Uvažovali jste někdy nad tím, jak přistupujete k rizikům spojeným s pobytem a pohybem v přírodě a jaká je vaše tolerance k nim? Nebo jste se nad rizikem nikdy nepozastavili?

Přestože téma hodnocení rizika není ve světě trekingu nijak rozšířené, na vážnějších cestách v odlehlých krajích je vnímání rizik celkem zásadní schopnost pro bezpečný průběh cesty.

Co si představit pod pojmem hodnocení rizika a jak k němu přistupovat?

V první řadě si pojďme definovat, co je riziko:

Riziko je kombinace pravděpodobnosti, že dojde k události s negativním dopadem (zranění, poškození), a míry následků, pokud se tak skutečně stane.

Co je hodnocení rizik?

Hodnocení rizik je proces, při kterém identifikujete, co se může pokazit, jak závažné to může být a jaká opatření můžete zavést, abyste riziko snížili na přijatelnou úroveň.

Rizika si tak můžete snadno posoudit položením následujících otázek:

Míra rizika záleží na třech faktorech:

  1. Nebezpečí – zejména environmentální podmínky, které nedokážeme ovlivnit, jako jsou terén a počasí: bouřky, nestabilní svahy, lavinový terén, rozvodněné toky, uvolněné kameny, stromy, vítr, ale i zvířata atd.
  2. Expozice – do jaké míry se nebezpečí vystavím.
  3. Zranitelnost – jaká je pravděpodobnost, že vystavení se danému nebezpečí na mě bude mít škodlivé následky.

Tento rámec hodnocení je nejužitečnější během plánování v širším pohledu. S ohledem na pravděpodobné nebezpečí se rozhoduji, kudy jít a co s sebou vzít.

Vlastní zkušenosti s hodnocením rizika

S tímto přístupem k hodnocení rizika jsem se poprvé setkal díky packraftingu. Při pádlování na divoké vodě je správné vyhodnocení rizika kriticky důležité a děje se to několikrát za den. Když už jsem v pohybu, zúžím většinou hodnocení rizika na dva body: jak vysoká je pravděpodobnost a jaké hrozí následky. Expozice může v tomto kontextu fungovat jako vypínač – mám na výběr, jestli se danému nebezpečí vystavím, nebo ne.

Následně jsem si uvažování o riziku přenesl i na lyžařské túry a další aktivity. V zásadě jde o způsob uvažování a ne o danou disciplínu. Faktem je, že od doby, co jsem se začal aktivně zajímat a řešit řízení rizika na svých cestách, už moc neoplývám akčními historkami o nebezpečí, utrpení a přežití. Tyhle věci se mi už nedějí. Prostě jen jdu, reaguji na vzniklé situace a pokračuji dál.

Jak vypadá hodnocení rizika v praxi?

Nemusíme chodit daleko – zůstaneme v České republice, klidně na Stezce Českem. Připravujete se na brzkou jarní túru přes Krkonoše. Jaká je pravděpodobnost, že se na chodnících setkáte se zhutněným firnovým sněhem? Vysoká. Jaká je pravděpodobnost, že budou sněhové plochy pokryté ledem? Pokud předpověď slibuje teplé počasí přes den a přízemní mráz v noci, pak také vysoká. Snížíte velmi pravděpodobné riziko zranění na ledu tím, že si přibalíte nesmeky, nebo budete doufat, že to nějak půjde a snad se nic nestane?

Pojďme dál: chystáte se na trek někde v jižních Alpách. Jaká je pravděpodobnost, že v daném úseku bude problém s doplněním vody? Jaké jsou varianty, pokud tento problém opravdu nastane? Co mohu udělat pro to, abych problémům předešel? Dehydrovaný člověk bývá dezorientovaný, ztrácí koncentraci a častěji dělá hloupé chyby, které vedou ke zranění.

Závěr

Správný přístup k hodnocení rizika není o tom připravit se na všechny teoretické problémy. Proto pracujeme s pravděpodobností, která může být velmi nízká i velmi vysoká. Dělat informovaná rozhodnutí přece patří k základním principům ultralightu!

Důležité je pochopit, že riziko v outdooru neroste lineárně. Nepřidává se po malých, rovnoměrných krocích. Spíše roste kumulativně a nepředvídatelně – dvě malé chyby nemusí znamenat dvojnásobné riziko, ale desetinásobné. To, že si neaktualizujete před startem předpověď počasí a nevezmete nepromokavé oblečení, může během odpoledního deště znamenat zásadní ohrožení zdraví…

Ivan Mitrus je naším dlouholetým ambasadorem a kamarádem. Vyhledává méně populární a náročné trasy, které skýtají opravdové výzvy. Zastihnout Ivana doma není jednoduché, takže jsme využili této vzácné příležitosti a po Ivanově návratu z Greater Patagonian Trailu pro vás připravili tento rozhovor.

Ahoj Ivane, celkem dobře si pamatuju, když jsi poprvé přišel k nám do prodejny, tenkrát ještě s mamkou, jako mladý kluk, který se chystá na první velkou cestu a řešili jsme kompletní výbavu na E1. Od té doby jsi ušel dlouhou cestu. Doslova. Máš představu, kolik kilometrů máš od té doby v nohách?

Ahoj! Od té doby se toho změnilo celkem dost. O ultralightu jsem se dozvěděl v rámci přípravy na přechod Evropy právě od mamky, která můj „výlet“ nesla docela těžce, tak se rozhodla přípravám věnovat se mnou. E1 bylo vlastně takové hledání životní cesty, kterou jsem nakonec našel právě v dálkových trecích s lehkým batohem na zádech. Začal jsem se o chození nalehko zajímat a teď se snažím mít přehled o nejaktuálnějších trendech ve světě ultralightu. Po pěti letech mám za sebou dva dlouhé treky (8700 km a 7000 km), ke kterým občas přidám nějaký kratší, maximálně týdenní výlet. Nachozené kilometry nepočítám, ale myslím, že by to mohlo být okolo 16 500 km.

V minulém roce jsi podnikl skutečně epickou cestu. Náš rozhovor se bude týkat převážně Greater Patagonian Trailu, ale tvá trasa byla podstatně delší. Jak se vůbec zrodila myšlenka na přechod celého Chile? Co tě tam táhlo?

