Dálkové turistické trasy mají různá zaměření. Některé se zaměřují na přírodní krásy určitého regionu, jiné zase přibližují činy a život důležitých postav minulosti a další se zase věnují kultuře nebo historii. Většina dálkových tras bude v délce stovek až tisíců kilometrů a zaberou tak týdny až měsíce putování. Kdo nemá týdny až měsíce, může se vydat na kratší regionální trasy, které zvládne v řádu dnů až týdne. A kdo by neměl ani týden, může zkusit něco na prodloužený víkend.

Jeden by možná čekal, že na prodloužený víkend budeme představovat trasu, která má spíše regionální charakter a propojuje tak maximálně dva různé kraje. Avšak v Evropě jsou turistické stezky, které umožňují projít celou zemi za víkend a pro někoho, kdo se nebojí popoběhnout, nabízejí i možnost přejít celou zemi za den. Jednou z takových stezek je Liechtensteiner Panoramaweg (Lichtenštejnská panoramatická stezka), která probíhá celým Lichtenštejnskem od jihovýchodu na severozápad. Se svojí délkou 47 km není určitě nejdelší trasou v Evropě (a není ani nejdelší v Lichtenštejnsku), ale skutečnost že existuje trasa, která umožňuje projít za den celou zemi, mi přijde pozoruhodná. A taková pozoruhodná věc by neměla chybět na blogu Nalehko.

Pokud by někdo netušil, kam do mapy zabodnout špendlík při hledání Lichtenštejnska, tak je to do údolí Rýna mezi Rakousko a Švýcarsko. To jenom připomenutí pro někoho, kdo by v prvním momentu znejistěl. Toho, že by Češi Lichtenštejnsko neznali, se nebojím. Češtinu na ulicích Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska, slýchám docela často a zdá se mi, že po lichtenštejnské, rakouské a švýcarské SPZ je na autech čtvrtá nejčastější právě ta česká. Češi tak Lichtenštejnsko znají a možná to bude i díky historickému spojení mezi českými zeměmi a šlechtickým rodem Lichtenštejnů. Ti totiž až do druhé světové války vlastnili hlavně na Moravě a ve Slezsku obrovské majetky, jejichž poválečné vyvlastnění zatěžuje česko-lichtenštejnské vztahy dodnes.

Liechtensteiner Panoramaweg se nejčastěji dělí na tři etapy. Pro běžce není problém dát celou trasu za den, my si náš přechod rozdělíme na dny dva. Trasa začíná ve vesnici Malbun, největším lichtenštejnském zimním středisku s více jak 23 km sjezdovek. Největší středisko je to i proto, že se v Lichtenštejnsku jedná o středisko jediné. V zemi s rozlohou 160 km² (o něco větší než Plzeň) a počtem obyvatel kolem 41 000 se spousta věcí pyšní předponou nej- často právě i proto, že jsou věcmi jedinými.

Pro dopravu po Lichtenštejnsku je ideální využívat místní autobusovou dopravu, která obsluhuje celou zemi. Například z Vaduzu do Malbunu jezdí autobus každou hodinu. Liechtensteiner Panoramaweg je označena číslem 66 a z Malbunu ve výšce 1600 m n. m. stoupá po zpevněné cestě, která se po chvíli změní na alpský chodník. Ten směřuje k nejvyššímu vrcholu celé stezky, vrcholu Augstenberg. Počasí nám bohužel nevychází a celý hlavní hřeben je v mlze. Výhledy máme pouze zpočátku na Malbun a okolní kopce. Okamžiky, kdy se mlha na chvíli rozestoupí, nám dávají tušit krásy pohoří Rätikon, v němž se celé Lichtenštejnsko nachází. Většinou ale nevidíme nic.

Po šesti kilometrech přichází občerstvení na chatě Pfälzerhütte. Po tak krátkém úseku není
zastávka úplně potřeba, ale jelikož se dnes jedná po většinu dne o jedinou možnost občerstvení, s radostí využijeme. Lichtenštejnsko není úplně nejlevnější zemí. Výhodou ale je, že po lichtenštejnské zkušenosti působí zase levně Švýcarsko. Nebo aspoň o něco levněji. Nejednou jsme z Vaduzu přecházeli Rýn do Švýcarska, abychom v restauraci ušetřili pár franků (v Lichtenštejnsku se platí stejně jako ve Švýcarsku švýcarským frankem).

U chaty Pfälzerhütte se stezka nachází ve svém nejvýchodnějším bodě na hranicích s Rakouskem. Odtud klesá na západ do nižších nadmořských výšek a nám se tak alespoň otevírají výhledy na okolní hory. Při přechodu potoku Valünerbach si všimneme i připomínky dálkové trasy Via Alpina 1, 390 km dlouhé trasy z Vaduzu do Montreux. To jenom tip pro někoho, kdo by měl víc času, než prodloužený víkend.

Stezka klesá nejprve na úzkých alpských stezkách. Někdy na loukách, jindy traverzem v prudších svazích. Lehce se nám rozpršelo a místy to trochu klouže. Ale není to nic nezdolatelného. Druhá polovina klesání už je na zpevněné cestě, a tak se může popoběhnout až k vesnici Steg, kde se u nejdelšího silničního tunelu v Lichtenštejnsku nachází autobusová zastávka ve směru Vaduz. Zde končí podle průvodců první etapa případného třídenního putování po Liechtensteiner Panoramaweg.

My však pokračujeme dál mírným klesáním a následně stoupáním na zpevněné cestě až k nejlepšímu úseku prvního dne. Tím je zhruba kilometrový úsek před sedlem Gafleisattel. Tento úsek vede na úzké cestě ve skále, doplněný občas řetězy, zábradlím a kovovými kramlemi. Charakterově už jde o trochu techničtější a vzdušnější část, nicméně zábavy nabízí zatím nejvíc za celý den. Vedle zábavy nabízí i fenomenální výhledy do údolí Rýna a na protější hřeben ve Švýcarsku.

Od sedla stezka klesá a zase stoupá po pohodlném alpském chodníku, aby nakonec dorazila ke svému druhému dnešnímu vrcholu, k úseku mezi vrcholy Kuhgrat a Garsellikopf. I zde stezka zajištěna kovovými lany, kramlemi a místy dokonce betonovými schody. Výhledy jsou z obou vrcholů i přes občasnou mlhu opět skvělé.

Technickým vrcholem na celém hřebeni nad Vaduzem by byl výstup na vrchol Drei Schwestern, kde má být i ferata a hezký průchod skalním oknem. Liechtensteiner Panoramaweg ale tento úsek obchází, a jelikož je naším cílem projít stezku v celé její délce, držíme se jí. Od vrcholu Garsellikopf je to necelých sedm kilometrů do cíle prvního dne ve vesnici Planken. Cestou je možné využít občerstvení na chatě Gafadurahütte, které ale vynecháme.

Při závěrečném klesání ztratí člověk přes 1200 výškových metrů a na nohách je to po celém dni znát. Nejčerstvější nejsou. Celá trasa by se za den určitě zvládnout dala, ale jsem rád, že jsme se rozhodli pro dvoudenní výlet. Z vesnice Planken dojedeme do Vaduzu jak jinak než autobusem. V závěru prvního dne mi hodinky ukazují vzdálenost 31 km, 1884 m stoupání a 2686 m klesání.

Liechtensteiner Panoramaweg a den druhý

Druhý den je na Liechtensteiner Panoramaweg značně jednodušší než ten první. Většinu hlavního hřebene nad Vaduzem jsme přešli včera a dnes nás čeká pouze klesání z vesnice Planken, dvě údolí a menší hřebínek kolem vesnice Schellenberg.

Do místa startu ve vesnici Planken se opět necháme vyvézt autobusem. Odtud klesáme po lesních cestách do vesnice Nendeln, kde jsou vidět zbytky statku z časů římské říše. Po dalším lesním úseku se dostáváme do prvního údolí a tím ukončujeme přechod hlavního lichtenštejnského hřebene. Značení druhého dne už není tak jasné jako včera. Směrovky s číslem 66 se občas vyskytují, ale rozhodně nejsou na každém rozcestí. Krom toho vede Liechtensteiner Panoramaweg často ve stopě jiných turistických cest a místy tak může vznikat trochu zmatek. V mapy.com není stezka naznačená v celé své délce, a proto jsme si její trasu stáhli ze švýcarských stránek SchweizMobil.

