Jedním z důvodů, proč jsem se vydal do Skotska, bylo převandrovat Hadrianův val. Sbalil jsem batoh (průvodci odhadují délku pochodu na tři až osm dní podle fyzické zdatnosti a kulturních vášní jednotlivců) a vyrazil ze země obávaných a strašlivě milých barbarů na jih – do Carlisle v severní Anglii.

Tak kde je ta zeď, co má oddělovat civilizaci od zbytku světa? Ve skutečnosti po ní nebylo první den ani památky. Zato mě uchvátila místní katedrála a kostelíky, domečky jako hrady, barevné dveře a okenice, na každém schodu, parapetu, zápraží a jiném příhodném místě shluk květináčů. A dál už byly jen pastviny, krávy a ovce. Život byl všude, ale ne ve smyslu chaotickém, hemživém či bezúčelném. Představte si koně, co se důstojně pase, zamyšleně skrze vás hledí velkýma očima, jak si to štrádujete po mezi: kam se ženeš člověče? Na zeleném moři mezi nimi dovádí jehňátka. Kamenné vesničky, co se od poslední války nejspíš ani nezměnily. A letité duby tomu všemu žehnají. Tož na vás dýchne tradice, jak by řekl Čapek.

Stálo to Hadriánovi za to?

Hadrianův val značil severozápadní hranici Římské říše a zároveň rozděloval ostrov mezi Bowness-on-Solway na západě až po Wallsend směrem na východ. Se stavbou se začalo roku 122 n.l. Probíhala v několika etapách, kdy se experimentovalo se stavebním materiálem a rozměry (hliněná konstrukce z drnů a dřeva nahrazena kamennou zdí). Zeď se táhla 80 římských mil od pobřeží k pobřeží. Menší pevnosti s branami byly stavěny v intervalu jedné míle a mezi každou pevností byly dvě strážní věže. Původně byla mocnost kamenné zdi tři metry, základy se ovšem na některých místech postupně zužovaly (1,8m) – pravděpodobně z důvodu urychlení prací. Výška se odhaduje až na pět metrů. Na vrcholku snad mohl být i parapet, na kterém hlídkovali vojáci.

Římané museli přemostit tři řeky a začlenit tyto mosty do fortifikačního systému, což nebylo logisticky snadné, jak u řeky Irthing ukazují několikeré přestavby a mohutné pilíře. Jižně od Hadrianova valu samotného byla zbudována i řada náspů sloužící jako další obranné linie a silnice pro rychlou komunikaci nejen mezi jednotlivými úseky valu, ale také dalšími okupovanými místy Británie.

Poločas rozpadu římských památek

 Střední část valu patří pravděpodobně k turisticky nejzajímavějším. Je zde nejvíce zachovalý a leží zde několik větších pevností s probíhajícími vykopávkami a muzei. Jak již bylo zmíněno, na západě zeď příliš viditelná není, a to z důvodu, že byla postavena z lokálně těženého kamene podobnému pískovci. Když byl tento úsek asi před sto lety odhalen archeology, zdivo počalo přírodními vlivy rychle erodovat a val byl znovu zakonzervován pod drnem. Zeď ovšem během staletí také sloužila jako zdroj snadně dostupného materiálu pro stavbu kostelů a domů místních obyvatel a nekonečných zídek ohraničujících jednotlivé pastviny – pravnuků té Hadrianovy. Někdy právě toto „začlenění“ do zemědělských objektů poměrně velké fragmenty valu zachovaly netknuté. Jindy byla destrukce úplná, jak ilustruje příklad generála Wadea poblíž Newcastlu roku 1752 při budování „Military Road“ zajišťující rychlejší přesun vojsk za války se Skoty.

Pro orientaci

Stezka, po kterém jsem putoval, se nazývá Hadrian’s Wall Path a je značená žaludem (podobně jako je Svatojakubská cesta lemovaná mušlí hřebenatkou). Člověk neustále přelézá zídky nebo nachází způsoby, jak otevírat všemožné zámky, kladky a pružiny na brankách zabraňující zvířatům ven a poutníkům dovnitř. Já jsem šel ze západu na východ, což znamenalo, že jsem končil cestu v průmyslových předměstích Newcastlu. Závěr byl vskutku poněkud šedý a pochmurnější než svěže zeleno-modrá Cumbria. Ačkoli ty cihlové železárny, loděnice, kovové konstrukce mostů někdejší průmyslové slávy severu měly co do sebe. Navíc se šlo celou cestu po větru, což bylo na hřebenech kopců národního parku Northumberland docela znát.

Vindolanda a Corbridge

Dvakrát jsem sešel ze stezky a našel si alternativní cestu do římských pevností a měst Vindolanda a Corbridge. Tedy míst jen pár mil od valu, které by člověk neměl minout, ale paradoxně na ně neupozorňovaly žádné rozcestníky. Ve Vindolandě měli zajímavý archeologický program pro dobrovolníky, kteří nadšeně a plni hrdosti kopali i při mé návštěvě. Asi největší dojem na mě udělaly latríny, jelikož informační tabule tvrdila, že se tak pozná úroveň civilizace. Na jedné toaletní lavici, umístěné sofistikovaně rovnou nad stokou odvádějící všechen nepotřebný materiál z města, prý mohlo najednou trůnit až šestnáct vojáků. Latríny zde měly tři a všechny situované tak, aby případný zápach vítr odvál mimo obydlenou oblast.

