Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak). V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět, přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures.

V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to, že u kolegů budete za „podivína“, časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové „malé“ dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Rakousko má tu výhodu že je blízko, je dobře dostupné autem, hory pokrývají většinu rozlohy a proto když si vyberete nějaký zapadlejší kout, moc lidí tam nepotkáte. Problém může být naplánovat nějakou souvislejší hřebenovku se stanem v takto turisty nezatížených oblastech. Proto se můžete inspirovat u nás buď starším článkem z přechodu Veitsch Alpen a Hochschwabu  nebo si přečíst tento článek.

28.6.2016 úterý – během dne zařizuju poslední věci jako jídlo a mapy,protože jsem na poslední chvíli změnil trasu kvůli předpovědi počasí. Vydal jsem se na druhou stranu dálnice přes Rottenmann. Podle online mapy to vypadalo na pohodovou procházku, ale realita byla jiná. Slušné převýšení, náročný terén, ale taky krásné hory bez lidí.

V šest mě vyzvedl Jakub a vyrazili jsme směr Rakousko. Cestou jsme nabrali stopaře Johanese, mladého týpka z Německa , vyklubal se z něj podivín, už když jsme mu stavěli, měl stopařskou cedulku napsanou kusem dřevěného uhlí a ruce celé umouněné.Taky neměl ani vodu,ale čert to vem. Horší bylo že se z něj vyklubal náboženský fanatik nadšeně propagující nějakou komunitu ve východních Čechách, takže jsme měli o zábavu postaráno. Když ale zjistil že nás to nebere, nechal nás na pokoji. Vysadili jsme ho v centru Lince jak chtěl a pokračovali nocí dál do hor. Kolem desáté večer jsme dorazili do mého startovního bodu (Jakub šel jinudy) a po chvilce bloudění ve vesnici se nám podařilo najít cestu na lesní parkoviště. Jakub přespal v autě, ráno se pak autem přesunul 100km za svým dobrodružstvím. Já si ustlal v dřevníku u mýtné chaty.

29.6.2016 středa – Vyspaný do růžova jsem se ráno vydal soutěskou podle potoka, abych po dvě stě výškových metrech došel k vodní elektrárničce, která soutěsku přehradila (což v online mapě kompassu nebylo). Za necelou hodinu po startu jsem zpět ve výchozím bodě a musím se vydat méně záživnou, šotolinovou cestou 700 výškových metrů k Modlinger Hutte. Je krásně , nebe bez mráčku, trochu vedro už po ránu, ale lesem se jde báječně. Cestou se kochám výhledy na Rottenmannské a Seckauernské Taury kam se vydám někdy příště.

Nad chatou se tyčí krásný masiv Admonter Reichensteinu, ale jedná se o náročnější výstup, navíc mířím na druhou stranu a jelikož nevím co mě čeká a jak se vyvrbí počasí, nehodlám zbytečně riskovat. Na chatě si dám radlera, doplním dva litry vody a vyrážím na hřebenovku, teď už po trailu.

Cesta stoupá přes lesíky a holiny, za celý den potkávám míň jak deset lidí, na další lidi narazím až třetí den na konci hřebenovky na Eisenerz Hutte . Trasa ten den vykulminuje krásným vrchem Leobner 2036m a prudkým sestupem do sedla. Tady je první voda za celý den(když nepočítám tůňky plné kravských hoven). Ty dva litry mi vyšly akorát. Pramen (Heiligen Brunn)není přímo v sedle,ale kousek v kopci po směru trasy. Ten den už nikam nespěchám, přede mnou je několikahodinový přechod ostrého hřebene bez možnosti bivaku a tak si u pramene v klidu uvařím, kochám se západem slunce. Kousek nad pramenem najdu přímo na hřebeni krytý plácek s fantastickým výhledem. Chvíli si čtu, a kolem deváté jsem už v limbu.

30.6.2016 čtvrtek – v noci bylo teplo, hvězdy svítily a já spal jako dudek. Naštěstí jsem se vzbudil v 4.45 abych stihl epický východ slunce. Stan byl splihlý od rosy, kolem mokrá vysoká tráva, než jsem sbalil stan byl jsem mokrý taky a tak jsem do sebe hodil čaj který se mi během balení uvařil a jen tak bez snídaně vyrazil na kopec abych se zahřál. Později jsem byl rád že jsem včera nepokračoval a zakempoval u pramene. Jestli včera byla cesta členitá, tak dneska bylo hůř, samá ostrá stoupání a klesání, přes několik vrcholů kolem 1900m.

Vygradovalo to vrcholem Zeiritzkampelu 2125m odkud se prudce klesalo po ostrém hřebeni 500 výškových metrů do sedla Brunneck Sattel.

