V minulém článku o méně známých dálkových trasách v ČR jsme si představili Vlastivědnou stezku Krajem Chrudimky. V tomto článku se podíváme na trochu delší přeshraniční trasu protínající Bavorský les a Šumavu, která je věnována v České republice nepříliš známé postavě poustevníka Vintíře. Tou trasou je Vintířova stezka, německy Gunthersteig.

Vintířova stezka začíná na březích Dunaje v bavorském Niederalteichu a přes podhůří Bavorského lesa šplhá na hranici Německa a České republiky, odkud se šumavskými lesy spustí do údolí Otavy, aby nakonec doputovala do Blatné. Celková délka stezky se udává okolo 160 km. Jedná se o česko-německý projekt, který v současné podobě vznikl roku 2022 protažením trasy až do Blatné. Do té doby se jednalo spíše o bavorskou poutní cestu, jejíž konec byl v Dobré Vodě u Hartmanic pod vrcholem Březník.

Když už je Vintířova stezka věnována Vintířovi, nebylo by na škodu si říct, kdo onen Vintíř vlastně byl. Narozen nejspíš roku 955 do durynského knížecího rodu by se dal popsat jako šlechtic s vazbami na nejvyšší kruhy tehdejší evropské vládnoucí třídy. Byl bratrancem římského císaře Jindřicha II. a podle některých pramenů měl být i švagrem uherského krále Štěpána I. Vintířova stezka a legendy kolem něj jsou však spojeny až s druhou polovinou jeho života.

Ve svých padesáti letech, někdy kolem roku 1005, se Vintíř vzdává veškerého svého majetku, stává se benediktinským řeholníkem a odchází do kláštera v Niederalteichu. Poté se přesunuje do oblasti kolem dnešního Rinchnachu, kde žije jako poustevník a později zde zakládá klášter. Konec svého života stráví opět jako poustevník na hoře Březník, kde díky své skromnosti a důrazu na starost o druhé dožívá jako příkladný světec. Následně je pohřben v Břevnovském klášteře. Jelikož je s Vintířem spojována řada zázraků, je i někdy uváděn jako svatý, přestože nebyl nikdy oficiálně kanonizován. Různé papežské buly však u něj používání přídomku svatý povolily.

Toliko stručně legendy. Realita byla o něco komplikovanější a vedle své role mnicha a poustevníka byl Vintíř až do konce svého života také diplomatem a politikem, který nikdy neztratil kontakty s nejvyššími postavami císařského dvora. Zároveň byl i průkopníkem v osidlování dosud divokých částí Bavorského lesa. Právě i díky této osidlovací politice je Vintíř v oblasti Bavorského lesa dodnes tak populární. Kdo by chtěl vědět o Vintířovi více, může sáhnout po knize Svatý Vintíř: Poustevník, kolonizátor a diplomat od Petra Kubína.

Spojení Bavorského lesa a Šumavy tak skrze postavu Vintíře dostává ucelený rámec. Díky tomu může být Vintířova stezka zajímavou příležitostí pro poznání historie i současnosti této oblasti. S kamarádem Ondřejem jsme se rozhodli stezku projít. Putování samotnému jsme vyhradili tři dny. Každý den něco přes 50 km. Jelikož máme nocleh zajištěný v penzionech, beru si s sebou pouze běžeckou vestu, oblečení do deště a náhradní triko. Na jídlo mám pár gelů a sušenek na den. Veškeré další jídlo jako snídaně, obědy nebo sladkosti na cestu zajistíme po trase.

Další den je třeba věnovat cestě. Do Niederalteichu není úplně nejjednodušší se dostat a cesta z Prahy nám zabere šest hodin. Jako nejlepší se mi zdá spojení vlakem do Železné Rudy, odtud bavorským vlakem do Deggendorfu a z Deggendorfu autobusem přímo do Niederalteichu nebo do sousedního Hengersbergu. My volíme autobus do Hengersbergu, kde si ještě k večeři dáme výbornou pečeni se zelím a knedlíkem a k tomu dvě pasovská světlá. Z Hengersbergu pak dojdeme 3 km do Niederalteichu, kde máme zarezervované ubytování.