A ještě jedna zvláštnost se pojí s vindolandskými kanály – dochoval se tu organický materiál z doby římské! Místní se tak totiž běžně zbavovali odpadků, porouchaných nebo jinak opotřebovaných předmětů. Jak se ve vlhkých podmínkách vrstvily a hromadily bez přístupu vzduchu, archeologové byli schopni odkrýt minulost a život místních obyvatel ze zcela jiných zdrojů než oficiálních monumentů, nápisů, mincí, základových zdí nebo keramiky.

Zdejší muzeum je napěchované dřevěnými, kostěnými či koženými nástroji (a neopomínejme nádherné kovové či skleněné), které sloužily v zemědělství, vojenství, kuchyni, … zkrátka v běžném životě římského občana, equites nebo úředníka, řemeslníka, vojáka, obchodníka, ba dokonce otroka nebo barbara. Můžete si zde prohlédnout kožené boxovací rukavice, boty, brnění na koně. Ale prvotřídním špekem jsou dřevěné destičky, na kterých byly psány poznámky a dopisy. Jeden třeba zachycuje rukopis Římanky a její pozvánku na narozeninovou oslavu! Krátký dokument demonstrující nález a následný proces konzervace a dešifrování nečitelného písma (pán na videu to musel umět nazpaměť, jinak si to nedovedu vysvětlit) byl pro mne asi stejně dechberoucí jako samotný fakt, že se vůbec dopisy zachovaly.

Ti Britové jsou blázni!

Třešničkou na dortu bylo městečko Heddon-on-the-Wall. Nejenže inkorporovalo slovo zeď nebo val do svého názvu a všechny turistické ukazatele a tabule ve městě informují o zdejším úseku Hadrianova valu, ale většina ulic nese nebo je inspirována starým Římem. Mohl jsem si tedy vykračovat po tak vznešeně znících ulicích jako Camilla Road, Marius, Remus nebo Valerian Avenue, Antonine či Trajan Walk, Mithras Gardens, Aquilla Drive a Campus Martius. Jen jsem čekal, kdy na mě naběhnou legionáři a budou chtít výpalné nebo mě rovnou zabít, aby byl zážitek autentický. Mithrade, buď požehnán, potkal jsem jen ctihodné Angličany, co si šli po ránu do shellky koupit kávu s croissantem a párek v rohlíku – byl jsem svědkem romanizace nebo globalizace?

Co říct závěrem? Snad abych si půjčil Platóna a jeho teorii o putování duší. Při pohledu na ty nezměrné pastviny, mírné kopečky, potůčky, myriády volnomyšlenkářských ovcí a Hadrianův val, který to vše spojuje; nezvolil by si takový voják v žoldu římského impéria po kariéře porobování si nespoutaných barbarů a stavění valů právě život bezstarostné ovce? Domnívám se, že to je pravý důvod, proč tam je těch ovcí tolik.

Autor článku: Jan Doskočil

Ve Skotsku neprší! Skoro…

Skotsko není Vysočina! A zelený kopce, útesy, vytrvalý deště, whisky, chlupatý krávy a udělaný lidi v sukních! Kde jste to vzali? Celý akademický rok jsem strávil ve Fife, jednom z bývalých královstvích na východě asi hodinu a půl busem z “Edynbra”. Bydlel jsem v rybářské vesničce z oranžového kamene a pastelu. Dělají tam vyhlášené krabí sendviče a nejlepší fišen’čips široko daleko. Najdete tu sedmý nejstarší golfový klub na světě a na každém schodě hrst květináčů. Ta kvítka se usadí všude, i ve spárách kamenných zídek. Každý měsíc má jinou barvu podle toho, jaká zrovna kvetou. Žlutý duben, modrý květen, červený červen. Do moře jsem se chodil koupat až do listopadu. Popeláři a rackové soustavně usilovali převzít obchod s odpadky. Toho řevu už od čtyř ráno, když svítalo!

Domy se odlišovaly nejen barvami okenic, některé připomínaly věžaté hrady, jiné zase útulně, skromně zařízené převrácené lodě. Dlouhé zástupy převrácených lodí. Lidé, co zůstávají věrni tradici, shovívaví, obklopeni vzpomínkami, doceňují svůj klid, umění a literaturu a “tý” o páté. Pečou sušenky a takové hodně dobré plněné pečivo naslano. Trochu jako hobiti. Pěstují brokolici (pole brokolic!) a golfovou trávu – o tu se vlastně musí dělit s ovcemi. Dvoupodlažní autobusy se na těch silničkách vyhýbají jeden druhému v plné rychlosti a kdyby člověk přimhouřil oči, mohl by proskočit časem a strávit tu velebné stáří. Představovali jste si takhle nehostinně Skotsko?

