Čím dál častěji se nám množí dotazy, kde chcete poradit s kompletním vybavením na treky a tak jsme se rozhodli sestavit ukázkový gear list (seznam) ve kterém si ukážeme vybavení, které by mělo vystačit na většinu horských treků v mírných podmínkách pro období jaro – podzim. Zároveň jsme se chtěli soustředit na vyrovnaný poměr ceny a výkonu. Tento gear list tedy nebude sestaven na co nejnižší hmotnost, ale nabídne vyvážené, kvalitní vybavení které by vám při správné péči mělo vydržet dlouhé roky, ale zároveň by to nemělo úplně zruinovat váš finanční rozpočet.

Jako první věc musíme zmínit, že tento gear list je doporučený seznam vybavení dle našich zkušeností a nikdy nemůže platit univerzálně pro každého jedince. Každý jsme unikát, každý má trochu jiné požadavky a návyky a tudíž tento seznam berte spíš jako takového průvodce pro výběr vhodného vybavení. Koneckonců, nejlepší cestou je postupně nabírat zkušenosti a vybavení si podle toho ladit.

Spací systém :

Dle našich mnohaletých zkušeností řadíme na první místo v poměru cena/výkon jednoznačně spací pytel Criterion Traveller 500, případně dámskou variantu Criterion Lady 500. S tímto spacákem byste si měli bez problému vystačit při použití od jara do podzimu a neměl by být problém zvládat i brzké jarní mrazy okolo -5°C. Nebudu se tu dopodrobna rozepisovat o všech parametrech tohoto spacáku, více si o něm můžete přečíst v detailu produktu.

Spací pytel Criterion Traveller 500 – hmotnost 1005 gramů / cena 7 680 Kč

U nafukovacích karimatek se dlouhé roky držíme osvědčených karimatek Klymit. Pokud chodíte spíše přes léto, tak skvěle poslouží karimatka Klymit Static V2. Pro použití v chladnějším období doporučujeme zvolit izolovanou verzi Klymit Insulated V Lite.

Nafukovací karimatka Klymit Static V2 – hmotnost 470 gramů / cena 2 080 Kč

Mezi jedny z nejoblíbenějších přístřešků (tarpů) za rozumnou cenu se u nás dlouhou dobu řadí tarp SMD Gatewood Cape. Zároveň je to jeden z nejlehčích přístřešků v naší nabídce. Na této položce by se dalo finančně ušetřit v podobě klasického „áčkového“ tarpu jaký nabízí například Sea To Summit nebo zvolit levnější variantu oblíbeného tarpu pro dvě osoby – Appy Trail Mark III. Tento tarp doporučujeme všem, kteří nemají se spaním pod tarpem příliš zkušeností a hledají přístřešek se slušnou hmotností a cenou. K tarpu Gatewood Cape je potřeba 6 kolíků. U Appy Trailu jsou kolíky již v balení.

Přístřešek SMD Gatewood Cape – hmotnost 290 gramů / 4 180 Kč

Pod všechny nafukovací karimatky a zároveň jako náhradu podlážky u tarpů doporučujeme používat paropropustnou, netkanou textilii tyvek.

Podložka pod karimatku tyvek malý – hmotnost 110 gramů / cena 150 Kč

Batoh :

Výběr batohu je sama o sobě hodně důležitá kapitola. Přeci jen ho na treku nosíte v podstatě celý den, takže komfort je tu na prvním místě. Opět se jedná o hodně individuální věc a každému sedí něco trochu jiného. Pokud bychom ale měli vypíchnout nějaký batoh, který je opět skvělý v poměru cena/výkon, tak by to byl batoh Gregory Focal 48. Má pevnou zádovou konstrukci, velmi solidní nosnost a celkovou odolnost a myslíme si, že z většiny batohů tohoto typu jsou Gregory ty nejpovedenější. Například oproti podobnému batohu Osprey Exos má Gregory Focal daleko lépe řešené celé těžiště batohu, kdy zkrátka daleko lépe sedí na zádech.

Pokud hledáte Porsche mezi batohy, tak jsou pak jasnou jedničkou batohy Gossamer Gear. Za tyhle batohy dáme ruku do ohně. Jasně, sice jsou dražší, ale této investice nebudete litovat.

Batoh Gregory Focal 48 – hmotnost 1,18 kg / cena 4 680 Kč

Oblečení :

Udržet se v suchu a tepelné pohodě je jedna z nejzákladnějších věcí pro fungování na treku.

Do deště je za nás jasná jednička nepromokavá bunda Rab Downpour Plus 2.0. Osvědčený Pertex Shield nás ještě v horách nezradil, tahle bunda není z těch nejlehčích v naší nabídce, ale jedná se o jeden z nejodolnějších kousků, který si hravě poradí s dlouhodobým zatížením pod batohem. Kdo se zajímá o udržitelnost, tak určitě potěší i to, že bunda je vyrobena z recyklovaných materiálů.

Nepromokavá bunda Rab Downpour Plus 2.0 – hmotnost 360 gramů / cena 4 780 Kč

Ke kompletnímu nepromokavému setu je pak třeba ještě doplnit nepromokavé kalhoty Rab Downpour Eco. Tady není co řešit, stejný materiál jako bunda. Navíc zipy až ke kolenům, takže se dají přetáhnout přes boty. Ideální poměr váha, cena, výkon.

Nepromokavé kalhoty Rab Downpour – hmotnost 214 gramů / cena 2 280 Kč

Hodně zajímavou variantou převážně pro letní měsíce pak může být i nepromokavá sukně. Ta je obzvlášť mezi dálkovými trekaři velmi oblíbená. Je lehká, neomezuje v pohybu, snadno se nasazuje a pro letní přeháňky je to skvělá záležitost.

Nepromokavá sukně Nalehko Etalon Skirt – hmotnost 72 gramů / cena 1 480 Kč

Jako základní vrstvu doporučujeme směs merino vlny a syntetiky. Díky čemuž triko vydrží více na oděr a zároveň daleko rychleji schne než 100% vlna. Další výhodou je, že triko po delším používání nesmrdí.

Nalehko Tri-ko s krátkým rukávem – hmotnost 118 gramů / cena 1 080 Kč

Nalehko Tri-ko s dlouhým rukávem – hmotnost 154 gramů / cena 1 180 Kč

Do spacího pytle doporučujeme používat vždy čisté oblečení – ideálně merino triko a merino spodky. Spodky se navíc dají používat i pro chůzi za chladnějšího počasí a stačí přes ně převléct lehké kraťasy aby se spodky neznečistili. Díky tomuto lehkému oblečení do spacího pytle zabráníte vniku tělesného potu do peří spacáku.

