Po stopách zaniklých obcí Ralska

Můj zájem o oblast Ralska začal už cca před 6 lety, kdy jsem si dal takovou první pěší „ochutnávku“ po vlastní ose Ještěd-Osečná-Mimoň. Už tehdy mě tenhle zapomenutý kraj nadchnul. Když jsem se pak před 4 lety zúčastnil několikadenní akce s kamarády fotografy, v té době pro mě neznámém Muzeu vystěhovalectví do Brazílie a muzeu Horních Vsí v Náhlově, tak se začal můj zájem ještě prohlubovat. Tehdy se mi dokonce poštěstilo vyslechnout si poutavou přednášku známého geologa a spisovatele Václava Cílka, který nám vyprávěl právě o zdejším kraji. Dalším dílkem do skládačky byla návštěva nedaleké zaniklé obce Holičky, kde se to zajímavými pozůstatky jen hemží. Kromě toho se tu každoročně koná land-artový festival Proměny, jehož jsem poslední roky účastníkem.

Zkrátka, začal jsem do historie tohoto zvláštního, ale pro mě velmi zajímavého a možná i neprávem opomíjeného koutu naší země pronikat čím dál tím víc. Historie Ralska je opravdu velmi zajímavá, ale především těžká. Kdysi tu bylo několik desítek obcí s převážně německy hovořícím obyvatelstvem. Po válce a jejich odsunu se ale drtivá většina z těchto obcí doslova srovnala se zemí, a v roce 1950 tu vznikl vojenský výcvikový prostor Ralsko, který tu byl až do roku 1991 a velmi zásadně tuto krajinu poznamenal. A především se celá tato oblast prakticky na několik desítek let naprosto izolovala od okolního světa.

Za zaniklými obcemi

Myšlenka projít si větší část okolí a navštívit místa, na kterých dříve stávaly dnes již zaniklé obce, mě tak provází už delší čas. I proto jsem rád, že jsem si nyní vyhradil potřebný čas a vymyslel si základní obrysy celé trasy. Ta vychází cca na 63 km a tvoří okruh se začátkem i koncem v právě již zmiňované obci Náhlov. Kostrou celé trasy je právě několik zaniklých obcí.

Z Náhlova až k Ploužnici

Auto nechávám v Náhlově a ještě na začátku navštěvuji Muzeum vystěhovalectví do Brazílie, abych pozdravil Petra Polakoviče, který právě celé muzeum spravuje a je vlastně velmi důležitou postavou pro zdejší region. Ten je z mé plánované cesty nadšený, ale poslední dobou ho trápí úplně jiná věc. Dozvídám se totiž, že v okolí obce se plánuje postavit největší park s větrnými elektrárnami v ČR. Tahle skutečnost mě celkem šokovala, protože jsem o tom neměl vůbec tušení. Tím má cesta dostává ještě další rozměr, protože o to více chci upozornit na zdejší unikátní krajinu, která by takto rozsáhlým projektem dost zásadně utrpěla.

Z Náhlova již vyrážím po neznačené pěšině otevřenou krajinou směrem k bývalé obci Holičky (Hultschken). Když docházím k okraji lesa, na chvíli se zastavuji a snažím se zachytit zvukovou krajinu na svůj audiorekordér, který jsem si vzal s sebou na cestu. Kromě obrazu mě totiž poslední dobou velmi začal zajímat i zvuk, a čím dál více si uvědomuji, že každé místo má svůj unikátní a specifický zvuk, který toho o daném místě může mnoho napovědět. I z tohoto důvodu budu tento článek, kromě fotografií, doplňovat i o zvukovou stopu vztahující se k některým navštíveným místům.

V okolí bývalé obce Holičky toho bývá v krajině vidět často nejvíce, a to především díky již zmíněnému land-artovému festivalu, který tu každý rok probíhá. Mnoho uměleckých děl, která tu totiž vznikají se stávají na nějaký čas součástí krajiny. Kromě nich tu ale člověk může najít například vytesané sklepní prostory nebo pravděpodobně bývalý pískovcový lom. Ačkoliv tu již nejsou zachovány žádné stavby, tak má tohle místo nezpochybnitelný genius loci.

Odtud mířím dál po cestě směrem k bývalé obci Černá Novina (Schwarzwald), kterou lemují staleté stromy. V místech, kde dříve stávaly boží muka, stojí prastará lípa s pár posledními pozůstatky. V těchto místech má krajina otevřený charakter s výhledem na Ještěd a celé údolíčko obklopují lesní porosty.