Eilean Donan Castle: to by ani G. R. R. Martin nevymyslel

Byl to tudíž jaksi environmentální šok, když jsem se pak plavil na Orkneje, probděl noc v přístavu Stromnes, přeplul do Thursa a na cestě busem se mikrospánkově rozptýlil a octl nejdřív v Inverness a pak v Dornie. Byl jsem fakt moc unavenej. Začalo lejt. Jako hodně. A taky se nějak ochladilo. Přede mnou z moře a chaluh a jiného kluzkého sajrajtu vystupoval Eilean Donan Castle. To ve mně rozehřálo vzpomínky na školní výlet ze sekundy, kdy jsme tento hrad navštívili (whisky jsme si s klukama mohli koupit, ale flašky zůstaly v úschově u paních profesorek až do návratu domů).

Nyní jsem o to intenzivněji ocenil všechny ty klanové insignie, zbraně, spory a války. Příběhy o starých povstáních, krvavých svatbách a dalších zradách a pomstách. Regulérní Hra o trůny. Kolaborace s Angličany. Popravy nepřizpůsobivých horalů. Pokoření a vyhnanství. Nechme toho, běžet v kiltu do kulometné palby prostě vyžaduje drzost a smysl pro dějiny.

Kousek po Cape Wrath Trail

Od hradu jsem nastoupil na Cape Wrath Trail jižním směrem. Muselo se hodně brodit, jak neustávalo pršet. Stezky se rozpíjely do potůčků a potůčky do říček. Země byla tak nasáklá vodou, že byste ji mohli ždímat. A krásně se do ní propadalo až po kolena. Zároveň jste ovšem nemuseli řešit zásoby s vodou. Ještě že jsem měl sandále: do takového počasí perfektní řešení. Těch pár chodců, co jsem ty dny potkal, pokaždé udiveným (nebo závistivým?) pohledem sjelo k mým nohám. Já zase k jejich nacucaným goráčovkám. Pončo jsem měl po ruce téměř celou cestu, zvažoval bych neopren, jak je silný, nemusely by ho prokousnout mušky midges. Takové malé krvelačné svině. O nich ale o kousek dál.

Nebo radši hned! Dělá se mi husí kůže, jen si vzpomenu, jak mě chtěly oddělat. Kamikaze zombie s kolektivním vědomím. Pár jich složíte, ony ale ožívaj a přivolávaj svoje kamarády. Hehehe. Prolezou všude! Jako při vaření, kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že tancuji nějaké rituální tance. Sundat bágl. Honem! Už jsou tady. Shlukují se. Musím se hýbat. Vařič na kartuši. Ďob. Ďob. Mám je v nose! Strašně se z nich potím, jak jsem navlečenej. Klid! Ďob. Dát všechno do rendlíku. Za chůze! Obsah batohu jsem roztahal v perimetru asi deseti metrů, abych je rozptýlil. Nechte mě být! Ďob. Zteč k vařiči, zamíchat. Ďob. Ďob. Fackami potírám nepřítele, ustupuji. Vztyk, přískok, podřep. Další taktický ústup. Mám pocit, že jsem vycucáván zaživa. Ani nevím, co jsem to vlastně vařil. Jak jsem pak chodil s ešusem sem a tam, počítám, že jsem jich taky spoustu snědl. Tady platí, kdo s koho.

Samý beinn a loch, českoslovenští parašutisté a tradiční Highland Games

Uvažte, jak moc jsem ocenil, když jsem večer došel ke kamennému stavení uprostřed ničeho. Říká se jim bothies, dřív často sloužili pastýřům nebo lovcům. Dnes o ně pečují dobrovolníci a úkryt před nepřízní počasí v nich naleznou hikeři a pozorovatelé jelenů. Já teda žádné neviděl. V těch mracích. Odpočal jsem si a ráno mě vytáhlo sluníčko. Krása až nádhera. Nikde nikdo. Hory, zeleno, potoky, skály, oblaka, jezera. Ten místopis: Sgúrr Mhic Bharraich, Druim Fada, Loch Shubhairne, Stob na Muicraidh. Pravé Skotsko. Á-l-ba. Tak jsem došel do Inverie a na člunu se přeplavil do Mallaigu (delfíni!).

Po rybí polévce jsem mířil podél pobřeží do Arisaigu. Stříbrné pláže, ráj vodních sportovců a kempařů. Moc pěkné místo. Památník československým parašutistům, co tu podstoupili výcvik. Pak vlakem přes Glenfinnanský viadukt z Harryho Pottera do Obanu na argyllské klání. Skotské hry! Vysokou koncentraci vážných mužů v jejich rodových tartanech podmalovávala hra na dudy, sprint v předepsaném kiltu, vrh kamenem nebo házení kládou. Mrštění kladiva přes hlavu jsem už však shlédnout nedokázal. Vnitřnosti se mi obrátily po nějakých nedovařených škeblích u stánku na ulici takovým způsobem, že vám z posledních sil pouze hlesám: Loch Lomond a Trosachs NP připomínají naše Jeseníky a za Stirlingem se už zase vracíte do historické krajiny.

Autor článku: Jan Doskočil

V minulém článku o méně známých dálkových trasách v ČR jsme si představili Vlastivědnou stezku Krajem Chrudimky. V tomto článku se podíváme na trochu delší přeshraniční trasu protínající Bavorský les a Šumavu, která je věnována v České republice nepříliš známé postavě poustevníka Vintíře. Tou trasou je Vintířova stezka, německy Gunthersteig.