Klášter Niederalteich byl založen v polovině 8. století a jedná se o jeden z nejstarších benediktinských klášterů v Německu. Právě zde Vintíř započal svoji dráhu mnišského života, a tak není překvapením, že Vintířova stezka začíná zde. Před tím než se ráno vydáme na cestu, koupíme si snídani v místním pekařství Greipl a prohlédneme si kostel sv. Mořice a druhů, nejviditelnější dominantu celého kláštera. Pak už nezbývá než se vydat na cestu.

V Bavorsku je Vintířova stezka značena symbolem motyky. Ta má symbolizovat mýcení lesa a následné obdělávání půdy, s nimiž je Vintíř díky založení kláštera Rinchnach také spojován. Na české straně se pro značení používá velké tiskací písmeno V případně označení Vintiřova stezka na směrovnících. Po většinu času však trasa sleduje pouze běžné značení KČT. Na celé stezce je vidět, že stezka je mnohem více projektem bavorským než českým. Značka motyky je v Bavorsku přítomná skoro pořád a vedle ní stezku lemuje i řada informačních tabulí o Vintířově životě v češtině i němčině. Na české straně se pár značek objeví na cestě do Hartmanic, pak už ale z velké části nic. Informačních cedulí je též poskrovnu a s rostoucí vzdáleností od hranic zmizí úplně.

Od Niederalteichu vede stezka v rovině po asfaltových pěšinách nebo po vedlejších silnicích. Po zhruba deseti kilometrech se začíná trochu vlnit a dostává se i na lesní pěšiny. První zastávku si uděláme ve vsi Euscherfurth, kde roste jedna z nejstarších lip v Německu. Euschertfurthská lípa má obvod kmene 270 cm a měla by dosahovat stáří přes 750 let. Samotného Vintíře tak lípa nejspíš nepamatuje, ale generaci jeho následovníků už možná ano. Naproti lípě je hostinec U Lípy, nejstarší hostinec v okrese Deggendorf, který je prvně zmiňován už roku 1242. Za naší návštěvy byl bohužel zrovna zavřený.

Z Euschertfurthu je to kousek do Lallingu, větší vesnice na úpatí vrcholu Ranzinger Vorberg. Stoupání k vrcholu je první výraznější stoupání od Dunaje a prvním hřebenem v podhůří Bavorského lesa. V Lallingu je kult Vintíře vidět o něco víc, jelikož zde má vlastní dům i sochu. A není se čemu divit. Kousek pod vrcholem Ranzinger Vorberg se nachází Vintířův kámen – Guntherstein. Zde měl Vintíř pobývat jako poustevník poté, co odešel z klášteru Niederalteich.

Z Lallingu pokračujeme do vsi Kirchberg im Wald, kde doufáme v otevřenou hospodu. Bohužel všechny hospody mají zavřeno a sehnat nějakou otevřenou je vlastně docela problém. Buď je otevřeno až večer nebo jenom o víkendu. Naštěstí je v Kirchbergu supermarket, tak doplňujeme kalorie alespoň v něm.

Otevřenou hospodou je nakonec až Rinchnacher Hof v Rinchnachu. Konečně si tak po nějakých 40 km můžeme dát currywurst s hranolkami a pivo. K našemu překvapení je hospoda úplně prázdná. Pan vrchní si posteskne, že od covidu je to v Bavorsku s restauracemi bída a že otevírací doba pár hodin denně nebo jenom o víkendu se stala běžnou záležitostí. Lidi nechodí a když už, tak utrácejí málo. Rinchnacher Hof nabízí i ubytování a často se zde prý ubytovávají poutníci na Vintířově stezce. Moc jiných možností prý po trase není, takže s ubytováním to tu taky není nejlehčí.