Spodky Rab Syncrino- hmotnost 130 gramů / cena 1 280 Kč

Jako druhá vrstva je velmi dobrá volba nějaký lehký, strukturovaný fleece. Oproti plným fleecům nejsou tak těžké a daleko lépe odvádí pot a rychle schnou. Dle našich zkušenosti odvede skvělou práci mikina Rab Nexus Jacket

Fleecová mikina Rab Nexus Jacket – hmotnost 284 gramů / cena 1 980 Kč

V letních podmínkách se pro chladnější večery a rána pro pohyb okolo stanu dá vystačit jen s mikinou, ale my ve většině případů bereme i lehkou péřovku. Z hlediska hmotnosti a tepelného komfortu je totiž peří nenahraditelné. Krom toho se dá lehká péřovka využít i pro spaní při hraničních teplotách. V horách je počasí nevyzpytatelné a i v létě vás může zaskočit prudké ochlazení kdy péřovku skutečně oceníte. V poměru cena/výkon je skvělý kousek péřovka Rab Microlight Alpine.

Péřovka Rab Microlight Alpine – hmotnost 440 gramů / cena 5 180 Kč

Neopomeneme ani komfort pro vaše nohy. O ten se hravě postarají ponožky Bridgedale. Každý z našeho týmu vlastníme několik párů se kterými máme nachozeno a naběháno několik tisíc kilometrů bez jediné díry. To se nám u žádné jiné značky ponožek ještě nestalo. Bridgedale je pro nás jasná jednička!

Ponožky Bridgedale Hike Lightweight – hmotnost 46 gramů – 388 Kč

Do hor se rozhodně hodí i teplé a lehké fleecové rukavice, tady dobře poslouží Rab Power Stretch Pro.

Rukavice Rab Power Stretch Contact Glove – hmotnost 40 gramů / cena 680 Kč

A nezapomeneme ani na kulich s fleecem. Jasná volba je Rab Logo.

Kulich Rab Logo – hmotnost 49 gramů / cena 330 Kč

Filtrační systém na vodu

Hodně opomíjená věc, přitom udělá tolik práce. Rázem vám odpadnou starosti o vodu, nebudete muset nosit zbytečně velké zásoby vody, protože s filtrem na vodu se dá přefiltrovat téměř cokoliv. Stačí trochu více koukat do mapy a dobře si vše rozvrhnout. Naprostou většinu našich dlouhých treků jsme absolvovali s mechanickým filtrem od firmy Sawyer. Ti patří dlouhodobě k jedničce na trhu.

Filtr na vodu Sawyer Micro – hmotnost 52 gramů / cena 1 450 Kč

U filtru je v sadě měkká, sbalitelná láhev, ale doporučujeme si vzít ještě jednu náhradní. Nám se velmi osvědčily láhve od japonské značky Evernew.

Skládací láhev Evernew 1,5 l – hmotnost 36 gramů – cena 368 Kč

Ostatní vybavení :

Pro stavbu vašeho přístřešku můžete využít trekové hole a tím pádem můžete nechat stanovou tyčku doma. Když pak hole budete využívat při chůzi, tak vám pomohou nejen v kopcích, ale zároveň tak odpadne mrtvá váha v batohu. Na všech našich dlouhých trecích se nám skvěle osvědčily nejlehčí, duralové hole na trhu Fizan Compact 3.

Trekové hole Fizan Compact 3 – hmotnost 316 gramů (pár) / cena 1 838 Kč

Čelovka Petzl e+LITE – hmotnost 26 gramů / cena 680 Kč

Six Moon Designs Pack Liner 50 litrů – 80 gramů / cena 698 Kč

S vidinou prodlouženého víkendu se mi v hlavě pomalu začínal vytvářet plán na kratší výlet s přespáním venku. Jakmile jsem doma dostal zelenou s tím, že můžu vyrazit v pátek ráno, abych byl v sobotu na oběd zpět už začínám projíždět mapy a pomalu si naklikávat trasu.

Když tak projíždím všechny naše výlety, dochází mi že v našem magazínu stále nějak opomíjíme naše nejvyšší hory – Krkonoše. Předpověď na víkend ukazuje hodně proměnlivé a chladné počasí, to je jedině dobře. Je 1.máje a v Krkonoších by mohla být jen hrstka „odvážlivců“. Cíl je pro tentokrát trochu jiný, žádné polykání kilometrů, ale procházka na pohodu a hlavně si vyčistit hlavu od toho všeho co se v poslední době děje. Krkonoše budou pro tenhle účel ideální, člověk může strávit celý den vysoko v horách, v podstatě bez civilizace.

Ve čtvrtek večer balím batoh. Komplet výbava 4,2 kg. Zjišťuji, že jsem se za ty roky v odlehčování posunul už tak daleko, že i 35 litrový batoh je na mě už zbytečně velkej. Se stejnou výbavou bych se nebál vyrazit klidně na měsíční trek. I když jsem za poslední dobu trošku zpohodlněl a občas si beru věci, které bych si dříve třeba nebral a nejsou úplně ultralehké. Komfort u mě začal trošku převažovat. Na zádech budu mít pro tentokrát horkou novinku v podobě batohu, který jsme si nechali vyrobit u české značky Rebelt přesně dle našich požadavků. Na tenhle kousek jsem se těšil celou zimu. Zbytek už tvoří můj osvědčený základ spacáku Criterion Quantum 350, karimatky UberLite a oblíbeného tarpu Gatewood Cape. Ten mám do budoucna v plánu nahradit tarpem SMD Deschutes Plus a to hlavně z toho důvodu, že je o něco prostornější a má po obvodě našitou moskytiéru, ta se měla obzvlášť letos hodit, protože jsem měl za týden vyrazit do Skotska na Cape Wrath Trail, tenhle plán ovšem ze známých důvodů zatím padá.

Má plánovaná trasa  v Krkonoších je okruh, který začíná i končí v Harachově. Budu se tedy převážně vyskytovat v západnější části Krkonoš. V pátek ráno sedám do auta a za chvíli jsem už na místě. Na centrálním parkovišti kousek od Mumlavských vodopádů stojí 2 auta. Jindy to tady bývá poměrně nahuštěný, dneska tu ale nikdo není. Během chvilky už mizím na pěkné lesní pěšince, mimo značené trasy. Procházím okolo obory, která má sloužit pro přezimování zvěře. Dle map by se tu člověk neměl pohybovat do konce dubna. A skutečně, když procházím okolo, obora už je otevřená. I tak se ale raději držím dál a oboru obcházím. Začínám pomalu stoupat Bělovodským dolem. Zem je tu ještě pořádně nacucaná vodou a místy zaplouvám po mechové pěšince až skoro po kotníky do vody. Za chvíli to bude na nepromokavé ponožky.

O kus výše se snažím dostat přes potok na druhou stranu a napojit se na další neznačenou cestu. Objevuji se ale v hustém porostu a po cestičce tu není jediná náznak. To jsem si zase něco vymyslel… Vynořuji se ale na suťovém poli odkud je nádherný výhled. Les tu má neskutečně sytou barvu, všude okolo jsou smrky a jen kousek přede mnou vyčnívá solitérní modřín. Pokračuji hodně hustým porostem čistě na směr a asi po 10 minutách se konečně napojuji na cestu. Po ní už pohodlně stoupám až se napojím na Janouškovu cestu, ta je značená jako cyklostezka, ale dneska to tu moc na cyklisty nevidím.

