Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Ivan Mitrus je naším dlouholetým ambasadorem a kamarádem. Vyhledává méně populární a náročné trasy, které skýtají opravdové výzvy. Zastihnout Ivana doma není jednoduché, takže jsme využili této vzácné příležitosti a po Ivanově návratu z Greater Patagonian Trailu pro vás připravili tento rozhovor.
Ahoj Ivane, celkem dobře si pamatuju, když jsi poprvé přišel k nám do prodejny, tenkrát ještě s mamkou, jako mladý kluk, který se chystá na první velkou cestu a řešili jsme kompletní výbavu na E1. Od té doby jsi ušel dlouhou cestu. Doslova. Máš představu, kolik kilometrů máš od té doby v nohách?
Ahoj! Od té doby se toho změnilo celkem dost. O ultralightu jsem se dozvěděl v rámci přípravy na přechod Evropy právě od mamky, která můj „výlet“ nesla docela těžce, tak se rozhodla přípravám věnovat se mnou. E1 bylo vlastně takové hledání životní cesty, kterou jsem nakonec našel právě v dálkových trecích s lehkým batohem na zádech. Začal jsem se o chození nalehko zajímat a teď se snažím mít přehled o nejaktuálnějších trendech ve světě ultralightu. Po pěti letech mám za sebou dva dlouhé treky (8700 km a 7000 km), ke kterým občas přidám nějaký kratší, maximálně týdenní výlet. Nachozené kilometry nepočítám, ale myslím, že by to mohlo být okolo 16 500 km.
V minulém roce jsi podnikl skutečně epickou cestu. Náš rozhovor se bude týkat převážně Greater Patagonian Trailu, ale tvá trasa byla podstatně delší. Jak se vůbec zrodila myšlenka na přechod celého Chile? Co tě tam táhlo?
Nápad na takovou cestu nevznikal pouze v mé hlavě. Před pár lety jsme s parťáky Danem a Kubojem přecházeli Nízké Tatry a první myšlenka na přechod Patagonie se zrodila právě tam. Při přechodu španělské Sierra Nevady jsme se s Kubojem rozhodli, že Chile zkusíme přejít celé, a to od severu k jihu. A proč právě Chile? Hlavním důvodem je především rozmanitost téhle jihoamerické země. První část měla vést pod šestitisícovými vulkány (nakonec jsem se kvůli bezpečnosti rozhodl pro západnější variantu blíže pobřeží, kde je více možností dozásobení). Po poušti Atacama a pobřeží Pacifiku následovaly první hory a chilský matorral, což jsou vlastně středomořské lesy a křoviny. Na jih od Santiaga de Chile jsme se propadali do sopečného prachu obklopeni vulkanickou krajinou. Později tuhle krajinu dokreslily prastaré blahočety, které se od dob dinosaurů v podstatě vůbec nezměnily. Další velkou změnou byl příchod do valdivijských deštných lesů, které jsou mnohdy velice těžce prostupné a díky mechu, liánám a různě pokřiveným stromům měly až mystickou atmosféru. V závěrečné části nás obklopily mohutné ledovce a špičaté štíty hor, které si většina lidí představí, když se řekne Patagonie. Tak tomu říkám pestrost, kterou by člověk těžko hledal kdekoliv jinde na světě.
První část cesty jsi plánoval jak? Ta nevedla po žádném oficiálním trailu, že?
Ne, na severu Chile žádné traily nejsou. Rozprostírá se tam druhá nejsušší poušť na naší planetě a přípravy vyžadovaly dlouhé hodiny strávené nad satelitními mapami. Zhruba jsem si tak cestu vytyčil dopředu, ale jak to tak bývá, ne vždy lze všechno projít tak, jak si to člověk naplánuje, takže jsem musel být flexibilní a své plány měnit v průběhu cesty. Důležité bylo jednou za čas protnout nějaké osídlení, protože na sladkou vodu jinde nenarazíš.
Ze čtení tvého blogu je patrné, že jsi prožíval silné spojení s přírodou. Dokázal bys ten pocit trochu popsat?