Rinchnach je centrem Vintířova kultu v Bavorsku. Právě zde Vintíř zakládá benediktinský klášter zasvěcený Janu Křtiteli, který představoval jedno z prvních osídlení Bavorského lesa. I právě díky jeho osidlovací činnosti v Bavorském lese je Vintíř v tomto regionu tak populární.

Z Rinchnachu stoupá Vintířova stezka do druhého hřebínku v podhůří Bavorského lesa ke kostelu Frauenbrünnl. I zde měl mít Vintíř jednu ze svých pousteven. Od kostela výhledy moc nejsou, ale nad kostelem se schovává vyhlídka, z níž se otevírají krásné pohledy zpět na Rinchnach. Kdo bude mít dost energie vyškrábat se na vyhlídku, určitě by měl místa využít.

Cílem prvního dne je město Zwiesel, kam docházíme po páté odpoledne. Po nákupu zásob na další den doplníme kalorie opět vydatnou bavorskou večeří. Nechybí opět výborná pečeně s knedlíkem, zelím a pár pivy.

Vintířova stezka na české straně

Druhý den vybíháme za svítícího slunce a jasné oblohy. To je výrazně lepší počasí než včera, kdy byla sice nižší teplota a pod mrakem, ale vlhkost byla tak vysoká, že jsem se celý den pohyboval v skrz naskrz mokrých věcech. Někdy jsou podmínky holt takové, že je člověk celý mokrý, aniž by spadla jediná kapka deště. To jenom poznámka pro ty, kdo se hodně potí a hledají oblečení, v němž by se při rychlé chůzi nebo běhu nepotili. Já zatím takové oblečení nenašel.

Zwiesel už je na úpatí hlavního hřebene Bavorského lesa, takže záhy začíná hlavní stoupání dnešního dne. To vede od Spiegelhütte po cyklostezce směrem na bývalou osadu Gsenget na hranicích s Českou republikou. Už při pohledu na mapu je znát, že bavorská strana hranice je mnohem více osídlená a protkaná hustší sítí turistických stezek než česká strana. Není to jenom větší množství vesnic, ale i více jednotlivých statků, samot a různých usedlostí. Přestože lesy na bavorské straně působí jako větší divočina, každou chvíli je člověk kousek od nějakého osídlení. Na české straně je naproti tomu člověk často na zpevněné cestě, ale do nějaké osady je to přeci jenom dál. Přechod z bavorské strany na českou tak alespoň může pomoci při představě, jak mohla česká strana Šumavy z hlediska osídlení vypadat před druhou světovou válkou, než došlo k odsunu a následnému uzavření hranic.

Na hranici u Gsengetu se rozloučíme se značkou motyky a vydáváme se po žluté směrem na Prášily, kde si dáme polévku a pivo. Od Prášil už Vintířova stezka míří k vrcholu Březník, kde měl Vintíř strávit v poustevně poslední léta svého života. Podle legendy byl jeho smrti přítomen i kníže Břetislav I. a jemu měl Vintíř vyslovit přání, aby byl pohřben v břevnovském klášteře. Spojení s Vintířem připomíná na Březníku i Vintířova skála a kaple sv. Vintíře.

Od Březníku seběhneme do Dobré Vody, kde si nabereme vodu z pramene sv. Vintíře a podíváme se ke kostelu sv. Vintíře. Ten má být jediným kostelem na světě, který je zasvěcen právě Vintířovi. V Dobré Vodě původně Vintířova stezka končila. Dnes naštěstí pokračuje dál, a tak můžeme seběhnout do Hartmanic, kde je možné se tematicky občerstvit v restauraci Vintíř u stejnojmenného hotelu. To je jedno z posledních míst, které bude mít na stezce jmenovitě přímé spojení s Vintířem.