Po své pravé ruce mám skvělý výhled na Lysou horu a celý hřeben. Je tam ještě poměrně dost sněhu, tak jsem zvědav jak to bude vypadat o kus výš. Po chvíli se napojuji na značenou cestu pod Voseckou boudou. Místy přecházím ještě zledovatělá místa. Užívám si to, nikdo tu není. Až teprve u Vosecké boudy potkávám německý pár. Chvíli se jen tak kochám. Je tu dost větrno, tak nahazuji Flashpoint a měním ponožky za nepromokavé.

Z Vosecké boudy pokračuji dál po zelené přes Navorskou a Labskou louku až k prameni Labe. Tady je sněhu opravdu hromada. Je to dost mokrý a celkem se to boří. Ještě že jsem si přibalil ty nepromok. ponožky. Potkávám tu jen hrstku lidí, jinak tu v podstatě nikdo není. Od Pramene Labe pokračuji Bucharovou cestou, která je celá pod sněhem, jde to celkem pomalu, ale není kam spěchat. U Labské boudy se na chvíli zastavuji a jen se kochám směrem do Labského dolu. Tohle je úchvatný pohled. Tady se kdysi táhl ledovec.

Další kroky vedou po kamenitém chodníčku po zelené směrem na Martinovku. I tady je pořád dost sněhu. Je ale nádherně. Počasí je sice dost aprílové, ale pro Krkonoše tak typické. Chvíli vykoukne sluníčko, aby se během mžiku zase přihnala krátká přeháňka. Užívám si to. Kousek nad Martinovkou v protisměru potkávám 3 běžce. Pak už dlouho sestupuji a kousek pod Medvědí boudou uhýbám do lesa a beru to neznačenou zkratkou. Znám to tady, už jsem tady párkrát běžel. Tahle cestička je parádní, uzounký trailík kde nepotkáte jediného živáčka. Po chvíli už se vynořuji přímo u Labe a Harachovy cesty. Tuhle cestu nechal již na konci 19. stolení vybudovat hrabě Harach, aby spojil Labskou boudu se Špindlerovým mlýnem.

Teď budu Labským dolem zase stoupat zpátky k Labské boudě, nechtěl jsem tuhle cestu vynechat, protože je opravdu nádherná. Po cestě potkávám malou skupinku, která se mě ptá jestli je možné dojít na Labskou boudu a zpátky do Špindlu ještě za světla. Tohle fakt nemám rád… Lidi, kteří vůbec neví kde jsou, kam jdou, co dělají a kromě telefonu v ruce nemají nic. Až je nahoře chytne slejvák, tak si budou volat horskou službu…

Jinak si stoupání dolem fakt užívám. Naposledy jsem tudy běžel nahoru a neměl tolik času se kochat. Dneska jdu na pohodu a tak se hodně rozhlížím. Snažím se identifikovat ledovcové kary, což jsou vlastně takové prohlubně, které tady vytvořil ledovec. Je to fascinující co ta příroda dokáže. Nemáme tady extra vysoké hory, ale Krkonoše jsou fakt ojedinělé a nádherné.

Pozoruji Pančavský vodopád. To je úchvatná záležitost, je to nejvyšší vodopád v ČR, ale takhle z dálky vypadá tak maličký. Je to ale obrovská masa vody, která padá dolů do Labe. Obzvlášť teď na jaře, když taje sníh je tu vody hromada. Zastavuji se ještě u Labského vodopádu a pak už vylézám u Labské boudy. Odtud pokračuji po modré přes Pančavskou louku. Nikdo tu není, jen já a hromada sněhu. Tady by to bylo v klidu ještě na běžky.

Začínám pomale sestupovat podél Mumlavy až ke Krakonošově snídani. Rád bych přespal pod přístřeškem, který je kousek odtud směrem na Voseckou boudu, ale mám ještě dost času. Rozhoduji se tedy ještě vystoupat znovu na Voseckou boudu, že bych si tam počkal na západ slunce. Za mnou je však pěkně černo, blíží se slejvák. Nahoře udělám 2 fotky a za deště běžím dolů. Ze západu nic nebude… Zůstávám u přístřešku, nikdo tu není. V klidu si rozdělávám spaní uvnitř a dělám si večeři. Na zkoušku jsem si vzal Lyofood Chili Sin Carne a musím říct, že to není vůbec špatný, jen by to chtělo větší porci, celkem mi vyhládlo.

Ustává déšť a nakonec se obloha protrhává. Západ bude. Já už ale potřetí na Voseckou stoupat nebudu, takže západ dneska oželím. Kolem 21 h už zalézám do spacáku a rychle usínám. Spí se mi dobře, když mě ve 23 h najednou vzbudí čelovka. Dorazili 3 kluci, kteří tu mají v plánu přespat. Do půlnoci vaří a hází do sebe jedno pivko za druhým. Už nemůžu usnout. Když pak všichni zalehnou, jako na povel spustí šílený chrápání. Ležím a koukám do stropu, tohle do rána nedám. V 1 h vylézám ze spacáku a všechno balím. Těch 7 km do Harachova už prostě dorazím. Nechce se mi to jít, protože by to trvalo ještě cca hodinu a půl, takže prostě běžím. Za 35 minut jsem v Harachově na parkovišti. Sedám do auta a jedu domů. Trochu smutný konec výletu, ale jinak to byla paráda.

Na konec z toho bylo necelých 40 km a nějakých 1600 nastoupaných metrů. Trasa zde.

Vašek M.

Tenhle nápad nosím v hlavě už něco přes 2 roky, ale teprve teď se vše sešlo tak, abych mohl konečně vyrazit :-).

Zarytí ultraběžci pravděpodobně už moc dobře vědí, přesto se najde velké množství lidí, kterým tohle nic neřekne. Ve zkratce….jde o to zdolat všech 18 prominentních vrcholů Lužických hor do 24 hodin (prominence více jak 100 metrů nad okolní terén). Trasa je na vás, ale má to jednu podmínku, musí to být okruh. Takže tam, kde začnete je třeba i skončit. Celou absolvovanou trasu je k úspěšnému pokusu taky potřeba doložit záznamem z hodinek, mobilu apod.

Ve světě je podobných akcí celá řada, mezi běžci je asi nejznámější Bob Graham Round v britském Lake District. I na základě této akce vznikly právě PVLH24. Do dnešního data tuhle výzvu zvládlo 36 lidí a já se chci zařadit mezi ně…

A co z toho ? Vlastně nic, jen skvělý pocit z překonání vlastních limitů (ty jsou většinou stejně jen v hlavě) a jedinečná možnost projít/proběhnout si v podstatě celé Lužické hory během jednoho dne. Ale… trochu taky prestiž a doživotní členství v elitním Klubu Prominentních vrcholů Lužických hor.  Další, neméně podstatnou záležitostí je také vytvoření komunity lidí, kteří se okolo tohoto podniku motají.

