aneb Malé bezvýznamné vítězství nad workholismem
Označil bych se za aktivního jedince. Mám za sebou pár zajímavých výletů na horách, ostrovech i oceánu. Ale v poslední době bylo vše nějak na levačku. Moc práce, spousta nedodělků doma, potřeba zajistit se na důchod. Psychicky jsem byl rozhozený tak, že jsem 2023 ani žádný pořádný výlet nebyl schopen vymyslet, natož naplánovat, natož odjet. Klasik kdysi řekl „Chlap je vyřízený, když mu začne vonět práce a smrdět ženská“. V mém případě „smrdět hory“. Došlo mi, že s tím musím začít něco dělat.

Třítýdenní dovolenou 2024 jsem nahlásil, ale plány zase žádné. Naštěstí moje Jituška prohlásila, že už jsem ji dlouho nevzal do Alp. Tak jsme vyrazili do Totes Gebirge (Mrtvých Hor). Na parkoviště u Habernau v Almtal je to z Olomouce autem něco málo přes tři a půl hodiny. Pro workholicky rozhozeného jedince tak akorát.
Přibližně o půl třetí odpoledne jsme vyrazili směrem k Welser Hütte. Nejdříve kus po asfaltu do mírného kopce k Altalerhaus, po rovince k údolní stanici a pak to začalo. Poctivý krpál občas s dráty a žebříky. A podvečerním sluncem v zádech. Začal nás trochu tlačit čas, tak jsem Jitušce občas poponesl batoh. Na chatu jsme dorazili půlhodinku před setměním. První dotaz chataře byl „Máte rezervaci?“. Asi nové pořádky. Byli tam kromě nás jen další dva hosté. Byli jsme ubytováni, ale museli jsme si vyslechnout přátelské doporučení týkající se „povinné rezervace platící na všech chatách v Totes Gebirge“. V Mrtvých horách jsme strávili další tři dny, přešli je tam a zpět, jednou přespali v kempu u Grundlsee, další noc jsme zvládli rezervaci na Albert Appel Haus. Jen tak pro pořádek musím konstatovat, že ceny na Welzer byly mnohem poctivější.


Čtvrtou noc jsme přespali v autě a následoval půlden opalování a koupání na pláži u Almsee. Odpoledne jsem zredukoval výbavu, přebalil do menšího batohu (viz recenze) a odeslal manželku domů.
Co s načatou dovolenou? V Lienzu mám kamaráda, tak bych mohl zajít za ním. A když už budu na jihu, tak to můžu vzít do Kärnských Alp a na východ. To mi přišlo jako dobrý nápad. Začít jsem musel ještě jedním přechodem přes Mrtvé Hory. Vzal jsem to spodem přes Offensee a pak nahoru na Rinnerhütte. Cesta hezká, ale lidé nehodní. V hospodě u pláže na Offensee jsem si dal pivo. Měli plno, kšeft dobrý, ale měli potřebu ještě vydělávat i na kohoutkové vodě i na lidských exkrementech. Na Rinnerhütte bylo ještě hůř. Divná chata. Všichni hosté byli vyhnáni ven a u stolu se hůlkami nacpával asijský pár, ze kterého se vyklubali provozovatelé. Blahosklonně dovolili jedné holčině, aby mi překládala, anglicky neuměli. A pak mne vykopli. Rezervaci jsem neměl a neubytovali mne ani na podlaze. Tarp vedle chaty mi zakázali postavit. Půl hodiny před setměním. Tak jsem kus popošel a při soumraku našel plácek vedle stezky. Nebyl ideální, na šikmé ploše to trochu klouzalo, ale vyspal jsem se.
V šest ráno mne probudili procházející zoufalci s tím, že do hodiny tady bude Armagedon. Tak jsem rychle sbalil, po studené večeři do sebe hodil studenou snídani a zamířil dolů k Altausee, aby mne to nechytilo na kopcích. Nakonec ani nekáplo a v jezeře jsem se i vykoupal. Do večera to byla už jen údolní turistika směrem k masivu Dachsteinu. Než se počasí zkazilo, zvládnul jsem i pivo v lázních na okraji Bad Aussee. V údolí řeky Traun se moc ubytování nenajde. Poprchávalo. Větší průtrž mne naštěstí zastihla až u Schutzhütte Koppental. Je to zájezdní hospůdka bez ubytování. A byla už zavřená. Nikde nikdo. Uvařil jsem si hrachový eintopf a ustlal si pod stolem na nepříliš kryté předzahrádce. Foukalo správným směrem, tak jsem se v suchu vyspal do růžova.

Ráno nepršelo, ale všude se válela mlha a celkově bylo dost sychravo. Posnídal jsem v Obertraunu a přes masiv Dachsteinu zamířil do Schladmingu. Ten den to rozhodně na dobývání vrcholů nebylo. Obešel jsem Hoher Dachstein a opět za večerního mrholení dorazil na Guttenbeghaus hrdě se vyjímající vedle hory Sinabell na krásném místě nad Ramsau am Dachstein. „Přivítán“ jsem byl dosti nevychovanou paní domácí. Vyslechl jsem si několikaminutovou litanii na téma, „co jsem to za hovado, že si dovolím přijít bez rezervace“. Německy, pak anglicky a nakonec i česky. Bylo jedno, že na lagru měli volno a já coby člen Alpenvereinu mám přednostní právo na ubytování. Zamindrákovaná Češka se evidentně dobře provdala za rakouského provozovatele a teď machrovala urážejíc své krajany. Kdyby venku nepršelo, šel bych dál. I její manžel je morous, to se ukázalo při ranním placení. Ukázal na cedulku s německým nápisem, že se platí večer. Já si jí večer nevšimnul. Vychutnával si mně, až jsem musel naznačit odchod bez placení, aby mne zkasíroval. A jídlo tam nebylo taky nic moc. Ne zrovna zlodějina, ale dost málo muziky za hodně peněz.

Byl jsem rád, že jsem pryč. Běžel jsem dolů a paprsky ranního slunce mi rozehřívaly duši do veselejších tónů. Kolem potoka s vodními mlýnky jsem dorazil do Kulmu, kde zrovna zastavoval autobus. Neváhal jsem ani vteřinu, popoběhnul, naskočil a svezl se do Schladmingu.
Po větší svačince u Unimarktu jsem krkolomnou zkratkou zamířil do Obertalu. Bohužel až dost pozdě jsem narazil na cedule se zákazem vstupu kvůli polomu a devastaci cesty. Chtěl jsem dojít až do Obertauernu, tak jsem je nerespektoval a s heslem „passaran“ v podvědomí prošel. V Obertalu jsem vztyčil palec, během chvilky mne nabral místní mlaďoch a posunul do Tauerngoldu. Konečně jsem měl před sebou slušnou výzvu. Dvacet kilometrů přes Schladminské Alpy s víc jak patnácti sty metry do kopce a osmisty z kopce. V nohách už jsem ten den měl dalších dvacet kilometrů a slunce mělo zapadnout za šest hodin. „No nic, batoh mám ve stylu běžecké vesty, tak poběžím“, řekl jsem si a vyrazil. U krásných jezer Giglachských jsem posvačil ve společnosti mladého německého páru a pasoucích se koní a běžel dál. Ve stoupání nad Oberhüttensee jsem předběhl několik cyklistů.

S cyklostezkou to tam trochu přehnali. Chudáci tam svoje šlapadla táhli nahoru stylem krok nahoru a dva dolů. Obzvlášť o prostorově výraznější pár s elektrokoly jsem měl obavy. Neměli šanci dostat se do Obertauernu do tmy. A možná neměli žádnou šanci. Já nakonec stihnul za světla večeři na terase mého oblíbeného DAV Hausu. Moc příjemný hotýlek s výbornou kuchyní patřící německému alpskému spolku. Takže ceny jsou zde velmi příznivé pro členy kteréhokoliv alpského spolku. Tedy i pro mne. Poprvé jsem tam přespal v roce 2020 při přechodu ZentralAlpenWeg.
Už včera jsem se ocitnul na mém oblíbeném hřišti. Psychické postižení bránící mi v užívání života se začalo vytrácet. Poslední zbytky jsem rozpustil ve weissbeeru na Südwienerhütte. Byl to první čepovaný na tomto vandru a byl výborný.
Vysoké Taury mám rád. Není to možná úplná divočina, ale jsou i v nižších partiích dost vysoké, aby se do nich nešplhali silnice, železnice ani jiné dopravní prostředky. Výjimkou potvrzující pravidlo jsou lanovka pod Ankogel a Grossglockner Hochalpen Strasse. Hlavní hřeben tak není ničím jiným přerušován. Na západě na něj navazují Zillertalské Alpy. Teoreticky lze dojít mimo civilizaci z Obertauernu až do Brennerského průsmyku. Víc než 260 km nabitých zážitky.