Dále stezka klesá nad Annín k často navštěvovanému kostelu sv. Mořice, aby pak pokračovala údolím Otavy směrem na Sušici. U vsi Nuznerov začne stezka opět stoupat do kopce, což mě na nějakém padesátém kilometru ne zrovna těší. Závěrečném seběhu do Sušice už chybí ladnost i rychlost, ale nakonec přeci jenom úspěšně dorazíme.

Kdo by náhodou Sušici a okolí neznal, musím jedině doporučit. Většina turistů má spíše namířeno do nejvyšších částí Šumavy, mě ale vždy více lákalo šumavské podhůří. A právě prostor tzv. šumavského trojhradí mezi hrady Kašperkem, Velharticemi a Rabí se Sušicí uprostřed mi přirostl k srdci nejvíc. Nádherná příroda, krásně členitý terén, bohatá historie, spousta vyhlídkových míst. Popis zajímavostí v této oblasti by vydal na samostatný článek, takže se omezím jenom na doporučení k návštěvě.

V Sušici končíme druhý den Vintířovy stezky. Večer opět strávíme doplňováním kalorií, aby se nám další den dobře pokračovalo. Ze Sušice pokračuje Vintířova stezka ve směru na hrad Rabí. Podle některých pramenů na hradě nebo v jeho okolí Vintíř pobýval, takže i zde by se dala stezka dát do přímé souvislosti se samotným Vintířem. Potom bych ale čekal její směřování na hrad samotný. To se ale neděje. Stezka vede přes Žichovice dále údolím Otavy a na Rabí je nutné si udělat dvoukilometrovou zacházku. Opět bych doporučil, protože Rabí je moc pěkná zřícenina. Největší v Čechách a zároveň při jeho obléhání přišel o druhé oko Jan Žižka.

Odbočku na Rabí s Ondřejem vynecháme. Dělá se neskutečné horko a nám trochu dochází energie. Už od rána tak nějak tušíme, že Vintířova stezka pro nás bude končit už v Horažďovicích. A přesně tak se i stane. Před Horažďovicemi je ještě nutno zmínit kostel sv. Klimenta a zříceninu hradu Prácheň, které Vintířova stezka také prochází. V Horažďovicích tedy výlet s Ondřejem ukončíme. Tematicky by mi konec Vintířovy stezky v Horažďovicích dával smysl. Vintíř by se dal spojit s hradem Rabí a Horažďovice by sloužily jako pohodlný dopravní uzel pro cestu ze stezky pryč. Nicméně Vintířova stezka byla protažena až do Blatné, a tak mi nezbývá, než se za dva týdny vrátit zpět a zbytek stezky si projít v rámci jednodenního výletu.

Vintířova stezka a Blatensko

Ze začátku trochu lituji, protože úsek severně od Horažďovic jsou otevřená pole na asfaltu nebo polních cestách. Do horkého letního dne nic extra příjemného. Od poloviny se ale okolí stezky začíná proměňovat. Přibývají lesy, rybníky i různé skalní útvary a krajina se začíná postupně vlnit. Výhledy na šumavské hřebeny se promění ve výhledy na Třemšín a jižní část Brd.

Za vrchol celé části bych označil výhledy z rozhledny Chanovice. Rozhledna paradoxně na Vintířově stezce neleží, je potřeba k ní udělat zacházku na vrchol Chlum. Ale vyplatí se. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Blatensko, Šumavu a do Brd. V Chanovicích je též možné zavítat do zdejšího skanzenu nebo místního zámku. Od Chanovic již Vintířova stezka pokračuje více v lesích, při čemž míjí několik skalních útvarů (Čertův náramek, Kadovský viklan) a rybníků. Po více než 30 km končí úspěšně v Blatné, kde by se neměla vynechat prohlídka zdejšího zámku s anglickým parkem či kostela Nanebevzetí Panny Marie.