Pro mě je to ale především naprostá volnost a radost z pohybu. Prostě vypnout a jen běžet, hodit za hlavu každodenní starosti a užít si tu chvíli naplno a bez zátěže kterou na sebe neustále nabalujeme. A taky po delší době zase okusit sladkou chuť aspoň malého dobrodružství…

Trasu jsem průběžně připravoval při svých nepravidelných, krátkých výletech do Lužických hor převážně se svým ročním synem. Ten už má mimochodem téměř polovinu prominentních vrcholů zdolaných :-). Je dobré si všechny vrcholy s předstihem projít, hned na několik z nich totiž nevede ani cesta. Největší problém byl však celou tu dobu úplně jinde. Najít si na tuhle věc čas… Při mém každoročně nabitém běžeckém kalendáři kdy absolvuji cca 15 běžeckých závodů ročně –  od krosových závodů a sky race až po horské maratony pro mě bylo totiž vždy těžké si vyhradit alespoň 1-2 měsíce prostoru na to, abych se stihl připravit, a abych se po 100 kilometrovém běhu taky stačil dát dohromady. Mělo to navíc i ještě jeden háček, stovku v kuse jsem nikdy neběžel, ale uklidňuju se tím, že když zvládnu nachodit s batohem po horách během pár měsíců tísice kilometrů, tak by jedna „stovečka“ neměl být až takový problém… Současná koronavirová „krize“ a s tím související rušení závodů však vlastně mému pokusu nahrála na smeč.

Na začátku dubna si probíhám při tréninkovém výběhu polovinu trasy a dolaďuji poslední detaily. Najednou mám před sebou viditelný cíl a jsem plně rozhodnutý to zkusit. Na papíře mi to vychází na nějakých 103 km a cca 4000 výškových metrů. Vybírám startovní datum 15.4.2020 ve 2 hodiny v noci. Na velikonoční pondělí si ještě po Lužičkách rozvážím na 4 místa vodu. V Lužických horách je totiž s vodou poměrně problém. V úterý si chystám věci a jídlo na celý den. Do nového běžeckého batůžku Inov-8 Adventure Lite 15 balím filtr na vodu Sawyer Micro, skládací láhev CNOC Vecto. Kdyby náhodou přišel déšť, tak beru pro jistotu i ultralehkou nepromok. bundu OMM Halo Smock. Na sobě budu mít během celého dne můj oblíbený a osvědčený setík „rabáckého merina“ a univerzálního softshellu Borealis. Na nohách dlouhé, běžecké kalhoty Rab Skyline Thights v kterých jsem odběhal celou zimu a dost si je oblíbil. Do bot už tradičně ponožky Bridgedale a celou dobu se budu spoléhat na mé oblíbené boty Inov-8 TrailRoc 285.

Večer se pokouším na chvíli usnout. Budím se o půl 1, dávám hodně silný kafe, kontroluji věci a sedám do auta… Před 2 hodinou jsem už ve Svoru, startuji GPS a v 1:50 vybíhám. Jsem ve zvláštním rozpoložení, zapínám autopilota a prostě běžím, zkusím se zastavit za 100 kilometrů… Je klidná noc, jasná obloha a nikde ani náznak života. Teplota kolem nuly, takže běžím v čepici a rukavicích. První na řadě je vrchol Sokol u Petrovic. Není kam spěchat, mám spousty času a tak v klidu klušu lehoučkým tempem. Sem tam mi přes cestu přeběhnou srnky. V dáli před sebou vidím matný obraz  kopce ke kterému směřuju. Začínám prudce stoupat lesem a před 4 hodinou jsem na vrcholu, dotýkám se kamene a běžím dolů. U odbočky k vrcholu mám první láhev s colou, dávám rychlou sváču a z kočičí studánky si nabírám trochu vody do rezervy. Běží se mi fajn, tohle tempo mi vyhovuje, už se ale těším až se rozední a uvidím tu nádheru kolem sebe. Probíhám Petrovicemi a mířím přímo na Popovu skálu. Od Sokola jsem tam cca za 50 minut, tohle byla rychlovka. Šplhám po skalnatém vrcholu na vyhlídku, je tma jak v pytli. V dálce na mě svítí Ještěd, elektrárny v Polsku a pod sebou mám osvícený Hrádek.

Za chvíli už to valím zpátky směrem k Petrovicím, začíná se pomalu rozednívat, probouzejí se ptáci a už je to veselejší. U hraničního přechodu mizím v lese, objevuje se přede mnou tlupa divokých prasat, ale utíkají. Od hraničního přechodu Kammloch si to štráduju přímo po hranici směrem na další vrchol – Hvozd. Je to pěkný stoupák, ale jde to rychle. Za mnou už vychází slunko a tak se musím furt otáčet a kochat. |Je tu fakt nádherně. Na vrcholu je to nezvyklý pohled. Hvozd znám jen se zástupy turistů, teď tu jsem úplně sám. Chvíli se kochám okolní krajinou, fotím. Po hranici sbíhám dolů a probíhám dědinkou Valy a mířím na vrchol Plešivec.

Tomuhle kopci jsem nikdy nepřišel na chuť, je to zvláštní, takovej roztáhlej kopec u kterýho z dálky není úplně jasný kde má vlastně vrchol. Jdu volným terénem směrem k vrcholu, až kousek pod ním se objevuje suť kde už je to jasné. Z vrcholku sbíhám čistě na směr zarostlým terénem do Dolní Světlé. Tady mám schovanou další flašku. Dávám chvíli pauzu a pak už šlapu směrem k hraniční závoře Waltersdorf. Zvláštní pohled, je tu natažená páska a cedule zákazu vstupu. To všechno kvůli koronaviru. Chlapík vedle zametá cestu, procházím kolem a zdravím ho. Žádný problém, pak už začínám pořádný krpál na Luž – nejvyšší a nejprominentnější vrchol Lužických hor. Stoupám přímo po hraničních patnících krásnými bučinami. Stoupání je ukrutný, ale užívám si to. Je hezky, není kam spěchat, nikdo nikde. Prostě dokonalost. 

Na vrcholu pěkně fouká, chvíli se kochám a pak už suťovištěm slízám přímo po hranici dolů. Tahle část je za mě to nejlepší z celý trasy. Nejsem tu prvně a mám to tu moc rád. Nádherný trail, nikde ani živáčka, tady bych si dovedl představit běhat dennodenně. U Trojhranu odbočuju a mířím přímo pod Pěnkavčí vrch – druhý nejvyšší vrchol Lužických hor. Opět krásným bukovým lesem stoupám volným terénem přímo k vrcholku. Hřebenovka pod tímhle vrchem stojí obzvlášť za pozornost. Doporučuji každému projít. Někdy bych to chtěl jít na podzim, to tu musí být nádherně. Z vrcholku už to pálím přes Stožecké sedlo dál.

