Skotsko jinak: od rybářských vesnic přes Cape Wrath Trail až po skotské hry

Ve Skotsku neprší! Skoro…

Skotsko není Vysočina! A zelený kopce, útesy, vytrvalý deště, whisky, chlupatý krávy a udělaný lidi v sukních! Kde jste to vzali? Celý akademický rok jsem strávil ve Fife, jednom z bývalých královstvích na východě asi hodinu a půl busem z “Edynbra”. Bydlel jsem v rybářské vesničce z oranžového kamene a pastelu. Dělají tam vyhlášené krabí sendviče a nejlepší fišen’čips široko daleko. Najdete tu sedmý nejstarší golfový klub na světě a na každém schodě hrst květináčů. Ta kvítka se usadí všude, i ve spárách kamenných zídek. Každý měsíc má jinou barvu podle toho, jaká zrovna kvetou. Žlutý duben, modrý květen, červený červen. Do moře jsem se chodil koupat až do listopadu. Popeláři a rackové soustavně usilovali převzít obchod s odpadky. Toho řevu už od čtyř ráno, když svítalo!

Domy se odlišovaly nejen barvami okenic, některé připomínaly věžaté hrady, jiné zase útulně, skromně zařízené převrácené lodě. Dlouhé zástupy převrácených lodí. Lidé, co zůstávají věrni tradici, shovívaví, obklopeni vzpomínkami, doceňují svůj klid, umění a literaturu a “tý” o páté. Pečou sušenky a takové hodně dobré plněné pečivo naslano. Trochu jako hobiti. Pěstují brokolici (pole brokolic!) a golfovou trávu – o tu se vlastně musí dělit s ovcemi. Dvoupodlažní autobusy se na těch silničkách vyhýbají jeden druhému v plné rychlosti a kdyby člověk přimhouřil oči, mohl by proskočit časem a strávit tu velebné stáří. Představovali jste si takhle nehostinně Skotsko?

Eilean Donan Castle: to by ani G. R. R. Martin nevymyslel

Byl to tudíž jaksi environmentální šok, když jsem se pak plavil na Orkneje, probděl noc v přístavu Stromnes, přeplul do Thursa a na cestě busem se mikrospánkově rozptýlil a octl nejdřív v Inverness a pak v Dornie. Byl jsem fakt moc unavenej. Začalo lejt. Jako hodně. A taky se nějak ochladilo. Přede mnou z moře a chaluh a jiného kluzkého sajrajtu vystupoval Eilean Donan Castle. To ve mně rozehřálo vzpomínky na školní výlet ze sekundy, kdy jsme tento hrad navštívili (whisky jsme si s klukama mohli koupit, ale flašky zůstaly v úschově u paních profesorek až do návratu domů).

Nyní jsem o to intenzivněji ocenil všechny ty klanové insignie, zbraně, spory a války. Příběhy o starých povstáních, krvavých svatbách a dalších zradách a pomstách. Regulérní Hra o trůny. Kolaborace s Angličany. Popravy nepřizpůsobivých horalů. Pokoření a vyhnanství. Nechme toho, běžet v kiltu do kulometné palby prostě vyžaduje drzost a smysl pro dějiny.

Kousek po Cape Wrath Trail

Od hradu jsem nastoupil na Cape Wrath Trail jižním směrem. Muselo se hodně brodit, jak neustávalo pršet. Stezky se rozpíjely do potůčků a potůčky do říček. Země byla tak nasáklá vodou, že byste ji mohli ždímat. A krásně se do ní propadalo až po kolena. Zároveň jste ovšem nemuseli řešit zásoby s vodou. Ještě že jsem měl sandále: do takového počasí perfektní řešení. Těch pár chodců, co jsem ty dny potkal, pokaždé udiveným (nebo závistivým?) pohledem sjelo k mým nohám. Já zase k jejich nacucaným goráčovkám. Pončo jsem měl po ruce téměř celou cestu, zvažoval bych neopren, jak je silný, nemusely by ho prokousnout mušky midges. Takové malé krvelačné svině. O nich ale o kousek dál.

Nebo radši hned! Dělá se mi husí kůže, jen si vzpomenu, jak mě chtěly oddělat. Kamikaze zombie s kolektivním vědomím. Pár jich složíte, ony ale ožívaj a přivolávaj svoje kamarády. Hehehe. Prolezou všude! Jako při vaření, kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že tancuji nějaké rituální tance. Sundat bágl. Honem! Už jsou tady. Shlukují se. Musím se hýbat. Vařič na kartuši. Ďob. Ďob. Mám je v nose! Strašně se z nich potím, jak jsem navlečenej. Klid! Ďob. Dát všechno do rendlíku. Za chůze! Obsah batohu jsem roztahal v perimetru asi deseti metrů, abych je rozptýlil. Nechte mě být! Ďob. Zteč k vařiči, zamíchat. Ďob. Ďob. Fackami potírám nepřítele, ustupuji. Vztyk, přískok, podřep. Další taktický ústup. Mám pocit, že jsem vycucáván zaživa. Ani nevím, co jsem to vlastně vařil. Jak jsem pak chodil s ešusem sem a tam, počítám, že jsem jich taky spoustu snědl. Tady platí, kdo s koho.

Samý beinn a loch, českoslovenští parašutisté a tradiční Highland Games

Uvažte, jak moc jsem ocenil, když jsem večer došel ke kamennému stavení uprostřed ničeho. Říká se jim bothies, dřív často sloužili pastýřům nebo lovcům. Dnes o ně pečují dobrovolníci a úkryt před nepřízní počasí v nich naleznou hikeři a pozorovatelé jelenů. Já teda žádné neviděl. V těch mracích. Odpočal jsem si a ráno mě vytáhlo sluníčko. Krása až nádhera. Nikde nikdo. Hory, zeleno, potoky, skály, oblaka, jezera. Ten místopis: Sgúrr Mhic Bharraich, Druim Fada, Loch Shubhairne, Stob na Muicraidh. Pravé Skotsko. Á-l-ba. Tak jsem došel do Inverie a na člunu se přeplavil do Mallaigu (delfíni!).

Po rybí polévce jsem mířil podél pobřeží do Arisaigu. Stříbrné pláže, ráj vodních sportovců a kempařů. Moc pěkné místo. Památník československým parašutistům, co tu podstoupili výcvik. Pak vlakem přes Glenfinnanský viadukt z Harryho Pottera do Obanu na argyllské klání. Skotské hry! Vysokou koncentraci vážných mužů v jejich rodových tartanech podmalovávala hra na dudy, sprint v předepsaném kiltu, vrh kamenem nebo házení kládou. Mrštění kladiva přes hlavu jsem už však shlédnout nedokázal. Vnitřnosti se mi obrátily po nějakých nedovařených škeblích u stánku na ulici takovým způsobem, že vám z posledních sil pouze hlesám: Loch Lomond a Trosachs NP připomínají naše Jeseníky a za Stirlingem se už zase vracíte do historické krajiny.

Autor článku: Jan Doskočil