Za špatného počasí to bude nepříjemné místo. Kolena nadávala, dal jsem jim chvíli pokoj, nasnídal se ,usušil stan a taky si došel pro vodu. Pramen je schovaný cca 200m po neznačené pěšině. Po dalším sestupu následovalo borůvkové peklo. Ne že by keře byly obsypané plody, to pěšina se kroutila neprošlapanou cestou půlmetrovým borůvčím. Na konci této anabáze(5km) jsem zjistil, že o něco níž trasu kopíruje nová lesní cesta, takže podstatnou část si můžete ulehčit tudy.

Přes kopeček Kragelschinken se přehoupnete do sedla a odtud třista výškových metrů už více alpínským terénem na Wildfeld 2043m. Odtud na Stadelstein a ostrým sestupem do sedla Hochtorl. Tady jsem začal koumat kde přespím. Potřeboval jsem taky vodu. Obešel jsem Hochstein,kde jsem si málem zlomil nohu v díře schované v hustém lopuší.

Z Niedertorlu jsem nejdřív sestoupil na Enziankogel, byl tam krásný výhled na salaš Moos Alm a horu Gosseck,

ale všude pastviny plné krav a hoven, tak jsem se vrátil do sedla, cestou objevil náhodou kešku a dal se na druhou stranu. Po sto výškových metrech prodírání lopuchy jsem našel pěknou mýtinu. Mraky se kupily a hrozily deštěm, z dálky hřmělo. Vyznačil jsem místo na stan a jen s lahvemi mastil dolů pro vodu. Krápat začalo jen jsem lahve naplnil v napajedle.

Trysko-chůzí zpátky na paseku, v cuku letu postavit stan a v poslední pikosekundě než se rozpršelo jsem si už lebedil uvnitř. Rozpoutala se pěkná buřina. To nejhorší mojí dolinu jako zázrakem minulo. Na chvíli pak pršet přestalo, tak jsem nemusel vařit ve stanu. Knížka, muzika do ucha a kolem deváte už jsem zase zařezával.

1.7.2016 pátek – v noci přestalo pršet, není zima ale mokro je dost. Je mračno, sem tam prosvítá vycházející slunce, jinak spíše mlhavo a pošmourno. Z domova mi přišla sms s předpověďí počasí, ale jelikož neseděla ani předchozí dny kašlu na to, balím a bez snídaně vyrážím po šesté zpátky do sedla Niedertorl. Pěšinka se vine pralesní vegetací mokrých smrčků a lopuchů. Džungle trvá až pod Zwolferkogel.

Cesta stoupá na travnatý vrchol Hohe Lins aby hned klesla na Grosse Scharte. Fučí,mraky letí přes hřeben, kalhoty mám od vegetace mokré nad kolena. Zima. Na nohy pytlíky a nepromokavé gatě.

Následuje exponovaný , místy jištěný výstup. Na vršku se trhají mraky a dělá se krásně. Takže zpátky do trika a kraťasů. Mažu se opalovákem a mířím k Reichenstein Hutte.

Cestou míjím kamzíky a kozorožce, sviště ani nepočítám kolik jich je. Na plató před chatou se počasí opět kazí.

Jsem na chatě. Batoh si nechám na terase a jen tak nalehko vyběhnu na vrchol a zpátky. Je pátek před polednem a tak na vrcholu Eisenerzen Reichensteinu (2165m) nikdo není.

Na chatě si dám pivko a kafe, k tomu mi chatař dá okoštovat medovou borovičku.. Kromě mě tam jsou jen další dva hosti. Od chataře se dozvídám že včerejší bouřka tam pěkně řádila a napadly 2cm krup. Já byl v podstatě za rohem a nic. Z chaty se táhnu dlouhým sestupem za mírného deště k silnici v sedle Preibuchl.

Sedlem šel jeden z pochodů smrti na konci II.sv. války a místní jednotky tam popravily hromadu vězňů.

Tím mám hlavní plán za sebou, ale jelikož mám čas čeká mě ještě pokračování na Hochschwabu. V sedle si dám siestu na verandě lesácké chaty, když se po hodině probudím je opět krásně. Cesta z údolí je úmorná, nejdřív hustým lesem, potom traverz zarostlou pěšinou až na Leobner hutte.

Na chatě do sebe loupnu colu abych se probral a pokračuju pod Tac-spitze a odtud stezkou která je oficiálně kvůli sesuvům uzavřená, ale chatař mě ujistil že to projdu. A opravdu, až na dvě horší místa to bylo v pohodě. Tábor rozbíjím v sedle Neuwaldegg Sattel, cestou jsem nabral 3l vody, protože jsem tudy šel už před několika lety a tak vím že dál moc vody nebude. Mám tedy dost na večeři i na ráno.

Stan jsem musel stěhovat protože původní loučka mimo pastviny se ukázala hodně podmáčená a tak spím přímo u rozcestníku v sedle. Počasí luxusní, suším věci, relaxuji a kochám se dalším nádherným západem slunce.