Vintířova stezka začíná na březích Dunaje v bavorském Niederalteichu a přes podhůří Bavorského lesa šplhá na hranici Německa a České republiky, odkud se šumavskými lesy spustí do údolí Otavy, aby nakonec doputovala do Blatné. Celková délka stezky se udává okolo 160 km. Jedná se o česko-německý projekt, který v současné podobě vznikl roku 2022 protažením trasy až do Blatné. Do té doby se jednalo spíše o bavorskou poutní cestu, jejíž konec byl v Dobré Vodě u Hartmanic pod vrcholem Březník.

Když už je Vintířova stezka věnována Vintířovi, nebylo by na škodu si říct, kdo onen Vintíř vlastně byl. Narozen nejspíš roku 955 do durynského knížecího rodu by se dal popsat jako šlechtic s vazbami na nejvyšší kruhy tehdejší evropské vládnoucí třídy. Byl bratrancem římského císaře Jindřicha II. a podle některých pramenů měl být i švagrem uherského krále Štěpána I. Vintířova stezka a legendy kolem něj jsou však spojeny až s druhou polovinou jeho života.

Ve svých padesáti letech, někdy kolem roku 1005, se Vintíř vzdává veškerého svého majetku, stává se benediktinským řeholníkem a odchází do kláštera v Niederalteichu. Poté se přesunuje do oblasti kolem dnešního Rinchnachu, kde žije jako poustevník a později zde zakládá klášter. Konec svého života stráví opět jako poustevník na hoře Březník, kde díky své skromnosti a důrazu na starost o druhé dožívá jako příkladný světec. Následně je pohřben v Břevnovském klášteře. Jelikož je s Vintířem spojována řada zázraků, je i někdy uváděn jako svatý, přestože nebyl nikdy oficiálně kanonizován. Různé papežské buly však u něj používání přídomku svatý povolily.

Toliko stručně legendy. Realita byla o něco komplikovanější a vedle své role mnicha a poustevníka byl Vintíř až do konce svého života také diplomatem a politikem, který nikdy neztratil kontakty s nejvyššími postavami císařského dvora. Zároveň byl i průkopníkem v osidlování dosud divokých částí Bavorského lesa. Právě i díky této osidlovací politice je Vintíř v oblasti Bavorského lesa dodnes tak populární. Kdo by chtěl vědět o Vintířovi více, může sáhnout po knize Svatý Vintíř: Poustevník, kolonizátor a diplomat od Petra Kubína.

Spojení Bavorského lesa a Šumavy tak skrze postavu Vintíře dostává ucelený rámec. Díky tomu může být Vintířova stezka zajímavou příležitostí pro poznání historie i současnosti této oblasti. S kamarádem Ondřejem jsme se rozhodli stezku projít. Putování samotnému jsme vyhradili tři dny. Každý den něco přes 50 km. Jelikož máme nocleh zajištěný v penzionech, beru si s sebou pouze běžeckou vestu, oblečení do deště a náhradní triko. Na jídlo mám pár gelů a sušenek na den. Veškeré další jídlo jako snídaně, obědy nebo sladkosti na cestu zajistíme po trase.

Další den je třeba věnovat cestě. Do Niederalteichu není úplně nejjednodušší se dostat a cesta z Prahy nám zabere šest hodin. Jako nejlepší se mi zdá spojení vlakem do Železné Rudy, odtud bavorským vlakem do Deggendorfu a z Deggendorfu autobusem přímo do Niederalteichu nebo do sousedního Hengersbergu. My volíme autobus do Hengersbergu, kde si ještě k večeři dáme výbornou pečeni se zelím a knedlíkem a k tomu dvě pasovská světlá. Z Hengersbergu pak dojdeme 3 km do Niederalteichu, kde máme zarezervované ubytování.

Klášter Niederalteich byl založen v polovině 8. století a jedná se o jeden z nejstarších benediktinských klášterů v Německu. Právě zde Vintíř započal svoji dráhu mnišského života, a tak není překvapením, že Vintířova stezka začíná zde. Před tím než se ráno vydáme na cestu, koupíme si snídani v místním pekařství Greipl a prohlédneme si kostel sv. Mořice a druhů, nejviditelnější dominantu celého kláštera. Pak už nezbývá než se vydat na cestu.

V Bavorsku je Vintířova stezka značena symbolem motyky. Ta má symbolizovat mýcení lesa a následné obdělávání půdy, s nimiž je Vintíř díky založení kláštera Rinchnach také spojován. Na české straně se pro značení používá velké tiskací písmeno V případně označení Vintiřova stezka na směrovnících. Po většinu času však trasa sleduje pouze běžné značení KČT. Na celé stezce je vidět, že stezka je mnohem více projektem bavorským než českým. Značka motyky je v Bavorsku přítomná skoro pořád a vedle ní stezku lemuje i řada informačních tabulí o Vintířově životě v češtině i němčině. Na české straně se pár značek objeví na cestě do Hartmanic, pak už ale z velké části nic. Informačních cedulí je též poskrovnu a s rostoucí vzdáleností od hranic zmizí úplně.