Nápad na takovou cestu nevznikal pouze v mé hlavě. Před pár lety jsme s parťáky Danem a Kubojem přecházeli Nízké Tatry a první myšlenka na přechod Patagonie se zrodila právě tam. Při přechodu španělské Sierra Nevady jsme se s Kubojem rozhodli, že Chile zkusíme přejít celé, a to od severu k jihu. A proč právě Chile? Hlavním důvodem je především rozmanitost téhle jihoamerické země. První část měla vést pod šestitisícovými vulkány (nakonec jsem se kvůli bezpečnosti rozhodl pro západnější variantu blíže pobřeží, kde je více možností dozásobení). Po poušti Atacama a pobřeží Pacifiku následovaly první hory a chilský matorral, což jsou vlastně středomořské lesy a křoviny. Na jih od Santiaga de Chile jsme se propadali do sopečného prachu obklopeni vulkanickou krajinou. Později tuhle krajinu dokreslily prastaré blahočety, které se od dob dinosaurů v podstatě vůbec nezměnily. Další velkou změnou byl příchod do valdivijských deštných lesů, které jsou mnohdy velice těžce prostupné a díky mechu, liánám a různě pokřiveným stromům měly až mystickou atmosféru. V závěrečné části nás obklopily mohutné ledovce a špičaté štíty hor, které si většina lidí představí, když se řekne Patagonie. Tak tomu říkám pestrost, kterou by člověk těžko hledal kdekoliv jinde na světě.

První část cesty jsi plánoval jak? Ta nevedla po žádném oficiálním trailu, že?

Ne, na severu Chile žádné traily nejsou. Rozprostírá se tam druhá nejsušší poušť na naší planetě a přípravy vyžadovaly dlouhé hodiny strávené nad satelitními mapami. Zhruba jsem si tak cestu vytyčil dopředu, ale jak to tak bývá, ne vždy lze všechno projít tak, jak si to člověk naplánuje, takže jsem musel být flexibilní a své plány měnit v průběhu cesty. Důležité bylo jednou za čas protnout nějaké osídlení, protože na sladkou vodu jinde nenarazíš.

Ze čtení tvého blogu je patrné, že jsi prožíval silné spojení s přírodou. Dokázal bys ten pocit trochu popsat?

Pokusím se. Po dnech, týdnech či měsících strávených chůzí přírodou s batohem na zádech člověku mizí ze života problémy, které jsou denním chlebem v „běžném“ životě. Jediné, co musí řešit, je dostatek vody, jídla, najít místo na spaní, zůstat v suchu, teple a v bezpečí před riziky, kterých je v divočině poměrně dost. Když jsem se nad tím zamyslel poprvé, došlo mi, že jsou to přesně ty starosti, které musí řešit divoká zvířata. Tenhle pocit se dostavoval poměrně často a je to jeden z mnoha důvodů, proč na dlouhé traily vůbec vyrážím. Jediné, co nás od zvířat na trailu odlišuje, je fakt, že díky špičkovému vybavení je dosažení těchto základních potřeb mnohem snazší. To vše samozřejmě umocňuje i charakter krajiny, kterou právě procházíme.

Jeden ze zásadních pilířů tvé cesty muselo být zásobování, protože jsi se pohyboval v rozlehlé a opuštěné krajině. Měl jsi předem stanovenou taktiku, nebo jsi se přizpůsobil možnostem až na trase?

Před cestou jsem si do mapy poznačil místa, kde by mělo být možné se dozásobit, a protnutím těchto bodů vznikl hrubý náčrt mé trasy. Párkrát jsem však narazil na kiosek, který nebyl označený v žádné mapě. Co se stravy týče, musel jsem se naučit, jaké potraviny s dostatkem nutričních hodnot jsou zde dostupné. A protože jsou mnohdy dost odlišné od těch evropských, člověk tak částečně pozná i místní kuchyni. Určitě to vyžaduje určitou otevřenost a odbourat strach, který nám brání zkoušet nové věci. V některých kioscích byly dostupné pouze čínské polévky, sycené nápoje a pár konzerv makrel či tuňáků. Jídelníček tak mnohdy nebyl příliš pestrý, v tak odlehlých oblastech to tak ale chodí a člověk to buďto přijme, nebo se na taková místa nikdy nepodívá.

Co je GPT?

Mohl bych citovat manuál, který je určený pro ty, kteří se na Greater Patagonian Trail chtějí vydat. Zkusím to ale vlastními slovy. Jde o projekt Jana Dudecka – Němce, který do Chile poprvé zavítal pracovně, po pár kratších trecích si ale tuhle zemi naprosto zamiloval a vrací se do ní opakovaně. Jeho nápad najít variantu, jak lze Patagonii projít celou, začal realizovat nejprve nad satelitními snímky, později tyto teoretické možnosti začal testovat v praxi. Některé varianty se ukázaly být slepou uličkou, jiné se osvědčily a zanesl je do svých soukromých souborů. Začala tak vznikat síť cest, která má v současné chvíli přes 30 000 km a mezi kterými si může hiker vybrat. Některé varianty však ještě nebyly ověřeny a ten, kdo se na ně vydá, tak může pomoci s jejich ověřením. Trasa není nijak značená ani udržovaná, takže to není trail v tom stylu, jak známe z Evropy nebo třeba ze Spojených států. Využívá především stezky vyšlapané dobytkem, zvěří či místními kovboji na koních a často se stezka ztrácí úplně. Běžnou součástí je i brodění divokých horských řek, což vyžaduje také určitou přípravu a správné provedení. Kromě pěších variant existují i varianty pro packraft, což může také přinést zase trošku jiný pohled na místní přírodu.

První část cesty jsi byl sám a druhou jste šli ve třech, to musela být obrovská změna jak v dynamice, tak psychice. Já osobně preferuji solo cesty. Byl pro tebe přechod do skupiny vítanou změnou, nebo jsi se s tím chvíli srovnával?

Byl to znatelný rozdíl. Já si solo cesty také nesmírně užívám, protože i když jde člověk sám, o kontakt s lidmi není většinou nouze. Každopádně mám ve svém životě lidi (ať je to rodina či přátelé), se kterými trávím čas opravdu rád. Mezi ně patří i Kuba s Danem, takže byla radost je přivítat v Jižní Americe. Když chce člověk chodit ve více lidech a vyhnout se nějaké ponorce, vyžaduje to ochotu přistoupit na kompromisy a bavit se o všech svých potřebách otevřeně. V opačném případě pak může dojít k nepochopení a následnému konfliktu. Mám to štěstí, že mí parťáci jsou na stejné vlně jako já a spoustu věcí vnímáme podobně. Jsem přesvědčen o tom, že otevřená komunikace a nelpění na svém mě v mnoha ohledech naučilo lépe fungovat ve společnosti a často přivedlo do míst a situací, do kterých bych se v případě solo cesty nedostal. Chůze s kamarády je pro mě tedy rozhodně obohacující a plná bezprostředního sdílení emocí. Obojí má své pro a proti a je pro mě důležité najít balanc mezi oběma druhy cestování.