2.7.2016 sobota – ráno se budím opět včas abych stihl východ slunce, je to snad každý den krásnější.

Nedá mi to a tak se škrábu ze spacáku abych tu krásu vyfotil. Sotva se nasnídám a doběhnu na velkou přichází farmářka zkontrolovat napětí v ohradníku. Trochu překvápko a málem mě přistihla při činu. Z nejbližší salaše to je totiž hodinku pěšky, je sobota a ještě nebylo ani šest hodin, takže jsem tady nikoho nečekal. Po snídani to beru přes Frauenmauer Hohle, což je úžasná jeskyně vedoucí skrz horu na druhou stranu,

je to fakt pecka, úzké průlezy střídají velké dómy, ale už jsem tudy šel a tak tentokrát jen nakouknu a pokračuju k salaši Pfaffingalm. Cestou zase pozoruji kamzíky a kozorožce.

Počasí je luxusní a tak se rozhoduji sestoupit pro vodu k lovecké chatě Fobisalm a odtud si udělat nalehko výstup na Brandstein (2003m).

Beru jen vodu a svačinu, horko začíná nabírat na intenzitě. Cesta je nekonečná, spousta falešných horizontů a vrcholů, ale stálo to za to. Brandstein je z jedné strany pozvolně travnatý a z druhé strany padá kolmo 700 metrů do doliny. Pěkný kontrast a nádherné výhledy na celou Hochschwab gruppe.

Podle vrcholové knihy sem moc lidí nechodí, většina (90% lidí) míří jen na vrchol Hochschwab a jinde je klid.

Zpátky u chaty, je poledne, rozložím si věci k usušení a vykoupu se v potoce. Sotva ale vyndám oběd zatáhne se a začne pršet. Rychlostí blesku hážu vše do batohu a poobědvám pod stromem. Prší pak po zbytek dne. Náhorní planina Hochschwabu je úžasná, pěšinky se vinou mírně zvlněnou krasovou krajinou sem tam divoký lesík a skalky, místy porosty kleče, pasoucí se krávy a výhledy na okolní vápencové štíty.

I za deště nádherné místo. Nikam nespěchám a užívám si to. Pozdě odpoledne jsem na chatě Sonnschien hutte. Je tu plno zmoklých turistů, ale ještě se vejdu. Dám si pivo a polívku a v teple relaxuju. V podvečer si hledám místo na spaní, je celkem slušně a tak popojdu na vyvýšené místo s pěkným výhledem. To se mi trochu vymstí protože kolem osmé se přižene bouřka. Naštěstí jsem z návětrné strany krytý vysokou kosodřevinou.

Práská to všude kolem i nade mnou, spadne pár krup. Ale jsem unavený a tak to zaspím. V noci mě ovšem budí vichřice, přihnala se fronta, bouřka se nekoná, ale leje jak z konve a fučí tedy víc než je zdrávo. Asi hodinu tak sedím, přidržuju hůlky stanu a modlím se, aby se nevytrhly kolíky z podmáčené půdy jinak by mě to pěkně podfouklo. Ale dopadlo to dobře a Tarptent obstál na výbornou. Usínám kolem jedné, zbytek noci už je v klidu za normálního deště.

3.7.2016 neděle – ráno je zataženo a leje, ven se mi moc nechce. Snažím se ulovit signál abych se domluvil kde se sejdeme (Kuba totiž šel trek který jsem prošel v roce 2013 a sejít jsme se měli někde pod Hochschwabem), ale telefon stávkuje a tak balím a mířím dolů po stezce Dr.Stellera, vzhledem k počasí to nemá cenu poslední den hrotit a pak spěchat večer domů. Cestou dolů konečně telefon zapípá, Kuba bude čekat u Gruner See, což je paráda.

Užívám si poslední metry, kochám se ještě procházkou kolem Zeleného plesa, je fakt úžasné. Za hezkého počasí tu jsou davy lidí, teď tu potkám jen tři holky.

S Kubou se sejdeme na parkovišti v Tragossu, jsou tu i záchodky a tak využiju ten pro invalidy (je tam víc místa a nikdo tam nechodí), umyju/zahřeju se v umyvadle s teplou vodou a převlečení do čistého se vydáme na cestu k domovu. Cestou se ještě stavujeme na zasloužený pozdní oběd v Budějovicích.

-Tom-

Trasa k nahlédnutí tady. Kompletní fotogalerie tady  nebo na našem facebooku.

Vízum – na ESTU – to znamená bez víza můžete v US být max. 90 dnů. Nelze to prodloužit!!! Takže je potřeba vízum – to vás opravňuje k pobytu max. 6 měsíců – to tak akorát s rezervou stačí. Když si zažádáte o permit na trail (vysvětleno níže) a poprosíte PCT Association aby vám napsali zvací dopis, který vysvětluje proč potřebujete 6 měsíců, tak všechno proběhne na ambasádě hladce a vízum dostanete.