Od Niederalteichu vede stezka v rovině po asfaltových pěšinách nebo po vedlejších silnicích. Po zhruba deseti kilometrech se začíná trochu vlnit a dostává se i na lesní pěšiny. První zastávku si uděláme ve vsi Euscherfurth, kde roste jedna z nejstarších lip v Německu. Euschertfurthská lípa má obvod kmene 270 cm a měla by dosahovat stáří přes 750 let. Samotného Vintíře tak lípa nejspíš nepamatuje, ale generaci jeho následovníků už možná ano. Naproti lípě je hostinec U Lípy, nejstarší hostinec v okrese Deggendorf, který je prvně zmiňován už roku 1242. Za naší návštěvy byl bohužel zrovna zavřený.

Z Euschertfurthu je to kousek do Lallingu, větší vesnice na úpatí vrcholu Ranzinger Vorberg. Stoupání k vrcholu je první výraznější stoupání od Dunaje a prvním hřebenem v podhůří Bavorského lesa. V Lallingu je kult Vintíře vidět o něco víc, jelikož zde má vlastní dům i sochu. A není se čemu divit. Kousek pod vrcholem Ranzinger Vorberg se nachází Vintířův kámen – Guntherstein. Zde měl Vintíř pobývat jako poustevník poté, co odešel z klášteru Niederalteich.

Z Lallingu pokračujeme do vsi Kirchberg im Wald, kde doufáme v otevřenou hospodu. Bohužel všechny hospody mají zavřeno a sehnat nějakou otevřenou je vlastně docela problém. Buď je otevřeno až večer nebo jenom o víkendu. Naštěstí je v Kirchbergu supermarket, tak doplňujeme kalorie alespoň v něm.

Otevřenou hospodou je nakonec až Rinchnacher Hof v Rinchnachu. Konečně si tak po nějakých 40 km můžeme dát currywurst s hranolkami a pivo. K našemu překvapení je hospoda úplně prázdná. Pan vrchní si posteskne, že od covidu je to v Bavorsku s restauracemi bída a že otevírací doba pár hodin denně nebo jenom o víkendu se stala běžnou záležitostí. Lidi nechodí a když už, tak utrácejí málo. Rinchnacher Hof nabízí i ubytování a často se zde prý ubytovávají poutníci na Vintířově stezce. Moc jiných možností prý po trase není, takže s ubytováním to tu taky není nejlehčí.

Rinchnach je centrem Vintířova kultu v Bavorsku. Právě zde Vintíř zakládá benediktinský klášter zasvěcený Janu Křtiteli, který představoval jedno z prvních osídlení Bavorského lesa. I právě díky jeho osidlovací činnosti v Bavorském lese je Vintíř v tomto regionu tak populární.

Z Rinchnachu stoupá Vintířova stezka do druhého hřebínku v podhůří Bavorského lesa ke kostelu Frauenbrünnl. I zde měl mít Vintíř jednu ze svých pousteven. Od kostela výhledy moc nejsou, ale nad kostelem se schovává vyhlídka, z níž se otevírají krásné pohledy zpět na Rinchnach. Kdo bude mít dost energie vyškrábat se na vyhlídku, určitě by měl místa využít.

Cílem prvního dne je město Zwiesel, kam docházíme po páté odpoledne. Po nákupu zásob na další den doplníme kalorie opět vydatnou bavorskou večeří. Nechybí opět výborná pečeně s knedlíkem, zelím a pár pivy.

Vintířova stezka na české straně

Druhý den vybíháme za svítícího slunce a jasné oblohy. To je výrazně lepší počasí než včera, kdy byla sice nižší teplota a pod mrakem, ale vlhkost byla tak vysoká, že jsem se celý den pohyboval v skrz naskrz mokrých věcech. Někdy jsou podmínky holt takové, že je člověk celý mokrý, aniž by spadla jediná kapka deště. To jenom poznámka pro ty, kdo se hodně potí a hledají oblečení, v němž by se při rychlé chůzi nebo běhu nepotili. Já zatím takové oblečení nenašel.

Zwiesel už je na úpatí hlavního hřebene Bavorského lesa, takže záhy začíná hlavní stoupání dnešního dne. To vede od Spiegelhütte po cyklostezce směrem na bývalou osadu Gsenget na hranicích s Českou republikou. Už při pohledu na mapu je znát, že bavorská strana hranice je mnohem více osídlená a protkaná hustší sítí turistických stezek než česká strana. Není to jenom větší množství vesnic, ale i více jednotlivých statků, samot a různých usedlostí. Přestože lesy na bavorské straně působí jako větší divočina, každou chvíli je člověk kousek od nějakého osídlení. Na české straně je naproti tomu člověk často na zpevněné cestě, ale do nějaké osady je to přeci jenom dál. Přechod z bavorské strany na českou tak alespoň může pomoci při představě, jak mohla česká strana Šumavy z hlediska osídlení vypadat před druhou světovou válkou, než došlo k odsunu a následnému uzavření hranic.

Na hranici u Gsengetu se rozloučíme se značkou motyky a vydáváme se po žluté směrem na Prášily, kde si dáme polévku a pivo. Od Prášil už Vintířova stezka míří k vrcholu Březník, kde měl Vintíř strávit v poustevně poslední léta svého života. Podle legendy byl jeho smrti přítomen i kníže Břetislav I. a jemu měl Vintíř vyslovit přání, aby byl pohřben v břevnovském klášteře. Spojení s Vintířem připomíná na Březníku i Vintířova skála a kaple sv. Vintíře.