Jak jste se udrželi na trailu? Zmínil si, že trasa není nijak značená a jedná se spíš o zamýšlený směr, který má navíc spoustu odboček.

Měli jsme k dispozici datové soubory, ve kterých je označena celá síť tras GPT včetně důležitých bodů. Aby se člověk k mapovým podkladům vůbec dostal, musí Jana osobně kontaktovat, slíbit, že nebude soubory dále šířit a že se bude na inovaci tohoto projektu podílet svými poznatky a zkušenostmi. Nově jsme pro navigaci používali mobilní aplikace Gaia a Locus Maps, ve kterých jdou tyto soubory zobrazit. Jako backup jsem si základní trasu nahrál do hodinek a chvíli jsem šel dokonce s GPSkou. Určitě to vyžaduje určitou orientaci v terénu, díky které lze předejít nepříjemnostem. Ty můžou být v tak odlehlých oblastech fatální. Šli jsme ale ve třech, tím se snížilo riziko nějakého bloudění na minimum. Pro jednotlivé varianty a odbočky jsme se rozhodovali na základě časových možností a taky atraktivity.

Narazili jste na trase na nějaký zádrhel, se kterým jste opravdu nepočítali?

Pár jich bylo. Hned na začátku jsem musel řešit vstup do Chile z Peru, který v nejsevernějším bodě Chile není možný. Musel jsem jet stovky kilometrů do Bolívie pro razítko a vstoupit právě z bolivijské strany.

Další velký problém nastal po příletu mých parťáků, kteří z Evropy dorazili bez batohů. Ty zůstaly kvůli chybě aerolinky v Evropě, a když o několik dní později dorazily, byly i přes silnou ochranu poničeny. To přineslo neplánované zdržení.

Mezi další komplikace patří například Danův poraněný nárt nebo téměř týdenní čekání na loď přes jezero a balíček s vybavením. Časovou rezervu jsme sice měli, ale právě kvůli těmto komplikacím prakticky zmizela.

Na takto dlouhé cestě není nouze o setkání a kontakt s místními. Z těchto okamžiků musíš mít stovky historek. Ale mě zajímá, jestli jste se setkali s tím, že místní lidé už nějaké hikery potkávají a vědí, že nějaký GPT trail existuje a hikerů s batohem budou potkávat asi čím dál víc.

Když nepočítám vzácné setkání s jinými hikery GPT, tak jsme název tohoto trailu zaslechli snad jen jednou, a to od strážce národního parku. Ten se nás ptal, jestli jdeme právě GPT. Jeden z nejhezčích zážitků bylo vánoční pozvání od pána, který nám dal klíče od svého domu, řekl nám, kde bydlí, a prý tam na něj máme počkat, vzít si v lednici, na co budeme mít chuť a pořádně si odpočinout. Nakonec nás u sebe i ubytoval. Podobným způsobem prý pohostil i spoustu jiných hikerů, a protože vlastní i malý krámek se základními potravinami, který se snaží vybavit i hikerskými potřebami (např. plynové kartuše), tak jsme pro něj i zdrojem obživy.

Občas jsme od místních slyšeli o lidech, kteří podnikli podobnou cestu, takže se s jinými GPT hikery určitě setkali. Přesto trailu chybí jakékoliv zázemí a díky tomu si setkání s místními zachovává jistou autenticitu. Přesně takové traily vyhledávám nejraději.

Takže to vypadá, že GPT je skutečně na vzestupu? Docela mě zajímají ti další hikeři, které jste potkali. Bavili jste se o tom, co předcházelo jejich startu na GPT. Vzhledem k náročnosti a odlehlosti trasy to není a myslím, že dlouho nebude mainstreamová záležitost.

GPT je svým charakterem tak specifický, že láká pouze určitý druh lidí. Jsou to milovníci náročného terénu, odlehlých oblastí a také odlišných kultur. S těmi pár lidmi, kteří také vyrazili na GPT, jsme řešili spíš jednotlivé sekce samotného trailu. Vždy šlo ale o hikery s bohatými zkušenostmi z jiných evropských nebo amerických trailů. Ti, co však očekávají podobný komfort v podobě značených a upravovaných stezek, můžou být zklamaní. Například na konci koňské stezky s názvem Ruta de los Pioneros (stezka Pionýrů), která před postavením slavné silnice Carretera Austral spojovala městečko Chile Chico a vesnici Villa O’Higgins, jsme se dali do řeči s americkou trekařkou, která následně svůj zážitek ze stezky pionýrů popsala jako hrůza a děs. Její negativní zkušenost způsobilo bláto, časté brody řek a neznačený zarostlý trail, který se ti při chvilce nepozornosti ztratí neznámo kam. Naopak pro nás to byla jedna z nejkrásnějších sekcí, protože stezku lemují ledovce, strmé svahy hor a průzračná horská jezera a terén nebyl nikterak náročnější než zbytek patagonského trailu. GPT má k mainstreamu hodně daleko a věřím, že to tak ještě minimálně několik let zůstane.

Na cestě jste byli dlouho, tuším, že 5 měsíců a počasí v Patagonii je svérázné, měnící se roční období jste řešili cestou?

Musím říct, že na počasí jsme měli ohromné štěstí. Deštivé dny bychom spočítali na prstech jedné ruky a klesající teploty na jihu Patagonie jsem vyřešil teplejším spacákem, protože dobrý spánek je pro správné fungování těla na trailu rozhodující. Nesmeky, které jsme využili při pohybu po zbytcích sněhu na začátku GPT, v závěru jsme je zase mohli odložit. Zhruba dva týdny před koncem cesty nás zastihla sněhová bouře a museli jsme se brodit čerstvým prašanem. To byla jedna z nejkritičtějších situací, do které jsme se kvůli počasí dostali. Důležité pro nás bylo zůstat v pohybu, tudíž alespoň trochu v teple a dostat se do nižších poloh, kde po sněhu nebylo ani památky. To se naštěstí povedlo a když opomenu příliv a odliv v cílové rovince, závěr už byl brnkačka :).

Do jakých nadmořských výšek trail šplhá? Řešili jste nutnost nějakého vybavení do vysokých hor?

Nejvyšší bod GPT (cca 3200 m n. m.) jsme protnuli hned v prvním týdnu. V listopadu zde bylo ještě poměrně dost sněhu, takže nesmeky přišly vhod a i v mnoha situacích poté jsme za ně byli opravdu vděční. Když bylo potřeba, použili jsme trekové hole místo cepínu, žádné jiné vybavení ale nebylo potřeba.

Z tvých fotek mě asi nejvíc zasáhla fotka lidské lebky někde v poušti. Můžeš mi k té fotce něco říct?