U závěrečného úseku z Horažďovic jsem měl ze začátku pocit, že je naznačený jenom proto, aby se nahromadily kilometry. Postupně mě ale přesvědčil, že má smysl si jej projít, ať už v rámci celé Vintířovy stezky nebo i jako jednodenní výlet. Přeci jenom na Blatensku jsem ještě nebyl a rozhodně své kouzlo má. Pro ty největší Vintířovy nadšence se nabízí pokračování z Blatné až na Břevnov, kde je Vintíř pohřben. Tato alternativa by měla být oficiállně uvedena v život v roce 2025. Stezce to přidává nějakých 136 km, ale jelikož ještě není uvedena v mapy.com, zůstanu zatím u varianty s koncem v Blatné.

Stojí tedy Vintířova stezka za výlet? Za mě je odpověď jasné ano. Ať už najde člověk skrze Vintíře zalíbení v dějinách raně středověké Evropy nebo chce jenom prozkoumat celý pás Bavorského lesa a Šumavy od Dunaje po Otavu, zklamán určitě nebude. I ten, kdo chce podniknout pouze poutní cestu a rozjímat uprostřed krásné přírody nebo ten, kdo chce vidět život z obou stran česko-bavorské hranice si na Vintířově stezce přijde na své. Pro každého se zde něco najde.

Míra

Tento článek si na zveřejnění počkal přesně rok, ale myslím že se vám bude líbit. Hledal jsem totiž na Šumavě nějakou pěknou souvislejší hřebenovku a nějak to nebylo ono.

Cesta buď vedla turisticky exponovanými místy nebo často po lesních cestách a to mě moc nebaví, radši mám pěšinky. Pak moje oko zabloudilo do Bavorska a tam jsem viděl pěkný trail vedoucí lesem po hřebeni z Velkého Javoru na západ. Nikde jsem z téhle oblasti nenašel informace nebo blog a o to víc mě to zajímalo. Stačilo vymyslet napojení z Čech a plán byl hotov.

Začátkem září si tedy beru den dovolené a v pátek ráno vyrážím přímým vlakem z Prahy směr Železná Ruda. Vystupuji v Zelené Lhotě u Nýrské nádrže. Předpověď počasí byla mizerná,ale tady je kupodivu hezky. Nejdřív trochu nudná cesta do Hamrů (člověk se už těší do hor), cesta po silnici tomu nepřidá. Náladu mi spravuje pěkný kostelík se sudetským hřbitovem.

Z Hamrů jdu po zelené značce až pod Lovečnou. Odtud se musím dostat na hranici, ale v cestě mi stojí parta dřevorubců. Nechci riskovat setkání s hajným a tak se jako pašerák plížím mlázím mezi dvěma skupinkami prořezávajícími les. Za chvíli jsem nad nimi a krásným pralesem a skalkami na Kamenné bráně se po nějaké době dostanu na hranici.

Odtud už vede hraniční stezka značená sloupky a tak točím na východ směr Ostrý. Z téhle strany moc impozantně nevypadá,ale nenechte se mýlit je to jedna z nejkrásnějších hor Šumavy. Hlavní vrchol (něm. Osser) leží na německé straně a místní ho nazývají Bavorský Matternhorn kvůli profilu od městečka Lam.

Češi mu pro změnu říkají “Prsa Matky boží” – dvojvrchol od východu opravdu připomíná ladné ženské tvary. Nejsem měkej a tak až na chatu vyběhnu po hranici místo po tur. značce, která se připojuje z Čech. Na chatě si dám oběd – polívku a pivo.

Přede mnou je nejkrásnější hřebenovka české Šumavy. Vede přímo po hranici a z bavorské strany je normálně turisticky přístupná(viz.foto). Nechápu jaká ochranářská lobby má prsty v tom, že na českých mapách nic není. No nevadí, vy jste poučeni a můžete tam směle vyrazit.

Cesta není úplně zadarmo, trail je hodně kamenitý (proto název článku Šutrava), ale pokud chytnete pěkné počasí, bude mít krásné výhledy na všechny strany až na Svaroh.