U vesnice Mauren nastupujeme do druhého menšího hřebínku, který má výšku přes 600 m n. m a vedle Maurenu se na něm rozkládá i vesnice Schellenberg. Na hřebínku se jde po pěkných lesních cestách a jsou odtud pěkné výhledy na hlavní hřeben, který jsme zdolali včera, i do údolí Rýna, kam máme teprve namířeno. Vrcholem menšího hřebínku jsou dvě zříceniny – horního hradu (Obere Burg) a dolního hradu (Untere Burg), oba původně hrady ze 13. století.

V druhém dni je ve srovnáním s dnem prvním přeci jenom trochu víc odkazů na kulturu nebo historii Lichtenštejnska. Vedle již zmíněných zbytků římského statku a dvou zřícenin míjíme i sochu lichtenštejnského knížete Františka Josefa II. a řadu informačních cedulí o historii vesnic, kterými procházíme.

Vesnice i města jsou zde krásně upravené, všechny silnice se zdají být nové a lidé jsou tu laskaví a milí. Celá ta krása může souviset se skutečností, že Lichtenštejnsko je celkem bohatá země. O tom jak je bohatá, může svědčit třeba přepočet HDP na obyvatele v paritě kupní síly, podle nějž je Lichtenštejnsko nejbohatší zemí světa.

Od dolního hradu už jsou to jenom dva kilometry do vesnice Ruggell, kde Liechtensteiner Panoramaweg končí. V Ruggellu si dáme v místním Landgasthof Rössle jedno pivo na ukončení celé stezky a autobusem se vrátíme do Vaduzu. Kdo si v Ruggellu zajde až k Rýnu ke švýcarské hranici, bude mít přechod celého Lichtenštejnska dokončený od hranici k hranici. Druhý den mi hodinky naměřily 18 km, stoupání 504 metrů a klesání 858 metrů. Celková vzdálenost i převýšení tak celkem odpovídají údajům na stránkách SchweizMobil.

Liechtensteiner Panoramaweg pro mě byla jedním z nejlepších zážitků roku 2025. Člověk si vyzkouší proměnlivý terén – od alpských chodníků, přes techničtější skalní úseky, až po lesní cesty i asfaltový povrch – a může se kochat i řadou nádherných výhledů. Pozornému pozorovateli neunikne ani řada odkazů na lichtenštejnskou minulost i přítomnost.

Ale nejzábavnější mi přijde to, co jsem zmínil již na začátku. Liechtensteiner Panoramaweg umožňuje přejít celou zemi za den či dva v krásném alpském prostředí. A kolik turistických stezek v Evropě tohle umí?

Míra

Jedním z důvodů, proč jsem se vydal do Skotska, bylo převandrovat Hadrianův val. Sbalil jsem batoh (průvodci odhadují délku pochodu na tři až osm dní podle fyzické zdatnosti a kulturních vášní jednotlivců) a vyrazil ze země obávaných a strašlivě milých barbarů na jih – do Carlisle v severní Anglii.

Tak kde je ta zeď, co má oddělovat civilizaci od zbytku světa? Ve skutečnosti po ní nebylo první den ani památky. Zato mě uchvátila místní katedrála a kostelíky, domečky jako hrady, barevné dveře a okenice, na každém schodu, parapetu, zápraží a jiném příhodném místě shluk květináčů. A dál už byly jen pastviny, krávy a ovce. Život byl všude, ale ne ve smyslu chaotickém, hemživém či bezúčelném. Představte si koně, co se důstojně pase, zamyšleně skrze vás hledí velkýma očima, jak si to štrádujete po mezi: kam se ženeš člověče? Na zeleném moři mezi nimi dovádí jehňátka. Kamenné vesničky, co se od poslední války nejspíš ani nezměnily. A letité duby tomu všemu žehnají. Tož na vás dýchne tradice, jak by řekl Čapek.

Stálo to Hadriánovi za to?

Hadrianův val značil severozápadní hranici Římské říše a zároveň rozděloval ostrov mezi Bowness-on-Solway na západě až po Wallsend směrem na východ. Se stavbou se začalo roku 122 n.l. Probíhala v několika etapách, kdy se experimentovalo se stavebním materiálem a rozměry (hliněná konstrukce z drnů a dřeva nahrazena kamennou zdí). Zeď se táhla 80 římských mil od pobřeží k pobřeží. Menší pevnosti s branami byly stavěny v intervalu jedné míle a mezi každou pevností byly dvě strážní věže. Původně byla mocnost kamenné zdi tři metry, základy se ovšem na některých místech postupně zužovaly (1,8m) – pravděpodobně z důvodu urychlení prací. Výška se odhaduje až na pět metrů. Na vrcholku snad mohl být i parapet, na kterém hlídkovali vojáci.

Římané museli přemostit tři řeky a začlenit tyto mosty do fortifikačního systému, což nebylo logisticky snadné, jak u řeky Irthing ukazují několikeré přestavby a mohutné pilíře. Jižně od Hadrianova valu samotného byla zbudována i řada náspů sloužící jako další obranné linie a silnice pro rychlou komunikaci nejen mezi jednotlivými úseky valu, ale také dalšími okupovanými místy Británie.

Poločas rozpadu římských památek

 Střední část valu patří pravděpodobně k turisticky nejzajímavějším. Je zde nejvíce zachovalý a leží zde několik větších pevností s probíhajícími vykopávkami a muzei. Jak již bylo zmíněno, na západě zeď příliš viditelná není, a to z důvodu, že byla postavena z lokálně těženého kamene podobnému pískovci. Když byl tento úsek asi před sto lety odhalen archeology, zdivo počalo přírodními vlivy rychle erodovat a val byl znovu zakonzervován pod drnem. Zeď ovšem během staletí také sloužila jako zdroj snadně dostupného materiálu pro stavbu kostelů a domů místních obyvatel a nekonečných zídek ohraničujících jednotlivé pastviny – pravnuků té Hadrianovy. Někdy právě toto „začlenění“ do zemědělských objektů poměrně velké fragmenty valu zachovaly netknuté. Jindy byla destrukce úplná, jak ilustruje příklad generála Wadea poblíž Newcastlu roku 1752 při budování „Military Road“ zajišťující rychlejší přesun vojsk za války se Skoty.

Pro orientaci

Stezka, po kterém jsem putoval, se nazývá Hadrian’s Wall Path a je značená žaludem (podobně jako je Svatojakubská cesta lemovaná mušlí hřebenatkou). Člověk neustále přelézá zídky nebo nachází způsoby, jak otevírat všemožné zámky, kladky a pružiny na brankách zabraňující zvířatům ven a poutníkům dovnitř. Já jsem šel ze západu na východ, což znamenalo, že jsem končil cestu v průmyslových předměstích Newcastlu. Závěr byl vskutku poněkud šedý a pochmurnější než svěže zeleno-modrá Cumbria. Ačkoli ty cihlové železárny, loděnice, kovové konstrukce mostů někdejší průmyslové slávy severu měly co do sebe. Navíc se šlo celou cestu po větru, což bylo na hřebenech kopců národního parku Northumberland docela znát.

Vindolanda a Corbridge

Dvakrát jsem sešel ze stezky a našel si alternativní cestu do římských pevností a měst Vindolanda a Corbridge. Tedy míst jen pár mil od valu, které by člověk neměl minout, ale paradoxně na ně neupozorňovaly žádné rozcestníky. Ve Vindolandě měli zajímavý archeologický program pro dobrovolníky, kteří nadšeně a plni hrdosti kopali i při mé návštěvě. Asi největší dojem na mě udělaly latríny, jelikož informační tabule tvrdila, že se tak pozná úroveň civilizace. Na jedné toaletní lavici, umístěné sofistikovaně rovnou nad stokou odvádějící všechen nepotřebný materiál z města, prý mohlo najednou trůnit až šestnáct vojáků. Latríny zde měly tři a všechny situované tak, aby případný zápach vítr odvál mimo obydlenou oblast.