Na dvě lidské lebky jsem narazil u pobřeží Pacifiku. Ležely spolu s dalšími lidskými ostatky asi 200 metrů od oceánu. Dost mě to zarazilo a upřímně jsem nevěděl, jak v takové chvíli reagovat. V chatrčích na pobřeží žili sběrači mořských řas, kteří o ostatcích museli vědět. Nechtěl jsem tedy vzbuzovat žádný velký rozruch a pokračoval dál svým směrem. Až později jsem se dozvěděl od místního kluka, kterému jsem o svém nálezu řekl, že v této části Chile je naprosto běžné, že domorodci pohřbívají své příbuzné na místě, kde žili. Nebe nad pobřežím se jen hemží mrchožravými ptáky, kteří lidské kosti dostaly na povrch. Doufám, že se chlapec nemýlil. Původ ostatků v kriminální činnosti jsem si raději vůbec nepřipouštěl.

Kde se vzala přezdívka Mokráč?

Přezdívka „Mokráč“ vznikla na již zmíněném přechodu Nízkých Tater a v naší hikerské partě mi málokdo řekne jinak. Hikeři dlouhých amerických trailů mají tzv. trail name a taková přezdívka se nevyhnula ani mně. Vymyslel ji Kuboj a vychází ze skutečnosti, že se na treku často namočím, ať už úmyslně, nebo nedopatřením.

Kolikrát jsi se tedy zvládnul namočit během GPT?

Určitě si vzpomenu na několik nepovedených skoků přes vodní toky, těch ale nebylo o moc víc než v případě kluků. Nejvíce jsem ale dostál svého jména ještě na Atacamě, kde jsem nesl zásobu vody na více dní v batohu. Vak s vodou začal v batohu protékat a namočil můj vstupní doklad do země, který musí mít každý turista u sebe.

Nemohu si odpustit otázku na vybavení, protože terén, ve kterém jsi se pohyboval, byl doslova devastační. Prach, písek, popel a vlhké horské pralesy, to je opravdu likvidační kombinace. Zvládla tvoje ultralight výbava celou cestu?

Je to tak, vybavení dostalo pořádně zabrat. Povedlo se mi zlikvidovat sedm párů bot Altra Lone Peak 8 a několik párů ponožek Darn Tough, což bylo zapříčiněno především častým broděním řek a následnou chůzí sopečným prachem nebo jiným nepříjemným terénem. Nedokážu si představit jít bez návleků na boty, ty byly naprosto zásadní. Trička i košile se časem prodřely, trekové hole zase nezvládly některé z našich nemotorných pádů. Nicméně bych chtěl vyzdvihnout batoh. Gossamer Gear Silverback 65l byl se mnou od začátku na nejsevernějším bodě Chile až po konec na Cabo Froward. Jako jediný z našich batohů prošel celé GPT, a to měl za sebou na počátku už přes 3000 km. Známky opotřebení jsou nepřehlédnutelné, nicméně si tenhle kus vybavení zaslouží můj obdiv.

Co bys poradil dalším hikerům? Zkus vybrat 5 věcí, na které je třeba se připravit.

Nerad lidem kážu, jak by se něco mělo dělat, ale zkusím vybrat pár věcí, díky kterým si dokážu i hodně dlouhý trek užít já. Třeba to někomu pomůže.

  1. Ujasni si, proč vůbec na trek vyrážíš. Někdo vezme batoh na záda, aby utekl z krysího závodu, ve kterém se necítí dostatečně šťastný, jiného nabíjí ty momenty na úzkém hřebeni při západu slunce, kdy se ti ruce začnou samy od sebe zvedat k obloze, slyšíš tlukot vlastního srdce a prožíváš naplno přítomný okamžik. Někdo si rád dá pořádně do těla a pak si po ulehnutí do spacáku užívá tu příjemnou bolest nohou a únavu, jiný dokáže půl dne sedět na skále a dívat se do kraje bez větších ambicí na ušlou vzdálenost. Jakákoliv z těchto možností je pro tebe správná, pokud ti přináší radost a potěšení. Dálkové treky by neměly být honba za prvenstvím, a pokud máš potřebu na dlouhém trailu někoho překonávat, měl bys to být především ty sám.
  2. Zamysli se nad obsahem svého batohu. Lehký batoh ti sice umožní si dlouhý trek o něco víc užít, nic by se ale nemělo přehánět. Nejdůležitější je znát dobře svou výbavu a vědět, že se na ní můžeš spolehnout. Charakter trailu by měl také z velké části určovat, co si s sebou zabalíš. Rozhodně nikdy nenechávej doma lékárničku, zároveň bys ale měl znát její obsah a jak se používá. Doufám, že pro pravidelné čtenáře webu Nalehko.cz to ale nejsou žádné novinky.
  3. Nepodceňuj přípravu. Měl bys vědět, jaký tě čeká terén či počasí, jaká pravidla v dané lokalitě platí nebo jakým způsobem je trail značený. Je také dobré si být vědom toho, že mohou nastat i krizové situace a vědět, jak správně zareagovat, jakmile nastanou.
  4. Jsi tu jen hostem. Když cestuješ do jiných zemí, musíš respektovat nejen místní zákony, ale i kulturu a zvyklosti místních obyvatel. Na škodu není ani základní znalost jazyka. A nemusí se to týkat jen zemí. I v přírodě jsme jen hosty a měli bychom se chovat tak, abychom místní obyvatele nerušili od běžného života. K takovému chování samozřejmě patří i zásady leave no trace. A nezapomeň respektovat i ostatní hikery!
  5. Nepřeceňuj své síly. Buď si vědom svých schopností. Není ostuda se otočit a zvolit jinou cestu nebo svůj záměr odložit na jindy. Také jsem už párkrát musel přehodnotit situaci, otočit se a zkrátka pokus vzdát. Tedy prozatím. Měl jsem to štěstí, že jsem se na ono místo mohl vrátit a dovést svůj záměr ke zdárnému konci. Jsou chvíle, kdy musí jít ego stranou, protože těch, kteří to nedovedou, jsou plné hřbitovy.

Skvělé, díky za rozhovor a ať se ti i nadále na cestách daří!

Díky za super otázky! Ať to šlape a budu se těšit na setkání na letošním ročníku NALEHKO festu ve Vratislavicích.

Foto: Ivan Mitrus

IG: https://www.instagram.com/mitrus_zivota/

Blog: https://www.mitruszivota.com

Zkratku R.D.S. určitě znáte z péřového sortimentu Nalehko. R.D.S. se totiž týká výhradně peří a doslovně znamená Resposible Down Standard. Nejedná se o značku, výrobce, dodavatele, ani zpracovatele peří. Responsible Down Standard je mezinárodní certifikace, která zajišťuje, že peří použité ve výrobcích pochází z eticky chovaných zvířat. To znamená:

Záleží na tom?