Tentokrát jsem neměl až tak velké ambice. Dnes jen dojít na Franz-Fischer Hütte. Novou, moderně pojatou, ale moc sympatickou chatu. A zadařilo se. V srpnu 2020 jsem tady bych jediný host a letos… Chata praskala ve švech. U výčepu jsem se zeptal na ubytování. Zpoza pultu vyletěla napřažená ruka „Jmenuji se Tom, a jak ty?“, představil se chatař. Až pak mi sdělil, že je zcela plno, ale že můžu přespat na terase a nebudu zdaleka první. „Postavím si tarptent u ohniště“, zkusil jsem. „OK, ale nejdříve se snad navečeříš“, popadnul mne a odvedl ke stolu v rohu. Všem mne představil a otočil k tabuli s meníčkem, ať si vyberu. Franz Fisher je vegetariánská chata a nabídce jsem nerozuměl v žádném z jazyků. Tak jsem něco risknul a pustil se do konverzace se spolustolovníky. Byla to slušná sebranka od Německa po Jihoafrickou republiku. Až na místňáka Johana dosti nezkušení, ale mílí a sympatičtí.
Menu mělo úroveň michelinské restaurace. Chuťově, esteticky i doprovodnou show. Tom u každé varianty tří chodů připojil výklad, z čeho to je a jak to bylo uvařeno. Po večeři si mne pak odchytil s tím, že určitě nejdu nic krátkého. Chvilku jsme pokecali, ukázal mi svou knihu „Se třemi lamami do Říma“ a pak mne nasměroval k mapě s nástěnkou s tím, že mu tam musím popsat svoji cestu letošní i tu Zentralalpenweg 2020.

Ráno po snídani jsme s většinou spolustolovníků vyrazili stejným směrem. Měli obludně veliké batohy a byli dost pomalí. Ale nevadilo to. Ten den jsem po záhulu předchozích dnů měl naplánovaných jen šestnáct kilometrů na Albert bivak. Takový trochu rest day. Přátelé závistivě koukali po mém batůžku a vyžádali si přednášku o ultralight backpackingu. Odpojili se na rozcestí Haselloch a zamířili dolů k zaparkovaným autům. Já se za chvíli probojoval k suťovisku, v ledovcovém jezírku nabral vodu a ubytoval se na bivaku. Je to ve skutečnosti krásná chatka pod sedlem Schmalzscharte pro osm i více lidí, vybavená plynovým vařičem, suchým záchodem a zásobníkem dešťové vody. Kdybych si to pamatoval, nemusel jsem vodu nosit. Ale já minule jen procházel.

Po večeři dorazil ještě starší rakouský pár z Hochfichtu, lyžařského střediska u českých hranic kousek od Lipna. Uvařil jsem zelený čaj a společně jsme sledovali západ slunce. S Fritzem jsme moc nepokecali, moje němčina je víc než slabá a on zas jinou řeč neovládal. Zato Monica byla dost upovídaná. Rozebrala všechny romantické aspekty krásného večera i celého dne.
Ráno vyrazili přede mnou, nevařili. Předešel jsem je u Unterer Schwarzsee. Je to moc hezký úsek. Obě Černá jezera i kopec Weinschnabel jsou předzvěstí divočejších partií Vysokých Taur. Pohled dolů na přehradu Kölnbrein je jedním z těch, kvůli kterým se na hory jezdí. Restauraci chaty Osnabrücker Hütte nad horním koncem jezera jsem si pamatoval jako výjimečně výtečnou. Tentokrát mne nijak neoslnila. Inu není každý den posvícení. Chtěl jsem přespat na Mindener Hütte. Je to moc útulná samoobslužná chata. Ale člověk míní… Weissbier ve skládacím lehátku u Hannoverhausu pod Ankogelem a slunce blížící se k horizontu mne přesvědčily, že už další tři hodiny nikam běžet nechci. Nebylo to dobré rozhodnutí. Zase jedna nepovedená chata. Spaní pěkné, ale jídlo ošizené a vůbec nedobré. Ono to asi bylo dané panem šéfem, který se víc než o provoz staral o lepé děvy a separátní meditační cvičení diktovaná z mobilu.

Následující den se nic zvláštního nestalo. Posvačil jsem u Mindener Hütte a stavil jsem se na pivo na Hagener Hütte. Další nezajímavá chata. Z údolí na jihu i severu je snadno přístupná, a tak tam bylo tolik opilců, že se nedalo protlačit ani k baru. Rychle pryč, nahoru na Dr. Rudolf Weissgerber Biwak. Cestou mne Čech, který šel dolů na chatu, obdaroval vodou s tím, že se bude hodit. V bivaku bylo posledně nasráno – lidi jsou hovada. Tentokrát čisťoučko. Je to taková ta klasická plechovka se stolem a dvěma lavicemi. Pro jednoho na přespání luxus. Jen té darované vody nebylo dost. Naštěstí jezero na západní straně sedla není tak daleko, jak to shora vypadá. Po bohaté večeři do hajan. Tentokrát mne potřeba močení vyhnala ze spacáku až ráno. Právě včas, abych stihnul vyfotit nejkrásnější východ slunce za celý vandr.

Duisburger Hütte je další příjemná oáza. Posnídal jsem tam již před čtyřmi roky po noci strávené nouzově mezi ledovci kvůli průtrži mračen. Tehdy mne obsloužila příjemná paňmáma a poskytla mi i vše potřebné pro opravu zlomené hůlky. Tentokrát tam byl odměřeně se tvářící pantáta. Roztál při mých pokusech o konverzaci v němčině. Špek s vejci byl výtečný. A kupodivu, takto po ránu jsem tam byl zase sám. Bylo to velmi milé rozloučení s Vysokými Taurami. Po hřebenu bych se už dostal do oblasti ledovců. Ne, že by nešli za dobrých podmínek přejít bez maček, ale nějak jsem neměl potřebu zbytečně riskovat. Vzal jsem to po sjezdovkách do sedla Kleinzirknitzscharte a kolem jezera Grosssee dolů do Grosskirchheimu. Když jsem se dostal na asfalt v dolních partiích Zirknitztalu, začalo pršet. Ničím jsem nebyl vandru povinován, tak jsem neváhal ukázat zdvižený palec každému autu jedoucímu dolů.
Chlapík s vizáží drsného motorkáře v malé dacii se tvářil, že neexistuji. Rodinka v dalším autě měla naopak potřebu zastavit, aby se mi omluvila, že už mne opravdu nemají kam dát. A pak jel pickup. Usměvavá spolujezdkyně mi sdělila „Jestli chceš na korbu, tak naskoč…“. Neváhal jsem. Vlastně váhal. Na korbičce byl slunečník, pivní set, motorová pila, spousta dřeva na otop a… velký černý pes. Situaci vyřešil řidič, který vystoupil a uklidil tak, že mi vzniklo malé místečko. Pes jen zvednul hlavu a zase usnul. Pod pončem jsem vypadal jako součást ostatního haraburdí na korbě. Naštěstí. Když nás míjelo vozidlo policie, ani si mne nevšimli.
Večer jsem měl domluvenou návštěvu u kamaráda v Lienzu. Pořád pršelo, tak se stop i dále hodil. Stačila dvě auta a byl jsem na nádraží v Lienzu. Kamarád byl zaseknutý v Itálii a druhý den odjížděl do Čech. Tak ta návštěva nevyšla. Dokoupil jsem zásoby a něco navíc na rest day u Tristacher See. Autobus mne dovezl k hotelu u jezera a cesta na druhý konec mne dovedla do kempu. Nebyl jsem tady poprvé, ale poprvé byla zavřená restaurace. Ona totiž skončila sezona. Naštěstí jsem v Lienzu koupil i láhev vína a pár piv a dokonce i mléko do ranní kávy. Tak jsem si užil krásný slunný den u jezera a navíc za celkem slušnou cenu. Oni totiž mají speciální slevu pro backpackery.
Přeběhnul jsem Lienzské Dolomity do Sankt Lorenzen im Lesachtal. Zase pršelo, tak jsem přes asfalt opět nepohrdnul stopem. Večer jsem skončil v Hochweisssteinhaus na hřebenu Kärnských Alp. Název může znít legračně, protože se jedná o menší černou dřevěnou chatu. Ale ona je patrně pojmenována podle krásných velkých bílých skal, pod nimiž se nachází. Příjemné ubytování, přiměřená strava, výborné pivo.