Mé další kroky vedou do lesa a mám namířeno k Přírodní památce Divadlo. Tady jde skutečně o zajímavý úsek, kde otevřenou krajinu najednou střídá les s několika pískovcovými věžemi. Nejedná se o žádné velikány, jaké můžeme znát třeba z Českého ráje, ale je to každopádně zajímavé zpestření. Dokonce je tady taková „místní Pravčická brána“, ovšem tady nazvaná Švarcvaldská. Na konci celého „okruhu“ je vyhlídka u Divadla, ze které je krásný výhled na okolní lesy.

Od skalního divadla mám po asfaltové cestě, která je značená jako cyklostezka namířeno k další zaniklé obci, a tou je Dolní Novina (Neuland). Celou cestu lemuje řada ovocných stromů a je tu i nově vysázená budoucí lipová alej. „Špendlíky“ již dozrávají, a tak nemohu obsypaným stromům odolat. Samotná bývalá obec se nacházela hned na okraji lesa na úpatí Lánova kopce. Po třiceti staveních se tu dochovalo pár znatelných pozůstatků v podobě vzrostlých líp nebo posledních zbytků zdí. Hned vedle se již nachází jeden ze vstupů do obory Židlov. Ta je svou rozlohou druhá největší v ČR a funguje tu již bezmála 25 let. Vstup do obory má svá pravidla a je povolený jen v určitém období a konkrétním čase. Do klidové zóny je vstup zakázán bez výjimky. Já svoji trasu plánuji primárně po obvodu obory, jednak chci dodržovat stanovená pravidla, a nechci rušit zdejší zvěř. Ačkoliv bych třeba Zubra evropského, který se tu chová velmi rád zahlédl.

Po té samé cyklostezce se opět vracím zpět do borového lesíka a mám namířeno k Přírodní památce Stohánek, což byl dříve skalní hrad, který ovšem zanikl již v 15. století. Údajně toto místo inspirovalo i spisovatelku Karolínu Světlou v díle „Poslední poustevnice“. Jakmile člověk vystoupá na vrchol po kamenných schodech, vyhlídka nabídne ojedinělý výhled do okolní krajiny. Kromě všudypřítomného majáku v podobě Ještědu mě nejvíce zaujala především protější pískovcová stěna lemovaná březovým porostem. Chvíli se kochám, fotím. U bývalé poustevny objevuji ceduli, která žádá všechny návštěvníky o ochranu této památky a upozorňuje na smutnou skutečnost, že řada lidí si z tohoto místa dělá tábořiště a ničí poslední zbytky vzácné vegetace. I z tohoto důvodu je místo od té doby monitorováno.

Mířím dál podél Svébořického potoka k bývalé obci Svébořice (Schwabitz). Tady je poměrně hustý porost a všude přítomný mokřad nahrává jedné skutečnosti — je tu šílené množství hmyzu. Jakmile se zastavím, okamžitě se do mě pustí celé hejno ovádů. Nedá se tu vydržet ani chvíli, a tak místo průzkumu terénu volím útěk. Jediné, co jsem během té chvilky stihl zahlédnout, byla bývalá betonová vodárenská nádrž, jinak samá džungle.

Raději mizím v lesíku a kráčím dál po neznačené stezce k celé soustavě rybníků u Hvězdova. Tady je krásně, hmyz už tolik neotravuje, a tak se na chvíli zastavuji u Novodvorského rybníka. Je tu příjemný klid a u břehu jen vidím vysedávat pár rybářů. V dálce trochu hřmí, ale vypadá to, že by se mi bouřka dnes měla vyhnout.

Přicházím do obce Hvězdov (Höflitz), která je vlastně velmi zajímavou směsicí původní zástavby a několika novostaveb. Hned na okraji obce například míjím bývalou školu, která je dnes již opuštěná a bohužel jen chátrá. Když jsem si doma připravoval trasu, všiml jsem si v mapě zaznačeného samovýčepu, který by se měl nacházet na okraji obce. Hned jsem si ho přidal do plánované trasy a plný očekávání jsem k němu zamířil. Na místě se přesvědčuji, že mapa nelhala. Stojí tam nová dřevostavba, se třemi výčepy, naproti je udělané posezení a u výčepu je řada instrukcí, jak postupovat. Na výběr je pivo (Bernard) a dva druhy limonády.