Pokud máte alespoň nějaké etické cítění se zvířaty tak ano. Výrobky z peří splňující R.D.S. jsou zpravidla dražší než ty bez certifikace, to je pravda. Ovšem skrytou daň a cenu za levné peří zaplatí ta zvířata. Pokud je bunda, spacák nebo rukavice označena logem R.D.S., znamená to, že celý řetězec výroby byl auditován a splňuje všechna náročná pravidla certifikace. Také to znamená, že 100% peří splňuje certifikaci, protože peří ve výrobcích nelze míchat s necertifikovaným. R.D.S. tak představuje férový přístup, nejen k zákazníkovi, ale i ke zvířatům.

R.D.S. audit

1. Dohled nad celým řetězcem

2. Neohlášené kontroly

3. Kontroly na farmách

4. Kontroly zpracování peří

5. Certifikace

Trochu toho cestovatelského smrádku nás bude na trecích vždycky doprovázet. Ovšem v závislosti na tom, jak často se dostaneme k solidním vodním zdrojům, může být rozdíl mezi přirozenou patinou dobrodruha a dojmem, že nás právě rozmrazili z tisíciletého permafrostu, celkem zásadní.

Přitom pár drobností a dobrých návyků může radikálně ovlivnit nejen to, jak se cítíme fyzicky, ale i psychicky. V neposlední řadě, správná péče o tělo navíc často znamená rozdíl mezi úspěšným dokončením trasy a jejím předčasným ukončením kvůli odřeninám, puchýřům nebo infekcím.

I v místech kde je velká nouze o vodu a koupel v potoce nepřipadá v úvahu, udělá otření třísel, podpaží a krku mokrým ručníkem obrovský rozdíl v tom jak se v noci vyspíme a tím pádem jak regenerujeme, odpočíváme a jak se druhý den psychicky cítíme. 

Snad je patrné, že mám na mysli delší treky v rámci týdnů, protože na víkendovém hiku si vystačíte patrně jen s lopatkou, toaleťákem a kartáčkem na zuby. Ovšem na delších trasách už je potřeba myslet trochu jinak a dobře zvolená hygienická výbava má smysl. 

To vše při zachování principů Leave No Trace, tedy nezanechat po sobě žádnou stopu!!

Hygiena na treku není jen o pohodlí, ale i o zdraví. Dobrá příprava vám ušetří spoustu nepříjemností a umožní soustředit se na to hlavní — radost z cesty.

Hygienická výbava na treky

Toaletní potřeby: 

Osobní hygiena:

Pro holky navíc:

Stojí za zvážení:

Tipy:

Péče o nohy – Pokud si na delších trecích něco zaslouží extra pozornost, jsou to bezpochyby naše nohy, protože na těch to stojí! Každý krok s bolavými chodidly se počítá dvojnásob, proto se vyplatí věnovat jejich hygieně a péči dostatek prostoru. To znamená například: umýt, osušit, namasírovat, promazat regeneračním krémem, ostříhat nehty, apod.

Pračka — pokud potřebujete akutně vyprat, existuje velice funkční trik jak udělat imrovizovanou pračku z drybagu. Stačí vzít větší drybag, nalít do něj teplou vodu s nějakým čistícím prostředkem, přidat špinavé oblečení, pořádně zarolovat a kvrdlat, kvrdlat, kvrdlat… Případně se to dá celé přidělat na batoh a vyrazit na trasu, ale za mě to je spíš k zlosti než užitku.

Vlhčené ubrousky — pokud se rozhodnete používat vlhčené ubrousky, mějte na paměti, že se v přírodě nerozkládají a je nutné je vždy odnést s sebou. To platí i pro jiné hygienické pomůcky (věděli jste, že papírový kapesník se v přírodě rozkládá půl roku?) — Leave No Trace pravidla platí bez výjimky.

Začít v dnešní době vyrábět vlastní outdoorové vybavení, to chce značnou dávku odvahy, vizi a vychozené zkušenosti, které rozhodně hikerské partě z Nalehko nechybí. Trička z jejich produkce s námi již stihly projet několik delších horských akcí, pořádně jsme je vyvětrali a zde přinášíme naše dojmy. Jaké tedy jsou?

Za prvé, Tri-ko je vyrobeno téměř půl na půl v poměru merino vlna a syntetika (55% vlna a 45% polyester), což navazuje na současné a odzkoušené trendy vývoje. Tenká trička z čisté merino vlny jsou sice fajn, ale nikoho z nás, myslím, nebavila jejich krátká životnost a dírky hned po první víkendovce. Po několika měsících intenzivního outdooru Tri-ko stále drží, což beru jako první velké plus.

Díky své konstrukci materiálu se musí tričko nejdříve trochu “zajet” a poté o něm již ani nevíte, je velmi příjemné na tělo. Tričko má perfektní střih, jeho výhodou je, že je dostatečně dlouhé, a spolehlivě tak chrání bederní část. V chladu potom drží dobře i v kalhotech. 

Ani triko s krátkým rukávem ale není vyloženě letní, na to bych určitě chtěl upozornit, na letní vedra se nehodí. Ideálně se v podmínkách podobných těm naším využije od podzimu do jara nebo do chladnějších oblastí. Do horkých dnů, kde v horách dlouhodobě praží silné slunce (Balkán, Střední Asie, Ladakh), doporučuji raději tenkou rychleschnoucí trekovou košili, která více větrá a taky lépe chrání před spálením od sluníčka.

Čím déle máte Tri-ko na sobě, tím se stáváte bližšími přáteli. Při posledním treku v zimním Nepálu jsem tričko nosil dokonce 16 dnů v kuse, po několika dnech se komfort i zápach ustálil na přijatelné úrovni a mohli bychom společně na treku pokračovat ještě mnohem déle. Tohle samozřejmě přijde vhod hlavně v chladnějších podmínkách, kdy není praktické, či vůbec možné si oblečení přeprat přímo v terénu. A velmi to oceníte i u trenclí z řady Nalehko vyrobené ze stejného materiálu, které jsem si také rychle oblíbil na většinu aktivit venku a rychle je zařadil do stálice mé trekařské výbavy.

Nové barevné kombinace vypadají svěže a moderně, vyrobeno v Česku, dáváme s Vendulkou palec nahoru. Tri-ko je držák, který skvěle plní přesně svoji funkci, a navíc za přijatelnou cenu.

