Boty, boty. Když se podívám zpátky, na tu hromadu let, kdy jsem se bez ohledu na roční období trápil na vandrech i na horách v bytelných pohorkách, skoro se mi chce brečet. Zvlášť v létě, stačí 15 kilometrů a chodidla hoří…. Bohužel, propaganda našich největších prodejců nováčkům mnoho šancí nedává, a když skočíte před prvním delším výletem na hory do „hudáče“, přinesete si tvrdý, těžký a drahý mučící nástroj v podobě téměř expedičních pohorek. Protože podmínky „tam venku“ jsou o zdraví a musíte být připraveni na jakoukoliv eventualitu, bez těžkých kožených bot se „tam odtud“ pravděpodobně nevrátíte…

Je to úsměvné, protože se klidně vsadím, že jsem byl v sandálech výš, než 50% outdoorových prodejců kdy v životě. Nemluvě o sestupech z horolezeckých výstupů v Alpách i Yosemitech absolvovaných v sandálech, protože nic jiného se do výstupového baťůžku nevejde. A když do nich vezmete silné ponožky, tak se dá sjet i pár set metrů suťoviska. Rozhodně netvrdím, že to je nejlepší varianta – jen chci říct, že to jde!

Napadlo by vás jít v pohorkách na koupaliště, nebo si zaběhat, v létě do kanclu nebo školy, chodit v nich po kempu v Jinolicích? V létě i na chatě lítáte celý den v sandálech nebo teniskách. A „tam venku“ to přitom není o nic jiný!

Je to opravdové vysvobození vyrazit na trek s 10-ti kilovým baťůžkem a v lehoučkých běžeckých botech nebo sandálech.

Pokud nevyrážíte do sněhu, nebo nepotřebujete mačky, nechte pohorky doma! Andrew Skurka, který toho už pěšky nachodil víc než průměrný člověk za život najezdí autem, ten si i na extrémní sólo cestu kolem Aljašky vyrazil jen v běžeckých botech. A ten ví asi zatraceně dobře, co je opravdu potřeba.

Takže se toho nebojte a zkuste to! Stejně se vyráží ven hlavně když je, nebo aspoň má být hezky. A když si náhodou někde nohy namočíte, tak v teniskách zase rychle uschnou. Na rozdíl od pohorek, kde máte od potu nohy rozmočené celý den.

Dokonce i na horách je líp v teniskách, máte lepší cit pro terén, každý našlápnutí je jiné, takže nohy se neunaví nekonečným, pořád stejným došlapem, nemluvě o tom, že běžecké boty mají mnohem lepší tlumení.

Když si namočíte pohorky, budou schnout dva dny. Když přebrodíte řeku v běžeckých botech, během hodiny, dvou docela dobře poschnou a když je pak během oběda sundáte a vytáhnete vložky, dál už pokračujete v suchých.

Taky jsem ještě z běžeckých bot neměl puchýř. Jak jste na tom v pohorkách vy?

Dříve jsem většinou pro jednodenní výšlapy volil sandále a na víc dní pohorky. Pak jsem narazil na několik lidí v teniskách a zjistil, že většina lidí dneska absolvuje dálkové treky právě v běžeckých botech a nemůžou si to vynachválit. Rád zkouším nové věci, takže bylo rozhodnuto, že další dlouhý výšlap zkusím bez pohor. Musel jsem to tedy trochu odložit, protože další mojí akci bylo 6 týdnů v Peru – několik horských treků a v plánu byl i Huascarán… ale červencový týdenní trek v High Sierra okolo Sonora Pass v Californii se zdál ideální příležitostí k otestování běžeckých bot. Každou zimu v High Sierra v Californii leží několik metrů sněhu a červenec je tady vlastně začátek jara. Čekalo nás zhruba 200km ve výšce přes 2500m a každý den sedlo přes 3000m s několika metry sněhu.

Naše první sedlo

Teploty přes 20°C a všechno rychle tálo, takže i mokro bylo dost. Trochu jsem pochyboval nad správností své volby jít jen v teniskách, ale přítelkyně Markéta odhodlaně vyrazila jenom v sandálech a tak jsem to risknul taky. Trochu mi to zjednodušil i fakt, že jsem velkým fandou chození bosky. Na první sníh jsme narazili asi 500 metrů od auta a během týdne v něm ušli přes 10km. Díky tomu, že nosím lehoučké kotníkové návleky, aby mi nepadal bordýlek do bot mi sníh nečinil žádné problémy.