Od Březníku seběhneme do Dobré Vody, kde si nabereme vodu z pramene sv. Vintíře a podíváme se ke kostelu sv. Vintíře. Ten má být jediným kostelem na světě, který je zasvěcen právě Vintířovi. V Dobré Vodě původně Vintířova stezka končila. Dnes naštěstí pokračuje dál, a tak můžeme seběhnout do Hartmanic, kde je možné se tematicky občerstvit v restauraci Vintíř u stejnojmenného hotelu. To je jedno z posledních míst, které bude mít na stezce jmenovitě přímé spojení s Vintířem.

Dále stezka klesá nad Annín k často navštěvovanému kostelu sv. Mořice, aby pak pokračovala údolím Otavy směrem na Sušici. U vsi Nuznerov začne stezka opět stoupat do kopce, což mě na nějakém padesátém kilometru ne zrovna těší. Závěrečném seběhu do Sušice už chybí ladnost i rychlost, ale nakonec přeci jenom úspěšně dorazíme.

Kdo by náhodou Sušici a okolí neznal, musím jedině doporučit. Většina turistů má spíše namířeno do nejvyšších částí Šumavy, mě ale vždy více lákalo šumavské podhůří. A právě prostor tzv. šumavského trojhradí mezi hrady Kašperkem, Velharticemi a Rabí se Sušicí uprostřed mi přirostl k srdci nejvíc. Nádherná příroda, krásně členitý terén, bohatá historie, spousta vyhlídkových míst. Popis zajímavostí v této oblasti by vydal na samostatný článek, takže se omezím jenom na doporučení k návštěvě.

V Sušici končíme druhý den Vintířovy stezky. Večer opět strávíme doplňováním kalorií, aby se nám další den dobře pokračovalo. Ze Sušice pokračuje Vintířova stezka ve směru na hrad Rabí. Podle některých pramenů na hradě nebo v jeho okolí Vintíř pobýval, takže i zde by se dala stezka dát do přímé souvislosti se samotným Vintířem. Potom bych ale čekal její směřování na hrad samotný. To se ale neděje. Stezka vede přes Žichovice dále údolím Otavy a na Rabí je nutné si udělat dvoukilometrovou zacházku. Opět bych doporučil, protože Rabí je moc pěkná zřícenina. Největší v Čechách a zároveň při jeho obléhání přišel o druhé oko Jan Žižka.

Odbočku na Rabí s Ondřejem vynecháme. Dělá se neskutečné horko a nám trochu dochází energie. Už od rána tak nějak tušíme, že Vintířova stezka pro nás bude končit už v Horažďovicích. A přesně tak se i stane. Před Horažďovicemi je ještě nutno zmínit kostel sv. Klimenta a zříceninu hradu Prácheň, které Vintířova stezka také prochází. V Horažďovicích tedy výlet s Ondřejem ukončíme. Tematicky by mi konec Vintířovy stezky v Horažďovicích dával smysl. Vintíř by se dal spojit s hradem Rabí a Horažďovice by sloužily jako pohodlný dopravní uzel pro cestu ze stezky pryč. Nicméně Vintířova stezka byla protažena až do Blatné, a tak mi nezbývá, než se za dva týdny vrátit zpět a zbytek stezky si projít v rámci jednodenního výletu.

Vintířova stezka a Blatensko

Ze začátku trochu lituji, protože úsek severně od Horažďovic jsou otevřená pole na asfaltu nebo polních cestách. Do horkého letního dne nic extra příjemného. Od poloviny se ale okolí stezky začíná proměňovat. Přibývají lesy, rybníky i různé skalní útvary a krajina se začíná postupně vlnit. Výhledy na šumavské hřebeny se promění ve výhledy na Třemšín a jižní část Brd.

Za vrchol celé části bych označil výhledy z rozhledny Chanovice. Rozhledna paradoxně na Vintířově stezce neleží, je potřeba k ní udělat zacházku na vrchol Chlum. Ale vyplatí se. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Blatensko, Šumavu a do Brd. V Chanovicích je též možné zavítat do zdejšího skanzenu nebo místního zámku. Od Chanovic již Vintířova stezka pokračuje více v lesích, při čemž míjí několik skalních útvarů (Čertův náramek, Kadovský viklan) a rybníků. Po více než 30 km končí úspěšně v Blatné, kde by se neměla vynechat prohlídka zdejšího zámku s anglickým parkem či kostela Nanebevzetí Panny Marie.

U závěrečného úseku z Horažďovic jsem měl ze začátku pocit, že je naznačený jenom proto, aby se nahromadily kilometry. Postupně mě ale přesvědčil, že má smysl si jej projít, ať už v rámci celé Vintířovy stezky nebo i jako jednodenní výlet. Přeci jenom na Blatensku jsem ještě nebyl a rozhodně své kouzlo má. Pro ty největší Vintířovy nadšence se nabízí pokračování z Blatné až na Břevnov, kde je Vintíř pohřben. Tato alternativa by měla být oficiállně uvedena v život v roce 2025. Stezce to přidává nějakých 136 km, ale jelikož ještě není uvedena v mapy.com, zůstanu zatím u varianty s koncem v Blatné.