A ještě jedna zvláštnost se pojí s vindolandskými kanály – dochoval se tu organický materiál z doby římské! Místní se tak totiž běžně zbavovali odpadků, porouchaných nebo jinak opotřebovaných předmětů. Jak se ve vlhkých podmínkách vrstvily a hromadily bez přístupu vzduchu, archeologové byli schopni odkrýt minulost a život místních obyvatel ze zcela jiných zdrojů než oficiálních monumentů, nápisů, mincí, základových zdí nebo keramiky.

Zdejší muzeum je napěchované dřevěnými, kostěnými či koženými nástroji (a neopomínejme nádherné kovové či skleněné), které sloužily v zemědělství, vojenství, kuchyni, … zkrátka v běžném životě římského občana, equites nebo úředníka, řemeslníka, vojáka, obchodníka, ba dokonce otroka nebo barbara. Můžete si zde prohlédnout kožené boxovací rukavice, boty, brnění na koně. Ale prvotřídním špekem jsou dřevěné destičky, na kterých byly psány poznámky a dopisy. Jeden třeba zachycuje rukopis Římanky a její pozvánku na narozeninovou oslavu! Krátký dokument demonstrující nález a následný proces konzervace a dešifrování nečitelného písma (pán na videu to musel umět nazpaměť, jinak si to nedovedu vysvětlit) byl pro mne asi stejně dechberoucí jako samotný fakt, že se vůbec dopisy zachovaly.

Ti Britové jsou blázni!

Třešničkou na dortu bylo městečko Heddon-on-the-Wall. Nejenže inkorporovalo slovo zeď nebo val do svého názvu a všechny turistické ukazatele a tabule ve městě informují o zdejším úseku Hadrianova valu, ale většina ulic nese nebo je inspirována starým Římem. Mohl jsem si tedy vykračovat po tak vznešeně znících ulicích jako Camilla Road, Marius, Remus nebo Valerian Avenue, Antonine či Trajan Walk, Mithras Gardens, Aquilla Drive a Campus Martius. Jen jsem čekal, kdy na mě naběhnou legionáři a budou chtít výpalné nebo mě rovnou zabít, aby byl zážitek autentický. Mithrade, buď požehnán, potkal jsem jen ctihodné Angličany, co si šli po ránu do shellky koupit kávu s croissantem a párek v rohlíku – byl jsem svědkem romanizace nebo globalizace?

Co říct závěrem? Snad abych si půjčil Platóna a jeho teorii o putování duší. Při pohledu na ty nezměrné pastviny, mírné kopečky, potůčky, myriády volnomyšlenkářských ovcí a Hadrianův val, který to vše spojuje; nezvolil by si takový voják v žoldu římského impéria po kariéře porobování si nespoutaných barbarů a stavění valů právě život bezstarostné ovce? Domnívám se, že to je pravý důvod, proč tam je těch ovcí tolik.

Autor článku: Jan Doskočil

Ve Skotsku neprší! Skoro…

Skotsko není Vysočina! A zelený kopce, útesy, vytrvalý deště, whisky, chlupatý krávy a udělaný lidi v sukních! Kde jste to vzali? Celý akademický rok jsem strávil ve Fife, jednom z bývalých královstvích na východě asi hodinu a půl busem z “Edynbra”. Bydlel jsem v rybářské vesničce z oranžového kamene a pastelu. Dělají tam vyhlášené krabí sendviče a nejlepší fišen’čips široko daleko. Najdete tu sedmý nejstarší golfový klub na světě a na každém schodě hrst květináčů. Ta kvítka se usadí všude, i ve spárách kamenných zídek. Každý měsíc má jinou barvu podle toho, jaká zrovna kvetou. Žlutý duben, modrý květen, červený červen. Do moře jsem se chodil koupat až do listopadu. Popeláři a rackové soustavně usilovali převzít obchod s odpadky. Toho řevu už od čtyř ráno, když svítalo!

Domy se odlišovaly nejen barvami okenic, některé připomínaly věžaté hrady, jiné zase útulně, skromně zařízené převrácené lodě. Dlouhé zástupy převrácených lodí. Lidé, co zůstávají věrni tradici, shovívaví, obklopeni vzpomínkami, doceňují svůj klid, umění a literaturu a “tý” o páté. Pečou sušenky a takové hodně dobré plněné pečivo naslano. Trochu jako hobiti. Pěstují brokolici (pole brokolic!) a golfovou trávu – o tu se vlastně musí dělit s ovcemi. Dvoupodlažní autobusy se na těch silničkách vyhýbají jeden druhému v plné rychlosti a kdyby člověk přimhouřil oči, mohl by proskočit časem a strávit tu velebné stáří. Představovali jste si takhle nehostinně Skotsko?

Eilean Donan Castle: to by ani G. R. R. Martin nevymyslel

Byl to tudíž jaksi environmentální šok, když jsem se pak plavil na Orkneje, probděl noc v přístavu Stromnes, přeplul do Thursa a na cestě busem se mikrospánkově rozptýlil a octl nejdřív v Inverness a pak v Dornie. Byl jsem fakt moc unavenej. Začalo lejt. Jako hodně. A taky se nějak ochladilo. Přede mnou z moře a chaluh a jiného kluzkého sajrajtu vystupoval Eilean Donan Castle. To ve mně rozehřálo vzpomínky na školní výlet ze sekundy, kdy jsme tento hrad navštívili (whisky jsme si s klukama mohli koupit, ale flašky zůstaly v úschově u paních profesorek až do návratu domů).

Nyní jsem o to intenzivněji ocenil všechny ty klanové insignie, zbraně, spory a války. Příběhy o starých povstáních, krvavých svatbách a dalších zradách a pomstách. Regulérní Hra o trůny. Kolaborace s Angličany. Popravy nepřizpůsobivých horalů. Pokoření a vyhnanství. Nechme toho, běžet v kiltu do kulometné palby prostě vyžaduje drzost a smysl pro dějiny.

Kousek po Cape Wrath Trail

Od hradu jsem nastoupil na Cape Wrath Trail jižním směrem. Muselo se hodně brodit, jak neustávalo pršet. Stezky se rozpíjely do potůčků a potůčky do říček. Země byla tak nasáklá vodou, že byste ji mohli ždímat. A krásně se do ní propadalo až po kolena. Zároveň jste ovšem nemuseli řešit zásoby s vodou. Ještě že jsem měl sandále: do takového počasí perfektní řešení. Těch pár chodců, co jsem ty dny potkal, pokaždé udiveným (nebo závistivým?) pohledem sjelo k mým nohám. Já zase k jejich nacucaným goráčovkám. Pončo jsem měl po ruce téměř celou cestu, zvažoval bych neopren, jak je silný, nemusely by ho prokousnout mušky midges. Takové malé krvelačné svině. O nich ale o kousek dál.

Nebo radši hned! Dělá se mi husí kůže, jen si vzpomenu, jak mě chtěly oddělat. Kamikaze zombie s kolektivním vědomím. Pár jich složíte, ony ale ožívaj a přivolávaj svoje kamarády. Hehehe. Prolezou všude! Jako při vaření, kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že tancuji nějaké rituální tance. Sundat bágl. Honem! Už jsou tady. Shlukují se. Musím se hýbat. Vařič na kartuši. Ďob. Ďob. Mám je v nose! Strašně se z nich potím, jak jsem navlečenej. Klid! Ďob. Dát všechno do rendlíku. Za chůze! Obsah batohu jsem roztahal v perimetru asi deseti metrů, abych je rozptýlil. Nechte mě být! Ďob. Zteč k vařiči, zamíchat. Ďob. Ďob. Fackami potírám nepřítele, ustupuji. Vztyk, přískok, podřep. Další taktický ústup. Mám pocit, že jsem vycucáván zaživa. Ani nevím, co jsem to vlastně vařil. Jak jsem pak chodil s ešusem sem a tam, počítám, že jsem jich taky spoustu snědl. Tady platí, kdo s koho.