Ráno jsem vyrazil po Korutanské hraniční stezce (KGW) na východ. Původní úmysl byl dojít do Karavanek a přejít je. Byl to pěkný úsek, ale nějak mne začala brát nálada Forresta Gumpa, když řekl lidem „Běžte domů“. U Plöckenpass jsem si stopnul auto horské služby. S chlapy vracejícími se ze školení jsme cestou na nádraží probrali podivné chování mnohých provozovatelů chat. Vyslovili názor, že takoví lidé na hory nepatří.
Vlak byl drahý a cesta dlouhá. Ale domů jsem přijel právě včas. Začaly povodně.
A jsem v pohodě. Už plánuji další dobrodružství. Nechte se překvapit příště…
V Olomouci 21.5.2026 ze šuplíku vytáhnul Martin Kotyza, mezi přáteli známý jako Kot (nekoktat, prosím)

Na jednu stranu jsem sám sebe dostal tak trochu do pasti, když jsem si vymyslel recenzi na triko. Je to prostě triko, má to dva rukávy a díru na hlavu… Na druhou stranu považuji „sun hoody“ za jeden z vůbec nejlepších kusů oblečení, které používám. Vzhledem k nechápavým pohledům, se kterými se setkávám vždy, když se v horkém slunečném dni objevím v dlouhém triku s kapucí, vlastně asi nebude na škodu vysvětlit, proč.
Pokud termín „sun hoody“ slyšíte poprvé, jedná se o funkční vrstvu navrženou s jediným hlavním cílem – vytvořit fyzickou bariéru mezi vaší kůží a spalujícím sluncem. Na rozdíl od běžných triček je vyrobena z hustě tkaného, ale extrémně lehkého a prodyšného materiálu s vysokým UPF faktorem (ochrana před UV zářením). Hlavním poznávacím znakem je specificky střižená kapuce, která není určená k zahřátí, ale k tomu, aby schovala váš krk, uši, spánky, čelo. Další funkce sun hoody spočívá v aktivním ochlazování: materiál rychle odvádí pot od těla a díky proudění vzduchu ho odpařuje. Ve výsledku se tak v dlouhém rukávu s kapucí cítíte v horku lépe než v tílku, a navíc večer neřešíte spáleniny ani mastnou kůži od opalováků.

Upřímně, já nenávidím opalovací krémy. Obzvlášť na vícedenních akcích v terénu, kde jsou možnosti večerní hygieny značně omezené. Člověk je od toho mastný, lepí se na něj prach a jít si pak večer lehnout do čistého a taky drahého péřáku, abych ho pořádně zamastil a musel ho hned zase prát? Ani ne, děkuji. Pravdou je, že se celkem snadno a rychle spálím, takže ochrana proti slunci je pro mě důležitá. Od té doby, co jsem začal sun hoody používat jak při turistice, na kole, hlavně na vodě, tak i na lyžích, nedám na tahle trika dopustit. A právě na jarní lyžařskou túru do Norska jsem si vzal na testování Rab Force Hoody.



Jak je z mého zápalu pro tuhle věc asi patrné, na tuhle letošní novinku jsem se těšil. Dost dlouho jsem na ni totiž v sortimentu Rabu čekal. A konečně je tady.
Materiál: Na ten jsem byl obzvlášť zvědavý, protože materiál může triko buď vyzdvihnout, nebo pohřbít. Dryflo už známe, ale verze Solar je novinka, takže jsem neměl úplnou jistotu, co to bude. Bohužel mám i zkušenost se sun hoody, ve které jsem se vařil i ve stínu, a to fakt nechcete. Dryflo Solar naštěstí není ten případ. Je to za mě velmi povedený materiál. Hned po obléknutí působí spíš chladivým dojmem a je tááák příjemný na těle! Na omak působí Dryflo Solar asi silnějším dojmem, než byste od materiálu do horkých dnů čekali. Je to patrně strukturou úpletu, na kterém je vidět příčné žebrování, kde se střídají hustší a řidší pruhy. Přijde mi, že díky tomu není tkanina příliš „utažená“, takže si na těle uchovává pružnost i vzdušnost. Zaručená ochrana proti UV záření UPF 40+ je pak závěrečnou definicí povedeného materiálu.
Jak jsem už zmínil, Rab Force Hoody jsem testoval na lyžích. Jarní slunko umí být na norských sněhových pláních pěkný prevít. Měl to být první z testů, ale po týdnu tahání saní a lyžování ve sluncem zalité krajině mohu rovnou přejít ke konstatování, že to triko je super. Opravdu velmi příjemně se nosí! Ač na lyžích, nosil jsem Force jako sun hoody na holé tělo, protože v merinu bych se na slunci upekl. Střih je tak akorát volný i dlouhý, nikde mě nic netahá ani neplandá, a to ani při celkem nestandardním pohybu na běžkách.
Drtivou většinu času kombinuji nasazenou kapuci s kšiltovkou. To mi poskytuje nejlepší ochranu. Kapuce Force Hoody funguje s kšiltovkou skvěle. Není příliš utažená kolem hlavy, takže v ní krásně proudí vzduch, ale bezpečně kryje kompletně celý krk i spánky. Při vyšší intenzitě pohybu, kdy se mi v kšiltovce vařila hlava, jsem kapuci shrnul přes čelo až k brýlím, ale vzhledem k tomu, že na hlavě nemám vlasy, jsem musel kapuci každou chvíli rovnat, protože pohybem se kapuce vrací do svého přirozeného tvaru.

Rab udává, že materiál má úpravu proti zápachu (i když neudává, jakou…). Nicméně mohu s klidným svědomím potvrdit, že funguje. Ale stále je to syntetické triko, od kterého jsem nečekal zázraky. S odolností vůči zápachu to s naším merino trikem s Polygiene úpravou nesnese srovnání. Nicméně s běžnou syntetikou, která smrdí už při oblékání, také ne. Zásadní výhodou je velmi rychlé schnutí, takže obzvlášť v létě se dá jako správná sun hoody vyprat při každé příležitosti a usušit v podstatě na těle.


Tak jak jsem očekával, vzhledem k tomu, že tahací postroj už mi zničil všechno oblečení, které jsem s ním v zimě použil, jemný lehký úplet se mi pod náporem popruhů začal žmolit. Nicméně protože tomuto zatížení už podlehly mnohem odolnější bundy, absolutně to neuvádím jako výtku. Například v podpaží, kde při lyžování dochází k neustálému tření, je materiál naprosto netknutý.
Ve finále jsem byl sakra rád, že jsem si Force Hoody do Norska vzal, protože počasí vyšlo neskutečně a strávil jsem v ní většinu času. Společně s balzámem na rty a pruhem náplasti přes nos vytvořila dokonalou ochranu před UV zářením a já se mohl ze slunce jen radovat.
Pokud se chystáte na hodně slunečné treky typu Mallorca, Korsika, Santiago apod., vezměte si sun hoody a věřte mi, že z téhle Rab Force Hoody bude nadšení. Logicky doporučuji světlou barvu, nějak nechápu, proč se vyrábí i v tmavých odstínech.
Celkově považuji Rab Force Hoody za velmi povedené triko, nebo tedy sun hoody, která plní skvěle svou funkci. A vlastně na to, že jde jen o triko s kapucí a dlouhým rukávem, tu nakonec padlo dost myšlenek.

Materiál: Dryflo™ Solar UPF 40+
Hmotnost: 196 g (pánské vel. L), 172 g (dámská vel. M)
Rab Force Hoody Men
Rab Force Hoody Women
Co nás letos asi čeká.
Takhle začíná každoroční pivko u Balcarů, kde se s holkama snažíme vymyslet, kam vypadneme od práce a od dětí. A protože neumíme odpočívat s drinkem v ruce na pláži pod deštníkem, jezdíme každý rok na přechody. Koho by nebavily opálený kraťasy, sedřený chňáry a spánek se strachem, že tě na tom odlehlým místě hodlá stoprocentně někdo zabít. Debata je to veliká, ambice vysoký, ale letos trochu slevíme. Vyrážíme na placatý útesy větrem ošlehaného Portugalska. Fisherman’s Trail.
Ani se nenaděješ a je duben. Čas balení báglu.
Po těch letech, co jsem naspala venku, už si žádný balicí seznam nepíšu. Ne že by nebyl užitečný, ale musíte pochopit jednu věc. Já mám pořádek ve skříni a na takovou cestu se sbalím klidně deset minut před odjezdem, za zvuku bimbající půlnoci. Píšu si jen dvě věci: pojištění a kinofilmy do foťáku.
Bágl je ready.
Já jsem ready.
A můj pes Ešus je ready mě týden nevidět.

