Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Uvažovali jste někdy nad tím, jak přistupujete k rizikům spojeným s pobytem a pohybem v přírodě a jaká je vaše tolerance k nim? Nebo jste se nad rizikem nikdy nepozastavili?
Přestože téma hodnocení rizika není ve světě trekingu nijak rozšířené, na vážnějších cestách v odlehlých krajích je vnímání rizik celkem zásadní schopnost pro bezpečný průběh cesty.
V první řadě si pojďme definovat, co je riziko:
Riziko je kombinace pravděpodobnosti, že dojde k události s negativním dopadem (zranění, poškození), a míry následků, pokud se tak skutečně stane.
Hodnocení rizik je proces, při kterém identifikujete, co se může pokazit, jak závažné to může být a jaká opatření můžete zavést, abyste riziko snížili na přijatelnou úroveň.
Rizika si tak můžete snadno posoudit položením následujících otázek:
Tento rámec hodnocení je nejužitečnější během plánování v širším pohledu. S ohledem na pravděpodobné nebezpečí se rozhoduji, kudy jít a co s sebou vzít.
S tímto přístupem k hodnocení rizika jsem se poprvé setkal díky packraftingu. Při pádlování na divoké vodě je správné vyhodnocení rizika kriticky důležité a děje se to několikrát za den. Když už jsem v pohybu, zúžím většinou hodnocení rizika na dva body: jak vysoká je pravděpodobnost a jaké hrozí následky. Expozice může v tomto kontextu fungovat jako vypínač – mám na výběr, jestli se danému nebezpečí vystavím, nebo ne.
Následně jsem si uvažování o riziku přenesl i na lyžařské túry a další aktivity. V zásadě jde o způsob uvažování a ne o danou disciplínu. Faktem je, že od doby, co jsem se začal aktivně zajímat a řešit řízení rizika na svých cestách, už moc neoplývám akčními historkami o nebezpečí, utrpení a přežití. Tyhle věci se mi už nedějí. Prostě jen jdu, reaguji na vzniklé situace a pokračuji dál.
Nemusíme chodit daleko – zůstaneme v České republice, klidně na Stezce Českem. Připravujete se na brzkou jarní túru přes Krkonoše. Jaká je pravděpodobnost, že se na chodnících setkáte se zhutněným firnovým sněhem? Vysoká. Jaká je pravděpodobnost, že budou sněhové plochy pokryté ledem? Pokud předpověď slibuje teplé počasí přes den a přízemní mráz v noci, pak také vysoká. Snížíte velmi pravděpodobné riziko zranění na ledu tím, že si přibalíte nesmeky, nebo budete doufat, že to nějak půjde a snad se nic nestane?
Pojďme dál: chystáte se na trek někde v jižních Alpách. Jaká je pravděpodobnost, že v daném úseku bude problém s doplněním vody? Jaké jsou varianty, pokud tento problém opravdu nastane? Co mohu udělat pro to, abych problémům předešel? Dehydrovaný člověk bývá dezorientovaný, ztrácí koncentraci a častěji dělá hloupé chyby, které vedou ke zranění.
Správný přístup k hodnocení rizika není o tom připravit se na všechny teoretické problémy. Proto pracujeme s pravděpodobností, která může být velmi nízká i velmi vysoká. Dělat informovaná rozhodnutí přece patří k základním principům ultralightu!