Mám štěstí, a během chvilky přijíždí zrovna pan majitel, takže se dáváme do řeči a trochu mi vypomáhá s automatem. Nevšiml jsem si totiž, že je potřeba mít i občanský průkaz, jinak si na pivo můžete nechat zajít chuť. Ten jsem si naštěstí s sebou vzal, takže během chvilky už si vychutnávám jedno vychlazené. Automat bere jak karty, tak samozřejmě i hotovost. Pan majitel mi prozrazuje, že bydlí hned vedle a tento nápad uviděl někde na jižní Moravě a nadchlo ho to. S kamarádem tak postavili tento „stánek“, který primárně slouží cyklistům, kteří projíždí kolem. Hezký nápad, víc takových míst!

Dál přecházím po hrázi Hvězdovského rybníka a podaří se mi vyplašit trojici volavek. Škoda, že je nestíhám vyfotit. Jsou to krásní ptáci, a ve volné přírodě se je poštěstí vidět jen málokdy. Procházím přes menší chatovou osadu a během chvilky už zase šlapu po cyklostezce směrem na Ploužnici. Tady to znám dobře, už jsem tu párkrát byl. Kromě několika obydlených paneláků podél hlavní cesty je tu nejzajímavější především sídliště, které dříve sloužilo sovětské armádě, která tu operovala. Bytovky jsou již dávno opuštěné a příroda si tu prodírá cestu zpět. Několikrát jsem byl v budovách fotografovat, a je to opravdu zajímavé a fotogenické místo.

Už je téměř 8 hodin večer, takže se pomalu začínám porozhlížet po vhodném místě na spaní. Naštěstí jsou všude okolo samé borové lesy, takže tady se bude spát příjemně. Během chvilky nacházím pěkný plácek hlouběji v lese a začínám si stavět tarp. Pět minut a můj oblíbený SMD Deschutes Plus již stojí pěkně vypnutý. Nachystám si karimatku a spacák a pouštím se do vaření večeře. Na zkoušku jsem si vzal lyofilizované jídlo od norského Real Turmat. Dnes mám zrovna nějaké fazole s chilli. Musím říct, že jídlo je to fakt chutný. Na tohle by si člověk snadno zvyknul. Usínám celkem rychle, noc je klidná.

Skrz lesy a ruiny

Spalo se mi fajn, málokdy se mi stane, že bych měl venku takhle pohodovou noc. Ráno se ještě chvíli povaluju a pak si pomalu chystám snídani. Od „Norů“ mám na snídani čokoládovou ovesnou kaši, a to je teda taky velká dobrota. Ráno je příjemné a do lesíka prosvítají první sluneční paprsky, tak si to užívám. Ty rozjezdy mám vždycky trochu pomalejší, ale nemusím nikam pospíchat.

Nacházím se jen kousek od Letiště Hradčany, které, stejně jako vše v okolí, dříve sloužilo armádě. Procházím lesíkem a během chvilky už jsem přímo na letištní ploše. Ta je celá lemovaná bývalými hangáry a dalšími pozůstatky vojenských staveb.

Takhle brzy ráno tu panuje naprostý klid a prázdno. Vím ale, že místní lidé často letištní dráhu využívají třeba na in-line brusle, kolo apod. Občas se zde konaly tuningové srazy nebo se tu natáčely filmy, například Tmavomodrý svět.

Na chvíli se tu zastavuji a kromě fotografií pořizuji i zvukovou nahrávku. Je však poměrně větrno, takže kvalita zvuku není taková, jakou bych si představoval.

Kolem Hradčanského rybníka přicházím do středu vesnice. Všechno je tu hezky opravené, celá hráz prošla před pár lety rekonstrukcí, a na levém břehu je i hezká pobytová pláž s posezením, dětským hřištěm atd. Tady už začínají hranice CHKO Kokořínsko-Máchův kraj a také Přírodní rezervace Hradčanské rybníky.

Podél nich mám také namířeno dál až do Kuřívod. Hradčanské rybníky jsou vcelku unikátní rezervací, která je chráněná již dlouhé roky. Celé okolí je obklopené mokřady, které poskytují skvělé podmínky především ptactvu. Přímo k rybníkům se dostává velmi těžko, protože jsou celé obklopené hustou vegetací a rákosím, proto lze pouze dojít k hrázím jednotlivých rybníků. Ale i odtud se dá leccos zahlédnout. Hladinu rybníků převážně pokrývají lekníny. Je to krásná podívaná, nikdo tady není, a je tu úžasný klid doprovázený jen zpěvem ptáků.