Samý beinn a loch, českoslovenští parašutisté a tradiční Highland Games

Uvažte, jak moc jsem ocenil, když jsem večer došel ke kamennému stavení uprostřed ničeho. Říká se jim bothies, dřív často sloužili pastýřům nebo lovcům. Dnes o ně pečují dobrovolníci a úkryt před nepřízní počasí v nich naleznou hikeři a pozorovatelé jelenů. Já teda žádné neviděl. V těch mracích. Odpočal jsem si a ráno mě vytáhlo sluníčko. Krása až nádhera. Nikde nikdo. Hory, zeleno, potoky, skály, oblaka, jezera. Ten místopis: Sgúrr Mhic Bharraich, Druim Fada, Loch Shubhairne, Stob na Muicraidh. Pravé Skotsko. Á-l-ba. Tak jsem došel do Inverie a na člunu se přeplavil do Mallaigu (delfíni!).

Po rybí polévce jsem mířil podél pobřeží do Arisaigu. Stříbrné pláže, ráj vodních sportovců a kempařů. Moc pěkné místo. Památník československým parašutistům, co tu podstoupili výcvik. Pak vlakem přes Glenfinnanský viadukt z Harryho Pottera do Obanu na argyllské klání. Skotské hry! Vysokou koncentraci vážných mužů v jejich rodových tartanech podmalovávala hra na dudy, sprint v předepsaném kiltu, vrh kamenem nebo házení kládou. Mrštění kladiva přes hlavu jsem už však shlédnout nedokázal. Vnitřnosti se mi obrátily po nějakých nedovařených škeblích u stánku na ulici takovým způsobem, že vám z posledních sil pouze hlesám: Loch Lomond a Trosachs NP připomínají naše Jeseníky a za Stirlingem se už zase vracíte do historické krajiny.

Autor článku: Jan Doskočil

V minulém článku o méně známých dálkových trasách v ČR jsme si představili Vlastivědnou stezku Krajem Chrudimky. V tomto článku se podíváme na trochu delší přeshraniční trasu protínající Bavorský les a Šumavu, která je věnována v České republice nepříliš známé postavě poustevníka Vintíře. Tou trasou je Vintířova stezka, německy Gunthersteig.

Vintířova stezka začíná na březích Dunaje v bavorském Niederalteichu a přes podhůří Bavorského lesa šplhá na hranici Německa a České republiky, odkud se šumavskými lesy spustí do údolí Otavy, aby nakonec doputovala do Blatné. Celková délka stezky se udává okolo 160 km. Jedná se o česko-německý projekt, který v současné podobě vznikl roku 2022 protažením trasy až do Blatné. Do té doby se jednalo spíše o bavorskou poutní cestu, jejíž konec byl v Dobré Vodě u Hartmanic pod vrcholem Březník.

Když už je Vintířova stezka věnována Vintířovi, nebylo by na škodu si říct, kdo onen Vintíř vlastně byl. Narozen nejspíš roku 955 do durynského knížecího rodu by se dal popsat jako šlechtic s vazbami na nejvyšší kruhy tehdejší evropské vládnoucí třídy. Byl bratrancem římského císaře Jindřicha II. a podle některých pramenů měl být i švagrem uherského krále Štěpána I. Vintířova stezka a legendy kolem něj jsou však spojeny až s druhou polovinou jeho života.

Ve svých padesáti letech, někdy kolem roku 1005, se Vintíř vzdává veškerého svého majetku, stává se benediktinským řeholníkem a odchází do kláštera v Niederalteichu. Poté se přesunuje do oblasti kolem dnešního Rinchnachu, kde žije jako poustevník a později zde zakládá klášter. Konec svého života stráví opět jako poustevník na hoře Březník, kde díky své skromnosti a důrazu na starost o druhé dožívá jako příkladný světec. Následně je pohřben v Břevnovském klášteře. Jelikož je s Vintířem spojována řada zázraků, je i někdy uváděn jako svatý, přestože nebyl nikdy oficiálně kanonizován. Různé papežské buly však u něj používání přídomku svatý povolily.

Toliko stručně legendy. Realita byla o něco komplikovanější a vedle své role mnicha a poustevníka byl Vintíř až do konce svého života také diplomatem a politikem, který nikdy neztratil kontakty s nejvyššími postavami císařského dvora. Zároveň byl i průkopníkem v osidlování dosud divokých částí Bavorského lesa. Právě i díky této osidlovací politice je Vintíř v oblasti Bavorského lesa dodnes tak populární. Kdo by chtěl vědět o Vintířovi více, může sáhnout po knize Svatý Vintíř: Poustevník, kolonizátor a diplomat od Petra Kubína.

Spojení Bavorského lesa a Šumavy tak skrze postavu Vintíře dostává ucelený rámec. Díky tomu může být Vintířova stezka zajímavou příležitostí pro poznání historie i současnosti této oblasti. S kamarádem Ondřejem jsme se rozhodli stezku projít. Putování samotnému jsme vyhradili tři dny. Každý den něco přes 50 km. Jelikož máme nocleh zajištěný v penzionech, beru si s sebou pouze běžeckou vestu, oblečení do deště a náhradní triko. Na jídlo mám pár gelů a sušenek na den. Veškeré další jídlo jako snídaně, obědy nebo sladkosti na cestu zajistíme po trase.

Další den je třeba věnovat cestě. Do Niederalteichu není úplně nejjednodušší se dostat a cesta z Prahy nám zabere šest hodin. Jako nejlepší se mi zdá spojení vlakem do Železné Rudy, odtud bavorským vlakem do Deggendorfu a z Deggendorfu autobusem přímo do Niederalteichu nebo do sousedního Hengersbergu. My volíme autobus do Hengersbergu, kde si ještě k večeři dáme výbornou pečeni se zelím a knedlíkem a k tomu dvě pasovská světlá. Z Hengersbergu pak dojdeme 3 km do Niederalteichu, kde máme zarezervované ubytování.

Klášter Niederalteich byl založen v polovině 8. století a jedná se o jeden z nejstarších benediktinských klášterů v Německu. Právě zde Vintíř započal svoji dráhu mnišského života, a tak není překvapením, že Vintířova stezka začíná zde. Před tím než se ráno vydáme na cestu, koupíme si snídani v místním pekařství Greipl a prohlédneme si kostel sv. Mořice a druhů, nejviditelnější dominantu celého kláštera. Pak už nezbývá než se vydat na cestu.

V Bavorsku je Vintířova stezka značena symbolem motyky. Ta má symbolizovat mýcení lesa a následné obdělávání půdy, s nimiž je Vintíř díky založení kláštera Rinchnach také spojován. Na české straně se pro značení používá velké tiskací písmeno V případně označení Vintiřova stezka na směrovnících. Po většinu času však trasa sleduje pouze běžné značení KČT. Na celé stezce je vidět, že stezka je mnohem více projektem bavorským než českým. Značka motyky je v Bavorsku přítomná skoro pořád a vedle ní stezku lemuje i řada informačních tabulí o Vintířově životě v češtině i němčině. Na české straně se pár značek objeví na cestě do Hartmanic, pak už ale z velké části nic. Informačních cedulí je též poskrovnu a s rostoucí vzdáleností od hranic zmizí úplně.

Od Niederalteichu vede stezka v rovině po asfaltových pěšinách nebo po vedlejších silnicích. Po zhruba deseti kilometrech se začíná trochu vlnit a dostává se i na lesní pěšiny. První zastávku si uděláme ve vsi Euscherfurth, kde roste jedna z nejstarších lip v Německu. Euschertfurthská lípa má obvod kmene 270 cm a měla by dosahovat stáří přes 750 let. Samotného Vintíře tak lípa nejspíš nepamatuje, ale generaci jeho následovníků už možná ano. Naproti lípě je hostinec U Lípy, nejstarší hostinec v okrese Deggendorf, který je prvně zmiňován už roku 1242. Za naší návštěvy byl bohužel zrovna zavřený.

Z Euschertfurthu je to kousek do Lallingu, větší vesnice na úpatí vrcholu Ranzinger Vorberg. Stoupání k vrcholu je první výraznější stoupání od Dunaje a prvním hřebenem v podhůří Bavorského lesa. V Lallingu je kult Vintíře vidět o něco víc, jelikož zde má vlastní dům i sochu. A není se čemu divit. Kousek pod vrcholem Ranzinger Vorberg se nachází Vintířův kámen – Guntherstein. Zde měl Vintíř pobývat jako poustevník poté, co odešel z klášteru Niederalteich.