Na Svarohu stála Juránkova chata, s trochou drzosti a šikovnosti se sem dostanete i od Špičáku, ale o tom až jindy. Pod Svarohem dávám odpolední siestu a prohlížím si hranici vedoucí dolů dost divoce vyhlížejícím kamenným polem kudy se mi moc nechce, únava je znát.
Kouknu kousek nad sebe a vidím vyskládanou kamennou zídku. Tak se tam vydám a ona to není zídka ale cesta – “Dámská cesta”, což byl horský chodník z Železné Rudy na Svaroh. Mám radost, chodník je v perfektním stavu, jen trochu zarostlý, a je velká škoda že není normálně turisticky přístupný, jsou z něj krásné výhledy k jihu na Velký Javor. Takže neváhám a jdu dolů tudy(pozn. – název cesty je jen na mapě cykloserveru, z mapy.cz zmizel). Sice si trochu zajdu z původní trasy, ale ta krása stojí za to. Na konci chodníku mi pak nezbývá než vzít za vděk lesními asfaltkami a sejít dolů k potoku Svarožná. Cestou mě přeletí tři tetřevi – je to jak letka pomalých bombardérů nízko mezi stromy, paráda. Spaní si najdu v lese kousek od Alžbětína. Noc byla vlhká a chladná, ale v Tarptentu bylo jak v pokojíčku.

Brzy ráno dojdu platanovou alejí na hraniční přechod a ospalým Eisensteinem mířím k jezeru pod Velkým Javorem. Na lavičce u jezera si vařím snídani o kterou se skoro peru s domestikovanými kachnami, div mi nelezou po nohou.

Od jezera se musím dostat na vrchol, ale duše objevitele mě táhne opět mimo tur.trasy. Využívám informací z netu a vyrážím na “Seewand” – zrušený chodník vede přímo středem rezervace, takže jsem jak myška a maximálně opatrný. Ale ta krása!

Místy jsou ještě vidět značky, jinde hledám cestu pěšinami zvěře. Rokle, skály, potůčky, staleté buky, tady nejde spěchat. Ani už nevím kolik času uběhlo, asi hodně, mám zpoždění. Ale mě to nevadí. Konečně jsem na značené stezce vedoucí na vrchol, slunce už je vysoko na obloze.

Gr.Asseru (1456m) je vlastně náhorní plošina. Tady už sami nebudete, jezdí sem lanovka a tak je o víkendu na nejvyšším šumavském vrcholu plno. Kdo má natrénováno, může sem vyjet i na kole. Užil jsem si výhled z několika skalek, restauraci jsem si odpustil a zamířil z toho mumraje pryč.

Čekala mě hřebenovka Hochtour steig – součást dálkové trasy E6 přes dvanáct tisícovek.

Původně jsem podle mapy myslel že to bude trailík lesem, ale skutečnost byla daleko daleko lepší. Cesta neustále kolísá a vrcholové skalky a holiny poskytují velkolepé výhledy po celé trase. Skrytý poklad pro české turisty! Každý výraznější vrchol je korunován zajímavým křížem. Terén bych přirovnal k východní části Nízkých Tater.

Restauraci na Velkém Javoru jsem vynechal a tak jsem se stavil až na chatě pod Malým Javorem kde skoro nikdo nebyl, protože sem už se musí pouze pěšky. Občerstven pivem a koláčem se vydávám na další cestu. Krátké ostré stoupání na Malý Javor.

Odtud už moc lidí nepotkáte, jen nějakého osamoceného turistu, tak jako se to poštěstilo mě. Cestou narazíte i na přístřešky, většinou jsou někde v sedle na rozcestí. Počasí bylo parádní a tak jsem si dal odpoledního šlofíka a odpočatý vyrazil dál.

Moc pěkný západ slunce mě zastihl na kopci Ödriegel,tak jsem se pokochal a šel hledat místo na spaní. To jsem nakonec našel u vrchu Mühlriegel hned pod Ödrieglem.

Ještě za světla jsem postavil stan a šel se podívat na pomníček horalů (je schovaný pod skalou).