Vynořuji se pod Jedlovou a menší zkratkou stoupám přímo po sjezdovce na vrchol, je to zase pěkný stoupák, ale za chvíli jsem nahoře. Dávám sváču, chvíli jen tak posedávám u rozhledny a pak už zase vyrážím. Seběh dolů na Malý Stožec, tady to jde hezky. Pohodová cesta, dá se běžet odpočinkovým tempem, ale pěkně to odsýpá. Za chvíli už jsem kousek od Rybniště, kde odbočuji pod další vrchol – Plešivec č.2. Je to skutečně tak, jsou tu dva vrcholy se stejným názvem, oba jsou prominentní. I tenhle Plešivec mi ale přijde divnej, ani minule se mi tu nedařilo najít snadnější cestu na vrchol a tak jdu prostě volným terénem přímo nahoru. Dolů už to ale konečně trefuju a napojuju se hned na turistickou značku přímo do Rybniště. Už mám za sebou polovinu trasy a cítím se pořád velmi dobře. Až překvapivě dobře. Za vesnicí mířím po turistické cestě lesem na další vrchol. Zastavuji se u mnišského pramene. Ještě před 10 dny studánka krásně tekla, dneska už nic. Odklopím víko a tam jsou aspoň zbytky vody. Nabírám do zásoby a umývám si zpocený obličej. Tahle zastávka bodla, děkuji ti studánko, škoda jen, že vody je čím dál tím míň.

Stoupání na Široký vrch je brnkačka, jsem tam ani ne za 10 minut. Pak už pokračuju zkratkou abych se napojil na zpevněnou cestu. Tady to jde rychle, křižuju silnici a pak proběhnu okolo zajímavého skalního útvaru Hrbolec. Vynořuji se na louce nad Chřibskou odkud je krásný výhled na okolí. Sbíhám dolů do Chřibské, potkávám dokonce i pitnou studánku, tak rychle piju a omývám obličej. Odsud už mě čeká delší stoupání na Chřibský vrch. Tady to jde vcelku pomale, ale není vůbec kam spěchat, mám hromadu času. Odbočuju k vrcholu a za chvíli sem tam. Mám za sebou cca 60 km, nohy už jsou trošičku unavený, tak je trochu proklepávám, dávám rychlou sváču a koukám do okolí. Pak suťovištěm sbíhám přímo dolů směrem ke Křížovému buku. Tady mám schovanou flašku s magnesií. Trochu se napiju a pokračuji na Javor. Tenhle kopec jsem šel minule zbytečně složitě, teď ho trochu obejdu, abych nemusel stoupat tím nejhorším krpálem a brzy se ukazuje, že to byla správná volba. Dotýkám se kamene a stejnou cestou se vracím zpátky ke Křížovému buku. Doplňuji vodu ze schované flašky a potkávám chlapíky co tu mají zaparkované auto. Poprosím je jestli tu flašku můžou někde vyhodit a už valím dál.

Protahuju se okolo Malého Javorníku a mířím přímo na Přírodní rezervaci Studený vrch a vrchol Studenec. Krásné místo, každému doporučuji. Když budete mít štěstí, můžete tu narazit i na kamzíky! Na vrcholku je i rozhledna, ale dneska se na ni fakt necítím. Chvíli sedím, rychle dávám něco k snědku. Seběh už trochu bolí, nohy ztuhly. Ale asi po 5 minutách klusání už je to vcelku dobrý. Mám něco přes 75 km a k mému údivu se pořád cítím velmi dobře. Probíhám okolo Zlatého vrchu – čedičovou kupu která velmi výrazně vyčnívá nad svým okolím. Někdy se tam musím stavit, ale dneska už to nedám. Sbíhám volným terénem k silnici na Mlýny. Tady brodím Kamenici. Boty jsem si namočit nechtěl, ale co už, teď už je to stejně jedno. Lesní stezkou nabírám výšku a objevuji se pod Středním vrchem. Je to opět zajímavý, poměrně vyčnívající čedičový útvar. No a samozřejmě taky jeden z prominentní vrcholů. Vyšlapanou stezičkou po skále jsem za chviličku nahoře. Výhled je odtud parádní, v dáli je i krásně vidět Děčínský Sněžník i nejvyšší hora Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein.

Sbíhám dolů a objevuji se ve vesničce Mlýny, tady mě čeká poměrně dlouhý přeběh po silnici. Snažím se furt běžet, ale na tom asfaltu se to zdá být nekonečné. Na konci vesnice uhýbám do lesa a neznačenou stezkou mířím přímo pod vrchol Sokol. Tohle je Sokol č.2. Na vrchol se opět stoupá víceméně cestou necestou, ale jde to poměrně rychle. Únava už je ale znát. Nohy by ještě celkem šly, ale hlava už začíná trochu nespolupracovat a přichází první krize, která se po chvíli projevuje i fyzicky. Seběh ze Sokola ještě dávám a rychle se přesouvám pod Velkou Tisovou. Při stoupání tu potkávám ženskou partu co jdou dolů. Krátce se dáváme do řeči a hned se mě vyptávají co tu nacvičuju :-). Na vrcholu jsem kupodivu taky relativně rychle. Mám před sebou ale ještě 3 pořádný vrcholy a ty nebudou zrovna zadarmo.

Už nefotím, není na to už moc nálada ani síla. Už to chci dorazit, ideálně ještě za světla. Stoupání pod Velký Buk je dlouhý a celkem mi dochází síly. Házím do sebe čokoládu a piju colu, za chvíli se to lepší. Z rozcestí Pod Boučkem je to na vrcholek konečně docela rychlý. Dolů stále běžím, přebíhám odbočku na neznačenou cestičku k Malému buku. Vracím se. Po chvíli se objevuji pod Malým bukem. Nenechte se zmást, tenhle buk fakt není malej! Je to hodně strmé stoupání zarostlým terénem kde to je zralý spíš na lezení po čtyřech než po dvou.

Pomalu začíná zapadat slunko, chtěl jsem to dorazit za světla, to už ale nestíhám. No nic, jdu v klidu. Vyškrábu se na vrchol, dělám fotku. Nasazuju čepici a čelovku, ještě je budu potřebovat. Sbíhám přímo dolů a napojuji se na cestu pod Klíč. Tohle je můj poslední kopec. Pořád běžím, kupodivu síla furt je a mám pocit, že bych vydržel běžet klidně ještě pár hodin. Při stoupání na Klíč zjišťuji, že to možná ještě stihnu, abych ještě vyfotil západ. Přidávám a na vrchol Klíče v podstatě vybíhám. Jsem tu pozdě, ale fotku ještě udělám. Je tu jeden jediný člověk, dneska jsem v podstatě nikoho nepotkal. Tak takhle to v Lužických horách chodí. Za 100 kilometrů potkáte jednoho člověka :-).