Každý den nás čekalo několik brodů s vodou až do půli stehen, sníh a obvykle i několik kilometrů po kotníky hlubokým blátem. Každý den jsme urazili cca. 30km a tady je hodnoceni různých typů obutí v našem týmu :

Zdeněk v pohorách Zamberlan, sandále Teva na přezutí – velká pohoda při traverzech ve sněhu v prudkém svahu. Na brodění a dlouhé sekce v blátě se přezouval do sandálů. Pro nohy pohoda, jen zanedbatelné otlačení z pohor ve vedru. Nevýhoda – celých 200km nesl v batohu 1,5kg mokrých nebo špinavých bot (je to tak, pár sandálů Terra Fi váží 1400g!). Náklady na takový pár bot zhruba 7 – 8 tis.

Markéta v sandálech – tak trochu situace o život ve sněhových traverzech… Pohoda při brodění – nemusela se pořád přezouvat a nohy pořád pěkně vyvětrané. Nicméně pod mokré pásky sandálů se nachytá při chůzi písek a kamínky, takže ke konci treku měla nohy rozedřené do krve.

Já v bězeckých botech Vasque s nizoučkýma navlekama – sníh bez problémů, při více brodech za sebou jsem brodil v botech, jinak jsem sundával, aby zůstaly suché. Jeden den se šlo skoro pořád blátem a vodou takže boty pořád mokré, ale díky tomu, že bota je měkoučká a lehká, tak to noze neublíží, jen je to ze začátku nepříjemné. Jinak i po brodu boty za chůze do dvou hodin uschnou. Výsledek – po 200 km, nohy odpočaté, bez otlaků a velká pohoda. Náklady na boty cca. 2 – 3 tis. Kč a v batohu nenesete nic navíc.

V některých sedlech bylo sněhu dost.

Takže se nebojte a zkuste to. Uvidíte že si to zamilujete, navíc je to i zdravější, protože udržujete svaly chodidla v kondici. Po nějaké době zpevní i z pohorek zesláblé kotníky, tak se určitě nemusíte bát výronů. Určitě to chce nejdřív vyrazit na pár víkendových akcí, než se pustíte do delšího přechodu. Ale to je snad jasné, že všechno vyžaduje trochu tréninku. Zdravá chodidla a pohoda v lehkých botech za to stojí.

Na závěr ale musím zmínit velkou nevýhodu běžeckých bot – je to jejich malá životnost v těžkém terénu! Podle toho jakou botu zvolíte je to 800 až 1300 km. Ale ruku na srdce, kdy naposled jste za sezónu ušli po horách 400km?

Čerpáno z www.rayjardine.com

Co je quilt a jak pracuje?

„Ray-way quilt funguje jako spacák, ale je na spodní straně otevřený. Ležíte na své karimatce a quilt máte přes sebe přehozený jako deku. Ale na rozdíl od deky má quilt promyšlený střih, takže se vytvaruje pěkně podle vašeho těla. U nohou je tvarován jako spacák, takže nohy jsou kompletně obaleny, ale díky tomu, že nemá zip, tak pokud chcete, můžete si nohy vystrčit i ven. V oblasti hlavy a ramen je tvarován trochu jako mělká kapuca, takže krásně kopíruje obrys těla a nikudy vám dovnitř netáhne. Po celém obvodu quiltu je našitý pruh látky, jakýsi lem, aby dovnitř nikudy netáhlo. I když se quilt někde krabatí, volný lem stále doléhá na zem a zamezuje pronikání chladu dovnitř. Pokud chcete, můžete si tento lem zakasat i pod sebe.“

Proč nepoužívat spacák?