Pokusím se. Po dnech, týdnech či měsících strávených chůzí přírodou s batohem na zádech člověku mizí ze života problémy, které jsou denním chlebem v „běžném“ životě. Jediné, co musí řešit, je dostatek vody, jídla, najít místo na spaní, zůstat v suchu, teple a v bezpečí před riziky, kterých je v divočině poměrně dost. Když jsem se nad tím zamyslel poprvé, došlo mi, že jsou to přesně ty starosti, které musí řešit divoká zvířata. Tenhle pocit se dostavoval poměrně často a je to jeden z mnoha důvodů, proč na dlouhé traily vůbec vyrážím. Jediné, co nás od zvířat na trailu odlišuje, je fakt, že díky špičkovému vybavení je dosažení těchto základních potřeb mnohem snazší. To vše samozřejmě umocňuje i charakter krajiny, kterou právě procházíme.
Jeden ze zásadních pilířů tvé cesty muselo být zásobování, protože jsi se pohyboval v rozlehlé a opuštěné krajině. Měl jsi předem stanovenou taktiku, nebo jsi se přizpůsobil možnostem až na trase?
Před cestou jsem si do mapy poznačil místa, kde by mělo být možné se dozásobit, a protnutím těchto bodů vznikl hrubý náčrt mé trasy. Párkrát jsem však narazil na kiosek, který nebyl označený v žádné mapě. Co se stravy týče, musel jsem se naučit, jaké potraviny s dostatkem nutričních hodnot jsou zde dostupné. A protože jsou mnohdy dost odlišné od těch evropských, člověk tak částečně pozná i místní kuchyni. Určitě to vyžaduje určitou otevřenost a odbourat strach, který nám brání zkoušet nové věci. V některých kioscích byly dostupné pouze čínské polévky, sycené nápoje a pár konzerv makrel či tuňáků. Jídelníček tak mnohdy nebyl příliš pestrý, v tak odlehlých oblastech to tak ale chodí a člověk to buďto přijme, nebo se na taková místa nikdy nepodívá.
Co je GPT?
Mohl bych citovat manuál, který je určený pro ty, kteří se na Greater Patagonian Trail chtějí vydat. Zkusím to ale vlastními slovy. Jde o projekt Jana Dudecka – Němce, který do Chile poprvé zavítal pracovně, po pár kratších trecích si ale tuhle zemi naprosto zamiloval a vrací se do ní opakovaně. Jeho nápad najít variantu, jak lze Patagonii projít celou, začal realizovat nejprve nad satelitními snímky, později tyto teoretické možnosti začal testovat v praxi. Některé varianty se ukázaly být slepou uličkou, jiné se osvědčily a zanesl je do svých soukromých souborů. Začala tak vznikat síť cest, která má v současné chvíli přes 30 000 km a mezi kterými si může hiker vybrat. Některé varianty však ještě nebyly ověřeny a ten, kdo se na ně vydá, tak může pomoci s jejich ověřením. Trasa není nijak značená ani udržovaná, takže to není trail v tom stylu, jak známe z Evropy nebo třeba ze Spojených států. Využívá především stezky vyšlapané dobytkem, zvěří či místními kovboji na koních a často se stezka ztrácí úplně. Běžnou součástí je i brodění divokých horských řek, což vyžaduje také určitou přípravu a správné provedení. Kromě pěších variant existují i varianty pro packraft, což může také přinést zase trošku jiný pohled na místní přírodu.
První část cesty jsi byl sám a druhou jste šli ve třech, to musela být obrovská změna jak v dynamice, tak psychice. Já osobně preferuji solo cesty. Byl pro tebe přechod do skupiny vítanou změnou, nebo jsi se s tím chvíli srovnával?
Byl to znatelný rozdíl. Já si solo cesty také nesmírně užívám, protože i když jde člověk sám, o kontakt s lidmi není většinou nouze. Každopádně mám ve svém životě lidi (ať je to rodina či přátelé), se kterými trávím čas opravdu rád. Mezi ně patří i Kuba s Danem, takže byla radost je přivítat v Jižní Americe. Když chce člověk chodit ve více lidech a vyhnout se nějaké ponorce, vyžaduje to ochotu přistoupit na kompromisy a bavit se o všech svých potřebách otevřeně. V opačném případě pak může dojít k nepochopení a následnému konfliktu. Mám to štěstí, že mí parťáci jsou na stejné vlně jako já a spoustu věcí vnímáme podobně. Jsem přesvědčen o tom, že otevřená komunikace a nelpění na svém mě v mnoha ohledech naučilo lépe fungovat ve společnosti a často přivedlo do míst a situací, do kterých bych se v případě solo cesty nedostal. Chůze s kamarády je pro mě tedy rozhodně obohacující a plná bezprostředního sdílení emocí. Obojí má své pro a proti a je pro mě důležité najít balanc mezi oběma druhy cestování.