Text a foto: Pavel Svoboda

Nalehko merino – úplet našeho merina pochází od italské firmy Pontetorto,  která má téměř 70 letou tradici a v současnosti patří k nejpokročilejším a nejekologičtějším firmám na úplety v Evropě. Úplet tvoří 55 % merino vlny (původem z Jihoafrické republiky splňující všechny R.W.S. standardy) a 45 % polyester. Tyto materiály se skvěle doplňují a navzájem vyrovnávají své slabé stránky. Výsledkem je velmi lehké triko odolávající dlouhodobě zápachu s velmi dobrou mechanickou odolností. Celý úplet je navíc ošetřen antibakteriální úpravou Polygene Stay Fresh. Jedná se o ionty stříbra zapracované do textilie, takže vydrží mnoho pracích cyklů a dlouhodobě brání šíření bakterií a zápachu.

Setesdal je dlouhé údolí a vcelku malé pohoří v jižním Norsku. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Výborně. Není to Rondane, Jotunheimen ani švédská Kungsleden. Přesně odpovídá mému zájmu vyhýbat se masám a hledat méně známé kouty. V těchto zapadlých kopcích většinou nikoho nepotkám – a když ano, bývá to někdo z místních.

Březen obvykle lyžařským túrám v Norsku přeje. Dny jsou dlouhé, teploty snesitelné, sníh většinou stabilní. Ale spoléhat se na to úplně nedá. Letošní zima nestála za moc ani v severních oblastech, a tak nebylo jasné, co nás vlastně čeká. Jediné, co jsme věděli jistě, bylo, že žádné sněhové hody to nebudou – a že se na nás žene teplá fronta.

Zimní výprava se saněmi (neboli pulkami) má spoustu výhod a pár nevýhod. Za prvé – vejde se toho opravdu hodně, což klade velké nároky na sebeovládání ohledně balení(letos jsem nebyl zrovna přísný…). Za druhé – většina zimního vybavení počítá se suchým, mrazivým počasím, ne s deštěm.

Nejraději mám tzv. Polar Bedding Bag – velký obdélníkový vak, kam naskládám pěnovku, nafukovačku, spacák, spací oblečení a připnu to celé navrch saní. Večer hodím vak do stanu a je rozestláno. Ráno zapnu zip, hodím ho zpět na pulku a jdeme dál. Geniální. Jen ne do deště.

První den nás přivítal krásným jarem. Chvílemi bylo až moc teplo. Vyrazili jsme po upravených běžkařských trasách do vyšších poloh a sněhové podmínky se s každým metrem zlepšovaly. V podvečer jsme lyžovali po zhutněném sněhu od skútrů – skoro ideál. Ale stan jsme už stavěli v jemném dešti. Předpověď nelhala.

Mlha, teplo, déšť

Teplo a déšť – kombinace, kterou na zimní túře rozhodně nechceš. Jak jsem zmínil vybavení jako např. Polar Bedding Bag není dělaný do mokra a sníh se za takových podmínek mění v cosi, co připomíná bramborovou kaši. Ale ne tu hladkou, našlehanou, co máme rádi. A jak kloužou lyže a naložené saně v bramborové kaši? Škoda mluvit, to se musí zažít.

Improvizovaný plán na deštivé počasí jsme měli – jen vyžadoval jiný, mnohem méně pohodlný systém balení. Stočili jsme trasu na sever, kde mělo ležet nejvíc sněhu. Vyrazili jsme vzhůru. Déšť, mlha a vítr nás provázely přes sedla, ale hory zůstaly skryté. Na druhé straně nás čekalo zklamání – kamení, lišejníky, sněhu méně než na místě, odkud jsme vyrazili. Sjeli jsme do údolí k jezeru s otevřenou chatou. Led držel, ale na povrchu leželo pět centimetrů vody z tajícího sněhu. Bylo jasné, že tudy dál nepůjdeme. Přitom jsme plánovali dva dny cesty právě po jezerech.

Zůstali jsme na chatě, usušili výbavu a dali si den volna – lyžování bez saní v těchto horách to je sen. Možná jste slyšeli, že norské chaty jsou zdarma. Není to úplně pravda. Některé sruby jsou volně přístupné a free, ale většina dobře vybavených chat pod správou DNT má poplatek – zhruba 1000 Kč za noc. Ten servis se z něčeho platit musí.

Lehké batohy, ranní pevný led, chvilkový návrat radosti. Ale během dne šly teploty zase nahoru a mrholení střídal nepolevující déšť. Rozhodli jsme se vrátit zpět na jih – do oblasti, kde bylo sněhu víc. A když už nic jiného, aspoň budeme blíž k autu.

Cesta se proměnila v tichou soutěž o to, kdo se “nezištně” rozdělí o víc jídla. “Hele, mám tu skvělý pršuto, nechceš?” – “Ne díky, ale mám famózní Goudičku, vem si ji celou!” Ve skutečnosti šlo jen o jediné, pod rouškou štědrosti se zbavit co nejvíc hmotnosti z vlastních saní.

Kaše, kaše, kaše

Přechod dalšího sedla v té mokré břečce byl úmorný. Nemám v oblibě vracet se stejnou trasou. Ale když jsme poprvé vlastně nic neviděli a podruhé to nebylo o nic lepší, hledali jsme správnou cestu jako by jsme tudy šli poprvé. Pršet nepřestávalo a sníh nám začínal doslova mizel pod nohama. Zbývaly nám zásoby na dva dny, ale dávalo to smysl? Zůstat a brodit se tím dál, i když lyžovat se v tom nedalo. Nebo se stáhnout, dokud byl na většině trasy sníh a s největší pravděpodobností nás čekalo jen minimum přenášení?

Dva dny dovolené se budou v létě hodit, takže ano, zvolili jsme ústup. Na trase jsme se pak několikrát přesvědčili, že jsme zvolili správně, protože o dva dny deště déle, bychom se potýkali s několika kilometry cesty bez sněhové pokrývky. Malovali jsme si to jinak, po předchozí výpravě do Norska v dokonalých sněhových podmínkách a krajině zalité sluncem byla laťka hodně vysoko. Ale vyzkoušeli jsme si zas něco jiného a nabrali nové zkušenosti jak dlouhodobě udržovat vybavení v použitelném stavu i když si počasí postaví hlavu.

Pokud vás zimní výpravy lákají více, koukněte na můj článek Jak na zimní treky: Praktické rady

Na našem e-shopu můžete narazit na několik druhů silikonizovaných textilií, jako jsou SilNylon, SilPoly nebo Sil/PU Nylon. Z pravidla se bude jednat o tarpy a stany, protože právě v tomto segmentu nacházejí silikonizované textilie největší uplatnění. Nabízí totiž vynikající poměr odolnosti, nízké hmotnosti a ochrany před nepříznivým počasím.