Z Lallingu pokračujeme do vsi Kirchberg im Wald, kde doufáme v otevřenou hospodu. Bohužel všechny hospody mají zavřeno a sehnat nějakou otevřenou je vlastně docela problém. Buď je otevřeno až večer nebo jenom o víkendu. Naštěstí je v Kirchbergu supermarket, tak doplňujeme kalorie alespoň v něm.

Otevřenou hospodou je nakonec až Rinchnacher Hof v Rinchnachu. Konečně si tak po nějakých 40 km můžeme dát currywurst s hranolkami a pivo. K našemu překvapení je hospoda úplně prázdná. Pan vrchní si posteskne, že od covidu je to v Bavorsku s restauracemi bída a že otevírací doba pár hodin denně nebo jenom o víkendu se stala běžnou záležitostí. Lidi nechodí a když už, tak utrácejí málo. Rinchnacher Hof nabízí i ubytování a často se zde prý ubytovávají poutníci na Vintířově stezce. Moc jiných možností prý po trase není, takže s ubytováním to tu taky není nejlehčí.

Rinchnach je centrem Vintířova kultu v Bavorsku. Právě zde Vintíř zakládá benediktinský klášter zasvěcený Janu Křtiteli, který představoval jedno z prvních osídlení Bavorského lesa. I právě díky jeho osidlovací činnosti v Bavorském lese je Vintíř v tomto regionu tak populární.

Z Rinchnachu stoupá Vintířova stezka do druhého hřebínku v podhůří Bavorského lesa ke kostelu Frauenbrünnl. I zde měl mít Vintíř jednu ze svých pousteven. Od kostela výhledy moc nejsou, ale nad kostelem se schovává vyhlídka, z níž se otevírají krásné pohledy zpět na Rinchnach. Kdo bude mít dost energie vyškrábat se na vyhlídku, určitě by měl místa využít.

Cílem prvního dne je město Zwiesel, kam docházíme po páté odpoledne. Po nákupu zásob na další den doplníme kalorie opět vydatnou bavorskou večeří. Nechybí opět výborná pečeně s knedlíkem, zelím a pár pivy.

Vintířova stezka na české straně

Druhý den vybíháme za svítícího slunce a jasné oblohy. To je výrazně lepší počasí než včera, kdy byla sice nižší teplota a pod mrakem, ale vlhkost byla tak vysoká, že jsem se celý den pohyboval v skrz naskrz mokrých věcech. Někdy jsou podmínky holt takové, že je člověk celý mokrý, aniž by spadla jediná kapka deště. To jenom poznámka pro ty, kdo se hodně potí a hledají oblečení, v němž by se při rychlé chůzi nebo běhu nepotili. Já zatím takové oblečení nenašel.

Zwiesel už je na úpatí hlavního hřebene Bavorského lesa, takže záhy začíná hlavní stoupání dnešního dne. To vede od Spiegelhütte po cyklostezce směrem na bývalou osadu Gsenget na hranicích s Českou republikou. Už při pohledu na mapu je znát, že bavorská strana hranice je mnohem více osídlená a protkaná hustší sítí turistických stezek než česká strana. Není to jenom větší množství vesnic, ale i více jednotlivých statků, samot a různých usedlostí. Přestože lesy na bavorské straně působí jako větší divočina, každou chvíli je člověk kousek od nějakého osídlení. Na české straně je naproti tomu člověk často na zpevněné cestě, ale do nějaké osady je to přeci jenom dál. Přechod z bavorské strany na českou tak alespoň může pomoci při představě, jak mohla česká strana Šumavy z hlediska osídlení vypadat před druhou světovou válkou, než došlo k odsunu a následnému uzavření hranic.

Na hranici u Gsengetu se rozloučíme se značkou motyky a vydáváme se po žluté směrem na Prášily, kde si dáme polévku a pivo. Od Prášil už Vintířova stezka míří k vrcholu Březník, kde měl Vintíř strávit v poustevně poslední léta svého života. Podle legendy byl jeho smrti přítomen i kníže Břetislav I. a jemu měl Vintíř vyslovit přání, aby byl pohřben v břevnovském klášteře. Spojení s Vintířem připomíná na Březníku i Vintířova skála a kaple sv. Vintíře.

Od Březníku seběhneme do Dobré Vody, kde si nabereme vodu z pramene sv. Vintíře a podíváme se ke kostelu sv. Vintíře. Ten má být jediným kostelem na světě, který je zasvěcen právě Vintířovi. V Dobré Vodě původně Vintířova stezka končila. Dnes naštěstí pokračuje dál, a tak můžeme seběhnout do Hartmanic, kde je možné se tematicky občerstvit v restauraci Vintíř u stejnojmenného hotelu. To je jedno z posledních míst, které bude mít na stezce jmenovitě přímé spojení s Vintířem.

Dále stezka klesá nad Annín k často navštěvovanému kostelu sv. Mořice, aby pak pokračovala údolím Otavy směrem na Sušici. U vsi Nuznerov začne stezka opět stoupat do kopce, což mě na nějakém padesátém kilometru ne zrovna těší. Závěrečném seběhu do Sušice už chybí ladnost i rychlost, ale nakonec přeci jenom úspěšně dorazíme.

Kdo by náhodou Sušici a okolí neznal, musím jedině doporučit. Většina turistů má spíše namířeno do nejvyšších částí Šumavy, mě ale vždy více lákalo šumavské podhůří. A právě prostor tzv. šumavského trojhradí mezi hrady Kašperkem, Velharticemi a Rabí se Sušicí uprostřed mi přirostl k srdci nejvíc. Nádherná příroda, krásně členitý terén, bohatá historie, spousta vyhlídkových míst. Popis zajímavostí v této oblasti by vydal na samostatný článek, takže se omezím jenom na doporučení k návštěvě.

V Sušici končíme druhý den Vintířovy stezky. Večer opět strávíme doplňováním kalorií, aby se nám další den dobře pokračovalo. Ze Sušice pokračuje Vintířova stezka ve směru na hrad Rabí. Podle některých pramenů na hradě nebo v jeho okolí Vintíř pobýval, takže i zde by se dala stezka dát do přímé souvislosti se samotným Vintířem. Potom bych ale čekal její směřování na hrad samotný. To se ale neděje. Stezka vede přes Žichovice dále údolím Otavy a na Rabí je nutné si udělat dvoukilometrovou zacházku. Opět bych doporučil, protože Rabí je moc pěkná zřícenina. Největší v Čechách a zároveň při jeho obléhání přišel o druhé oko Jan Žižka.

Odbočku na Rabí s Ondřejem vynecháme. Dělá se neskutečné horko a nám trochu dochází energie. Už od rána tak nějak tušíme, že Vintířova stezka pro nás bude končit už v Horažďovicích. A přesně tak se i stane. Před Horažďovicemi je ještě nutno zmínit kostel sv. Klimenta a zříceninu hradu Prácheň, které Vintířova stezka také prochází. V Horažďovicích tedy výlet s Ondřejem ukončíme. Tematicky by mi konec Vintířovy stezky v Horažďovicích dával smysl. Vintíř by se dal spojit s hradem Rabí a Horažďovice by sloužily jako pohodlný dopravní uzel pro cestu ze stezky pryč. Nicméně Vintířova stezka byla protažena až do Blatné, a tak mi nezbývá, než se za dva týdny vrátit zpět a zbytek stezky si projít v rámci jednodenního výletu.

Vintířova stezka a Blatensko

Ze začátku trochu lituji, protože úsek severně od Horažďovic jsou otevřená pole na asfaltu nebo polních cestách. Do horkého letního dne nic extra příjemného. Od poloviny se ale okolí stezky začíná proměňovat. Přibývají lesy, rybníky i různé skalní útvary a krajina se začíná postupně vlnit. Výhledy na šumavské hřebeny se promění ve výhledy na Třemšín a jižní část Brd.