Jak jste se udrželi na trailu? Zmínil si, že trasa není nijak značená a jedná se spíš o zamýšlený směr, který má navíc spoustu odboček.
Měli jsme k dispozici datové soubory, ve kterých je označena celá síť tras GPT včetně důležitých bodů. Aby se člověk k mapovým podkladům vůbec dostal, musí Jana osobně kontaktovat, slíbit, že nebude soubory dále šířit a že se bude na inovaci tohoto projektu podílet svými poznatky a zkušenostmi. Nově jsme pro navigaci používali mobilní aplikace Gaia a Locus Maps, ve kterých jdou tyto soubory zobrazit. Jako backup jsem si základní trasu nahrál do hodinek a chvíli jsem šel dokonce s GPSkou. Určitě to vyžaduje určitou orientaci v terénu, díky které lze předejít nepříjemnostem. Ty můžou být v tak odlehlých oblastech fatální. Šli jsme ale ve třech, tím se snížilo riziko nějakého bloudění na minimum. Pro jednotlivé varianty a odbočky jsme se rozhodovali na základě časových možností a taky atraktivity.
Narazili jste na trase na nějaký zádrhel, se kterým jste opravdu nepočítali?
Pár jich bylo. Hned na začátku jsem musel řešit vstup do Chile z Peru, který v nejsevernějším bodě Chile není možný. Musel jsem jet stovky kilometrů do Bolívie pro razítko a vstoupit právě z bolivijské strany.
Další velký problém nastal po příletu mých parťáků, kteří z Evropy dorazili bez batohů. Ty zůstaly kvůli chybě aerolinky v Evropě, a když o několik dní později dorazily, byly i přes silnou ochranu poničeny. To přineslo neplánované zdržení.
Mezi další komplikace patří například Danův poraněný nárt nebo téměř týdenní čekání na loď přes jezero a balíček s vybavením. Časovou rezervu jsme sice měli, ale právě kvůli těmto komplikacím prakticky zmizela.
Na takto dlouhé cestě není nouze o setkání a kontakt s místními. Z těchto okamžiků musíš mít stovky historek. Ale mě zajímá, jestli jste se setkali s tím, že místní lidé už nějaké hikery potkávají a vědí, že nějaký GPT trail existuje a hikerů s batohem budou potkávat asi čím dál víc.
Když nepočítám vzácné setkání s jinými hikery GPT, tak jsme název tohoto trailu zaslechli snad jen jednou, a to od strážce národního parku. Ten se nás ptal, jestli jdeme právě GPT. Jeden z nejhezčích zážitků bylo vánoční pozvání od pána, který nám dal klíče od svého domu, řekl nám, kde bydlí, a prý tam na něj máme počkat, vzít si v lednici, na co budeme mít chuť a pořádně si odpočinout. Nakonec nás u sebe i ubytoval. Podobným způsobem prý pohostil i spoustu jiných hikerů, a protože vlastní i malý krámek se základními potravinami, který se snaží vybavit i hikerskými potřebami (např. plynové kartuše), tak jsme pro něj i zdrojem obživy.
Občas jsme od místních slyšeli o lidech, kteří podnikli podobnou cestu, takže se s jinými GPT hikery určitě setkali. Přesto trailu chybí jakékoliv zázemí a díky tomu si setkání s místními zachovává jistou autenticitu. Přesně takové traily vyhledávám nejraději.
Takže to vypadá, že GPT je skutečně na vzestupu? Docela mě zajímají ti další hikeři, které jste potkali. Bavili jste se o tom, co předcházelo jejich startu na GPT. Vzhledem k náročnosti a odlehlosti trasy to není a myslím, že dlouho nebude mainstreamová záležitost.