Plánovani – mě dost pomohl perfektní průvodce a rozpis trasy – Yogi’s guide book and hand book. Tam je spousta skvělých rad ohledně vybavení, plánováni, jídla, permitu atd. Má to posbírané od více lidí, takže to není jen názor jednotlivce. Určitě najdete věci, se kterými potom na PCT nebudete souhlasit, ale stejně je to skvělý zdroj dat hlavně na plánování. Je to sice 40$, ale bude to nejlíp utracených 40$ za celý výlet. V roce 2015 jsem dovezl ze států několik průvodců, ale všechny jsou prodané. Nicméně na FB existuje PCT – CZ skupina a členové buď již šli, nebo to plánovali a odložili a určitě průvodce mají. Stálo by zato se tam zeptat jich, jestli ho nepustí…

Permit – celý Pacific Crest Trail spravuje PCT association a u nich si můžete doufám stále zdarma zažádat o permit. Podmínkou je, že musíte jít aspoň 500mil. Permit vás opravňuje ke vstupu do všech národních parků a rezervací kterými trail prochází. O trail se starají dobrovolně tisíce lidí, tak doporučuji přispět asociaci pár desítek dolarů na to aby pokračovali ve skvělé práci. Peníze jsou použité na vykupování území kolem trailu, na nářadí a koně pro dobrovolníky atd. Díky. Důležité: od roku 2016 zavedli denní kvóty na permity! Pokud plánujete jít od jihu (rozhodně doporučuji), vydávají 50 permitů denně. Je dobré si na stránkách PCT association nastudovat od kdy a jak můžete o permit žádat. Chce to zažádat během prvních pár hodin od otevření portálu, jinak vámi vybrané startovní datum můžete zapomenout…

Mapy – nejlepší mapy přímo pro PCT, se zakreslenou trasou, mílemi, vodními zdroji, vzdálenostmi do měst když křižujete nějakou cestu atd, jsou zdarma ke stažení na stránkách asociace – jedná se o Halfmile’s maps a jsou parádní. V nějakém copy centru si je můžete vytisknout na laserovce, chtějí max. dolar za list papíru. Já to tisknul jako dvě mapy na stránku, oboustranně (takže 4 mapy na 1 list papíru) a stále to bylo skvěle čitelné. Doporučuji laserový tisk, protože se ve vlhku nerozpíjí. GPSka není nutná, spíš bych řekl zbytečná. Pokud chcete mít „jistotu“ stáhněte si do telefonu aplikaci Guthook (nebo Hikerbot) a telefon můžete v krizi zapnout a podívat se, kde jste a kudy PCT vede. Lepší a bezpečnější ale je sledovat v mapě kde jste a kam jdete a užijete si to mnohem líp. I vodu najdete snáz. Ke každé vodě vede jasná pěšina. Lidi s GPSkou odbočí, když jim krabička zavelí a nikdy nemůžou nic najit:-). Mapa, zdravý rozum, oči otevřené a je to skvělý výlet.

Finance – Peněz je potřeba minimum. Teda, zaleží na vašem standardu, co „nutně“ potřebujete. My jsme si řekli, že nikdy nebudeme spát v hotelu, nebudeme za nocleh platit, nebudeme využívat trail angels – navštívíme je, pokecáme, ale nebudeme tam spát a nechávat se vozit. Chtěli jsme to udělat jako super léto v divočině, jen s tím co máme, protože to je všechno co potřebujeme. Takže v roce 2012 naše náklady na osobu byly $2500.00 včetně letenky a vlaku na start a cíl (v rámci Ameriky), posílání balíků, jídel v restauracích. Letenka do USA byla $1100 navíc. Dalo by se ještě minimálně 500USD ušetřit, ale člověk je mlsnej když přijde do města:-) Když vynecháte hotely, tak vystačíte s $500 na osobu a měsíc. Nutno ale říct, že američané obvykle potřebují víc než $5000 na osobu, protože v každé zastávce spí na hotelu a zkrátka neumí moc šetřit… 500USD na měsíc, to je levnější než když normálne bydlíte tady v čechách ve městě!!!Medvědi, vlci – problém může nastat jen tam kde lidi dojedou autem a nechávají přes noc jídlo na stolech v kempu atd. Medvědi se naučí na to chodit. Pokud kempujete v divočině a všechno jídlo a voňavý věci (pasta na zuby, opalovák, obaly od sušenek atd.) skladujete s jídlem v bear canistru nebo kevlarovém pytli (Ursack), tak žádné větší zvíře nemá důvod se k vám přibližovat. Nevím o nikom, že by ho v divočině medvěd obtěžoval. Největsi problém jsou moskyti a pak hlodavci-myši které se snaží dostat na jídlo. Během pochodu zjistíte jak to se zabezpečením jídla nejlíp udělat. My nosili jidlo v Ursacku – kevlarovém pytli po celý trail a v Sieře Nevadě v plastovém Bear Vault   kanystru, protože to národní parky Sequoia, Kings Canyon a Yosemite vyžadují. Pro více informací doporučuji tento článek o Bear canistrech. Zvířat se není potřeba bát. Nejhorši bestie na planetě Zemi je člověk… všechna divoká zvířata to vědí a snaží se mu obloukem vyhnout.