„Problém se spacákem je ten, že když v něm ležíte váha vašeho těla téměř zcela stlačí izolační vrstvu pod vámi. Všechny moderní izolační materiály izolují díky své nadýchanosti/obsahu vzduchu, takže úplně stlačená vrstva pod vámi je téměř k ničemu. Proto pro spaní potřebujete ještě karimatku, která vás od chladné země odizoluje. Ray-way quilt je tedy jakýsi přehoz, který prostě nemá tu zbytečnou část stlačenou pod tělem, jako u spacáku. Quilt je tedy stejně teplý jako spacák se stejnou tloušťkou izolační vrstvy, ale je mnohem efektivnější co se týká hmotnosti a objemu.“

„Až téměř do konce 19. stol spali všichni outdooroví nadšenci pod vlněnými dekami. Ale když se objevily první spacáky, deky byly považovány za zastaralé. To proto, že spacáky byly lehčí a méně objemné a přitom stejně teplé. Díky mému quiltu jsou teď zastaralé spacáky – z úplně stejného důvodu – quilt je stejně teplý a přitom lehčí a méně objemný! Původně jsme si quilt vyvinuli pro trekking, ale díky jeho výhodám ho teď používáme i na cyklo výlety, na výpravy s mořským kajakem a další výpravy na lodích. Stejně dobře se hodí i na horolezectví a vlastně všechny outdoorové aktivity, které zahrnují přenocování v divočině. Od roku 1991 jsme ho s manželkou použili na všech našich výpravách. Dokonce i v Antarktidě při cestě na Jižní pól.“

Přehlídka různých způsobů užití quiltu podle toho jak vám je teplo. Vlevo pěkně v teplíčku, vpravo totální zachumlání do mrazu:-)

Raz na základě mnohaleté zkušenosti doporučuje syntetickou izolaci. Proč?

„Peří má sice lepší izolační vlastnosti než syntetika, ale je v podstatě bezcenné když zvlhne, protože se splácne jako lívanec a vytvoří hrudky, ale ještě je extrémně náročné ho vysušit. A můj syntetický quilt si z velké části uchovává svoje vlastnosti i když zvlhne.“

Tím, že oproti spacáku,  Rayův quilt nemá zip a zbytečnou spodní stranu, dostane se při stejné „hřejivosti“ na stejnou hmotnost jako u péřového spacáku! A má tím pohromadě všechny výhody: nízkou hmotnost, dobrý výkon, nevadí mu navlhnutí a to všechno za velmi nízkou cenu!

Já osobně peří fandím, ale dávám Rayovi zapravdu, hmotnost, výkon x cena nemá konkurenci!

„Quilt se hodí nejenom pro noční spánek, ale můžete se do něj pohodlně zabalit i při zastávkách a večer nebo ráno v kempu. Quilt má spoustu výhod když chodíte sólo, ale nepřekonatelný je pro páry, které spí spolu – quilt pro dvě osoby totiž váží polovinu, co dva stejně teplé spacáky!“

Ray s manželkou Jenny a jejich quiltem na Jižním pólu. Se stejným quiltem absolvovali ještě dvoutýdenní přechod Grónska. Sedm dní lezení na Vinson Massif, nejvyšší horu Antarktidy, a tři týdny ve výškových táborech při pokusu o výstup na Aconcaguu.

Více o Rayovi a jeho produktech se dočtete na jeho vlastních stránkách – Ray Jardine.

Čerpáno z www.rayjardine.com

Nejběžnějším outdoorovým typem přístřešku je samozřejmě stan. Hlavním důvodem jeho popularity je podobnost s lidským obydlím (podlaha, stěny, větrací otvory, dveře…) a tím vytvořený falešný pocit bezpečí. Nicméně navzdory všeobecné popularitě má stan mnoho nevýhod, které všichni přehlíží, ale jsou skutečné.

To že opouštíte bezpečí vašeho domova a vyrážíte do divočiny ještě automaticky neznamená, že zažijete nejprudší bouři vašeho života. Naopak, navzdory výrobcům a prodejcům vybavení, kteří se vás snaží vystrašit abyste si koupili jejich ultra-odolný, ultra-vybavený, ultra-těžký a ultra-drahý stan, je naprostá většina nocí v divočině naprosto pohodová. A když už bouře přijde, správně postavený  lehký přístřešek si s ní poradí a bezpečně vás ochrání.