SilNylon

Se SilNylonem se můžete setkat u většiny tarpů, které nabízíme. Jak název napovídá, jde o textilii tvořenou kombinací silikonu a nylonu. Na ripstop nylon, který je sám o sobě velmi pevný a odolný proti roztržení, se z obou stran nanese vrstva silikonu. Tato vrstva dodává textilii, voděodolnost a zlepšuje její pevnost a pružnost. Vzniká tak velmi lehká a pevná textilie, která našla uplatnění a stálé místo v ultralehkém vybavení. SilNylon je velmi kluzký materiál, a proto se s ním ve výrobě hůře pracuje. Vzhledem k tomu, že na silikonovém zátěru nedrží žádné krycí pásky, švy se zatírají lepidlem na silikonové bázi a v drtivé většině případů zatírání provádí sám uživatel. Jistou nevýhodou SilNylonu je jeho prověšování, když navlhne. Během deštivých nocí tak může být potřeba SilNylonové tarpy dopnout. Naproti tomu jsou SilNylonové tarpy opravdu lehké a skvěle sbalitelné.

SilPoly  

SilPoly se vyrábí stejně jako SilNylon, ale s tím rozdílem, že silikon se nanáší na polyesterovou textilii. Ze SilPoly je vyroben například SMD Lunar Solo. SilPoly má oproti SilNylonu jednu hlavní výhodu – po navlhnutí se neprověšuje. Díky hydrofobní povaze polyesteru mívají SilPoly textilie vyšší vodní sloupec a také vysokou UV odolnost. Na druhou stranu polyester má obecně vyšší hmotnost než nylon a nižší odolnost proti roztržení. Stejně jako u SilNylonu si kvůli silikonovému zátěru zatírá švy lepidlem sám uživatel. Pokud víte, že se budete dlouhodobě pohybovat ve velmi deštivém prostředí s vysokou intenzitou UV záření, bude SilPoly patrně nejlepší volbou.

Sil/PU Nylon

Se Sil/PU Nylonem se můžete setkat na stanech Big Agnes nebo tarpech Gossamer Gear. Výroba Sil/PU Nylonu je složitější a dražší než u SilNylonu nebo SilPoly. Na nylonovou textilii se z vnější strany nanese vrstva silikonu a z vnitřní strany polyuretan. Díky PU zátěru je šití snazší než u Silnylonu a švy se dají přelepit páskou, takže uživateli odpadá nutnost zatírání švů lepidlem, jako je tomu u SilNylonu a SilPoly. Proto je tento materiál oblíbený u ultralehkých stanů tradiční konstrukce, což se ale také vždy projeví i v jejich ceně.

Venku na trailu se může přihodit ledacos. Všichni už jsme to zažili – tu se něco roztrhne, ohne, zlomí. Tedy ne že by se nám to dělo samo od sebe, ale výsledek je stejný. Taky ne každé zatržení o větev vyžaduje okamžitou opravu, ale pokud se třeba pohybujete po delší trase, je lepší řešit opravy dřív než později, kdy už může být příliš pozdě.

Proto je více než vhodné mít dobře vybavenou sadu na opravy a samozřejmě umět si s ní poradit. Protože co si budeme povídat – umění improvizace je klíčem k úspěchu. Sada na opravy se liší v závislosti na druhu výpravy. Jinak vypadá na týdenní lyžařskou túru, úplně jinak na bikepacking a zase jinak na turistiku. Ale existuje pár zcela zásadních a základních věcí, které jsou neměnné pro každou z nich a v podstatě zcela dostačující na každý trek.

5 věcí, které nesmí chybět v žádné sadě na opravy

1. Izolepa

Tohle je naprostý základ. Jakákoliv lepicí páska je lepší než žádná, ale pokud si chcete vybírat, doporučuji nějakou s hustou strukturou nití a dobrým lepidlem, jako je Gorilla, 3M apod. Ideální je namotat pár metrů na trekové hole, případně se mi osvědčilo omotat ji kolem zapalovače nebo nějaké staré plastové kartičky, pokud chcete nosit izolepu schovanou v sadě. Úplně nejlepší je použít obě varianty.

2. Lepidlo Stormsure

Tohle lepidlo už zalepilo řadu karimatek, bot, batohů a všeho možného, na co si jen vzpomenete. Nevýhodou Stormsure je jeho dlouhá doba tvrdnutí, na druhou stranu opravy zalepené Stormsurem jsou trvalé. Případně se dá použít lepidlo SeamGrip +Sil, které funguje podobně, ale je řidší.

3. Šití

S jehlou a nití nemusíte být nejlepší kamarádi, ale pár stehů byste zvládnout měli. Jsou místa a materiály, které izolepou ani záplatou neopravíte. Potřebujete pevnou nylonovou nit nebo režnou. Případně se dá sáhnout do hygieny pro zubní nit, pokud na to máte dost velikou jehlu.

4. Záplaty

V podstatě nejsou nezbytné, protože izolepa zvládne opravdu hodně. Ale protože používám například SilNylonový tarp, mám ve své sadě i SilNylonovou záplatu, která jako jediná na SilNylonu opravdu trvale drží. A vzhledem k tomu, že kus Tuff Tape mě nijak nezatíží, na opravy především péřového a membránového oblečení je nejlepší. Při aplikaci podobných záplat musíte vždy zakulatit rohy, aby se nezačaly brzy odlepovat.

5. Nůž

V podstatě se jedná o věc denní potřeby stejně jako zapalovač, takže bych ho asi do opravné sady zahrnovat nemusel, ale raději pro jistotu. Bez nože, toho moc opravit nezvládneme, takže je lepší na něj nezapomenout. Nemusí to být rovnou „Rambo kudla“, ale pár centimetrů ostrá čepel se kterou si ukrojíte jídlo, přeříznete popruh, zašpičatíte klacek apod.

Co stojí za zvážení

Níže naleznete pár drobností, které jsem po různu viděl u někoho jiného, případně se v čase objevují a zase mizí z mé vlastní sady na opravy.

Lehký a prostorný tarp s integrovanou moskytiérou. To je Six Moon Designs Deschutes Plus, ve kterém jsem na svých trecích naspala už několik měsíců. Proč je mou volbou číslo jedna? Stručně řečeno nabízí dostatek prostoru, spolehlivost i přes svou nízkou hmotnost a obstojí i v těch nejhorších podmínkách. No a dlouze? To se dozvíš v následujících řádcích. 

Všichni známe Big Three = velkou trojku, která zastupuje batoh, spacák a přístřeší – tedy ty nejtěžší kousky vybavení ve tvém gearlistu, na kterých se dá jejich výměnou ušetřit docela dost váhy! Já bych však zavedla ještě jinou trojku, tzv. Comfy Three. Ta by představovala vybavení, na které se zaměřit, aby si člověk trek užil naplno a v co možná největším pohodlí. 