Za jasné noci jsem si vylezl ke kříži na vrcholové skalce a v závětří se kochal vyhledy na osvětlené vesnice půl kilometru pode mnou.

Ráno mě vzbudil deštík a mlha – z léta rovnou do podzimu. Na konec hřebene zbývá ještě kus cesty a tak jsem se moc nezdržoval snídaní a rychle vyrazil.

Seběhl jsem skoro 300 výškových metrů do opuštěného lyžařského střediska Eck, kudy vede jediná silnice přes hřeben, a hned to zase napálil do kopce na Großer Riedelstein, kde je skála a na ní kamenná věž – památník Maxmiliana Schmidta, bohužel výhled kvůli mlze nebyl žádný.

Což platilo i pro další úsek. Ale stal se malý zázrak a tak na Krkavčích skalách (tak jsem si je pojmenoval já, jinak je to Steinbühler Gesenke) se mlha rozplynula,mraky se prodralo slunce a mě se naskytl úchvatný výhled ze skalních útesů dolů do údolí.

Na chatě Kötztinger Hütte(1050m) jsem si dal občerstvení, atmosféra tu byla báječná,před nedělním obědem se tu scházeli starousedlíci v tradičních kožených kraťasech,podkolenkách a kamizolkách. Obsluhu zajišťovali ženské v Dirndlech(kroj). Mě se líbilo, že se sem z okolních vesnic po mši vyštrachali i dědové kolem sedmdesátky, všichni dostali tuplák, jeden společný tác s vdolky, pobavili se a mazali domů na nedělní oběd.

U nás jsou lidi zalezlí u televizí nebo na zahrádkách a společný život na vesnicích skomírá. Bohužel rozum jsme po revoluci ještě nedostali a tak u nás vládne konzum.

Posledním výrazným bodem je vyhlídka Kreuzfelsen(999m), kde už jsem potkával davy turistů mířících na oběd na Kötztinger Hütte.

Pak už jen nekonečný sestup k silnici u Schönbuchen a hřebenovka byla za mnou. Můj plán byl dojít přes další kopce až do Nýrska, ale nějak jsem podcenil náročnost trasy a tak mi den chyběl. Potřeboval jsem se nějak dostat domů, takže jsem musel na stopa. Stopoval jsem cestou do další vesnice, auto mi zastavilo až po docela dlouhé době, týpek mě hodil do Hohenwarthu,kde už je hlavní silnice vedoucí údolím až pod Velký Javor a dál na Žel.Rudu, kam jsem se chtěl dostat. Stopoval jsem ani ne pět minut a mladý pár mě hodil až do Lamu na nádraží,odkud by mi jel případně vlak(to jsem bral jako poslední variantu).

Jak tak bloumám očima po odjezdech vlaků najednou koukám na další ceduli, že za necelou hodinu mi jede turistický příhraniční autobus až do Nýrska, skvělé! Autobus jezdí jen v letní sezóně a tohle byl asi poslední víkend kdy jel. Zbylý čas jsem strávil prohlídkou městečka a výbornou zmrzkou z cukrárny.

Autobus přijel načas a kromě mě nikdo nejel, takže za 1 euro jsem měl autobus jen pro sebe. Trochu mi to ale bylo líto, je škoda že ho nevyužívá víc výletníků. Dá se dojet z Nýrska do Lamu, odtud vystoupit na Ostrý a sejít do Čech na vlak, ideální jednodenní výlet. V Nýrsku jsem si ve večerce koupil sváču a pivko, aby mi cesta vlakem utíkala.

Tato hřebenovka je pro českého turistu skrytou perlou. Moraváci to mají kousek na Slovensko,ale my Češi nic podobného v okolí nenajdeme.A když, tak to bude turistická magistrála se vším všudy. Z Prahy jste tady vlakem za chvilku, poznáte divokou odlehlost hraničního hřebene i bavorskou pohostinnost na horských chatách.

Trasa tady. Fotky tady.

Happy trails!

Deu