GPT je svým charakterem tak specifický, že láká pouze určitý druh lidí. Jsou to milovníci náročného terénu, odlehlých oblastí a také odlišných kultur. S těmi pár lidmi, kteří také vyrazili na GPT, jsme řešili spíš jednotlivé sekce samotného trailu. Vždy šlo ale o hikery s bohatými zkušenostmi z jiných evropských nebo amerických trailů. Ti, co však očekávají podobný komfort v podobě značených a upravovaných stezek, můžou být zklamaní. Například na konci koňské stezky s názvem Ruta de los Pioneros (stezka Pionýrů), která před postavením slavné silnice Carretera Austral spojovala městečko Chile Chico a vesnici Villa O’Higgins, jsme se dali do řeči s americkou trekařkou, která následně svůj zážitek ze stezky pionýrů popsala jako hrůza a děs. Její negativní zkušenost způsobilo bláto, časté brody řek a neznačený zarostlý trail, který se ti při chvilce nepozornosti ztratí neznámo kam. Naopak pro nás to byla jedna z nejkrásnějších sekcí, protože stezku lemují ledovce, strmé svahy hor a průzračná horská jezera a terén nebyl nikterak náročnější než zbytek patagonského trailu. GPT má k mainstreamu hodně daleko a věřím, že to tak ještě minimálně několik let zůstane.
Na cestě jste byli dlouho, tuším, že 5 měsíců a počasí v Patagonii je svérázné, měnící se roční období jste řešili cestou?
Musím říct, že na počasí jsme měli ohromné štěstí. Deštivé dny bychom spočítali na prstech jedné ruky a klesající teploty na jihu Patagonie jsem vyřešil teplejším spacákem, protože dobrý spánek je pro správné fungování těla na trailu rozhodující. Nesmeky, které jsme využili při pohybu po zbytcích sněhu na začátku GPT, v závěru jsme je zase mohli odložit. Zhruba dva týdny před koncem cesty nás zastihla sněhová bouře a museli jsme se brodit čerstvým prašanem. To byla jedna z nejkritičtějších situací, do které jsme se kvůli počasí dostali. Důležité pro nás bylo zůstat v pohybu, tudíž alespoň trochu v teple a dostat se do nižších poloh, kde po sněhu nebylo ani památky. To se naštěstí povedlo a když opomenu příliv a odliv v cílové rovince, závěr už byl brnkačka :).
Do jakých nadmořských výšek trail šplhá? Řešili jste nutnost nějakého vybavení do vysokých hor?
Nejvyšší bod GPT (cca 3200 m n. m.) jsme protnuli hned v prvním týdnu. V listopadu zde bylo ještě poměrně dost sněhu, takže nesmeky přišly vhod a i v mnoha situacích poté jsme za ně byli opravdu vděční. Když bylo potřeba, použili jsme trekové hole místo cepínu, žádné jiné vybavení ale nebylo potřeba.
Z tvých fotek mě asi nejvíc zasáhla fotka lidské lebky někde v poušti. Můžeš mi k té fotce něco říct?
Na dvě lidské lebky jsem narazil u pobřeží Pacifiku. Ležely spolu s dalšími lidskými ostatky asi 200 metrů od oceánu. Dost mě to zarazilo a upřímně jsem nevěděl, jak v takové chvíli reagovat. V chatrčích na pobřeží žili sběrači mořských řas, kteří o ostatcích museli vědět. Nechtěl jsem tedy vzbuzovat žádný velký rozruch a pokračoval dál svým směrem. Až později jsem se dozvěděl od místního kluka, kterému jsem o svém nálezu řekl, že v této části Chile je naprosto běžné, že domorodci pohřbívají své příbuzné na místě, kde žili. Nebe nad pobřežím se jen hemží mrchožravými ptáky, kteří lidské kosti dostaly na povrch. Doufám, že se chlapec nemýlil. Původ ostatků v kriminální činnosti jsem si raději vůbec nepřipouštěl.
Kde se vzala přezdívka Mokráč?
Přezdívka „Mokráč“ vznikla na již zmíněném přechodu Nízkých Tater a v naší hikerské partě mi málokdo řekne jinak. Hikeři dlouhých amerických trailů mají tzv. trail name a taková přezdívka se nevyhnula ani mně. Vymyslel ji Kuboj a vychází ze skutečnosti, že se na treku často namočím, ať už úmyslně, nebo nedopatřením.
Kolikrát jsi se tedy zvládnul namočit během GPT?
Určitě si vzpomenu na několik nepovedených skoků přes vodní toky, těch ale nebylo o moc víc než v případě kluků. Nejvíce jsem ale dostál svého jména ještě na Atacamě, kde jsem nesl zásobu vody na více dní v batohu. Vak s vodou začal v batohu protékat a namočil můj vstupní doklad do země, který musí mít každý turista u sebe.
Nemohu si odpustit otázku na vybavení, protože terén, ve kterém jsi se pohyboval, byl doslova devastační. Prach, písek, popel a vlhké horské pralesy, to je opravdu likvidační kombinace. Zvládla tvoje ultralight výbava celou cestu?