Začíná klasickej kolotoč. Studentem do Prahy, Plzínka za kilo na letišti, čtyři hoďky v economy a jsme v Lisabonu. Odtud tágem na autobusák, který je sice kousek od letiště, ale šetříme drahocenný minuty, protože nás čeká ještě přesun na jih Portugalska, kde trail začíná.
Do Lagosu přijíždíme už k večeru. Jsme unavený, a tak než se definitivně přepneme na pytlíkovou stravu, dopřejeme si reštiku s pivkem, hranolkama a výhledem na oceán. Pak už jen prásknout do tenisek a hurá na předem vytipované místo na kraji města, kde plánujeme přespat. To, že jsme místo nevybraly úplně chytře, se ukáže pár hodin nato.
Přichází vydatná sprška (čti: liják s uragánem). Do rána jich přijde víc. Ráno tak ždímám rukáv od celonočního přidržování plachty, aby neuletěla. Ale jak už to tak po dešti bývá, ráno je nádherně.
Hodíme do sebe kaši, oceánský vítr nám mezitím pomůže usušit plachtu i žďáráky, a když vidíme, kolik běžců se kolem nás začíná rojit, mizíme po značkách do čudu.
Fisherman’s Trail je krásný. Ale že by mě uchvátil, to se říct nedá. Přeci jen radši drtím kopečky. Většina trasy jede stále v podobném rytmu: projdete městem nebo vesnicí, po písečných cestách se vyškrábete na útesy a po nich pak jdete… a jdete… za střídání deště, slunce a větru. Některé pláže jsou opravdu krásné, ale není to důvod, proč bych se sem vracela.

Část, která mě ale opravdu poslala do kolen, leží v Národním parku Sudoeste Alentejano mezi Bordeirou a Aljezurem. Tyhle útesy mají koule. Jejich černá barva je neskutečná. A my měly štěstí i na počasí. A nemyslím tím slunce. Myslím tím pořádnej slejvák jak z učebnice prvouky. Nad oceánem se nasaje mrak a všechnu tu vodu vám bez varování flusne na hlavu.
Prší shora. Prší zespoda.


Na malé skále, obklopené obrovskými dunícími vlnami, stojí lanem připoutaný rybář. Jak se tam dostal, je mi dodnes záhadou. Po lodi totiž ani památky. Portugalsku sice vévodí surf jako extrémní sport, ale tady by jím mělo být hlavně rybaření.
Skutečnou výzvou celého trailu je spíš najít ideální místo na spaní než cesta jako taková. Pokud dáváte přednost kempům nebo hostelům, možností je tu spousta a cenově vás to nejspíš taky nevyždíme. My ale máme ducha divocha, a tak jsme nakonec našly způsob, jak spát venku a neschytat sprchu ani neumrznout ve větru. Ideální úkryt nám poskytly nízké borovice. Pod nimi se dala dobře natáhnout plachta a dokonce se nám podařilo vydlabat i slušné odtokové kanálky, takže nás v noci nemohlo vůbec nic překvapit. A hle, ono to fungovalo.
Takových míst je tu ale opravdu pomálu a většinou na ně narazíte spíš náhodou. Proto je potřeba se obrnit a občas se smířit s tím, že budete trochu mokří. My byly taky. Přes den jsme ale všechno krásně usušily během svačin nebo obědů.

Romantické přespávačky na pláži můžete rovnou hodit za hlavu. Oceán má při přílivu úplně jiný grády, než jak to vypadá na fotkách. Na některých místech se hladina zvedne klidně o čtyři metry a pláž prostě zmizí. Sledovat přílivové tabulky je tady základ. Některé úseky stezky vedou přímo přes pláže a večer je příliv zcela pohltí.
A právě to je na celém trailu možná to nejlepší. Ráno se procházíte po obrovských prázdných plážích s pár surfaři. Večer na tom samém místě duní vlny, z dálky kuňkají žáby a vy víte, že přijde další noční sprcha. Stejně tak jako každou noc.
Fisherman’s Trail bych znovu nešla kvůli trase. Šla bych si ho projít kvůli tempu, jídlu a oceánu. Je ideální jako poklidná couračka se zastávkami v přímořských restauracích, s pauzou na surf nebo ve chvíli, kdy už si chcete dopřát trochu pohodičky na prosluněných plážích.
Internet je plný článků o tom, jak skvělý tenhle trail je. A je. Jen si na něm každý musí najít to svoje. Mně by ho nezlepšilo nic víc než fish and chips a pastel de nata na každém kroku.


Pár tipů na závěr:
Protože realita není instagramová galerie.

Všechny fotky byly pořízeny na Olympus MJU II + film HARMAN Phoenix 200
Text a fotografie: Nicole Dejmková
Bunda Nalehko Alpha Aspiring je kousek, na který od vás dostáváme nejvíce zpětných vazeb. A také těch nejlepších. Ve chvíli, kdy ji člověk vyzkouší, je lapen. Na naší prodejně sleduji, že největší „brzdou“ Aspiringu je lesklý vzhled. Ano, to je bez debat – nejsme úplně módní značka. Za rozhodnutím začít vyrábět vlastní oblečení byla vždy potřeba nejvyšší funkčnosti. Zbytek byl druhořadý. Měli jsme jasnou představu o tom, co chceme, ale nikde jsme to nesehnali. Proto jsme začali s vlastní výrobou.
S Alphou Aspiring to nebylo jinak. Když před lety přišla mikina Rab Alpha Flux, vlastnosti materiálu Polartec® Alpha nás ohromily a definitivně jsme mu propadli. Z Fluxu byli všichni nadšení, ale čím dál častěji jsme se setkávali s poznámkou, že by mohla být větruodolnější, aby ji bylo možné nosit celý rok. To jsme cítili stejně. Izolační bunda, která chrání proti větru, ale je zároveň super prodyšná, aby se v ní mohl člověk opravdu hýbat, prostě na trhu nebyla.
A tak jsme si vymysleli, že ušijeme superlehkou větrovku z toho nejprodyšnějšího větruodolného materiálu Pertex® Quantum Air a dovnitř dáme podšívku z Polartec® Alpha, na které nebudeme šetřit. Proto je Alpha i v rukávech a kapuci. Všichni jsme se při navrhování shodli, že když se hýbeme, v podpaží máme tepla až až, tak jsme tam izolaci nedali.





Protože nejsme moderní horolezecká značka, udělali jsme si kapuci, která patří na hlavu, a ne na helmu. Kapsy jsme usadili trochu výš, aby se daly používat i se zapnutým bederákem od batohu, ale zároveň aby se do nich daly přirozeně schovat i ruce. Jsou dost objemné na čepici, rukavice a podobně. Takhle vznikla Alpha Aspiring. Účel a funkce nadevše. Lesklý Pertex® Quantum Air jsme zvolili jednoduše proto, že jsme s ním dosáhli nejlepších výsledků v prodyšnosti, větruodolnosti i mechanické odolnosti. Navzdory extrémně nízké hmotnosti nemá super hladký lesklý povrch tendenci se pod batohem „zažmolit“.
Když přišel první vzorek a hodili jsme ho na váhu, výsledek předčil všechna očekávání. Bunda, která je lehčí než fleecová mikina, ale izoluje víc, rychleji uschne a navíc neprofoukne. To je sen. Při prvních testech nás celkem překvapilo, v jak širokém rozmezí teplot je Alpha Aspiring použitelná. Ta bunda se dala nosit pořád.
Časem se ukázalo, že každý jsme si ji oblíbili pro jinou specifickou činnost, což naprosto vystihuje, jak univerzální věc to je. Proto jsem požádal své kolegy, aby napsali krátký odstavec o tom, na co Alphu Aspiring nejčastěji používají, abychom vám dali jasnou představu, o čem tahle bunda je.
Bunda Alpha Aspiring je pro mě nejdůležitější kus oblečení v období od listopadu do března, zhruba v teplotách od -5 °C do 10 °C. Jako druhou i třetí vrstvu zároveň ji používám jak pro chůzi, tak pro běh, což jsou činnosti, jimž se věnuji nejvíc. Pro chůzi je pro mě ideální v teplotách lehce nad nulou, pro běh se hodí v teplotách spíše pod nulou. Jelikož se však často pohybuji v mixu chůze a běhu, mám ji na sobě prakticky pořád.
Vrchní Pertex zajistí dobrou ochranu proti vnějšímu proudění vzduchu, a tak i na přímém ledovém větru stačí obléknout Aspiring na základní vrstvu a víc není při pohybu potřeba. Vnitřní izolace Polartec Alpha zase výborně odvádí vlhkost a rychle schne, takže i skrz naskrz potem promočená bunda od intenzivnějšího pohybu je během chvíle zase suchá. Sečteno a podtrženo, používám bundu Alpha Aspiring od hodinových výběhů přes celodenní vycházky až po víkendové treky prakticky celou zimu už třetí sezónu a můžu říct, že je pro mě rozhodně nejfunkčnějším kouskem z celé produkce Nalehko.
Přišel prosinec, Alphy čas. Pro nás notorické celoroční cyklisty skvěle padnoucí kousek. Jakmile teploty klesnou k nule, vytahuji ze šatníku tuhle kouzelnou izolačku. Stejně jako na skialpech poskytuje naprosto ideální teplotní komfort, při kterém zároveň zvládá v pohodě odvádět tělesnou vlhkost a udržet mě v suchu i ve vysokých otáčkách. Při denním dojíždění do práce tak nepřijedu propocený jak po maratonu. Zároveň při krásně nízké hmotnosti ochrání i proti větru. Pod ní beru jen naše Tri-ko s dlouhým rukávem a jsem jako v bavlnce. Hodně mě taky baví v překlenovacím období, kdy jsou ráno teploty kolem nuly, ale domů už se dá jet v triku – zabírá mi pak v batohu absolutní minimum místa. Alphě zdar!