Ray Way Tarp – přístřešek je pro všechny, kdo v divočině chtějí pro spánek trochu víc komfortu a tepla. Přesto že navenek vypadá jednoduše, při správném použití předčí svými vlastnostmi i nejpropracovanější stany v širokém spektru kombinací počasí a terénu.

Na základě vlastních zkušeností a dlouhodobého každodenního používání (víc než tisíc nocí strávených pod přístřeškem při svých různých extrémních výpravách) v nejistém počasí jsem zjistil, že můj přístřešek má oproti klasickému stanu mnoho výhod:

• je mnohonásobně lehčí, než nejlehčí stany
• je mnohem levnější a díky jednoduchosti a použitému materiálu (nylonová tkanina se silikonovým zátěrem) má i delší životnost.
• je teplejší než stan. To proto, že stan i když má “dokonalé odvětrání” zachycuje veškerou tělesnou vlhkost + kondenzaci a tato vlhkost prostupuje všechno vaše oblečení i spacák a tím výrazně snižuje jejich izolační schopnosti. Například vlhké peří neizoluje takřka vůbec. A protože můj přístřešek je otevřený ze všech stran, oblečení I spacák zůstávají suché a mě je tepleji. Zachycování vlhkosti ve stanu a uvnitř spacáku je nebezpečné zejména při teplotách pod nulou. Aby člověk nějak vyrovnal pokles izolačních vlastností spacáku vlivem vlhkosti ve stanu, musí si pořídit teplejší spacák. Takže kromě těžkého stanu nesete ještě objemný a těžký spacák. Nemluvě o tom, že po noci ve stanu, musíte spacák vždycky ráno vyvětrat/vysušit a zbavit ho naakumulované vlhkosti. Této operaci se po noci v dobře odvětraném přístřešku vyhnete.
• dává mi možnost kempovat v podstatě kdekoliv – přístřešek můžu zavěsit nad křoví, kamení, atd. a pohodlně se uvelebit kdekoliv v zastřešeném prostoru. To se stanem nemůžete, vždycky musíte najít místo dostatečně velké pro celý stan.

• pokud už doopravdy nemůžu najít dostatečně velký prostor ani pro celý přístřešek, prostě jen pověsím hřeben přístřešku výš a zakotvím strany tak, že jdou prudčeji k zemi a tím se celý přístřešek zúží tak, aby se vešel.
• nabízí výrazně větší “obytný” prostor než lehké stany.
• je mnohem výhodnější pro kempování v dešti než stan. Déšť je samozřejmou součástí téměř každého pobytu venku. Pokud prší, jen vytáhnu malinký zabalený přístřešek z boční kapsy batohu, aniž musím batoh vybalit, postavím přístřešek a teprve pod střechou v suchu všechno vybalím. Pod přístřeškem bez podlážky je díky velkému zastřešené ploše také všude dost místa pro mokré oblečení. Při balení v dešti si zase všechno pěkně v suchu sbalím, natáhnu na batoh nepromokavý obal a teprve potom vylezu ven. Přístřešek sbalím a strčím do boční kapsy batohu.
• máte možnost volby, jak vysoko nad zemí si přístřešek postavíte. Když je hezky a teplo a jen nechcete být ráno mokří od rosy, postavíte ho klidně půl metru nad zem. Nepaříte se a máte krásné výhledy na okolí. Když prší a fouká, přitáhnete přístřešek až k zemi a jste pěkně chráněni. Díky otevřeným dvěma krátkým stranám přístřešek stále výborně větrá.
• nemá žádné tyčky, takže se nemá co zlomit. Při několikatýdenních výpravách do divočiny je to dost zásadní. Zlomená stanová tyčka udělá ze stanu jen drahou, těžkou a špatně použitelnou plachtu. Ray-way přístřešek se prostě jen zavěsí mezi stromy, popřípadě podepře trekovými holemi nebo větví.

• pokud fouká silný vítr, prostě jen přilepím přístřešek co nejblíže k zemi tak aby měl co nejmenší boční odpor. Během víc než tisíce nocí pod přístřeškem strávených v různých částech světa, se ještě nestalo, že by nějaký vítr nevydržel.
• máte mnohem větší pocit sounáležitosti s krajinou, ve které právě kempujete.
• můžete si ho doma vyrobit sami!!!