Je to tak, vybavení dostalo pořádně zabrat. Povedlo se mi zlikvidovat sedm párů bot Altra Lone Peak 8 a několik párů ponožek Darn Tough, což bylo zapříčiněno především častým broděním řek a následnou chůzí sopečným prachem nebo jiným nepříjemným terénem. Nedokážu si představit jít bez návleků na boty, ty byly naprosto zásadní. Trička i košile se časem prodřely, trekové hole zase nezvládly některé z našich nemotorných pádů. Nicméně bych chtěl vyzdvihnout batoh. Gossamer Gear Silverback 65l byl se mnou od začátku na nejsevernějším bodě Chile až po konec na Cabo Froward. Jako jediný z našich batohů prošel celé GPT, a to měl za sebou na počátku už přes 3000 km. Známky opotřebení jsou nepřehlédnutelné, nicméně si tenhle kus vybavení zaslouží můj obdiv.
Co bys poradil dalším hikerům? Zkus vybrat 5 věcí, na které je třeba se připravit.
Nerad lidem kážu, jak by se něco mělo dělat, ale zkusím vybrat pár věcí, díky kterým si dokážu i hodně dlouhý trek užít já. Třeba to někomu pomůže.
- Ujasni si, proč vůbec na trek vyrážíš. Někdo vezme batoh na záda, aby utekl z krysího závodu, ve kterém se necítí dostatečně šťastný, jiného nabíjí ty momenty na úzkém hřebeni při západu slunce, kdy se ti ruce začnou samy od sebe zvedat k obloze, slyšíš tlukot vlastního srdce a prožíváš naplno přítomný okamžik. Někdo si rád dá pořádně do těla a pak si po ulehnutí do spacáku užívá tu příjemnou bolest nohou a únavu, jiný dokáže půl dne sedět na skále a dívat se do kraje bez větších ambicí na ušlou vzdálenost. Jakákoliv z těchto možností je pro tebe správná, pokud ti přináší radost a potěšení. Dálkové treky by neměly být honba za prvenstvím, a pokud máš potřebu na dlouhém trailu někoho překonávat, měl bys to být především ty sám.
- Zamysli se nad obsahem svého batohu. Lehký batoh ti sice umožní si dlouhý trek o něco víc užít, nic by se ale nemělo přehánět. Nejdůležitější je znát dobře svou výbavu a vědět, že se na ní můžeš spolehnout. Charakter trailu by měl také z velké části určovat, co si s sebou zabalíš. Rozhodně nikdy nenechávej doma lékárničku, zároveň bys ale měl znát její obsah a jak se používá. Doufám, že pro pravidelné čtenáře webu Nalehko.cz to ale nejsou žádné novinky.
- Nepodceňuj přípravu. Měl bys vědět, jaký tě čeká terén či počasí, jaká pravidla v dané lokalitě platí nebo jakým způsobem je trail značený. Je také dobré si být vědom toho, že mohou nastat i krizové situace a vědět, jak správně zareagovat, jakmile nastanou.
- Jsi tu jen hostem. Když cestuješ do jiných zemí, musíš respektovat nejen místní zákony, ale i kulturu a zvyklosti místních obyvatel. Na škodu není ani základní znalost jazyka. A nemusí se to týkat jen zemí. I v přírodě jsme jen hosty a měli bychom se chovat tak, abychom místní obyvatele nerušili od běžného života. K takovému chování samozřejmě patří i zásady leave no trace. A nezapomeň respektovat i ostatní hikery!
- Nepřeceňuj své síly. Buď si vědom svých schopností. Není ostuda se otočit a zvolit jinou cestu nebo svůj záměr odložit na jindy. Také jsem už párkrát musel přehodnotit situaci, otočit se a zkrátka pokus vzdát. Tedy prozatím. Měl jsem to štěstí, že jsem se na ono místo mohl vrátit a dovést svůj záměr ke zdárnému konci. Jsou chvíle, kdy musí jít ego stranou, protože těch, kteří to nedovedou, jsou plné hřbitovy.
Skvělé, díky za rozhovor a ať se ti i nadále na cestách daří!
Díky za super otázky! Ať to šlape a budu se těšit na setkání na letošním ročníku NALEHKO festu ve Vratislavicích.
Foto: Ivan Mitrus