Pro mě plní Alpha Aspiring funkci ideální bundy na lyžařské výlety. V kombinaci s naším Tri-kem s dlouhým rukávem v ní trávím většinu zimních túr. Asi nejvíc mě baví ta lehkost, protože to je bunda, kterou na sobě prakticky necítím. Přitom v ní přejdu celé Krkonoše, aniž bych musel každou chvíli laborovat nad tím, jestli už mi není moc teplo, nebo se do mě dává zima. Aspiring ráno obléknu a už v něm zůstanu.
Volnost pohybu, ochrana proti dotěrnému větru a teplo, na to si člověk snadno zvykne. Nejednou se mi stalo, že díky mlze, sněžení, omrzlici i potu mi bunda navlhla mnohem víc, než bych považoval za vhodné. Ovšem v takovém případě se stačilo na chvíli zastavit někde v boudě a než jsem vypil kafe a zaplatil, tak byla bunda suchá a mohl jsem pokračovat dál ve 100% pohodlí. Kombinace superlehkého Pertexu a Polartecu Alpha je prostě fantastická a funguje. Na pohyb v chladných měsících ji doporučuji každému.

Vnější materiál: Pertex® Quantum Air (29 g/m²)
Podšívka: Polartec® Alpha™ (60 g/m²)
Hmotnost: 241 g (pánská vel. L), 195 g (dámská vel. M)
Big Agnes je pojmem v ultralightu. Kvalitní, lehké a do detailu vychytané vybavení z Coloradských Rockies. Děláno dobrodruhy pro další dobrodruhy. V posledních letech se jejich vybavení stalo oblíbeným i zde v České kotlině. Když se však ocitnete na treku, nebo bikepackingové trase na západním pobřeží USA nebo Kanady, máte pocit, že Big Agnes mají úplně všichni. A já z toho nejsem překvapený. Nejnovější testovací verze Big Agnes Copper Spur UL 2 Bikepack , tedy pro dvě osoby, se nám dostala do rukou před létem na testování díky libereckému Nalehko.cz. Strávili jsme s ním venku téměř měsíc, a to v podmínkách Kanadského Vancouver Islandu i příznačně České Kanady nebo Křivoklátska. Je tedy Copper Spur váš příští stan na bikepackingové výpravy do divočiny?


Hmotnosti:
Kompletní balení včetně brašny (bez footprintu): 1 670 g.
Samotný drybag/brašna: 184 g.
Tyčky: 493 g.
Kolíky (11 ks) + opravná tyčka + lanko: 128 g.
Podlážka (footprint): 249 g.
Rozměry po sbalení v dodávané brašně: 40 × 15 × 15 cm.
Rozměry vnitřního stanu: výška 110 cm, délka 220 cm, šířka u hlavy 125 cm, šířka u nohou 100 cm.
Kluci z Nalehko mě upozorňovali, že brašna se hodně posunula, vypadá skvěle, vychytaně a že budu nadšený. Stan jedu vyzvednout na gravel kole s berany. Když ho vidím poprvé, jsem opravdu nadšený. Jednoduchý nepromokavý pogumovaný drybag s vlastními popruhy ala Voile Straps, otevíratelný z jedné strany s rolováním a přezkou. Říkám si jo, to je přesně ono. Krásně kompaktní. Připevnit ho na řídítka jde snadno a rychle. Na první pokus drží skvěle a pevně. Ale bude to i na trailové kolo dostatečné upevnění?
Na gravelu nebo silnici, nepotřebujete tolik nadzvedávat přední kolo od země. V terénu a na trailech, kam jsme měli namířeno nejdřív, přední kolo zvednete minimálně stokrát za den. Poslední, co chcete, aby vám brašna lítala nahoru a dolu a bouchala do hlavy kola. Tady tedy problém vzniká, a i když je upevnění k řídítkům dostatečné a pevné, tak chybí upevnění kolem hlavového složení. Nebo by stačilo, kdyby na brašně bylo jedno očko k provléknutí dalšího, delšího strapu.



Co se prostoru týče, krom stanu by se vešlo do brašny i další oblečení nebo spacák či karimatka. Jenže, co když zaprší a budeš muset ráno balit mokrý stan? Chceš si k němu sbalit spacák nebo oblečení? Nechceš. Takže na to nemůžeš spoléhat jako na úložný prostor, pokud tedy nejedeš někam, kde fakt neprší. Jestli jedeš na silniční nebo i gravel bikepacking a máš možnost si vzít velkou zadní a rámovou brašnu, tak není problém mít jako přední brašnu pouze stan.
Naše letošní cesta po Vancouver Islandu byla trochu složitější. Nebyl v plánu jen bikepacking, ale taky hodně ježdění nalehko a spíš bikepackingové přejezdy terénem a taky nějaká práce na etapáku BC Bike Race. Potřebovali jsme tedy víc věcí než obvykle. Na bajka tedy trochu nezvykle balím velkou zadní podsedlovku, přední brašnu na harness a na to přidělávám stan. Tohle řešení není ideální, občas se u toho rozčílím, při troše snahy ale funguje a vše drží jak má. Akorát to teda není už tak rychlé, jak pouhé přidělání přímo na řídítka. Za to, ale brašna nemůže 😊
Pohodlně se v něm posadí 190 cm jedinec bez toho, aby se hlavou dotknul vnitřního pláště. Výška vnitřního stanu je přeci jen 110 cm. Co se šířky týče, máme pocit, že je stan dělaný pro 2 osoby, které se mají rádi. Stan je totiž kónický.
U hlavy a ramen je mnoho prostoru, tam je šířka parádních 125 cm, dál se zužuje a u nohou má již jen 100 cm. Výhodou proti tomu je celková délka vnitřního stanu, a to 220 cm, takže u nohou nebo nad hlavu se vám toho vejde spousta. Skvěle vymyšlené jsou úchyty na lanka u stropu sloužící k pověšení oblečení. K tomu abyste měli všechno hezky po ruce slouží čtyři síťované kapsy. Dvě u hlavy po stranách, jedna za hlavou a jedna u nohou. Možná trochu škoda, že se jedna kapsa nenachází taky u stropu, místo na to je a je taky nejlépe dostupná z pozice v leže. Hodně se nám líbilo zapínání vchodu vnitřního stanu. Jsou zde dva samostatné zipy, končící ve špici pomyslného trojúhelníkového vchodu, kde jsou překryty. Výhoda spočívá v tom, že roh tenké tkaniny vnitřního stanu není namáhán taháním zipu.
Vnitřní stan je do dvou třetin od země z pevnějšího nylonu a až pak ze síťoviny, co představuje výhodu proti větru a prachu. Nenacházíme zde již popruh na helmu, jako byl v předešlé verzi. To myslím nevadí a prostoru kam s helmou je díky dvěma předsíním a již popsané délce dostatek.

Předsíně jsou totiž dostatečně velké na to, aby pojaly tretry, helmy, batohy i brašny v případě nutnosti. Tropiko má dva zipy, jeden na straně a jeden uprostřed. Pro opravdu pohodlný vstup a výstup je dobré použít oba. Pokud stan vezmeš na hike a máš trekové hole, nebo najdeš pěkné klacky, můžeš ze vstupu udělat stříšku. Vrchní tropiko má taky okénko na suchý zip, pro odvádění vlhkosti. Skvěle funkční jsou na něm taky našité poutka, kam si zachytíš oblečení k vyschnutí. Mimochodem myslelo se i na to, že když chceš spát pod hvězdami a větrat věci, tak můžeš, poutka jsou našité i na vnitřním stanu. Big Agnes Copper Spur UL 2 Bikepack je opravdu univerzální, pokud chceš ušetřit váhu, tak s pomocí zvlášť dodávané podlážky a tyček můžeš spolu s tropikem vytvořit tarp. Podlážka je skvělá i jako ochrana od vlhkosti a špíny vnitřního stanu.
Stan se pyšní dvouplášťovou konstrukcí a jeho stavba je velice jednoduchá. Vnitřní stan rozložíš na zem, vyndáš kratičké (30 cm) tyčky, samy do sebe naskáčou. Řešíš jen stranu, která kam patří. Jak už jsem psal výše, stan je kónického tvaru, a tak je pomyslné X z tyček u hlavy s větším rozpětím, je to dobře rozpoznatelné a jednoduché. Tyčky i kolíky jsou od věhlasné značky DAC. Výhodou takhle krátkých tyček je, že je můžete sbalit i jinam než do samotné brašny na stan, vejdou se pohodlně i do rámovky. Jediné, co bychom vytkli, je barva obalu, jak tyček, tak kolíků. Tmavě zelená je fakt neviditelná a hodně krát se nám stalo, že jsme je pohledem chvíli hledali 😊
Tyčky nastrkáte do rohů a připnete k nim vnitřní stan. Následně vložíte samostatnou kolmou tyčku ke stropu a nasadíte na gumová očka, k ní pak připnete tropiko taky na gumová očka. Jde to snadno a rychle. Připnete ho taky do všech rohů k vnitřnímu stanu, napružíte pomocí kolíků a dotáhnete. Hotovo.