Mám v sobě prázdno, žádná euforie, prostě se jen kochám výhledem na Lužický hory který jsem právě celý proběhl. Asi mi to všechno dojde až se zpožděním. Ve výsledku…co je na tom, tak jsem právě uběhl něco málo přes 100 kilometrů v kuse. Teď už jen seběhnout dolů do Svoru a mám hotovo. Na konec to dělá nějakých 107 km  a 4000 výškových metrů. Dokončil jsem to za 19 hodin a 2 minuty. Kdybych si zavčas všimnul času na hodinkách, tak bych ty 2 minuty s klidem stáhnul. Později koukám v klidu doma, že jsem přestávkama na pití, jídlo, filtrování vody a focení ztratil minimálně 3 hodiny. Kdybych měl podpůrný tým, tak myslím že bych to zvládl podstatně rychleji a zpětně bych asi zvolil opačný směr trasy. Možná to za rok zkusím znova, ale tak o 4-5 hodin rychleji… Ale na to, že to byla má první stovka v životě to není úplně k zahození.

Celkově mohu velkou část této trasy doporučit i jako skvělý víkendový výlet nalehko nebo vícedenní pochod na pohodu.

Trasa zde. 

Několikadenní přechod s naším Kryštofem byl v plánu již delší dobu. Nejdříve jsem měl v hlavě přechod části Šumavy a Bavorského lesa převážně po ne příliš známých stezkách, ale z toho sešlo a zvolil jsem „snazší“ variantu. Původně jsem celý přechod chtěl jít i s veškerým vybavením na spaní a přespávat venku. Čím víc jsem ale sčítal a hlavně řešil jak a v čem tohle všechno nést jsem od toho upustil a zvolil formu „od penzionu k penzionu“ a nést jen to nejnutnější.

Jakkoliv to pro některé může být i tak dost bláznivý počin, tak chci hned na úvod uvést na pravou míru pár věcí. Kryštofovi je 8 měsíců a ke vztahu k přírodě ho vedeme od malička a s čistým svědomím musím říct, že venku ho to opravdu baví! Od jeho 3.měsíců v podstatě neustále vyrážíme na celodenní výlety do hor. Poprvé spal Kryštof venku v 5.měsících a je vidět, že koukat na stromy ho baví víc než přeplněná dětská hřiště v betonové džungli.

Na několikadenní přechod s dítětem bych si netroufnul pokud bych si nebyl 100% jistý, že to Kryštof zvládne a nebude u toho trpět. V dnešní moderní době kdy dítě jezdí z kroužku na kroužek, samo a bez auta v podstatě neudělá ani krok a tablety, smartphony a sociální sítě jsou jejich denním chlebem mi přijde čím dál důležitější vštěpovat dítěti ty správné hodnoty a pěstovat v něm lásku k přírodě. Pokud mi za pár let řekne, že ho to venku nebaví – přijmu to, ale pevně věřím, že se to nestane.

A teď už k samotnému výletu. Plán je jasný. Začneme v Krupce u Teplic a přes Východní Krušné hory, Labské pískovce a České Švýcarsko dojdeme na Jedlovou v Lužických horách. Nemělo by nám to zabrat víc jak 5 dní. Na každý den máme zamluvený nějaký penzion.

1.den – 12,9 km – stoupání 630 m, klesání 99 m

První den začíná lehčí etapou. Tak trochu záměrně, protože ještě včera jsem běžel krosový závod, tak jsem chtěl nohám dopřát trochu voraz. Naše cesta začíná v hornickém městě Krupka poblíž Teplic. Po necelých 3 hodinách vlakem z Liberce konečně přijíždíme do Krupky. Tato oblast je dokonce od července tohoto roku zapsána jako světové kulturní dědictví UNESCO. Štol je tady vskutku požehnaně. I když má být dnešní den lehčí, tak hned začínáme prudkým stoupáním na Komáří Vížku. Na necelých 8 km nastoupáme 600 výškových metrů – to není málo.

Vrchol Komáří Vížka je pro mě známý, byl jsem tu už před 2 lety, když jsem obcházel československé hranice. Výhled odtud je nádherný, ale to je v podstatě jediná pozitivní věc na tomhle místě. Před námi se rozprostírá celé České středohoří s vyčnívající dominantou – Milešovkou (na té už jsme s Kryštofem také byli). Krom výhledu tu ale opravdu není o co stát. Hromada motorkářů a turistů co si semka vyjeli lanovkou nebo malým vláčkem nám to tady trochu znechutili. Zdržujeme se tedy jen chvilku a už šlapeme dál.

Další kroky už vedou po stezce zapomenutého pohraničí. Všude okolo jsou jen rozlehlé pastviny, nic víc. Krátce po 17 hodině přicházíme do našeho dnešního cíle – osady Adolfov. Tohle je pohraničí se vším všudy. Máme tu zarezervované ubytování v „hotelu“ a hned se nás ujímá pan domácí původem z Ukrajiny. Je to fajn chlapík a i když tu jsou trochu polní podmínky, tak se nám snaží vyjít se vším vstříc.

Dáváme se tu do řeči i s místním hrdinou. Prý je jediný Čech, který v Adolfově žije. Pak už tu bydlí jen jeden Němec. Pohraničí zná jako své boty a za to, že Krušnohoří vypadá tak, jak vypadá vděčí všichni právě jemu. Silnice by tu nikdy nebyly, nebýt jeho. V zimě by je nikdo neprotáhl, nebýt jeho. Vypráví nám i o drsných podmínkách za dob dřívějších. Všude chodil pěšky a všechno tahal na zádech, silnice a auta neexistovali. Přichází i řeč na to, že jsem obešel hranice Československa a po tomhle zjištění mě začíná zasypávat „kontrolníma otázkama“ typu : „A ten číšník na týhle chatě…jak se jmenuje“? Nutno podotknout, že pán už má v sobě několikátý pivo a becherovku a tak nemá příliš význam pouštět se do delších debat, ale vyzná se, to mu nemůžu upřít…

Zaléháme poměrně brzo, zítra nás čeká dlouhý den.

2.den – 26,3 km – stoupání 573 m, klesání 602 m

Ráno nám pan domácí přichystá vydatnou snídani. Loučíme se a v 9 h už opět šlapeme. Trochu nás zaráží značení. Hned na okraji Adolfova potřebujeme uhnout doprava do lesa a šlapat po červené značce – E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře). Ovšem červená tu není, je tu jen žlutá která přesně kopíruje červenou kterou mám v mapě. No nic, jdeme dál.

Mizíme v nádherných, smíšených lesích, všude jsou jen bučiny a březové hájky. Krajinově bych to tu zařadil spíš někam na sever. A hlavně, je tu naprostý klid, nikde ani živáčka – jen my a šumění lesa.