Ray-Way přístřešek je navzdory velmi nízké ceně překvapivě odolný. Tak odolný, že vydrží několik let intenzivního užívání. A životnost je pro mně velmi důležitá – protože moje výpravy kvůli své délce, divokému počasí a náročnému terénu, kladou na vybavení vysoké nároky.

Ještě více se o Ray-Way Tarp můžete dovědět na Rayových stránkách.

Čerpáno z www.rayjardine.com

“Navzdory populárnímu přesvědčení, není nutné se na extrémně náročné výpravy vybavovat drahým značkovým vybavením. Naopak, většinu věcí si můžete vyrobit sami. A pokud to tak uděláte, získáte fantastický pocit osvobození od dnešní konzumní mentality, kde na všechno je spousty reklam, je to drahé a přitom levně, masově vyráběné. Pokud si to vyrobíte sami, šetříte peníze, uděláte to co nejlépe, s použitím kvalitních materiálů a nesnažíte se to ošulit. Navíc na vlastnoručně zhotovené vybavení a jeho používání můžete být náležitě hrdí. Proto si většinu outdoorového vybavení na svoje extrémní výpravy vyrábím sám.”

Rayův ultralehký, univerzální přístřešek vlastní výroby Ray-Way Tarp

„Na dálkových trecích, považuji váhu vybavení za rozhodující. Nechci trhat rekordy, ani závodit s ostatními, ale taky s sebou nechci v nádherném prostředí táhnout kotvu… Takže jsem zásadně probral svoje vybavení a zjednodušil ho, tak aby mi nebránilo ve vychutnávání pohybu. Tím že se nemusím soustředit na nepohodlí, které mi způsobuje těžký batoh, se můžu soustředit na prostředí kolem sebe, na kytky, stromy, zvířata, na terén a na moje místo v něm. Takže se v tomto prostředí můžu pohybovat s mnohem menším odporem.“ Navíc zbytečná váha v batohu zvyšuje vaši únavu a náchylnost ke vzniku únavových zranění.

Pod značnou Ray-Way si můžete docela levně koupit soupravy s podrobným návodem na výrobu výbavy podle jeho designu, a přístřešek, “spacák”, batoh atd. si můžete vyrobit doma sami.

Trasa nejdelší, červené sekce Via Alpiny

Trekking v Alpách přitahuje každoročně milióny turistů z celého světa, kteří se chtějí projít po starých obchodních cestách a stezkách napříč horami, od ledovci pokrytých sedel a vrcholů až po hluboká údolí s loukami a doslova koberci květin. Celá Via Alpina je víc než 5000km dlouhá a je rozdělená do 342 individuálně označených a popsaných denních tras. Není to vlastně jeden trek, ale v podstatě síť pěti dálkových treků, které vedou různými regiony a občas se různě kříží a proplétají. A to z něj dělá naprosto unikátní záležitost. Můžete si vlastně naplánovat svůj vlastní “koktejl” podle vaší kondice, časových možností, počasí a toho co vás nejvíc zajímá. Kompletní trek sestává z pěti barevně odlišených sekcí: fialová, žlutá, zelená, modrá a nakonec hlavní a nejdelší červená, a pokrývá celý Alpský hřeben plus něco málo navíc. Na své trase prochází osmi evropskými zeměmi. Startuje ve Slovinsku, blízko italského Terstu, prochází Rakouskem, Německem, Lichtenštejnskem, Švýcarskem, Itálií a Francií a končí blízko světově proslulých pláží v Monaku.

Via Alpina vznikla jako evropské kulturní a přírodní dědictví v roce 2005 po několika letech spolupráce všech osmi zemí a za finanční podpory Evropské unie. Dává turistům možnost obdivovat nejen přírodní zázraky, ale také vychutnávat místní kulinářské speciality a přiučit se něco o historii a tradicích jednotlivých regionů. Pro někoho, kdo se necítí jako 100% „zálesák“ může být obrovskou výhodou i možnost spát po celé délce trasy v alpských horských chatách, nebo v údolí v komfortních vesnických penzionech.