Cesta do Kuřívod vede převážně borovicovými lesy. Ty jsou pro zdejší krajinu naprosto typické. Jedná se o monokultury primárně k lesnímu hospodaření. Pro mě je to ale příjemná změna, protože z jizerských hor jsem převážně zvyklý na bučiny nebo smrky. Také je skvělé, že jsou tu husté porosty borůvčí nebo maliníků, takže neustále něco po cestě uzobávám.

Když přicházím do Kuřívod, mám namířeno k občerstvení u sportovního areálu. Mám štěstí, je tu otevřeno, tak si dávám jednoho ovocného birella a především doplňuji vodu. O vodě jsem se ještě nezmiňoval, ta je totiž v okolí Ralska poměrně problém. Pramenů, studánek a potoků tady člověk moc neobjeví, takže těch možností je poměrně málo a je třeba s tím kalkulovat. Já si pro jistotu s sebou (i kvůli vaření) nosil cca 3 litry.

Tenhle fakt ostatně dokládá, že v dřívějších dobách, když byla tato oblast více osídlena, museli lidé umět velmi chytře hospodařit s vodou. Život tu určitě nebyl jednoduchý.

V Kuřivodech se ještě zastavuji u Zámku (bývalé tvrze) Kuřivody. I ten má poměrně bohatou historii, ale nyní spíše chátrá. Je v osobním vlastnictví a veřejnosti není přístupný. Já tu ale zrovna potkávám jednu paní, a tak se ptám, jestli si okolí mohu alespoň prohlédnout. Dostávám pokyn, že mohu, ale paní z mé přítomnosti nevypadá zrovna nadšeně, proto se tu příliš nezdržuji.

Od Kuřivod mám našlápnuto k bývalé obci Jezová (Jezowai). Asfaltová cesta vede poměrně divokým lesíkem. Jsem z té pestrosti nadšený. Po pravé straně je to naprosto neprostupná divočina, kam bych si ani netroufnul vlézt. Po levé straně zase začíná klasický borový lesík. Podél cesty je také celá řada ovocných stromů.

Docházím k rozcestí a už od cesty na mě v lesíku vykukují poslední pozůstatky bývalých stavení. Celkem se tu zdržuji a jednotlivé stavby prolézám. Příroda už si to tu pochopitelně bere zpět, a pozůstatky zdí jsou vcelku zarostlé.

Po stejné cestě, po které jsem přišel, se vracím zpět, ale cca v polovině uhýbám do lesa a pokračuji dál po neznačených cestách. Ty jsou už poměrně dost zarostlé kapradím a je evidentní, že tudy téměř nikdo nechodí. Po chvíli ale nacházím už jasnější cestu, která opět vede krásným borovým lesíkem a nízkým porostem kapradí. Baví mě to. Z myšlenek mě na chvíli vytrhne několik laní, které se tu pasou. Nevšimly si mě, a tak opatrně vytahuji fotoaparát a snažím se je vyfotit. Jsou úplně v klidu a vůbec o mě neví. Když po chvíli udělám krok, okamžitě zpozorní a dají se na útěk.

Přicházím k další zaniklé obci Horní Krupá, ale i tady se do mě, tak jako v předchozím dni, pouští hejno ovádů a nutí mě okamžitě zmizet. Jakmile je někde nějaký vodní zdroj, tak to automaticky znamená velké množství tohohle otravného, krvežíznivého hmyzu. Pokračuji tedy dál podél obory Židlov. Chvílemi tam upírám svůj pohled, jestli se mi náhodou nepoštěstí něco zahlédnout, ale je mi jasné, že je to naivní představa. Zvěř bude určitě schovaná někde hluboko v lese.

Jakmile vylézám z lesa, krajina se opět zcela otevírá a v dáli se mi odkrývá výhled na Bezděz. Co mě ale trochu znervózňuje, je hřmění a poměrně černající obloha. Během chvilky se má předtucha vyplňuje a spouští se pořádná průtrž mračen. Nasazuji nepromokavou bundu a chvíli jdu v dešti dál, ale ten se natolik stupňuje, že mě to po chvíli nutí zastavit a schovat se pod strom.