Procházíme okolo stříbrného rybníka a poté křižujeme silnici a napojujeme se na cestu, kde má vést červená. Tady narazíme na ceduli upozorňující na to, že E3 je v tomto období uzavřena, protože tu probíhá vojenský výcvik. A kruci. Najednou si ale všímám, že na ceduli je rok 2018. Aha…Tak jo, zkusíme to. Hnedka zjišťujeme, že červená značka na stromech je přemalovaná, aby se tu nikdo nemotal. My na to ale kašleme. Vypadá to, že tu nikdo není. Po chvíli ještě narazíme na ceduli zákaz vstupu – vojenský prostor. Dle mapy cesta vede okolo tohoto prostoru, měli bychom se mu tedy vyhnout. Pokračujeme dál krásnými, divokými lesy. Ta odlehlost je tady hodně znát. Jsme ale trochu nervozní jestli na nás odněkud z houští nevyskočí nějaký cvok se samopalem v ruce. Poznámka : později doma zjišťuji, že jsem neměl aktualizované mapy v telefonu a červená značka již vede jinudy.

Asi po 10 km se vynořujeme u cihlářského rybníka a před námi se otvírá výhled na na Tisské stěny a už víme, že nám tenhle pokus vyšel. Ve skalách navazujeme na zelenou značku, stoupáme po kamenných schodech na hřebínek skal odkud se nám nabízí opět nádherný výhled. Potkáváme jen pár Němců, jinak tu opět nikdo není. Ti jsou nadšení z toho jak neseme prcka v krosně. No, já už z toho tak nadšený nejsem, přeci jen mám na zádech 17 kg. Tisské skály jsou krásné jako vždy, jsem tu asi po čtvrté. Na jaře jsem tu vyhrál i jeden běžecký závod a to se nám zrovna dneska hodí, protože míříme do luxusního hotelu Ostrov využít poukaz na konzumaci u nich v restauraci, který jsem právě na tom závodě vyhrál. Utratit tu 1000 Kč je poměrně jednoduchá záležitost, žaludek to ale příliš nezasytí.

Trochu posilněni vyrážíme na poslední kilometry do našeho dnešní cíle – Děčínský Sněžník. Tahle cesta je moc hezká a hřeben Sněžníku je opravdu krásný, nesmíte jít ovšem po silnici jako to občas turisti dělají. Výhled je pak odměnou za dnešní porci kilometrů. V cíli jsme už o půl 5, zvládli jsme to vcelku rychle. Ubytováváme se přímo na vrcholu v Penzionu pod Rozhlednou.

3.den – 26,5 km – stoupání 336 m, klesání 930 m

Oproti včerejšku se počasí změnilo o 180 stupňů. Zatímco včera jsme se kochali zapadajícím sluncem nad rozhlednou Sněžníku, dnes je hustá mlha a trochu prší. Než se ale nasnídáme, mlha se začne postupně trhat a je vcelku i teplo. Den začínáme na parádním hřebínku s krásnými lesy a výhledy na Děčín a protilehlé kopce, které se postupně začínají vynořovat z mlhy. Tohle se nikdy neomrzí. Spousta lidí si stěžuje když prší a je mlha, mě to ale naopak baví. Lesům to vždy přidá na tajemnosti a pocit odlehlosti a divokosti na vás dýchne ještě víc. Divočiny bychom si měli vážit a chránit ji a ne všude stavět sjezdovky a lanovky.

Na konci hřebene zaujme skalní výběžek nad údolím na kterém se fotíme. Je to vcelku legrace, protože se mi nedaří na foťáku nastavit rozumný čas na samospoušť, mám jen 10 vteřin. Po zmáčknutí spouště tedy asi na tři pokusy sprintuji cca 30 metrů přes skály abych to stihnul. Ještě že mi to běhá. Tohle místo mi připomíná ikonické McAfee Knob z Apalačské stezky.

Je všední den, podzim a trochu prší. Lidi jsou tedy buď v práci nebo zalezlý v dece doma. Až při sestupu potkáváme pár houbařů. Sestup do Děčína je poměrně dlouhý, ale lesy jsou tu krásné. Když už se ale objevíme na kraji Děčína, ještě nás stezka vrací zpátky do kopce na Pastýřskou stěnu. Tohle místo moc dobře znám, je odtud krásný výhled na Děčín, labský kaňon a protější zámek. Panuje takové typické podzimní počasí. Chvilku prší, pak vykoukne sluníčko aby ho v zápětí vystřídal další deštík.

V Děčíně dáváme rychlou pizzu, kupujeme pár zásob a valíme dál. Dnes máme trochu skluz a tak musíme zabrat. Pokračujeme podél levého břehu Labe po zelené značce parádními lesními cestičkami. Míříme k Dolnímu Žlebu odkud máme v plánu přejet přívozem na druhou stranu Labe. Jde se převážně po vrstevnici a kocháme se občasnými výhledy na největší pískovcový kaňon Evropy. Po 16 hodině jsme u přívozu. Jedná se o poměrně unikátní záležitost. Přívoz je totiž jediné plavidlo s dolním vodičem u nás, které využívá pouze proud řeky. Jedná se tak o účinné, ekologické bezmotorové plavidlo. Platíme 30 Kč a asi za 3 minuty jsme už na druhém břehu.

Převozník nám tvrdí, že cesta lesem na druhém břehu nad silnicí je už zřejmě zarostlá, ale nenecháváme se touto informací odradit. Před 2 lety jsem po ní šel a byla parádní. Po chvíli zjišťujeme, že cestička je stále v parádním stavu a tak se dál kocháme krásnými lesy a pokračujeme do Hřenska.

V Hřensku nás opět udivují všudypřítomné vietnamské tržnice, tohle můžete fakt vidět jen tady. O pár km dál, na německé straně uvidíte  jen krásné vesničky „nezprasené“ tímhle způsobem. Nechápu jak tohle mohl někdo dopustit, obzvlášť v národním parku.

Na konci Hřenska konečně přicházíme k našemu penzionu. Dneska to bylo náročný.

4.den – 17,2 km – stoupání 709 m, klesání 620 m

V našem penzionu podávají snídaně až od 9 h, takže vyrážíme až před 10 hodinou. Je opět pod mrakem a trochu poprchává, oproti včerejšku se i celkem ochladilo. Nejdříve kráčíme podél silnice než asi po kilometru konečně uhneme do lesa směrem na Pravčickou bránu. Ihned si všímám kůrovcové kalamity. Na zemi je všude popadané ještě zelené jehličí a v některých místech už jsou vykácené holiny. Dle Národního parku by se muselo vykácet až 60 % plochy NP, což je z přírodovědného hlediska nepřípustné. Proto se tedy většina suchých stromů ponechá, protože se pod nimi bude vytvářet lepší mikroklima pro budoucí les. Takovou kalamitu jsem ještě nikde neviděl, je to smutný pohled. Jsem tu asi po páté, ale takhle špatné to tu nikdy nebylo.