Balíky s jídlem – Až půjdu znova, nebudu si posílat resuply packages předem, ale vždycky z většího města jenom na nejnedostupnější místo. Zbytek se dá snadno dostopovat do města a nakoupit a nebo využít hikerbox – na každé poště nebo hotelu nebo prostě resuply místě lidi odhazujou do bedny na co nemají chuť, co už nesnášejí protože se jim to přejedlo nebo prostě jen chtějí vyměnit anebo si toho poslali moc. Tenhle hikerbox je obvykle dost plný a po pár dnech se vysype do popelnice… Nejlepší strategie je přijít do resuply pointu, prohledat hikerbox vzít cokoliv se vám bude hodit a zbytek dokoupit. Balíky které si podle instrukcí v Yogi’s guidbook pošlete na poštu tam budou čekat klidně půl roku než si je vyzvednete. Třeba do Shelter Cove a White Pass je lepší si zavolat, jestli vám tam balík nechají… všechno se dočtete v Yogi průvodci. Takhle z kraje vám jen můžu říct, že příprava i trénink jsou fajn, ale není to o tom. Hlavní je vyrazit a nevzdat to. Hlava je nejdůležitější, dokud jste přesvědčení že to má význam a že to chcete dotáhnout, tak si vždycky cestu najdete. Rozhodně to chce začít pozvolna, zvyknout celý tělo postupně a pak můžete zvyšovat denní míle a nakonec budete smutní že už je konec.

Chce to jít fakt nalehko, jinak tělo trpí. Jde to i natežko, ale tak dva týdny, pak se to dost zhorší… nebojte se, poradíte si i s minimem věci. Všude je celkem dost vody, takže jsme se každý den koupali. Miluju v poledne zastavit u jezera nebo potoku, vykoupat se, válet se na sluníčku, číst si, dát si šlofíka… A samozřejmě spát blízko u vody aby se člověk mohl umýt než leze do spacáku. Spát ulepenej fakt nesnáším. Žadná chemie není potřeba a poprosil bych ani nepoužívat. Jsou to krasná, nezničená místa a tam žádné mýdlo, šampony a sračky na nádobí nepatří. Tělo i vlasy se přestanou po nějaké době přehnaně mastit, když je furt neodmašťujete, takže pohoda:-). Opalovák taky není potřeba, možná jen pár prvních dnů v poušti, pak se pěkně opálíte a už vystačíte i bez něj. A poprosil bych taky odnášet všechny odpadky, i cizí co najdete. Nic nepálit, nezahrabávat… Ať to takhle krasné vydrží i pro ostatní!!! Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr Kosek

Dnes budeme mluvit o jednom z nejzajímavějších konceptů, který vysvětluje proč ultralehké vybavení funguje tak dobře. Nepochopení tohoto konceptu vede k nekonečným diskuzím ,kdy lidé nemohou uvěřit, že můžete na treku fungovat dobře i s UL vybavením. Abyste lépe pochopili souvislosti, uvedeme si jednotlivé faktory, které se vzájemně ovlivňují.

RYCHLOST

Je jedno jestli jdete na procházku do Polabí nebo plánujete přechod Alp. Váha batohu vždy ovlivní vaší rychlost. Nebudeme řešit biomechaniku, stačí když si uvědomíte, že s lehčím batohem se jde rychleji. Představte si, že jdete na nějaký výlet s 15kg batohem nebo bez batohu,výsledek vás asi nepřekvapí. Pro názornost si uvedeme tabulku za jak dlouho urazíte 25km při určité rychlosti.

Z toho je jasné, že s lehčím batohem jdete rychleji a strávíte na cestě méně času.

I při normální chůzi 3-5km/h  téměř po rovině může být rozdíl mezi chůzí s lehkým batohem a natěžko klidně 1-2h.

VODA

Litr vody váží 1kg a na treku se bez vody neobejdete. Je potřeba dostatečně pít jinak vás dehydratace zpomalí, případně i ohrozí na zdraví nebo životě. A teď kolik vody budete potřebovat na zmíněných 25km při určité rychlosti chůze, pokud třeba v létě budete pít 0,5l za hodinu, abyste byli řádně zavodnění?

