem u obce Mukařov, než narazím na rozcestí červené a modré značky. Po ní se vydávám do jmenované obce až ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jeho podoba je z konce 19. století, neboť jeho původní musela být pro zchátralost zcela zbourána. Traduje se zde i jedna pověst z doby třicetileté války, kdy byl do studánky v lese Dlouhá louka ukryt kostelní zvon. Když jej však lidé později chtěli vylovit a pověsit zpět, zahnal je strašidelný bílý pes. Dodnes tam prý svůj zvon hlídá a neopatrné poutníky stahuje do studánky. Nejvíce nebezpečí od něj hrozí, když v Mukařově vyzvánějí poledne. Oddechla jsem si, protože mi hodinky ukazují něco kolem čtvrté hodiny. 🙂 Tímto se s obcí Mukařov raději loučím a mířím dál.

Nejen pro rodiny zmíním, že v tomto regionu vedou i krásné stezky tzv. “Ladova kraje”, jelikož poblíž Mnichovic a Ondřejova se nachází i pro někoho méně, pro někoho více známé Hrusice, kde se Josef Lada narodil. Za to kolem obcí Louňovice a Jevany, které leží na samotném úpatí Voděradských bučin, si lze udělat krásnou procházku kolem rybníků Švýcar, Ján, Pařez a dalších a bukovým lesem vyrazit až k Aldašínu, kde je pochován, v kostele sv. Jiří uprostřed lesa, hudební skladatel Karel Svoboda.

Ale je čas šlapat dál! Slunce mi napovídá, že už brzy zmizí za svůj obzor. Do Louňovic se dostávám stále po modré, po které ještě dále pokračuji do lesa po pěkné široké lesní cestě. Konečně, na prvním rozcestníku spatřuji kýžený cíl – Ondřejovská hvězdárna slibující 10 km do cíle. Směle odbočuji směrem do lesů a rozblácená stezka přede mnou naznačuje, že to bude ještě legrace. Začíná se stmívat, a tak musím přidat do kroku, v batohu mám totiž jen E-Lite Petzlovku.

Žlutá značka mě nakonec za řádné tmy dovádí do Černých Voděrad, kde nasazuji svoji čelovku a doufám, že to bude stačit. Po chvíli zapínám raději i baterku z mobilu, jelikož je stezka úzká, nepatrná a brázdí si to nepřehledně terénem. Hledání červených značek začíná být dobrodružstvím. Kromě měsíce na nebi a hvězd, se už nelze ničím kochat. Nedá si nic dělat a přidávám ještě víc do kroku, abych těch posledních 8 km co nejdříve zdolala. 

Čas běží, a já místo plánovaného příchodu do místa kolem půl desáté, se u Ondřejova, kdesi v lesích, vynořuji kolem čtvrt na devět. Tempo a váha na zádech je znát, a začíná se ozývat celé tělo, které je už bez přestávek a přísunu pořádných kalorií značně vyčerpané. Se zatajeným dechem hledám stezku směrem k hvězdárně, a těším se aspoň na nerušený výhled na hvězdy. 

U pomyslné brány areálu trochu překvapivě potkávám pána s čelovkou, kterého vesele zdravím a pomalu se vydávám do areálu Astronomického ústavu AV ČR. Věda zkrátka nikdy nespí. 🙂 Když se pak konečně zastavím u sluneční kopule a začínám fotit hvězdy, naplňuje mě pocit hřejivého štěstí. A jestli mě párkrát po cestě napadlo, zda to nebyl trochu bláznivý nápad, ihned mi dochází, že nebyl. A tak jsem se vydala ke hvězdám.

Nicole

Ondřejov a jeho tajuplné krásy

Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.

Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme „zeleným tunelem“. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.

Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.

Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.

Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.

V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou „na těžko“. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.

Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀

Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.

Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂

Kompletní fotogalerie zde.

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Tenhle výlet se fakt povedl. Večer jsem se kouknul do mapy a hned jsem měl jasno. Jede se na Bořeň!

Vždycky když jsem jel kolem, lákalo mě to a tak jsem tentokrát nezaváhal. Z jištění že cesta vlakem bude o tři hodiny delší a cena stejná jako když pojedu autem (vlak musí oklikou přes Ústí) znamenala svobodu v časovém plánování. Ráno se budím brzy a po šesté vyrážím směr Bílina. Auto parkuju u Lázní Kyselka.

Je po sedmé ráno a nikde ani noha. Začínám rovnou vstupem na Bořeň, nejdená se o nic technického. Výstup si zpestřuji obočkami do skal na další vyhlídky.

Na vrcholu je krásně, rozhled je kruhový, z jedné starny kolmá stěna s převýšením přes 100 metrů. Nádherná hora. Sluníčko příjemně šimrá, ale vedro rozhodně není, na hřebeni Krušných hor je pořád vidět sníh.

Z vrcholu dolů do sedla a odtud polní cestou přes pastviny k silnici. Proběhnu okolo Chouče a u polního letiště před Lužicí to lámu přes další pastviny. Není tady dobytek tak je to v pohodě, přes stádo býčku bych se asi neprodíral.

Za Svinčicemi další polňačka, která končí u skládky JZD. Dál už se dá jít jen po mezi, z obou stran je rozbahněné pole a tak je to občas boj. Po téhle anabázi už jsem pod vrchem Zlatník, kam už vede vychozená pěšinka a dřív tu byla dokonce i tur. trasa podle starého rozcestníku pod vrcholem.

Z vrcholu je pěkný výhled na Mostecko a Nechranice. Industriální stavby kam se člověk podívá. Fascinující a děsivé zároveň. Po svačině jdu volným terénem do sedla a odtud podél skal na Želenický vrch. Přátelé, tenhle kopec je boží! Nevede sem žádná pěšinka a výhledy jsou impozantní. Ze sedla se jde krásnou dubinou přes skalky. Na vrcholu je loučka kde se dá tábořit s výhledem na Bořeň. Můžete se vydat na dvě vyhlídky nad lomem, ale opatrně, svak se může utrhnout. Z vrcholu se potom dá dojít severozápadním směrem ke skalnatému hřebínku, odkud je fotogenický výhled na Bořeň.

Dolů se pak musíte vymotat lesem zprava kolem skal. Hůlky i boty s dobrým vzorkem se vám budou hodit. Probehnul jsem kolem Liběšic do Želenic. Hospoda otevírá až večer, tak jdu dál. Na kraji vesnice to beru polňačkou a potom opět po pastvinách přímo pod poslední kopec tohohle výletu. Na Kaňkov se potom drápu místo po značce po skalách, je to sice náročnější, ale člověk si aspoňtrénuje pohyb v náročnějším terénu.

Nahoře je pěkný výhled na Zlatník a Želenický vrch a částečně i na Bořeň. Jsem už docela grogy, čtyři větší kopce za den, často mimo cesty dají zabrat a tak si sedám na seřízlou karimatku a v péřovce usínám v sedě. Budí mě až parta bikerů co tady mají postavený trail. Chvíli jsme pokecali a já pak zamířil dolů do vsi a odtud po červené do Bíliny.

Za sebe musím říct že tohle byl top výlet za dlouhou dobu. Má to všechno co turista potřebuje – velké kopce s rozhledem, lezení po skalkách, brodění bahnem, hledání cesty na neznámý kopec, počasí tak akorát.

Mrkněte se tam taky! Happy trails -deu-

Fotky tady. Trasa tady.