Za vrchol celé části bych označil výhledy z rozhledny Chanovice. Rozhledna paradoxně na Vintířově stezce neleží, je potřeba k ní udělat zacházku na vrchol Chlum. Ale vyplatí se. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Blatensko, Šumavu a do Brd. V Chanovicích je též možné zavítat do zdejšího skanzenu nebo místního zámku. Od Chanovic již Vintířova stezka pokračuje více v lesích, při čemž míjí několik skalních útvarů (Čertův náramek, Kadovský viklan) a rybníků. Po více než 30 km končí úspěšně v Blatné, kde by se neměla vynechat prohlídka zdejšího zámku s anglickým parkem či kostela Nanebevzetí Panny Marie.

U závěrečného úseku z Horažďovic jsem měl ze začátku pocit, že je naznačený jenom proto, aby se nahromadily kilometry. Postupně mě ale přesvědčil, že má smysl si jej projít, ať už v rámci celé Vintířovy stezky nebo i jako jednodenní výlet. Přeci jenom na Blatensku jsem ještě nebyl a rozhodně své kouzlo má. Pro ty největší Vintířovy nadšence se nabízí pokračování z Blatné až na Břevnov, kde je Vintíř pohřben. Tato alternativa by měla být oficiállně uvedena v život v roce 2025. Stezce to přidává nějakých 136 km, ale jelikož ještě není uvedena v mapy.com, zůstanu zatím u varianty s koncem v Blatné.

Stojí tedy Vintířova stezka za výlet? Za mě je odpověď jasné ano. Ať už najde člověk skrze Vintíře zalíbení v dějinách raně středověké Evropy nebo chce jenom prozkoumat celý pás Bavorského lesa a Šumavy od Dunaje po Otavu, zklamán určitě nebude. I ten, kdo chce podniknout pouze poutní cestu a rozjímat uprostřed krásné přírody nebo ten, kdo chce vidět život z obou stran česko-bavorské hranice si na Vintířově stezce přijde na své. Pro každého se zde něco najde.

Míra

Trochu toho cestovatelského smrádku nás bude na trecích vždycky doprovázet. Ovšem v závislosti na tom, jak často se dostaneme k solidním vodním zdrojům, může být rozdíl mezi přirozenou patinou dobrodruha a dojmem, že nás právě rozmrazili z tisíciletého permafrostu, celkem zásadní.

Přitom pár drobností a dobrých návyků může radikálně ovlivnit nejen to, jak se cítíme fyzicky, ale i psychicky. V neposlední řadě, správná péče o tělo navíc často znamená rozdíl mezi úspěšným dokončením trasy a jejím předčasným ukončením kvůli odřeninám, puchýřům nebo infekcím.

I v místech kde je velká nouze o vodu a koupel v potoce nepřipadá v úvahu, udělá otření třísel, podpaží a krku mokrým ručníkem obrovský rozdíl v tom jak se v noci vyspíme a tím pádem jak regenerujeme, odpočíváme a jak se druhý den psychicky cítíme. 

Snad je patrné, že mám na mysli delší treky v rámci týdnů, protože na víkendovém hiku si vystačíte patrně jen s lopatkou, toaleťákem a kartáčkem na zuby. Ovšem na delších trasách už je potřeba myslet trochu jinak a dobře zvolená hygienická výbava má smysl. 

To vše při zachování principů Leave No Trace, tedy nezanechat po sobě žádnou stopu!!

Hygiena na treku není jen o pohodlí, ale i o zdraví. Dobrá příprava vám ušetří spoustu nepříjemností a umožní soustředit se na to hlavní — radost z cesty.

Hygienická výbava na treky

Toaletní potřeby: 

• Lopatka — zásadní nástroj pro správné zakopání bobešů.
• Toaletní papír — vždy v nepromokavém obalu.
• Dezinfekce — na ruce i případné ranky.
• Cestovní bidet — výrazně snižuje spotřebu toaletního papíru a za sebe mohu přiznat, že to není zdaleka taková blbost za jakou jsem to původně považoval.

Osobní hygiena:

• Kartáček na zuby + malá pasta.
• Mýdlo — ideálně biologicky rozložitelné, ale ani tak nepatří do vodních zdrojů.
• Ručník — rychleschnoucí a lehký.
• Nůžky / kleštičky na nehty — udržovat nehty na nohou je pro pohodlnou chůzi zásadní.

Pro holky navíc:

• Utěrka Kula Cloth — antibakteriální, znovupoužitelná alternativa k papíru.
• Menstruační kalíšek — praktický, šetrný k přírodě.

Stojí za zvážení:

• „Uchošťoury“
• Péče o nohy — zásyp, krém, apod.
• Balzám na rty s UV — kosmetika už nesouvisí s hygienou, ale přijde vhod.
• Opalovací krém
• Pinzeta — na třísky, trny i klíšťata.

Tipy:

Péče o nohy – Pokud si na delších trecích něco zaslouží extra pozornost, jsou to bezpochyby naše nohy, protože na těch to stojí! Každý krok s bolavými chodidly se počítá dvojnásob, proto se vyplatí věnovat jejich hygieně a péči dostatek prostoru. To znamená například: umýt, osušit, namasírovat, promazat regeneračním krémem, ostříhat nehty, apod.

Pračka — pokud potřebujete akutně vyprat, existuje velice funkční trik jak udělat imrovizovanou pračku z drybagu. Stačí vzít větší drybag, nalít do něj teplou vodu s nějakým čistícím prostředkem, přidat špinavé oblečení, pořádně zarolovat a kvrdlat, kvrdlat, kvrdlat… Případně se to dá celé přidělat na batoh a vyrazit na trasu, ale za mě to je spíš k zlosti než užitku.

Vlhčené ubrousky — pokud se rozhodnete používat vlhčené ubrousky, mějte na paměti, že se v přírodě nerozkládají a je nutné je vždy odnést s sebou. To platí i pro jiné hygienické pomůcky (věděli jste, že papírový kapesník se v přírodě rozkládá půl roku?) — Leave No Trace pravidla platí bez výjimky.

Začít v dnešní době vyrábět vlastní outdoorové vybavení, to chce značnou dávku odvahy, vizi a vychozené zkušenosti, které rozhodně hikerské partě z Nalehko nechybí. Trička z jejich produkce s námi již stihly projet několik delších horských akcí, pořádně jsme je vyvětrali a zde přinášíme naše dojmy. Jaké tedy jsou?

Za prvé, Tri-ko je vyrobeno téměř půl na půl v poměru merino vlna a syntetika (55% vlna a 45% polyester), což navazuje na současné a odzkoušené trendy vývoje. Tenká trička z čisté merino vlny jsou sice fajn, ale nikoho z nás, myslím, nebavila jejich krátká životnost a dírky hned po první víkendovce. Po několika měsících intenzivního outdooru Tri-ko stále drží, což beru jako první velké plus.

Díky své konstrukci materiálu se musí tričko nejdříve trochu “zajet” a poté o něm již ani nevíte, je velmi příjemné na tělo. Tričko má perfektní střih, jeho výhodou je, že je dostatečně dlouhé, a spolehlivě tak chrání bederní část. V chladu potom drží dobře i v kalhotech. 

Ani triko s krátkým rukávem ale není vyloženě letní, na to bych určitě chtěl upozornit, na letní vedra se nehodí. Ideálně se v podmínkách podobných těm naším využije od podzimu do jara nebo do chladnějších oblastí. Do horkých dnů, kde v horách dlouhodobě praží silné slunce (Balkán, Střední Asie, Ladakh), doporučuji raději tenkou rychleschnoucí trekovou košili, která více větrá a taky lépe chrání před spálením od sluníčka.

Čím déle máte Tri-ko na sobě, tím se stáváte bližšími přáteli. Při posledním treku v zimním Nepálu jsem tričko nosil dokonce 16 dnů v kuse, po několika dnech se komfort i zápach ustálil na přijatelné úrovni a mohli bychom společně na treku pokračovat ještě mnohem déle. Tohle samozřejmě přijde vhod hlavně v chladnějších podmínkách, kdy není praktické, či vůbec možné si oblečení přeprat přímo v terénu. A velmi to oceníte i u trenclí z řady Nalehko vyrobené ze stejného materiálu, které jsem si také rychle oblíbil na většinu aktivit venku a rychle je zařadil do stálice mé trekařské výbavy.