Čím rychleji jdete, tím méně musíte nosit vody s sebou. Zde je důležité uvědomit si souvislost s váhou batohu. Snížím váhu batohu=jdu rychleji=můžu nést méně vody.

Ultralight je i o tom, že víc přemýšlím, jak věci dělat správně a líp plánuju. Nespoléhám se na to, že hromady vybavení můj případný problém nějak vyřeší. Pokud to jde, snažte se podle mapy každé ráno naplánovat kde naberete vodu, abyste jí nemuseli nosit zbytečně s sebou. I tak to znamená, že pokud jdete rychleji, můžete si nést méně vody k dalšímu vodnímu zdroji.

Jídlo

Co se týče jídla musíte si uvědomit svůj cíl – buď vám moc nezáleží na trase a hlavně chcete strávit venku určitý počet dnů, nebo chcete přejít konkrétní trasu. My se budeme bavit o konkrétní trase, např. skotské West highland Way , která měří přibližně 150km. Nemá cenu se na jídle šidit – zaprvé to dokáže otrávit trek, zadruhé můžete na delší trase nezdravě zhubnout a přijít o svalovou hmotu. Uvedeme si tabulku s hmotností jídla při spotřebě 800g na den a ušlou vzdáleností.

Na promítáních z PCT se lidi vždycky podivují a nevěřícně kroutí hlavami nad množstvím jídla, které jsme konzumovali a zdá se jim to přehnané. Je to přeci jen chůze, tak proč by měl člověk tak „žrát“? Je to sice jen chůze, ale s batohem a běžně 8 až 12 hodin denně. Věřte nevěřte, ale po 2 až 4 týdnech vyčerpáte vnitřní zásoby (podkožní tuk), tělo začne zvonit na poplach a zachvátí vás absurdně velká žravost. Takže představa, že se dá jet klidně i měsíc na tabulku čokolády a pár musli tyček denně, je úplně mimo.

Abych aspoň trochu nastínil jak se taková dlouhodobá zátěž na člověku projeví, zdokumentoval jsem hmotnosti účastníků průchodu letošního John Muir Trailu před a po akci. Vážení probíhalo na „inteligentní“ váze, o které víme, že prostě funguje a máme jí ověřenou. Vážili jsme se ráno, nalačno a „naprázdno“ 🙂 a to před i po trailu. Vážení „po“ proběhlo dva dny po ukončení trailu, kdy už jsme byli zregenerovaní a plnili jsme pitný režim, takže nehrozí, že by šlo o úbytek hmotnosti vlivem dehydratace:-)

Druhý den na trailu, pořadí zleva jako v tabulce

Úbytek hmotnosti nastal u všech účastníků a to jsme s výjimkou Ladina zhubnout nechtěli a jedli jsme co se do nás vešlo, protože jídla jsme nesli pro jistotu výrazně víc. Martin ještě ke všemu shodil 2kg svalů a to je hodně špatně, pro delší trail by to chtělo jíst víc, a víc bílkovin. A to byl trail jen 320km dlouhý a zabral nám 12 dní i se dvěma prolenošenými půldny. Tak si zkuste představit co udělá s člověkem 130 dní na trailu. Když dobře a dost jíte, tak to tělu náramně prospívá, jenom si upraví hmotnost a proporce tak, aby se mu hýbalo lehce.

Ženy jsou na tom na dlouhých trecích o něco líp než my, protože jejich těla při nedostatku energie primárně sahají po podkožním tuku (a taky ho mají víc než my), zatímco u nás chlapů tělo při nedostatku ochotně pálí i svalovou hmotu.

Proto bych všem slečnám, který chtějí zhubnout, chtěl doporučit ať se vyprdnou na aerobic a podobné intenzivní 40min aktivity, které jen vyčerpají zásoby glykogenu a způsobí okamžitý hlad aniž by tělo sáhlo na zásoby tuku, ať radši chodí s náma ven, na hory a na běžky, budou hubenější a estetická hodnota hor se nám zvýší:-)

Upravená bunda včetně šňůrky a druku bude vážit 130g ve vel.XL. Kapuca je trochu natěsno,ale tenší čepici pod ní dostanete,rukávy by taky mohli být o 5cm delší. Poznámka na konec – materiál se údajně špatně šije,proto jsem použil dole samolepící film a ne nitě.