Stojí tedy Vintířova stezka za výlet? Za mě je odpověď jasné ano. Ať už najde člověk skrze Vintíře zalíbení v dějinách raně středověké Evropy nebo chce jenom prozkoumat celý pás Bavorského lesa a Šumavy od Dunaje po Otavu, zklamán určitě nebude. I ten, kdo chce podniknout pouze poutní cestu a rozjímat uprostřed krásné přírody nebo ten, kdo chce vidět život z obou stran česko-bavorské hranice si na Vintířově stezce přijde na své. Pro každého se zde něco najde.

Míra

Sobotní ráno začátkem října. Před půl šestou nasedám v Praze na Krušnohorský Expres a v osm už vysedám u elektrárny Prunéřov, to vše za krásných 150Kč. Nástup do hor u elektrárny působí trochu surrealisticky, za chvíli už ale supím do kopce na zříceninu hradu Hasištejn kde si dávám snídani. Je ještě brzy a tak je hrad zavřený. Není mi úplně nejlíp, cítím nastupující migrénu. Prima začátek výletu.

Posilněn snídaní a ibalginem se vydávám dál do lesů. Tolik jsem se těšil ven a tak to nehodlám hned vzdávat. Prostě půjdu a uvidím. Ranní chlad se pomalu rozpouští na slunci, cesta se narovnává, kochám se údolím Prunéřovského potoka. Cestou potkávám poslední houbaře, ranní mrazíky už jsou za dveřmi. Odbočka ke Kýšovickému vodopádu se nezdařila, i když je potok plný vody, tak tady je vyschlo. Třeba někdy příště na jaře až bude tát sníh.

Po pár hodinách a patnácti kilometrech si dávám pauzu na benzínce v Hoře Sv. Šebastiána. Teď už sluníčko slušně peče, na říjen super počasí, hlava už je víceméně ok.

Z Hory Sv. Šebestiána vede pěkná lesní cesta (E3) podél zrušené železniční trati (více o trati zde ), která sloužila k přepravě uhlí. Za zmínku stojí především zbytky viaduktů. Chtěl jsem jít po trati, ale dnes už je zarostlá. Těsně u hranic musím po silnici, provoz jak na D1 a tak se rychlochůzí podél škarpy ocitám u benzínky Free1, kde dávám další pauzu a výborný mletý kafe z automatu Dallmayr, nekecám je lepší než v kdejaké kavárně.

Přebíhám k sousedům do Saska a polňačkou šlapu k vesničce Reitzenhein, jdu teď po dálkové trase Kammweg Erzgebirge-Vogtland, po které se následující dny budu pohybovat poměrně často. Podél mokřadů a plavebního kanálu dorazím na prima místo, kde se dá nabrat voda. Je čistá, ani jí nefiltruju a filtr vlastně nevyndám až do konce výletu. Naproti přes údolí vede silnička, po které se táhne štrůdl sobotních turistů, je sice pěkně, krásné údolí, ale tolik bych jich tu opravdu nečekal.

Pomalu se začíná šeřit, kolem lesy, ticho. Nohy se začínají hlásit o slovo. Hledám místo na spaní, samé roští, rašeliniště, mlází. Nakonec se na mě usměje štěstí a já po 36km kempuju za vesnicí v prima boudě místních turistů. Přístřešek krytý ze tří stran, uvnitř stoly a židle, luxus. Večeřím už za tmy na verandě a poslouchám noční zvuky.

***

Budím se časně ráno do černočerné tmy. Vesnice za polem ještě spí. Nechce se mi ze spacáku, ale čůrání nepočká a tak to vzdávám s tím, že rovnou vyrazím. Na cestu mi svítí měsíc v úplňku, čelovku zapínám jen v hustém lese.

Za rozbřesku přijdu k pěknému kamennému mostu kde z potoka nabírám litr vody. Je to trochu akrobacie s hůlkama, ale podaří se mi nespadnout. Sluníčko se dere skrz les, ochladilo se, fouká čerstvý vítr. Snídám na vyhlídce Stößerfelsen. Navlečený do péřovky se kochám hlubokým údolím.

Cesta do městečka Olbernhau klesá podzimním bukovým lesem. Potkám děvče bežící na kopec, usmějeme se na pozdrav. To mě na Německu prostě baví, ať potkáte kohokoliv, pozdraví a usměje se, to samé v obchodech. U nás je to za odměnu. V městečku musím uhnout do pekárny na koláč a kafe. Druhá snídaně se hodí!

Na návsi je pár moc pěkných historických domů. Ještě zaběhnu na skok za závoru do Čech abych doplnil zásoby. Je tu sice benzínka, ale beru za vděk krámkem v boudě naproti. Trochu punk, ale je to levnější a mají klobásy a sýr. Venku na větru popíjí pár štamgastů hned po ránu lahváče. Český kolorit, no. Přesouvám se po úzké silnici, vede tudy značka, ale chodník ne. Z jedné strany skála, na druhé sráz. Lepím se ke kraji a řadím vyšší rychlost. Nebylo to dlouhé, přede mnou je zase kopec a les. Tady potkávám bikery, tátu se synem krouží si tu kolečka, potkám je ještě nahoře. Opět pozdrav a úsměvy. Za kopcem je prima výhled do kraje a obec Seiffen/Erzgebirge.