Důležité je pochopit, že riziko v outdooru neroste lineárně. Nepřidává se po malých, rovnoměrných krocích. Spíše roste kumulativně a nepředvídatelně – dvě malé chyby nemusí znamenat dvojnásobné riziko, ale desetinásobné. To, že si neaktualizujete před startem předpověď počasí a nevezmete nepromokavé oblečení, může během odpoledního deště znamenat zásadní ohrožení zdraví…
“Kromě slatí, jezer a lesů si na Šumavě nesmíš nechat ujít osamělou divokou řeku, jakou druhou v Čechách už nenajdeš. Křemelná se jmenuje. Sbírá vody ve vrchovištích severozápadně od Prášil a na celém jejím toku, dlouhém od pramenů pod Tomandlovým křížem až k jejímu soutoku s Vydrou u Čeňkovi pily několik desítek kilometrů, nestojí jediný obývaný lidský dům. Severská čistota. Ani sem se dřív nesmělo, kraj patřil do Hartmanického vojenského prostoru. Pod prášilským mostem vyjde řeka z tichých rašelinišť a začne se vinout šumavskými lesy. Každou mílí Křemelná mohutní, koryto se začíná zahlubovat do hor, až k hladině divoké kamenité řeky spadají skály a mokvavé droliny, lesy i houštiny. Voda je brunátná rašelinou, řeka řve a burácí, je nutno dojít až k jejímu konci, k místu, kde dvě řeky, Křemelná a Vydra, splynou a jejich vody se od té chvíle nazývají zlatonosná Otava.” Miloslav Nevrlý
My jsme svou pouť započali právě zde, na soutoku u Čeňkovy pily. Na cestu se vydej nejlépe v letních měsících, řeku často budeš brodit, hned zkraje se namočíš. Vyraž sám nebo v tiché dvojici, nesluší se povykovat v té malebné divokosti. Jde se dobře pěšinou, alespoň zpočátku, ale upravený chodník nečekej.
Stromy nutno přelézat, hlavu v hustém porostu klonit, vody se nebát. Odměnou ti bude plachá vydra v zátočině, hbitý lednáček nad hladinou a příroda bez smetí. Na sklonku léta taky lány hub, ale nesbírej je pokud nemusíš, ponech je tu pro tu nádheru i samu zvěř.
Pozdě jsme vyrazili, až v páteční podvečer, tma nás brzy dostihla u skal, dál jít nešlo a vracet se nám nechtělo. Museli jsme ještě jednou brodit.
Tábor jsme rozbili na pěkné mýtině, v zátoce vysokých smrků, na hebké trávě si ustlali a bez ohně šli spát. Ač bylo parné léto, ráno nás vzbudil chlad a vlhko. Odtud byla cesta divoká, často se ztrácela a my museli skály přelézat, houštím se rvát, na mechových balvanech rovnováhu hledat.
Vodítkem nám byly stezky zvěře, řeka plynoucí pod námi směr ukázala,když příliš jsme si zašli.
Slunce a letní den nás přivítali u mostu pod bývalými Stodůlkami. Jaká radost po té teskné divokosti. Rádi jsme zde odpočali. Odtud nejkrásnější cesta je.
Borové háje,klidné písčité zátočiny střídají balvanité peřeje, i na stopy bobrů natrefíš
V jedné takové zátočině se unaveni horkem ponoříme do řeky. Očista těla i duše. Táhli jsme dál až k zaniklému Frauenthalu a pak k prášilskému mostu. Tady jsme Křemelnou museli opusit. Pěšiny nebylo, jen trávy po pás a husté olšoví, před námi slatě a mokřady.
Nechali jsme proto řeku jejímu osudu a vydali se výš do hor. Nejprve dlouhým kopcem jsme trpěli až na Starou Hůrku.
Tam jsme chvíli pospali, ale do večera daleko a tak odtud dál k jezeru Laka a další nekonečnou cestou až na Gsenget, kde hraniční stezka s Bavorskem nás čekala a my mezi obřími hřiby s prvními kapkami deště si tábor postavili.
Mokré ráno – šumavská romantika.První kroky nás vedou přes potok a a pak vzhůru po hranici.Cesta stejná jak před lety, jen v opačném směru.
Polomy, můstky, pralesní kapradí. Ale neztratíte se, sloupky dvou zemí vás povedou. Krásná to divočina. I mrtvé lesy mají svoje kouzlo v té opuštěné krajině.
To vše až na Poledník, kde již společnost ostatních lidských bytostí budeš mít. Taky pivo a polívku a výhled z věže vrahů-hraničářů. Temné lesy šumavské i temnou historii tady uvidíš. Na vrcholu podzim, vítr, mraky, smutno je v tu chvíli na duši. U Prášilského jezera slunce, léto a davy dychtivých výletníků. Doraž sem radši brzy ráno nebo pozdě večer, ať si tu krásu užiješ.
Pak už jen příjemnou procházkou dolů do Prášil, kde naše cesta končí, ale ty můžeš jít dál, Šumava je všude kolem, od obzoru k obzoru.
Happy trails
Deu a BudoFotky tady nebo na našem Facebooku.