MOJE COMFY THREE

No a na jeden kousek výbavy, který není jen v oficiální Big Three, ale také v mé osobním Comfy Three, se teď společně mrkneme.

TARP SIX MOON DESIGNS DESCHUTES PLUS

Pokud hledáte ultralehký přístřešek na dlouhé treky, bikepacking nebo minimalistické kempování, tak hledání právě skončilo. Sáhněte po SMD Deschutes Plus, což je jednoplášťový přístřešek, který kombinuje nízkou hmotnost, snadnou stavbu a odolnost vůči nepřízni počasí.

1. Hmotnost a skladnost 

Když se mi v roce 2021 tarp dostal poprvé do rukou před mou plánovanou pěší poutí do Istanbulu, tak mě překvapila nejen extrémně nízká hmotnost – samotný přístřešek váží pouhých 460 gramů, ale také sbalitelnost do vaku 30 x 10 cm (když se člověk vynasnaží, tak jej sbalí i do poloviční velikosti). Přitom hned na první dobrou je vidět kvalitní zpracování, což se potvrzuje i na použitých materiálech. Tkanina ze silikonizovaného nylonu je nejen voděodolná, ale taky vzhledem k váze poměrně bytelná. 

2. Konstrukce a odolnost vůči vnějším vlivům

Stavbu přístřešku jsem hned na poprvé zvládla sama i já! A to je o říct (smích). Nepotřebujete žádné speciální tyče, stačí použít jednu trekovou hůl, kterou nastavíte na výšku okolo 125 cm. Tato možnost nastavení délky navíc umožňuje měnit výšku tarpu v závislosti na povětrnostních podmínkách. Náporu větru navíc skvěle odolává zvolená pyramidová konstrukce. K ukotvení pak postačí pouhých 6 kolíků, které z mé zkušenosti nemusí být ani nějakých delších rozměrů, tarp je prostě opravdu dobře navržený.

Jednoplášťová konstrukce ale logicky přináší určité výzvy s kondenzací – nejednou se mi stalo, že mi pršelo na hlavu uvnitř tarpu, ačkoliv venku nespadla ani kapka, ale člověk se zkrátka stále učí. Větrací otvor v horní části a vypnutí přístřešku výše nad zemí (i díky integrované moskytiéře, takže se člověk nebojí hmyzu) pomáhají vlhkost omezit na minimum. Na hlavní vypínací šňůře je navíc prusík s plastovým háčkem, a tak si můžete stříšku nad “předsíňkou” vyhrnout nahoru, nebo stáhnout dolů podle podmínek, abyste dosáhli dobré ventilace. Navíc hlavní vypínací šňůra má utahování uvnitř, a tak si můžete tarp při dešti dovypnout pěkně ze spacáku. Horní větrání by tedy sice mohlo být lepší, ale při správném výběru místa a postavení se dá kondenzaci dobře předejít. Jak bojovat s kondenzací u stanů se můžete dočíst zde.

Já si ještě u konstrukce pochvaluji snadné napnutí tarpu. I když jej člověk nepostaví zcela dokonale, tak stanové kolíky se zachytí za poutko, které lze na konci finálně dotáhnout a celý přístřešek díky tomu zpevnit.

No a to, že se dá vchod krásně rozepnout téměř po celé délce, to už je jen třešnička na dortu v pohodlnosti jak ve vylézání a vlézání, tak při přípravě věcí ke spánku či pozorování západu slunce z pohodlí spacáku. 

POZOR! Tarp je forma přístřešku, jejíž součástí nebývá podlážka a u SMD Deschutes Plus tomu není jinak. Jako náhradu za ní lze využít tyvek. Doporučuji si jej vystřihnout tak, aby přesahoval přes okraj moskytiéry, což pomůže vyvarovat se nezvaným hostům. 

3. Komfort a prostor

Přístřešek nabízí dostatek prostoru pro jednu osobu, včetně batohu. Vnitřní výška okolo 120 cm je dostatečná na pohodlné posazení i převlečení. Pro delší pobyt při špatném počasí může působit trochu stísněně, ale k tomu zkrátka ani neslouží – pomáhá člověku být lehký a rychlý, takže z nějakým nekomfortem je potřeba v takových případech počítat. Prostoru má Deschutes Plus opravdu habaděj, takže můžete uvnitř třeba i sušit věci, když vás to přes den zastihne déšť. Prostor na nohy i hlavu je dobře navržený, ale bohužel poslouží pro jedince cca do 190 cm, poté je lepší sáhnout po jiných variantách tarpů. 

Integrovaná moskytiéra na spodní části dveří je pro mě takový malý velký zázrak, který mě chrání proti otravnému hmyzu a zároveň umožňuje lepší cirkulaci vzduchu. Jakože těch 80 g za to opravdu stojí! Navíc tím, že je dlouhá, tak také umožňuje hezky pracovat s výškou tarpu a o tuto výhodu člověk nepřijde. 

Můj TIP = tyvek si dám tak, aby přesahoval přes moskytiéru a na různá místa po obvody rozmístím vybavení a tím nejenže tarp zatížím, a ještě trochu zlepším jeho stabilitu, ale navíc eliminuji prostor, kudy by se mohl dovnitř dostat krvelačný hmyz. 

4. Seznámení se se svým vybavením 

Pozor! Tarp nemá zalepené švy! Stejně jako u ostatních ultralight stanů a tarpů to musíte udělat sami. K tarpům, které jsou vyrobeny ze silikonizovaného nylonu si můžete dokoupit toto lepidlo nebo si můžete namíchat vlastní směs dle tohoto návodu. Je to možná otrava, ale aspoň si zkusíte stan postavit a při přelepování se s ním seznámíte. Pokud je to pro vás nepřekonatelný problém, tak nejste na ultralehké pojetí připravení a svoje vybavení hledejte v jiné kategorii… Ultralight je o tom, že znám svoje vybavení i jeho limity a podle toho se k němu chovám a starám se o něj. Odměnou je mi lehoučký batoh, se kterým je radost se celé dny prohánět po horách!

Zatírání švů na tarpu pro vás v Nalehko i natočili:

SHRNUTÍ 

SMD Deschutes Plus je skvělý jednoplášťový přístřešek pro všechny, kdo hledají co nejnižší hmotnost a skladnost bez kompromisů v odolnosti. Je ideální pro ultralight treky, bikepacking nebo sólo výlety.

Klady:

Zápory:

Pokud jste ochotni přijmout drobná omezení spojená s jednoplášťovou konstrukcí, SMD Deschutes Plus vás podle mě rozhodně nezklame. Tento přístřešek kombinuje minimalistický design s funkčností, kterou oceníte na každém kroku svého trailu!

Text a foto: Nicolette Havlová