Nové barevné kombinace vypadají svěže a moderně, vyrobeno v Česku, dáváme s Vendulkou palec nahoru. Tri-ko je držák, který skvěle plní přesně svoji funkci, a navíc za přijatelnou cenu.

Text a foto: Pavel Svoboda

Nalehko merino – úplet našeho merina pochází od italské firmy Pontetorto,  která má téměř 70 letou tradici a v současnosti patří k nejpokročilejším a nejekologičtějším firmám na úplety v Evropě. Úplet tvoří 55 % merino vlny (původem z Jihoafrické republiky splňující všechny R.W.S. standardy) a 45 % polyester. Tyto materiály se skvěle doplňují a navzájem vyrovnávají své slabé stránky. Výsledkem je velmi lehké triko odolávající dlouhodobě zápachu s velmi dobrou mechanickou odolností. Celý úplet je navíc ošetřen antibakteriální úpravou Polygene Stay Fresh. Jedná se o ionty stříbra zapracované do textilie, takže vydrží mnoho pracích cyklů a dlouhodobě brání šíření bakterií a zápachu.

Proč máme novou vizuální identitu?

Protože Nalehko do současné doby jednotnou vizuální identitu nemělo. Jediné s čím jsme dlouhé roky pracovali bylo naše logo v podobě pírka. Toto logo se ovšem objevovalo v mnoha variacích podle potřeby bez toho, aniž by to mělo nějakou logickou návaznost. Do teď nám chyběl konzistentní vizuální systém se kterým bychom mohli pracovat napříč všemi směry, ať už to jsou naše sociální sítě, e-shop, označení prodejen, náš festival nebo třeba branding vlastních produktů Nalehko.

Doba kdy bylo Nalehko maličká firma s pár zaměstnanci je již dávno pryč. Nalehko se za poslední roky výrazně posunulo. Nyní jsme silný a úspěšný hráč ve světě outdooru, který má tisíce spokojených zákazníků po celé ČR, na Slovensku, ale i v dalších zemích Evropy.

Každý kdo se věnuje dálkovým trekům o nás pravděpodobně někdy slyšel. Proto je důležité, abychom měli jasně definovaný styl podle kterého nás každý pozná a pomůže nám lépe s vizuální komunikací s našimi fanoušky a zákazníky.

Změna logotypu a opuštění pírka.

Oprostit se od našeho původního loga pro nás bylo ze začátku velmi těžké. S logem pírka funguje Nalehko od svého začátku. Postupem času jsme ale začali cítit, že tohle logo již nestačí. Vizuálně bylo zastaralé a především se začaly objevovat problémy s jeho použitím na našich produktech, ale i v dalších aplikacích.

Pochopili jsme také, že pírko je pouze symbolem lehkosti, ale nic víc se v něm hledat nedá. Je použitelné v jakémkoliv segmentu, který se zabývá něčím lehkým. Tím pádem ztrácí i na originalitě. Zkrátka různé verze pírka objevíte všude.

Nový symbol

Směr — nové logo nese symboliku střelky, která udává směr. Nalehko vyrostlo na amerických dálkových trailech, které se ve většině případů chodí směrem na sever. I náš zakladatel Petr Kosek všechny traily absolvoval v tomto směru. Tady to v podstatě celé začalo — všechny cesty vedou na sever!

Srdce projektu tepe na severu — naše firma vznikla právě na severu, v Liberci. Tady tepe srdce celého projektu Nalehko a jsme na to náležitě hrdí. I když máme prodejnu i v Praze, základna Nalehko je a vždy bude na severu.

Tarp — směrová střelka zároveň evokuje pootevřený tarp. To je další symbol, který je tak typický pro chození nalehko a obecně dálkové treky. Jak říká náš zakladatel Petr Kosek: „tarp je vstupenkou do světa ultralightu“.

S novým logem jsme také chtěli vyjádřit nejen naši současnou dynamiku, ale také naši dlouhodobou vizi a růst. Šipka symbolizuje naši cestu vpřed, snahu inovovat a rozvíjet se, zatímco stan/tarp evokuje stabilitu a pevné základy, na kterých stojíme.

Vznikl tak zcela nový, originální logotyp, který vystihuje naši filozofii, naši historii a jasně definuje směr jakým chceme pokračovat.

V jakých verzích se naše logo bude objevovat?

Naše logo se bude dle různých aplikací objevovat ve více verzích. Základním spojujícím prvkem bude ale vždy symbol střelky-tarpu.

Vertikální verze — je základní verzí našeho loga a budete se s ní setkávat nejčastěji. Zároveň je tato verze jednou z vizuálně nejobsáhlejších.

Horizontální verze — je zajímavou verzí našeho loga. Název Nalehko zůstává, ale symbol se přesunul na konec názvu Nalehko jako takový „apostrof“. Dalo by se říct, že je to takový náš „copyright“. Tato verze loga se bude objevovat všude tam, kde je formát spíše horizontální a nelze využít naši základní verzi loga.

Šipka s N-kem — v řadě aplikací se bude často objevovat zjednodušená verze loga se šipkou-tarpem a N-kem značícím sever nebo název naší firmy. S touto verzí loga se především setkáte na našich sociálních sítích, bannerech apod.

Šipka — tou nejjednodušší verzí loga je pak samotná šipka-tarp. Věříme, že se tento symbol po čase všem zaryje pod kůži a bude fungovat samostatně. V nejbližší době bychom rádi tuto verzi aplikovali především na naše produkty Nalehko, ale velmi často ji zaznamenáte na našich reklamních bannerech, na sociálních sítích apod.

Barevnost

Jedním z důležitých aspektů pro nás byla i změna barevnosti. Naše předchozí barva prošla v letech několika změnami. Dříve se naše logo objevovalo ve verzi s gradientem. Později jsme začali používat jedinou barvu, která ale neměla definici přímé barvy a mnohdy docházelo k drobným a nechtěným korekcím. Modrou jsme měli vždy rádi, ale bylo na čase změnit i tohle.

Naší novou, primární barvou se tak stává barva Cress Green, která prošla lehkou tonální úpravou pro naše potřeby. Tento tón barvy se bude napříč všemi aplikacemi objevovat ve třech základních verzích (basic, medium a dark). Ve všech případech jde o velmi příjemný, teplý a především zemitý tón barvy, se kterým se můžeme denně setkávat na svých cestách za dobrodružstvím.

Všechny tři odstíny barvy se začnou postupně objevovat všude. Budete na ni narážet na našich sociálních sítích, bannerech, na webu nebo i třeba našich produktech. Tím se vytvoří jasný propojující vizuální prvek, který naši identitu udělá více konzistentní.

Typografie

Změna v typografii zásadně přispěla k tomu, aby byl náš nový vizuální styl moderní a svěží. V našem předchozím logu jsme používali technický typ písma, který působil až vyloženě strojově.

Technická stránka je pro nás důležitá, protože se snažíme dělat promyšlené, technicky propracované produkty. Chtěli jsme, aby se tohle odráželo i v typografii, ale aby písmo zároveň splňovalo současné moderní trendy.

Atyp Text

Naším primárním písmem je bezpatkové písmo Atyp od české špičkové písmolijny Suitcase Type Foundry (zakladatel Tomáš Brousil), které splňuje vše co jsme od nového písma očekávali. Je moderní, dobře čitelné, ale přitom má stále technický charakter. V písmu je velmi cítit funkcionalistický styl Bauhausu (jedna z nejvýznamnějších výtvarných škol moderní doby), který je nám blízký. Toto písmo se bude kromě našeho loga objevovat i v celé řadě dalších aplikací, ale především tam, kde svým charakterem bude zapadat a vyjadřovat to, co chceme.

Tiffin Latin

Sekundární latinkové písmo, které v sobě nese bohaté skotské kořeny, ale i špetku orientální Indie. Působí klasickým dojmem a spojuje v sobě moderní, ale i starší typy písem. Funguje dobře pro sazbu delších textů, ale i pro různé kratší slogany apod.