Přezky jsou specifické s prostřední částí rozdělenou na dvě a je důležité být přesný a nezastrčit přezku zešikma. Vnitřní stan je z kombinace prodyšného nylonu a polyesterové síťoviny. Všechny švy jsou přelepené vodotěsnou PU páskou bez rozpouštědel (PVC a VOCs free), přičemž samostatná podlážka a tropiko jsou ze silikonizovaného rip-stop Nylonu s vodotěsným PU zátěrem zevnitř. Za měsíc používání, jsme měli pár krát silnější kondenz, ale nic, co by ranní slunce a vyklepání rychle nevysušilo. Zde se naopak tmavě zelená barva tropika velice hodí. Taky je hezky neviditelná mezi stromy a v přírodě jako takové 😊




Tropiko a vnitřní stan jsou od sebe dostatečně vzdálené, aby nedošlo ani při silném větru ke kontaktu a případnému promoknutí. Kolíky jsou pevné a lehké, nemáš šanci je ohnout, jediné co, že se v drážkách zachytává bordel, očistíš je ale lehce. Skvělým detailem jsou malé lanka na každém kolíku, díky kterým jdou lehce vytáhnout ze země. Co nám naopak chybělo, jsou větší oka u lanek v rozích, u hlavy i nohou. Pokud nemůžeš použít kolíky, potřebuješ třeba zatížit stan přivázáním šutrů na lanka.
Na závěr bych dodal, že v Big Agnes nezklamali, vyrobili funkční a lehký stan se super kompaktní brašnou a jednoduchou konstrukcí, který vás podrží v těžkých podmínkách. Kvůli kónickému tvaru je ideální pro pár nebo jedince, který chce mít hodně místa. Ne, že by pro dva bylo toho místa málo. Nicméně pro dva na delší cesty (řekněme víc než dva týdny) bych čistě subjektivně zvolil větší variantu pro větší pohodlí, ale i to může být věcí preferencí a toho, kolik kdo má v plánu na své cestě strávit času ve stanu. Pokud hledáte stan na bikepacking, ale i na treky, nový Big Agnes Copper Spur UL 2 Bikepack byste určitě neměli minout.
Za zapůjčení do testu děkujeme Nalehko.cz
Text a foto: Roman Bojda
Uvažovali jste někdy nad tím, jak přistupujete k rizikům spojeným s pobytem a pohybem v přírodě a jaká je vaše tolerance k nim? Nebo jste se nad rizikem nikdy nepozastavili?
Přestože téma hodnocení rizika není ve světě trekingu nijak rozšířené, na vážnějších cestách v odlehlých krajích je vnímání rizik celkem zásadní schopnost pro bezpečný průběh cesty.
V první řadě si pojďme definovat, co je riziko:
Riziko je kombinace pravděpodobnosti, že dojde k události s negativním dopadem (zranění, poškození), a míry následků, pokud se tak skutečně stane.
Hodnocení rizik je proces, při kterém identifikujete, co se může pokazit, jak závažné to může být a jaká opatření můžete zavést, abyste riziko snížili na přijatelnou úroveň.
Rizika si tak můžete snadno posoudit položením následujících otázek:
Tento rámec hodnocení je nejužitečnější během plánování v širším pohledu. S ohledem na pravděpodobné nebezpečí se rozhoduji, kudy jít a co s sebou vzít.
S tímto přístupem k hodnocení rizika jsem se poprvé setkal díky packraftingu. Při pádlování na divoké vodě je správné vyhodnocení rizika kriticky důležité a děje se to několikrát za den. Když už jsem v pohybu, zúžím většinou hodnocení rizika na dva body: jak vysoká je pravděpodobnost a jaké hrozí následky. Expozice může v tomto kontextu fungovat jako vypínač – mám na výběr, jestli se danému nebezpečí vystavím, nebo ne.
Následně jsem si uvažování o riziku přenesl i na lyžařské túry a další aktivity. V zásadě jde o způsob uvažování a ne o danou disciplínu. Faktem je, že od doby, co jsem se začal aktivně zajímat a řešit řízení rizika na svých cestách, už moc neoplývám akčními historkami o nebezpečí, utrpení a přežití. Tyhle věci se mi už nedějí. Prostě jen jdu, reaguji na vzniklé situace a pokračuji dál.
Nemusíme chodit daleko – zůstaneme v České republice, klidně na Stezce Českem. Připravujete se na brzkou jarní túru přes Krkonoše. Jaká je pravděpodobnost, že se na chodnících setkáte se zhutněným firnovým sněhem? Vysoká. Jaká je pravděpodobnost, že budou sněhové plochy pokryté ledem? Pokud předpověď slibuje teplé počasí přes den a přízemní mráz v noci, pak také vysoká. Snížíte velmi pravděpodobné riziko zranění na ledu tím, že si přibalíte nesmeky, nebo budete doufat, že to nějak půjde a snad se nic nestane?
Pojďme dál: chystáte se na trek někde v jižních Alpách. Jaká je pravděpodobnost, že v daném úseku bude problém s doplněním vody? Jaké jsou varianty, pokud tento problém opravdu nastane? Co mohu udělat pro to, abych problémům předešel? Dehydrovaný člověk bývá dezorientovaný, ztrácí koncentraci a častěji dělá hloupé chyby, které vedou ke zranění.
Správný přístup k hodnocení rizika není o tom připravit se na všechny teoretické problémy. Proto pracujeme s pravděpodobností, která může být velmi nízká i velmi vysoká. Dělat informovaná rozhodnutí přece patří k základním principům ultralightu!
Důležité je pochopit, že riziko v outdooru neroste lineárně. Nepřidává se po malých, rovnoměrných krocích. Spíše roste kumulativně a nepředvídatelně – dvě malé chyby nemusí znamenat dvojnásobné riziko, ale desetinásobné. To, že si neaktualizujete před startem předpověď počasí a nevezmete nepromokavé oblečení, může během odpoledního deště znamenat zásadní ohrožení zdraví…
Ivan Mitrus je naším dlouholetým ambasadorem a kamarádem. Vyhledává méně populární a náročné trasy, které skýtají opravdové výzvy. Zastihnout Ivana doma není jednoduché, takže jsme využili této vzácné příležitosti a po Ivanově návratu z Greater Patagonian Trailu pro vás připravili tento rozhovor.
Ahoj! Od té doby se toho změnilo celkem dost. O ultralightu jsem se dozvěděl v rámci přípravy na přechod Evropy právě od mamky, která můj „výlet“ nesla docela těžce, tak se rozhodla přípravám věnovat se mnou. E1 bylo vlastně takové hledání životní cesty, kterou jsem nakonec našel právě v dálkových trecích s lehkým batohem na zádech. Začal jsem se o chození nalehko zajímat a teď se snažím mít přehled o nejaktuálnějších trendech ve světě ultralightu. Po pěti letech mám za sebou dva dlouhé treky (8700 km a 7000 km), ke kterým občas přidám nějaký kratší, maximálně týdenní výlet. Nachozené kilometry nepočítám, ale myslím, že by to mohlo být okolo 16 500 km.