Výstup z Montaňa Blanca na vrchol,odtud na Pico Viejo,sestup k Roques de García a na parkoviště u Parador Nacional. Už od minulé návštěvy Tenerife před několika lety kdy jsem se na Teide nedostal,jsem plánoval výstup na vrchol jako hlavní bod dovolené. Tentokrát jsem se ale pečlivě připravil.Pročetl jsem blogy,ověřil si aktuální teploty na vrcholu a zkouknul videa na youtube. Zjistil jsem,že je potřeba povolení k výstupu na vrchol.Vydává ho zdarma správa NP a je jich jen omezený počet na každý den a určitou hodinu. Povolení získáte v rezervačním systému na webu NP .Rezervaci si udělejte a vytiskněte už v klidu doma,během dovolené zvláště v letních měsících už je většina termínů rozebraná.Já si termín rezervoval 3 týdny před odletem,ale na rozdíl od svojí ženy,která o několik dní později použila k výstupu lanovku, jsem  já nakonec permit nepotřeboval.(pozn. – jizdenku si můžete rezervovat a zakoupit rovněž s předstihem přes internet,vyhnete se tak frontám u pokladny).

Před třetí ráno jsem vstal a vydal se ztichlým městem k autu,i v tuto dobu tady bylo poměrně živo,otevřené stánky a procházející se páry mě provázely až na parkoviště u přístavu.V La Orotavě probíhala fiesta a tak jsem se jen stěží proplétal mezi místními v krojích a taxíky. Za městem už zavládl klid a prázdné silnice a tak jsem svižně pokračoval do hor.Na parkoviště u Montaňa Blanca(2300m) jsem dorazil těsně před čtvrtou,bylo ale plné, auta tu mají turisté nocující na chatě pod Teide,kteří mají výstup rozdělený na dva dny.(pozn. – pokud si rezervujete pobyt na chatě,tak permit k výstupu nepotřebujete). Naštěstí jsem našel v další zatáčce malý plácek u krajnice a tak jsem záhy vyrazil na tůru.

Bylo chladno(4C oproti  20Cdole u moře ) a černočerná tma s nejhezčí noční oblohou jakou jsem v životě viděl – to díky velmi suchému a čistému vzduchu bez světelného smogu. Proto zde také byla v roce 1964 vybudována jedna z nejvýznamnějších observatoří na světě. Za svitu čelovky jsem došel až pod chatu Refugio de Altavista (3250m) kdy se začalo rozednívat.

U chaty byl jen majitel a jeden místní turista se psem(prý byl v Praze a moc se mu tam líbilo),ostatní šli pozorovat východ slunce z vrcholu a měl bych je potkat cestou nahoru.Míjeli jsme se asi za třičtvrtě hodiny,když sestupovali na chatu. Většina byla mladí španěláci,měl jsem za to že lidi se v horách zdraví a přednost má ten kdo jde nahoru,ale u nich to moc neplatilo.

V osm ráno jsem byl u horní stanice lanovky na La Rambleta(3550m).Tady jsem potkal poslední turisty z chaty vracející se dolů a jelikož lanovka jezdí až od 9.00,byl jsem tu sám.Už mě čekalo jen 160 výškových metrů,ale díky vysoké nadmořské výšce se nešlo tak lehce.

Nicméně po 4,5 hodinách jsem stál konečně na vrcholu a měl jsem ho jen pro sebe.Šlo by to vyjít i rychleji, ale nikam jsem nepospíchal a cestou fotil.Na vrcholu dost fučelo a díky nízké teplotě byla i zima (potkával jsem třesoucí se chudáky s ponožkama místo rukavic),ale i tak jsem tady strávil úžasnou půlhodinu bez lidí.

Samotný kráter Teide není oproti kráteru Pico Viejo nijak velký,ale má krásný kruhový rozhled. Teide (3718m) je třetí nejvyšší sopka na světě(měřeno od mořského dna cca 7km) a také nejvyšší hora Španělska. Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1909,ale i dnes narazíte na vrcholu Teide na průduchy jimiž uniká sirná pára (pozor ať se neopaříte,průduchy jsou i podél chodníku),která zanechává v kráteru typické žlutozelené skvrny.

Následoval sestup zpátky k lanovce kde už se promenádovaly hordy plážových výletníků,převážně rusáků(napsal bych rusů, ale tohle byli typičtí neurvalí a hluční zbohatlíci v teplákovkách a adidaskách,letos jich tu bylo víc než klasických němců a angličanů). Musel jsem se pousmát nad modelkami v lehkých svetřících a kraťáskách,i po půl desáté tady bylo pořád celkem chladno. A teď zpátky k tomu permitu – u lanovky sedí týpek z NP a kontroluje permit,jenže tam není celý den,jen po dobu provozu lanovky (ten den přijel až v 9.40h),takže pokud nestihnete permit vyřídit včas,je tu možnost vydat se na vrchol pěšky brzy ráno nebo odpoledne. Ranní varianta je lepší v tom že jdete sice 2-3h po tmě,ale vyhnete se tak celodennímu výstupu ve vedru které potom nastoupí. Od lanovky vede krásně vyskládaný lávový chodník k vyhlídce Mirador de Pico Viejo,kde turisté se zpátečním lístkem na lanovku otáčí, mají totiž jen 30min aby se prošli kolem a pak musí zpátky dolů(mimochodem místí mají lanovku o polovinu levnější). Pár ostatních turistů včetně mě pokračuje dál,teď už mnohem horší cestou přes lávové pole až pod Pico Viejo. Cestou se znatelně oteplilo,dole v sedle už panovalo regulérní vedro.