Kdo za novou vizuální identitou stojí?

Spolupracovat s profesionály je klíč k úspěchu. My jsme si pro vytvoření vizuální identity vybrali mladého, úspěšného a velmi talentovaného grafika Ondřeje Horáčka (spolupracující s Kristýnou Onallah). S Ondřejem se osobně známe již několik let a jeho práci jsme z povzdálí koutkem oka pozorovali již delší dobu. Proto od začátku figuroval na našem seznamu hodně vysoko.

Ondřej je nejen skvělý grafik, ale především také outdoorový nadšenec-lezec, takže i po této stránce si sedíme skvěle.

Při tvorbě loga a vizuální identity je zcela zásadní komunikace. Grafik musí pochopit celou filozofii firmy, ale zároveň umět klientovi vysvětlit kudy cesta nevede. I pro nás to byl velmi náročný proces, který se posouval po malých dílčích krůčcích.

Důležité pro nás bylo udělat ten první krok, ale hlavně hodně komunikovat, ptát se, ale také naslouchat. První fáze byla více o filozofování než o samotných návrzích.

Hlavním kritériem pro nás bylo, aby nová identita vyjadřovala nás, naše myšlenky, naši historii, naši filozofii. Vše proč tohle děláme. A to myslíme, Ondra pochopil velmi dobře.

Velké poděkování patří i Samu Mikoláškovi, našemu dlouholetému zákazníkovi, grafikovi a typografovi, který pro nás třetím rokem dělá vizuál našeho Nalehko festu. Sam v procesu naší nové vizuální identity působil jako externí konzultant. Jeho myšlenky pro nás byly vždy velmi přínosné!

Na závěr chceme dodat, že změna vizuální identity je poměrně dlouhý a náročný proces, proto nám nějaký čas zabere, než se změna promítne do všeho. Je tedy možné, že se nějaký čas budete třeba na našich produktech nebo na webu setkávat ještě s naším původním logem.

Děkujeme za to, že jste článek dočetli až do konce a zároveň Vám všem chceme poděkovat za přízeň projektu Nalehko. Potkáme se venku!

za Nalehko tým

Václav Malinský

Tématem celého ISPO byl zájem o udržitelnost a snížení uhlíkové stopy, chytrého zacházení se zdroji a omezením odpadu. U RABu to konkrétně znamená využití recyklovaného peří z programu P.U.R.E. Recycled Down. V tomto programu RAB sbírá použité peří, které následně vypere, vydezinfikuje a ošetří tak, že peří neztrácí své vlastnosti. Určitě se ptáte, jak je to s tou uhlíkovou stopou, a zda se praním nezatěžuje planeta ještě více? Dle výrobce je změřeno, že recyklace má skutečně nižší spotřebu vody i energie a má celkově nižší stopu, než peří nerecyklované. Těšit se můžeme na tento eko přístup například u velmi oblíbené péřové bundy Microlight Alpine od podzimu 2020.

A na vlně ekologie a udržitelnosti se svezeme dál! Špičkové textilní značky rozhodně nelenily a zahrnuly nás a všechny návštěvníky ISPO veletrhu zajímavými novinkami v této oblasti.

PrimaLoft®️ se pochlubil P.U.R.E., která je novou výrobní technologií využívající vzduchu místo horka z pecí, čímž tak razantně snižuje celkové uhlíkové emise svojí produkce. Další novinkou PrimaLoftu je vysoce zajímavá recyklovaná syntetika BioTM, která proklamuje, že je vůbec první organicky odbouratelným speciálním vláknem. Díky svým vlastnostem jej “zkonzumují” samotné mikroorganismy, a tak se v přírodě rozloží za méně než 2 roky bez jakýchkoliv stop po plastu nebo jiných látkách v půdě.

Polartec® se zase pochlubil novým Power Air™, který nejenže dobře izoluje, ale také uvolní díky speciální technologii méně mikrovláken, než jiné špičkové konkurenční materiály.

Polartec a jejich přístup k ekologii 2020

Pozadu nezůstává ani Gore-Tex®, který se zavázal k udržitelnosti skrz analýzu životního cyklu výrobků (též známou pod zkratkou LCA) a zřídil po světě centra, kde si lze nechat opravit jejich výrobky. V Česku tato možnost zatím oficiálně není, ale hádáme, že to je jen otázka času. Co považuji za užitečné, je i nová řada nalepovacích záplat na jejich materiály, které vám umožní akutní opravu nějaké té dírky. 

Gore-Tex předsevzetí k udržitelnosti 2020 a dál

U technologií zůstaneme dál a prozradíme vám, že Nikwax vylepšil svoji verzi prostředku na hydrofobní ošetření peří, tzv. Down Wash+, který v čase vydrží mnohem více vody. Ten bude aplikován pro ještě větší účinek u peří nového. Dosavadní úprava Down Wash zůstává a bude se nacházet u peří recyklovaného.

Zimní ISPO je za námi, my však víme, že to je jen klid před letní bouří a už teď se těšíme, co nám značky předvedou tentokrát.

GearAid a pro nás zajímavé silnylonové záplaty na opravu stanů, které pro vás momentálně testujeme

Letošní zimní ISPO v Mnichově přišlo rychleji než voda, a tak se velká část týmu NALEHKO.com odhodlala jet pro vás nasbírat cenné novinky a informace ze světa outdooru – tentokrát ze zimního období.

Mezinárodní atmosféra byla cítit na každém rohu, a velkou část lidí jste mohli spatřit i s oblíbenými rouškami přes ústa kvůli nedávno vypuknuté epidemii v Číně (ty vás samozřejmě před přímou nákazou neochrání, ale jako placebo a nebo casting k post-apokalyptickému filmu, proč ne :-)).  My jsme rozhodně neměli v plánu přivést si takovéto nechtěné překvapení a raději jsme se pustili do světa technologií a trendů hezky naplno.

RAB – Paleta barev pro nepromoky 2020

RAB nám představil kromě nových palet barev, také nejnovější ski sérii Khroma, která se může pochlubit užitím nejprodyšnějšího Gore-Tex Pro a Infinium, ale také osvědčené tkaniny Proflex, kterou hrdě používá již na zavedené řadě Kinetic Plus a Alpine, jen ve vylepšené ski-verzi. 

Těšit se tedy můžete konkrétně na těžší a odolnější Khroma GTX Jacket s GTX Pro, dvoucestným zipem, rozepínáním v podpaží a váhou 689g. Lehčí, měkčí verzi Khroma Kinetic Jacket z Proflexu s 532g a větruodolnou Khroma Kharve Jacket s 30D GTX Infinium a syntetickým recyklovaným zateplením Stratus s celkovými 478 g. 

K tomu nám nachystali také rukavice Khroma Tour Infinium s novou, prodyšnější a měkčí GTX tkaninou Infinium či robustnější verzi Glove Khroma Freeride GTX ve verzi rukavic i palčáků s odděleným ukazovákem. Tato řada splňuje ty nejnáročnější požadavky všech skialpinistů a lyžařů (a samozřejmě i snowboardistů 😉 ), ať už projíždíte pořádným prašanem, nebo zrovna šlapete po stezce. K vidění u nás bude na podzim tohoto roku.

V nepromokavém světě se můžete těšit na lehoučkou bundu Charge Jacket z 40D Pertex Shieldu v 2.5L membráně s 230g (195g dámský) či ultralehký běžecký Phantom Pull-On ze 7D Pertex Shieldu v 2.5L membráně s pouhými 90g, případně pro nás chodiče uplatnitelný Zenith Jacket s membránou Gore-Tex Paclite Plus s váhou kolem 330g (u dam dokonce 290g), který snese i nějaký ten ne-ultralehký batůžek.

RAB – ZENITH Jacket – Verze dámská – Barva Atlantis

Zajímavostí v oblasti ultralightu a zimního trekování, a také hlavním vítězem kategorie Mountaineering Equipment ISPO Award 2020, se stal cepín CAMP Corsa Race s neuvěřitelnou váhou 185g! Další postřehy,  které jsme na zimním ISPO nastřádali,  přineseme v příštím článku.