Liják je to pořádný a trvá bezmála hodinu, během chvilky mám všechno mokré. Schovávám foťák a ostatní věci dovnitř batohu a vyčkávám. Jakmile déšť trochu ustane, vyrážím opět na cestu. Když zmizím opět v lese, tak zjišťuji, že z lesních cest se stal potok. Všude mám vodu po kotníky a neustále něco přeskakuju. Chvíli studuju mapu, kolik mi z plánované trasy ještě zbývá. Původní plán bylo dnes ujít nějakých pohodových cca 30 km, znovu přespat venku a zítra dojít do Náhlova. Když ale zjišťuji, že do Náhlova už to mám jen asi 11 km, tak volím plán B a zkusím to do večera dojít až do cíle.

Míjím ještě bývalou obec Prosíčka, ta je ale uvnitř obory, a vzhledem k tomu, že už je cca 17 hodin, tak není vhodné do obory lézt. Procházím tedy jen podél obory a pokračuji dál směrem k další bývalé obci Jabloneček. Ještě než k ní dojdu, tak se vynořuji z lesa a tady mě překvapuje obří fotovoltaická elektrárna, kterou si tu zbudoval ČEZ. Je to v podstatě jedna obrovská louka celá pokrytá panely. Na tomhle místě dříve stávala obec Chlum, ta už je ale nenávratně pryč a nyní jsou tu jiné zájmy…

Po chvíli přicházím již k Jablonečku (dříve Gablonz). To je další místo se smutným osudem. Dříve tu bylo cca 400 obyvatel, po odsunu německého obyvatelstva se obec vylidnila a Sověti tady později vybudovali raketovou základnu. Z původní zástavby tady zbyla již jen česká a německá škola, které připomínají minulost obce.

U silnice Geopark Ralsko zbudoval hezké turistické přístřešky. Okolí je ale jinak vcelku dost zanedbané a zarostlé. Celkem se tu zdržuji, sundávám mokré oblečení, fotím a především si vařím hodně pozdní oběd. V tom dešti jsem docela prochladnul, takže něco teplého k snědku rozhodně přijde vhod.

Už mě čeká jen pár posledních kilometrů. Přestalo zcela pršet a z krajiny se postupně vypařuje voda. Přírodu čerstvě po dešti mám nejraději. Zelená najednou dostává úplně jiný nádech, a mám rád mlžný opar, který se vznáší nad lesy. Je tu naprosto liduprázdno. Jen já, mé myšlenky a tahle nádherná krajina. Pokračuji podél obory a krajina je tu zase opět zcela otevřená. Kochám se výhledem na vzdálené kopce, ale neustále mě překvapuje i pohled na zarostlou oboru. Zvěři se tam musí dařit.

Závěr cesty a mé dojmy

Poslední kilometry si opravdu užívám, přesto, že už mám dnes skoro 40 km v nohách a únava je znát. Ralsko mi opravdu dalo hodně. Je mi jasné, že se tu z toho asi nikdy nestane turisticky hojně navštěvovaný kraj (a možná je to i dobře), ale pokud si člověk chce užít sám se sebou něco úplně odlišného, tak zdejší krajina umí nabídnout hodně.

Za mě je to jeden z nejrozmanitějších a zároveň nejodlehlejších krajů u nás, a byla by škoda, kdyby to tu mělo v budoucnu projít nějakou zásadní proměnou v podobě elektráren apod. Nacházíme se v době antropocénu, v době, kdy člověk nejvíce ovlivňuje krajinu a globální ekosystém. Tím víc bychom si měli tyhle poslední ostrůvky divočiny střežit a chránit.

Do Náhlova přicházím kolem 20. hodiny, Petra v Muzeu už se mi bohužel zastihnout nepodařilo, takže se rovnou vydávám autem domů.

Na závěr sem přidávám celou moji trasu a chci také zmínit, že velká část (až na pár výjimek) se dá celkem bez problému absolvovat i na kole.

Pokud by si někdo z Vás chtěl nastudovat informace ohledně plánovaného vybudování větrného parku u Náhlova, můžete si přečíst tuto zprávu a případně se do 16. srpna k této problematice vyjádřit na Liberecký kraj.

Pro ty, které to zajímá a rádi se pohrabou v gear listech, tak přidávám úplně na konec i svůj kompletní seznam vybavení. Musím upozornit, že velká část věcí mi slouží dlouhá léta a dávno už se ani neprodávají — proto se nedivte, že na řadu z nich už nikde na e-shopu nenarazíte.

Pro historiky a různé badatele mohou být určitě užitečné stránky o zaniklých obcí nebo Geoparku Ralsko, které doporučuji navštívit.

Foto a text: © Václav Malinský