Výhled od Pico Viejo k Teide.V náznacích je vidět pěšina přes lávové pole. *** Pico Viejo 3135m(v překladu Starý vrchol) je druhá nejvyšší sopka na ostrově.Dominuje jí 800m široký kráter s hloubkou 200m. Na jihovýchodním okraji je plató(tam mě zavedl místní znalec-jeden postarší horal z německa se svojí paní) odkud se otevírá krásný výhled jak na Teide,tak na ostrov La Palma a také  kalderu Las Caňadas,která kráter obklopuje.

Kráter Pico Viejo

Z náhorního plata jsem sešel zpátky do sedla a odtud už mě čekal setup k Rogues de García.Mohl jsem sice pokračovat rovně přes Viejo k silnici,ale čekal mě ještě stop zpátky k autu a tak jsem raději zvolil sestup přes Roques k Paradoru Nacional, kde staví hodně turistů.Délkově to vyšlo nastejno. Ze sedla(3100m) jsou pěkné výhledy na Las Caňadas,tady směrem k Boca Tauce (cca 2000m) Výhled na Guajaru(2715m),kam jsme podnikl aklimatizační výstup o pár dnů dříve.

Následoval nekonečný sestup(1000 výškových metrů)přes lávová pole.Na mapě je to sice skoro po přímce, ale ve skutečnosti to šněrujete sem a tam,nahoru a dolů. Navíc tady panuje skoro bezvětří a žádné větší skály,slunce je kolmo nad obzorem a teplota dosahuje lehce 30C, takže se nemáte ani kam schovat.Nezbývá než jít a nezastavovat.Vzduch byl tak suchý,že jsem si osvěžoval oči vodou z camelbaku. Konečně jsou na dohled Roques de García,díky suchému čistému vzduchu to vypadá že je to kousek, ve skutečnosti ještě půl hodiny.V pravo na fotce jsou dva ultramaratonci kteří mě minuli. Roques de García jsou zajímavé skalní utvary táhnoucí se v délce asi 2km a dosahující výšky až 200m. Okruh kolem Roques jsme si prošli už v roce 2009 a můžu vřele doporučit. Tvoří předěl mezi východní a západní částí kaldery.Díky snadné přístupnosti se jedná o velmi navštěvované turistické místo. Asi nejznámější je útvar  a zároveň dominanta ostrova je Roque Cinchado neboli Boží prst,také nazývaný Zkamenělý strom. Pak už následovala jen proplétačka mezi výletníky a po 10,5h jsem byl na parkovišti u Parador Nacional. Tady jsou dvě velká parkoviště,infocentrum NP,restaurace  a také nejvýše položený kostelík ve španělsku zasvěcený Svaté panně Marii Sněžné. Asfalt byl tak rozpálený,že se na něm nedalo stát ani v ponožkách.Dal jsem se trochu do pořádku,hlavně oprášil od prachu a nasadil úsměv s tím že zkusím čtvrt hodiny stopovat a pak půjdu do restaurace na kafe,ochladit se do stínu. Naštěstí na kafe nedošlo a já  už deseti minutách seděl v autě,které mě dovezlo 8km k Montaňa Blanca. Kupodivu  mi nezastavil žádný turista,ale rodinka z Tenerife,která si vyrazila na výlet. Na tůru jsem měl:

• boty Inov8 – Roclite295
• návleky Inov8 – Debris gaiter 32
• běžecké 3/4 elasťáky
• běžecké triko s dlouhým rukávem
• pertexové kalhoty a bundu s kapucí
• běžeckou čepici se zástěrkou
• čelenku z nákrčníku
• tenké běžecké merino rukavice
• Labelo UV20
• opalovací krém Daylong 50PF
• čelovku Zebralight H600F
• batůžek Camelbak Charge 450(12l)
• 5l vody+jídlo,
• smartphone s app Locus a staženými offline mapami opencycle/google terénní a letecká/vektorová
• sluneční brýle class 4
• hodinky Suunto

V autě jsem měl 8l barel s vodou,kterou jsem se opláchnul a vypil další litr. Příště bude report z  Anagy – asi nejhezčí a také nejméně navštěvované hory na Tenerife. Kompletní fotogalerie tady Trasa tady -deu-

Aklimatizační tůra před přechodem Teide.

Guajara – 2.715 metrů vysoký vrchol v horském hřebeni obepínajícím Teide a zároveň tvořící okraj kráteru o průměru 18km.