Nápad na takovou cestu nevznikal pouze v mé hlavě. Před pár lety jsme s parťáky Danem a Kubojem přecházeli Nízké Tatry a první myšlenka na přechod Patagonie se zrodila právě tam. Při přechodu španělské Sierra Nevady jsme se s Kubojem rozhodli, že Chile zkusíme přejít celé, a to od severu k jihu. A proč právě Chile? Hlavním důvodem je především rozmanitost téhle jihoamerické země. První část měla vést pod šestitisícovými vulkány (nakonec jsem se kvůli bezpečnosti rozhodl pro západnější variantu blíže pobřeží, kde je více možností dozásobení). Po poušti Atacama a pobřeží Pacifiku následovaly první hory a chilský matorral, což jsou vlastně středomořské lesy a křoviny. Na jih od Santiaga de Chile jsme se propadali do sopečného prachu obklopeni vulkanickou krajinou. Později tuhle krajinu dokreslily prastaré blahočety, které se od dob dinosaurů v podstatě vůbec nezměnily. Další velkou změnou byl příchod do valdivijských deštných lesů, které jsou mnohdy velice těžce prostupné a díky mechu, liánám a různě pokřiveným stromům měly až mystickou atmosféru. V závěrečné části nás obklopily mohutné ledovce a špičaté štíty hor, které si většina lidí představí, když se řekne Patagonie. Tak tomu říkám pestrost, kterou by člověk těžko hledal kdekoliv jinde na světě.
Ne, na severu Chile žádné traily nejsou. Rozprostírá se tam druhá nejsušší poušť na naší planetě a přípravy vyžadovaly dlouhé hodiny strávené nad satelitními mapami. Zhruba jsem si tak cestu vytyčil dopředu, ale jak to tak bývá, ne vždy lze všechno projít tak, jak si to člověk naplánuje, takže jsem musel být flexibilní a své plány měnit v průběhu cesty. Důležité bylo jednou za čas protnout nějaké osídlení, protože na sladkou vodu jinde nenarazíš.

Pokusím se. Po dnech, týdnech či měsících strávených chůzí přírodou s batohem na zádech člověku mizí ze života problémy, které jsou denním chlebem v „běžném“ životě. Jediné, co musí řešit, je dostatek vody, jídla, najít místo na spaní, zůstat v suchu, teple a v bezpečí před riziky, kterých je v divočině poměrně dost. Když jsem se nad tím zamyslel poprvé, došlo mi, že jsou to přesně ty starosti, které musí řešit divoká zvířata. Tenhle pocit se dostavoval poměrně často a je to jeden z mnoha důvodů, proč na dlouhé traily vůbec vyrážím. Jediné, co nás od zvířat na trailu odlišuje, je fakt, že díky špičkovému vybavení je dosažení těchto základních potřeb mnohem snazší. To vše samozřejmě umocňuje i charakter krajiny, kterou právě procházíme.
Před cestou jsem si do mapy poznačil místa, kde by mělo být možné se dozásobit, a protnutím těchto bodů vznikl hrubý náčrt mé trasy. Párkrát jsem však narazil na kiosek, který nebyl označený v žádné mapě. Co se stravy týče, musel jsem se naučit, jaké potraviny s dostatkem nutričních hodnot jsou zde dostupné. A protože jsou mnohdy dost odlišné od těch evropských, člověk tak částečně pozná i místní kuchyni. Určitě to vyžaduje určitou otevřenost a odbourat strach, který nám brání zkoušet nové věci. V některých kioscích byly dostupné pouze čínské polévky, sycené nápoje a pár konzerv makrel či tuňáků. Jídelníček tak mnohdy nebyl příliš pestrý, v tak odlehlých oblastech to tak ale chodí a člověk to buďto přijme, nebo se na taková místa nikdy nepodívá.
Mohl bych citovat manuál, který je určený pro ty, kteří se na Greater Patagonian Trail chtějí vydat. Zkusím to ale vlastními slovy. Jde o projekt Jana Dudecka – Němce, který do Chile poprvé zavítal pracovně, po pár kratších trecích si ale tuhle zemi naprosto zamiloval a vrací se do ní opakovaně. Jeho nápad najít variantu, jak lze Patagonii projít celou, začal realizovat nejprve nad satelitními snímky, později tyto teoretické možnosti začal testovat v praxi. Některé varianty se ukázaly být slepou uličkou, jiné se osvědčily a zanesl je do svých soukromých souborů. Začala tak vznikat síť cest, která má v současné chvíli přes 30 000 km a mezi kterými si může hiker vybrat. Některé varianty však ještě nebyly ověřeny a ten, kdo se na ně vydá, tak může pomoci s jejich ověřením. Trasa není nijak značená ani udržovaná, takže to není trail v tom stylu, jak známe z Evropy nebo třeba ze Spojených států. Využívá především stezky vyšlapané dobytkem, zvěří či místními kovboji na koních a často se stezka ztrácí úplně. Běžnou součástí je i brodění divokých horských řek, což vyžaduje také určitou přípravu a správné provedení. Kromě pěších variant existují i varianty pro packraft, což může také přinést zase trošku jiný pohled na místní přírodu.


Byl to znatelný rozdíl. Já si solo cesty také nesmírně užívám, protože i když jde člověk sám, o kontakt s lidmi není většinou nouze. Každopádně mám ve svém životě lidi (ať je to rodina či přátelé), se kterými trávím čas opravdu rád. Mezi ně patří i Kuba s Danem, takže byla radost je přivítat v Jižní Americe. Když chce člověk chodit ve více lidech a vyhnout se nějaké ponorce, vyžaduje to ochotu přistoupit na kompromisy a bavit se o všech svých potřebách otevřeně. V opačném případě pak může dojít k nepochopení a následnému konfliktu. Mám to štěstí, že mí parťáci jsou na stejné vlně jako já a spoustu věcí vnímáme podobně. Jsem přesvědčen o tom, že otevřená komunikace a nelpění na svém mě v mnoha ohledech naučilo lépe fungovat ve společnosti a často přivedlo do míst a situací, do kterých bych se v případě solo cesty nedostal. Chůze s kamarády je pro mě tedy rozhodně obohacující a plná bezprostředního sdílení emocí. Obojí má své pro a proti a je pro mě důležité najít balanc mezi oběma druhy cestování.

Měli jsme k dispozici datové soubory, ve kterých je označena celá síť tras GPT včetně důležitých bodů. Aby se člověk k mapovým podkladům vůbec dostal, musí Jana osobně kontaktovat, slíbit, že nebude soubory dále šířit a že se bude na inovaci tohoto projektu podílet svými poznatky a zkušenostmi. Nově jsme pro navigaci používali mobilní aplikace Gaia a Locus Maps, ve kterých jdou tyto soubory zobrazit. Jako backup jsem si základní trasu nahrál do hodinek a chvíli jsem šel dokonce s GPSkou. Určitě to vyžaduje určitou orientaci v terénu, díky které lze předejít nepříjemnostem. Ty můžou být v tak odlehlých oblastech fatální. Šli jsme ale ve třech, tím se snížilo riziko nějakého bloudění na minimum. Pro jednotlivé varianty a odbočky jsme se rozhodovali na základě časových možností a taky atraktivity.
Pár jich bylo. Hned na začátku jsem musel řešit vstup do Chile z Peru, který v nejsevernějším bodě Chile není možný. Musel jsem jet stovky kilometrů do Bolívie pro razítko a vstoupit právě z bolivijské strany.
Další velký problém nastal po příletu mých parťáků, kteří z Evropy dorazili bez batohů. Ty zůstaly kvůli chybě aerolinky v Evropě, a když o několik dní později dorazily, byly i přes silnou ochranu poničeny. To přineslo neplánované zdržení.
Mezi další komplikace patří například Danův poraněný nárt nebo téměř týdenní čekání na loď přes jezero a balíček s vybavením. Časovou rezervu jsme sice měli, ale právě kvůli těmto komplikacím prakticky zmizela.

Když nepočítám vzácné setkání s jinými hikery GPT, tak jsme název tohoto trailu zaslechli snad jen jednou, a to od strážce národního parku. Ten se nás ptal, jestli jdeme právě GPT. Jeden z nejhezčích zážitků bylo vánoční pozvání od pána, který nám dal klíče od svého domu, řekl nám, kde bydlí, a prý tam na něj máme počkat, vzít si v lednici, na co budeme mít chuť a pořádně si odpočinout. Nakonec nás u sebe i ubytoval. Podobným způsobem prý pohostil i spoustu jiných hikerů, a protože vlastní i malý krámek se základními potravinami, který se snaží vybavit i hikerskými potřebami (např. plynové kartuše), tak jsme pro něj i zdrojem obživy.
Občas jsme od místních slyšeli o lidech, kteří podnikli podobnou cestu, takže se s jinými GPT hikery určitě setkali. Přesto trailu chybí jakékoliv zázemí a díky tomu si setkání s místními zachovává jistou autenticitu. Přesně takové traily vyhledávám nejraději.
GPT je svým charakterem tak specifický, že láká pouze určitý druh lidí. Jsou to milovníci náročného terénu, odlehlých oblastí a také odlišných kultur. S těmi pár lidmi, kteří také vyrazili na GPT, jsme řešili spíš jednotlivé sekce samotného trailu. Vždy šlo ale o hikery s bohatými zkušenostmi z jiných evropských nebo amerických trailů. Ti, co však očekávají podobný komfort v podobě značených a upravovaných stezek, můžou být zklamaní. Například na konci koňské stezky s názvem Ruta de los Pioneros (stezka Pionýrů), která před postavením slavné silnice Carretera Austral spojovala městečko Chile Chico a vesnici Villa O’Higgins, jsme se dali do řeči s americkou trekařkou, která následně svůj zážitek ze stezky pionýrů popsala jako hrůza a děs. Její negativní zkušenost způsobilo bláto, časté brody řek a neznačený zarostlý trail, který se ti při chvilce nepozornosti ztratí neznámo kam. Naopak pro nás to byla jedna z nejkrásnějších sekcí, protože stezku lemují ledovce, strmé svahy hor a průzračná horská jezera a terén nebyl nikterak náročnější než zbytek patagonského trailu. GPT má k mainstreamu hodně daleko a věřím, že to tak ještě minimálně několik let zůstane.