Všude je plno turistů, přímo davy, netuším co se tady děje. Nakonec asi nic, ale všude jsou krámky a dílny na výrobu betlémů a postaviček z překližky. Tak proto asi. Trochu kýč, ale má to svojí atmosféru. Na okraji vesničky stojí kostelík s krásným hřbitovem, všechny hroby osázené vřesem uspořádaným do různých vzorů.

Cesta po polích je krásná, s výhledy, ale fičí studeně, musím natáhnout krok. V lesním závětří, na pasece, se rozvalím do trávy a pozoruju plující mraky. Po siestě mě čeká výzva. Značka vede přes louku, kterou ale protíná stavba plynovodu s čtyřmetrovým příkopem. Potrubí se táhne od jednoho horizontu k druhému. Bezva vtip. Nedá se nic dělat, najdu si nejméně prudké místo, skopávám hlínu do stupů. To samé nahoru. Zdařilo se . Po chvíli přicházím na humna místního lidového tvořitele, víc vám řeknou fotky.

Zabíhám opět na skok do Čech, je tu (teď už moje oblíbená) benzínka F1 s dobrým kafem.

Mizím v slatinách zarostlých březovými hájky. Po pár kilometrech se loučím se Saskem a po dálkové trase E3 kopíruju hranici. Slunečný den pomalu končí, hledám místo na spaní, kilometrů už bylo dost.

Vystoupám na Jelení hlavu skoro v devítistech metrech, tady fičí o sto šest. Místo k noclehu žádné, zarostlé podmáčené porosty, díry a vřes kam se oko podívá. Nedá se nic dělat, jde se dál. Vody všude přibývá, příkrý svah bez plácku pro stan. Dnes to bude dlouhý den.

Tábor rozbíjímpo čtyřech kilometrech už za tmy dole u potoka, kousek před Českým Jiřetínem. Je tu vlhko a chlad, ale únava se neptá. Nebral jsem vaření, nasoukám do sebe co namátkou vyhrábnu z pytle na jídlo a za chvíli už o sobě nevím.

***

Za rozednění se svižnou chůzí na zahřátí ocitám na návsi v Jiřetíně. Cestou do sebe tlačím ztuhlou mysli tyčinku místo snídaně. Je mlha a lezavo, což dotváří opuštěnou atmosferu téhle polozapomenuté pohraniční osady. Za návštěvu stojí dřevěný kostelík Sv.Jana Křtitele přesunutý ze zatopených Flájí. Na infoceduli si můžete přečíst zajímavou historii přesunu, kdy byl kostelík zachráněn architektem, který uprosil ministra kultury, do detailů očíslován, rozebrán a následně postaven na novém místě. Bohužel se práce nedokončily a kostelík chátral až do devadesátých let, kdy byl opraven.

Náladu mi zvedá až cesta po naučné stezce podél Flájského plavebního kanálu. Na info tabulích si opět můžete přečíst hodně zajímavé věci ohledně stavby a provozu. Kanál fungoval plných 243 let. Na některá místa ve skále museli použít speciální techniku rozpalování skály s odštípáváním kamene, protože místní horníci nebyli schopní tvrdou horninu odkutat.

Byli to krásné čtyři kilometry na svazích bukového lesa s občasnými výhledy do údolí.

Po hodině přicházím k samotné přehradě Fláje. Je stále mlhavo a na otevřené ploše dost pofukuje, bohužel je po sezóně a info centrum je zavřené, takže kafe z automatu nebude.

Na pár kilometrů musím vzít za vděk asfaltkou, ale pak sejdu z turistické trasy a čeká mě mystická atmosféra bývalé vesnice (Fláje ) se základy kostelíka a křížem Sv.Jana Nepomuckého. Dávám si pauzu a nasávám genia loci.

Osvěžen se vydávám neznačenou pěšinou skrz mokřady, přes zaniklou obec Vilejšov až na Vrch Tří pánů. Moc jsem si to užil, lesy utopené v mlze, nikde nikdo, skoro jako v Králi Šumavy.

Bohužel všechno hezké jednou končí a tak na mě čeká přesun po asfaltu na Bouřňák. Cestu mi zpříjemňují jen vykukující vrtule větrných elektráren rozsekavající mraky. Na Bouřňáku jsou jen lanovky a torzo bývalého hotelu s podobnou chátrající atmosférou jako na Klínovci. Škoda slov.

Rychlou kontrolou telefonu zjišťuju, že bych mohl chytit dřívější spoj jen s jedním přestupem, takže ač ucaprtaný a s mizernými koleny, sbíhám dolů na bus. Má cesta končí v Hrobu (jak příznačné), nohy mají dost, ale mám deset minut k dobru abych se dal do pucu a vyhodil odpadky. Cestou si rezervuju z mobilu místenku do Prahy za pěknou cenu 95Kč. Autobus mě vyklopí v centru Teplic, ještě stíhám dobrý kafe v Mocca Cafe a už sedím s horkým kelímkem v autobusu, pozoruju ubíhající krajinu Středohoří, loučím se s Krušnými horami a je mi tak trochu smutno.

Happy trails

Deu

Trasa zde.

Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.

Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme „zeleným tunelem“. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.

Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.

Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.

Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.

V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou „na těžko“. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.

Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀

Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.

Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂

Kompletní fotogalerie zde.

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