Podrobné informace, mapy a popisy jednotlivých tras najdete přímo na stránkách Via Alpiny.

„Vysoká váha batohu pramení ze strachu“ Lynne Whelden – když se bojíte, že vám bude zima, nabalíte si víc oblečení, když máte obavy, že budete hladovět, nabalíte si extra jídlo, když se bojíte extrémních podmínek, nabalíte pro spaní těžký expediční stan… Abyste tedy snížili váhu svého batohu do ultra-lehké oblasti, musíte se zbavit těchto strachů. To se vám povede, pokud máte dostatek zkušeností a víte, jak si v extrémních situacích poradit a pokud nepodceníte plánování a přípravu a máte tudíž i odpovídající výbavu. Pro někoho je „honění gramů“ doslova posedlostí a všechno na treku tomu podřizuje. Ale mě se víc zamlouvá přístup „používám svoji promyšlenou výbavu proto, abych si lépe užil čas na treku a ne že chodím na treky proto, abych mohl používat svoji odladěnou výbavu“ Po spoustě kilometrů s 10kg batohem máte večer v „kempu“ ještě dostatek sil vychutnat si západ slunce, šumění listí a pocity z neuvěřitelně dobře stráveného dne.

Ultra lehký stan bez podlážky Six Monn Designs Deschutes pro jednu osobu. Váha i se 6 kolíky 430g!

Abyste se dostali se základní váhou batohu (výbavy) na 7 kg, tak se v podstatě nemusíte na cestách vzdát žádného komfortu a ani vás to nebude moc stát. Pokud se chcete dostat výrazně níž (pod 5kg), rozhodně to bude stát peníze a budete se muset vyrovnat s faktem, že nižší váha batohu a s tím spojený komfort při ukrajování pěších kilometrů = menší komfort při nocování, vaření a v extrémních situacích. Na poskládání takové výbavy neexistuje jednotný návod, je potřeba si všechno odzkoušet na vlastní kůži a vybudovat si na všechno vlastní postupy, vlastní systémy oblékání, spaní, vaření… každému vyhovuje něco jiného a každý má úroveň komfortu, pocitu bezpečí a zábavy při ukrajování kilometrů někde jinde.

velmi lehký batoh Six Moon Design Swift 55L. S bederním pásem 532g, polstrované kšandy a záda, užitečné zatížení 15kg.

Pro inspiraci uvedu dva přehledy výbavy dvou různých lidí. Jedná se o plnohodnotnou tří-sezónní výbavu, pro minimální noční teploty do -6°C a podmínky od vysokých hor a pouští až po sníh. Mags i Warner Springs Monty mají v nohách přes 20 000km na dálkových trecích, oba měli základní váhu batohu pro 4-měsíční trek napříč amerikou pod 4kg. Warner Springs Monty dokonce tento trek jednou absolvoval s batohem základní váhy pod 2,5kg!!! Sám to ale okomentoval spíš jako cirkusový kousek, který po většinu času nebyl moc zábava. Přehled výbavy Mags Tenhle chlapík se rozhodl nenosit s sebou vaření, ale zase má ve výbavě malý foťák. Občas si k uvedené výbavě přibalí i lehkou péřovou bundičku (220g) takže pak se dostane se základní váhou na 4,1kg. Na to že v uvedené váze je i foťák…

Přehled výbavy Warner Springs Monty Warner Springs Monty je dokonalý ultra-light blázen. V roce 2007 absolvoval 4200km dlouhý Pacific Crest Trail s batohem základní váhy pod 2,5kg!!! Sám to ale okomentoval spíš jako cirkusový kousek, který po většinu času nebyl moc zábava. Takže v roce 2009 si PCT zopakoval s výbavou, jak jí sám pojmenoval, „pro absolutní komfort“, která vážila pod 4kg. Takže tady je Montyho absolutně komfortní výbava:

Je přesně ten typ člověka, jehož velmi stručný životopis (pouze výpravy které trvaly alespoň 3 měsíce) si přečtete, a máte pocit, že váš život je fakt nuda, a že jestli se okamžitě nesbalíte a nepodniknete něco “hódně uchýlnýho“ za hranicí myšlení dnešního zurbanizovaného člověka, tak váš život už nikdy nebude naplněn. S univerzitním diplomem z letectví a kosmonautiky pracoval jako konstruktér a designér mechaniky pro vesmírné lety, ale úspěšnou kariéru opustil, aby se mohl naplno věnovat svým outdoorovým eskapádám. Stihl být špičkovým horolezcem (má i mnoho prvovýstupů v Yosemitech v obtížnostech až 5.13 a jako první volně přelezl v roce 1979 West Face ve steně  El Capitan, ale vystoupil třeba i na Huascarán) a přitom vymyslet dnes nejdůležitější horolezecký jistící prostředek – „friend“. Poté se svou manželkou během tří let obeplul na plachetnici celý svět. Má odlétáno přes 400 hodin na rogalu, dále téměř 2600 volných seskoků s padákem a je instruktorem potápění. Absolvoval několik tříměsíčních výprav na kajaku z USA podél kanadského pobřeží na Aljašku, okolo Aljašky, napříč Kanadou atd. V roce 2002 zase během 53 dnů převesloval s manželkou v sedmi-metrové lodi Atlantický oceán. Spolu také na lyžích došli v roce 2006 na Jižní pól a když už byli rozjetí, vystoupili i na nejvyšší horu Antarktidy. V několika letech mezitím, během 92 dnů na tandemovém kole, přejeli USA od pobřeží k pobřeží a pro jistotu ještě zpátky (Bylo to přes 10 000km a dělá to v průměru 116km denně – to je myslím v 60 letech dobrá letní zábava). A to všechno především s vlastnoručně designovaným a zhotoveným vybavením. Sám si stavěl všechny kajaky i kanoe a aby to nebyla taková nuda, vytvořil si sám i CAD software ve kterém lodě navrhoval. Všechno konvenční se mu zdá nepraktické a jeho dokonale promyšlená a odzkoušená řešení jdou často přesně proti zažitému proudu.

Jeho největší vášní posledních 20 let jsou ale dálkové treky. USA je asi jedinou zemí, kde federální vláda podporuje a alespoň částečně přispívá na jejich údržbu. Jedná se o 11 národních scénických trailů v celkové délce 30 000km. Z nejznámějších jsou Pacific Crest Trail – 4200km, Appalachian Trail – 3500km a Continental Divide Trail – 5000km. Jsou to většinou alespoň částečně udržované, na křižovatkách značené a zmapované pěšiny, které vedou převážně po hřebenech hor, míjí nejkrásnější přírodní zákoutí a vyhýbají se civilizaci a silnicím.

Asi vás nepřekvapí, že Ray Jardine je v podstatě „otcem“ celého ultra-light hnutí a chození nalehko. Výše zmíněné traily absolvoval několikrát a na základě získaných zkušeností navrhl celou řadu vybavení od batohů, stanů, „spacáků, vařičů až po oblečení a spolu s tím speciální postupy jak je používat. Prostě jako ve vesmírném programu, kde všechno je absolutně funkční, lehké, spolehlivé. Tím se mu v devadesátých letech podařilo snížit dosavadní základní váhu batohu (bez jídla a vody) obvyklou pro takové treky ze zhruba 20kg hluboko pod 10kg. Vydáním druhé knihy o svých dálkových výšlapech a „zlepšovácích“ s tím spojených „Beyond Backpacking“ způsobil v roce 1999 doslova revoluci a jeho celoživotní vše prostupující přístup „NALEHKO“ zachvátil americkou outdoorovou komunitu a získal si do dneška milióny příznivců.

Ray Jardine je natolik fascinující osobou, že si na stránkách nalehko.com v budoucnu rozhodně zaslouží celý seriál.

Pro všechny doporučuji jeho stránky www.rayjardine.com

Pokud vyrážíte na vícedenní trek, je až na výjimky jasné, že si neponesete všechnu vodu od začátku s sebou, a budete se vodou zásobovat průběžně z různých přírodních zdrojů. V situacích, kdy není k dispozici zdroj hygienicky (mikrobiálně a biologicky) nezávadné vody, je nutné vodu k pití, vaření, omývání ran, apod. zbavit všudypřítomných virů, bakterií popřípadě i parazitů.