Musím říct, že na počasí jsme měli ohromné štěstí. Deštivé dny bychom spočítali na prstech jedné ruky a klesající teploty na jihu Patagonie jsem vyřešil teplejším spacákem, protože dobrý spánek je pro správné fungování těla na trailu rozhodující. Nesmeky, které jsme využili při pohybu po zbytcích sněhu na začátku GPT, v závěru jsme je zase mohli odložit. Zhruba dva týdny před koncem cesty nás zastihla sněhová bouře a museli jsme se brodit čerstvým prašanem. To byla jedna z nejkritičtějších situací, do které jsme se kvůli počasí dostali. Důležité pro nás bylo zůstat v pohybu, tudíž alespoň trochu v teple a dostat se do nižších poloh, kde po sněhu nebylo ani památky. To se naštěstí povedlo a když opomenu příliv a odliv v cílové rovince, závěr už byl brnkačka :).
Nejvyšší bod GPT (cca 3200 m n. m.) jsme protnuli hned v prvním týdnu. V listopadu zde bylo ještě poměrně dost sněhu, takže nesmeky přišly vhod a i v mnoha situacích poté jsme za ně byli opravdu vděční. Když bylo potřeba, použili jsme trekové hole místo cepínu, žádné jiné vybavení ale nebylo potřeba.

Na dvě lidské lebky jsem narazil u pobřeží Pacifiku. Ležely spolu s dalšími lidskými ostatky asi 200 metrů od oceánu. Dost mě to zarazilo a upřímně jsem nevěděl, jak v takové chvíli reagovat. V chatrčích na pobřeží žili sběrači mořských řas, kteří o ostatcích museli vědět. Nechtěl jsem tedy vzbuzovat žádný velký rozruch a pokračoval dál svým směrem. Až později jsem se dozvěděl od místního kluka, kterému jsem o svém nálezu řekl, že v této části Chile je naprosto běžné, že domorodci pohřbívají své příbuzné na místě, kde žili. Nebe nad pobřežím se jen hemží mrchožravými ptáky, kteří lidské kosti dostaly na povrch. Doufám, že se chlapec nemýlil. Původ ostatků v kriminální činnosti jsem si raději vůbec nepřipouštěl.

Přezdívka „Mokráč“ vznikla na již zmíněném přechodu Nízkých Tater a v naší hikerské partě mi málokdo řekne jinak. Hikeři dlouhých amerických trailů mají tzv. trail name a taková přezdívka se nevyhnula ani mně. Vymyslel ji Kuboj a vychází ze skutečnosti, že se na treku často namočím, ať už úmyslně, nebo nedopatřením.
Určitě si vzpomenu na několik nepovedených skoků přes vodní toky, těch ale nebylo o moc víc než v případě kluků. Nejvíce jsem ale dostál svého jména ještě na Atacamě, kde jsem nesl zásobu vody na více dní v batohu. Vak s vodou začal v batohu protékat a namočil můj vstupní doklad do země, který musí mít každý turista u sebe.
Je to tak, vybavení dostalo pořádně zabrat. Povedlo se mi zlikvidovat sedm párů bot Altra Lone Peak 8 a několik párů ponožek Darn Tough, což bylo zapříčiněno především častým broděním řek a následnou chůzí sopečným prachem nebo jiným nepříjemným terénem. Nedokážu si představit jít bez návleků na boty, ty byly naprosto zásadní. Trička i košile se časem prodřely, trekové hole zase nezvládly některé z našich nemotorných pádů. Nicméně bych chtěl vyzdvihnout batoh. Gossamer Gear Silverback 65l byl se mnou od začátku na nejsevernějším bodě Chile až po konec na Cabo Froward. Jako jediný z našich batohů prošel celé GPT, a to měl za sebou na počátku už přes 3000 km. Známky opotřebení jsou nepřehlédnutelné, nicméně si tenhle kus vybavení zaslouží můj obdiv.

Nerad lidem kážu, jak by se něco mělo dělat, ale zkusím vybrat pár věcí, díky kterým si dokážu i hodně dlouhý trek užít já. Třeba to někomu pomůže.
Díky za super otázky! Ať to šlape a budu se těšit na setkání na letošním ročníku NALEHKO festu ve Vratislavicích.
Foto: Ivan Mitrus
IG: https://www.instagram.com/mitrus_zivota/
Blog: https://www.mitruszivota.com
Zkratku R.D.S. určitě znáte z péřového sortimentu Nalehko. R.D.S. se totiž týká výhradně peří a doslovně znamená Resposible Down Standard. Nejedná se o značku, výrobce, dodavatele, ani zpracovatele peří. Responsible Down Standard je mezinárodní certifikace, která zajišťuje, že peří použité ve výrobcích pochází z eticky chovaných zvířat. To znamená:
Pokud máte alespoň nějaké etické cítění se zvířaty tak ano. Výrobky z peří splňující R.D.S. jsou zpravidla dražší než ty bez certifikace, to je pravda. Ovšem skrytou daň a cenu za levné peří zaplatí ta zvířata. Pokud je bunda, spacák nebo rukavice označena logem R.D.S., znamená to, že celý řetězec výroby byl auditován a splňuje všechna náročná pravidla certifikace. Také to znamená, že 100% peří splňuje certifikaci, protože peří ve výrobcích nelze míchat s necertifikovaným. R.D.S. tak představuje férový přístup, nejen k zákazníkovi, ale i ke zvířatům.
1. Dohled nad celým řetězcem
2. Neohlášené kontroly
3. Kontroly na farmách
4. Kontroly zpracování peří
5. Certifikace
Trochu toho cestovatelského smrádku nás bude na trecích vždycky doprovázet. Ovšem v závislosti na tom, jak často se dostaneme k solidním vodním zdrojům, může být rozdíl mezi přirozenou patinou dobrodruha a dojmem, že nás právě rozmrazili z tisíciletého permafrostu, celkem zásadní.
Přitom pár drobností a dobrých návyků může radikálně ovlivnit nejen to, jak se cítíme fyzicky, ale i psychicky. V neposlední řadě, správná péče o tělo navíc často znamená rozdíl mezi úspěšným dokončením trasy a jejím předčasným ukončením kvůli odřeninám, puchýřům nebo infekcím.
I v místech kde je velká nouze o vodu a koupel v potoce nepřipadá v úvahu, udělá otření třísel, podpaží a krku mokrým ručníkem obrovský rozdíl v tom jak se v noci vyspíme a tím pádem jak regenerujeme, odpočíváme a jak se druhý den psychicky cítíme.
Snad je patrné, že mám na mysli delší treky v rámci týdnů, protože na víkendovém hiku si vystačíte patrně jen s lopatkou, toaleťákem a kartáčkem na zuby. Ovšem na delších trasách už je potřeba myslet trochu jinak a dobře zvolená hygienická výbava má smysl.
To vše při zachování principů Leave No Trace, tedy nezanechat po sobě žádnou stopu!!
Hygiena na treku není jen o pohodlí, ale i o zdraví. Dobrá příprava vám ušetří spoustu nepříjemností a umožní soustředit se na to hlavní — radost z cesty.


Péče o nohy – Pokud si na delších trecích něco zaslouží extra pozornost, jsou to bezpochyby naše nohy, protože na těch to stojí! Každý krok s bolavými chodidly se počítá dvojnásob, proto se vyplatí věnovat jejich hygieně a péči dostatek prostoru. To znamená například: umýt, osušit, namasírovat, promazat regeneračním krémem, ostříhat nehty, apod.
Pračka — pokud potřebujete akutně vyprat, existuje velice funkční trik jak udělat imrovizovanou pračku z drybagu. Stačí vzít větší drybag, nalít do něj teplou vodu s nějakým čistícím prostředkem, přidat špinavé oblečení, pořádně zarolovat a kvrdlat, kvrdlat, kvrdlat… Případně se to dá celé přidělat na batoh a vyrazit na trasu, ale za mě to je spíš k zlosti než užitku.
Vlhčené ubrousky — pokud se rozhodnete používat vlhčené ubrousky, mějte na paměti, že se v přírodě nerozkládají a je nutné je vždy odnést s sebou. To platí i pro jiné hygienické pomůcky (věděli jste, že papírový kapesník se v přírodě rozkládá půl roku?) — Leave No Trace pravidla platí bez výjimky.