Podle zkušeností lidí z několikaměsíčních treků nezávadná voda v podstatě neexistuje a ani průzračná voda vysoko v horách není úplně bezpečná. Každý z nás je ale jiný, a někdo nedesinfikuje vodu vůbec a nemá zdravotní problémy nikdy, a pak jsou tací, kteří i při úzkostlivé desinfekci veškeré vody stejně občas onemocní. Můj názor na věc je takový, že pokud jsem strávil třeba i měsíce plánováním výšlapu a hodlám v divočině strávit týdny, vynasnažím se všemožně udělat maximum pro to abych zůstal zdravý. Daleko od civilizace se totiž zdravý = živý. Úporný průjem vás i během jednoho dne dehydruje tak, že nemůžete pokračovat v pochodu…

Metody dezinfekce vody na treku lze rozdělit na čtyři základní skupiny. Jedná se o převařování vody, filtrování, chemickou úpravu vody a desinfekci UV zářením. Každá z těchto metod má své výhody i nevýhody.

Převařování vody je jednoduchá, dostupná a velmi účinná metoda dezinfekce, pokud je správně provedená (vodu vařit po dobu jedné minuty při hladině moře a přidejte jednu minutu na každých 300 m nadmořské výšky, nebo převařujte vodu 10 minut bez rozdílu na to, kde se nacházíte, voda se musí vařit bouřlivým varem)..  nicméně

mezi nevýhody patří velká energetická náročnost tohoto postupu, v našem případě obrovská spotřeba paliva, nelze tímto postupem snadno upravit velké objemy vody a je nutné čekat na vychladnutí vody, která je přitom náchylná k opětovné kontaminaci z okolí.

Filtrace vody se provádí separací mikroorganizmů na filtračních materiálech z různých materiálů (plastické nebo keramické hmoty, membrány, apod.). Čím je průměr pórů ve filtračních materiálech menší, tím je dezinfekční účinnost filtru vyšší, ale taky je vyšší náchylnost filtrů k zanášení mechanickými nečistotami. Moderní mechanické filtry mají i vložku s aktivním uhlíkem, takže z vody odstraní i velké množství chemikálií.

Pokud vykazuje filtr mechanickou závadu (trhlina), může mikrobiální znečištění pronikat do upravené vody.

Chemická úprava vody využívá dezinfekčních účinků zejména jódu, chlóru a stříbra. Dezinfekční účinnost těchto preparátů je velmi závislá zejména na výši dávky aktivní složky, na době expozice, obsahu organických látek ve vstupní vodě, teplotě vody a dalších faktorech. Vzhledem k tomu, že velká část ve světě vyráběných souprav využívá pouze dezinfekční preparáty bez následné dezaktivace nespotřebovaného dezinfektantu, nelze používat koncentrací aktivní dezinfekční složky vyšší než řádově jednotek miligramů jodu nebo chloru na litr vody. Tím je omezena dezinfekční účinnost těchto souprav pouze na méně rezistentní mikroorganizmy a navíc je finální voda ovlivněna velmi nepříjemnými vjemovými vlivy (charakteristická chuť a zápach). Těmito nedostatky trpí ve světě nejznámější a nejrozšířenější soupravy na chemickou dezinfekci vody – PURITABS, AQUATABS, POLAR PURE, POTABLE AQUA, CEGWT, atd.

Výjimkou jsou preparáty na bázi stříbra, po jejichž použití je voda bez chuti i zápachu.

K dostání jsou i dvoustupňové chemické sety, které jsou bezpečné pro dlouhodobé užívání. Nezanechávají zápach, nepříjemné chutě ani nebarví.

Při UV dezinfekci je voda krátkodobě vystavena působení UV záření z přenosné lampy. UV záření je efektivní germicid, který neovlivňuje kvalitu vody, je však nesrovnatelně účinnější než jsou chemické dezinfektanty při likvidaci mikroorganismů jakými jsou například Cryptosporidium nebo Gardia.

V posledních letech se pro nás stal jasnou jedničkou mechanický filtr Sawyer, který s námi prošel naprostou většinu našich dlouhých treků. K používání filtrů Sawyer jsme natočili toto přehledné video.