Asi za půl hodiny jsme už pod Pravčickou bránou. Trochu prší a hlavně je všední den, potkáváme tedy jen pár lidí, převážně cizinců. Gabrielinou stezkou pokračujeme na Mezní louku. Tam, kde jsou bučiny je to v pohodě, ale smrkové monokultury v nižších polohách jsou z 90% všechny mrtvé.  Stezka vedoucí kolem pískovcových skal ale nikdy nezklame. I přes déšť je tu hezky. Za mezní loukou opět stoupáme mrtvým lesem, který se poté změní v krásné bučiny a stezku si moc užíváme. Několik kilometrů nepotkáme ani živáčka. Až u Malé Pravčické brány potkáme pár Němců.

Procházíme kolem Jetřichovických skal, když se při krátké zastávce spustí pořádný slejvák a v dálce slyšíme i hromy. Původní plán byl projít přes Rudolfův kámen, Vilémininu vyhlídku a Mariinu skálu. V tom dešti to ale nehodláme riskovat a od skalní kaple Posledního soudu si to raději zkracujeme po modré rovnou do Jetřichovic. Do našeho penzionu přicházíme už kolem 16 h, alespoň budeme mít více času pro odpočinek.

5.den – 22,6 km – stoupání 926 m, klesání 376 m

Po vydatné snídani vycházíme na naši poslední etapu. Dnes potřebujeme dojít až na Jedlovou v Lužických horách. Hned za Jetřichovicemi vstupujeme do Přírodní rezervace Pavlinino údolí a kopírujeme krásnou říčku Chřibská Kamenice. Ta se táhne mezi pískovcovými skalami a hned od rána jsme nadšení. Ranní slunce před námi kouzlí a na skále se před námi objevuji krásné pavučiny. Užíváme si poslední den na cestě. Opět tu téměř nikdo není, potkáme jen partu důchodců a jeden německý pár.

Stezka podél řeky má asi 3,5 km a hned se shodujeme, že je to zatím asi nejhezčí pasáž naší cesty. Po pár km se vynořujeme z lesa a procházíme vesničkou Studený. Je to spíš taková osada plná chat a krásných roubenek. Za vesničkou nám pak začíná dlouhé, táhlé stoupání do Přírodní rezervace Studených vrch. Na vzdálenosti 3,5 km nastoupáme 420 metrů! I přes náročný stoupák si to ale užíváme, rezervace je nádherná, potkáváme tu jen jednu paní, která nám dává tip, že pod vrcholem bývají na suťovišti kamzíci.

Stoupáme tedy dál a neustále koukáme okolo sebe jestli budeme mít štěstí, když v tom asi na 50 metrů daleko vidím mezi stromy postávat jednoho kamzíka, který se na nás upřeně dívá. Kamzíci se semka dostali už na počátku 20.století, když byli dovezeni z Alp. Očividně se jim tady daří. Vrchol Studenec je z velké části zalesněný. Skladba lesů v této rezervaci byla minimálně ovlivněna člověkem a má nejblíže k přirozené skladbě. Na první pohled je to vidět, opravdu se kocháme. Na vrcholu je rozhledna a pozůstatky po bývalé Kinského chatě, která v 50.letech minulého století vyhořela.

Z rezervace opět pokračujeme dál po červené značce E3. Pokud by někdo nevěděl, co E3 znamená, tak připomínám, že se jedná o Evropskou dálkovou trasu od Atlantického oceánu k Černému moři. Českou republikou prochází hned 4 evropské dálkové trasy (E3, E6, E8 a E10). Od rozcestí na křížovém buku nás pak už jen čekají závěrečné kilometry naprosto opuštěnými lesy. Procházíme ještě kolem Velkého a Malého Jedlového rybníku abychom se kousek od vlakové zastávky napojili na E10 (Gibraltar – Baltské moře). Pak už nás čeká poslední stoupání na vrchol Jedlové. Poslední kilometry šlapeme opravdu rychle a před půl 6 jsme konečně na vrcholu.

Radost je obrovská, zvládli jsme to. Fotíme se před krásnou, kamennou rozhlednou a pak už mizíme v restauraci. V penzionu který je přímo na vrcholu máme zamluvený pokoj. Po večeři pak ještě jdeme na rozhlednu a kocháme se krásným výhledem. V dáli pozorujeme vrcholy přes které jsme šli.

Druhý den ráno už jen sestupujeme z Jedlové do Jiřetína odkud jedeme vlakem domů. Procházíme ještě přes krásnou křížovou cestu pod kopcem. Je to známé poutní místo a vlastně si říkáme, že to je pro nás takové symbolické zakončení té naší pouti.

Bylo to krásný, ale náročný. Za poslední roky jsem nachodil i naběhal tisíce kilometrů, ale trek s dítětem je úplně jiný level. Vše se musí přizpůsobit dítěti. Nejde se prostě jen tak kousnout a jít, když vám dá dítě jasně najevo, že teď bude pauza, tak bude. Když je člověk sám na dlouhé cestě, je to jiný, svým způsobem jednodušší a osvobozující. Ale výlety s naším Kryštofem mě opravdu baví a máme to štěstí, že Kryštof i několikahodinové sezení v krosně zvládá většinou s úsměvem.

Trasa zde.

Vašek

Pokud máte zálusk navštívit hory na Balkáně o Durmitor určitě zakopnete. Třeba jako my.

Loni jsem si s Jiřím na road tripu Bosnou plácla, že se tam vrátíme bez auta. Cílem měla být Sutjeska. Jenže po Vaškově zápiscích z Via Dinaricy, ve kterých popisoval minová pole, jsme si to rozmysleli.

Výběr pak padl právě na národní park Durmitor v Černé hoře. Dají se v něm chodit jedno i vícedenní treky a je tam prostě hezky. Pro nás – začátečníky – slušný začátek.

Jak se dostat do Durmitoru?

• Letadlem – z Budapešti to lítá celkem levně
• Autem – pokud rádi řídíte v serpentinách 🙂
• Autobusem – z Prahy, Brna a Bratislavy tam jezdí Jenda doprava

S posledně jmenovanými jsme 14. 6. jeli my. Za 3000 korun vás dovezou (po 23 hodinách pekelné jízdy karosou) až k Durmitoru a pak vás naberou po 8 dnech zpátky.

Den 0: Do Durmitoru přes Žabljak

Vstupní branou do parku je Žabljak, kde začínáme i my. První úkol, koupit mapu, si odškrtáváme na malém náměstíčku. Je tady pekárna, pošta, infocentrum a supermarket pro doplnění zásob.

Je pozdě, tak první noc spíme v kempu. U vstupu do parku jsou hned tři: Mlinski potok s WiFi, vzdálenější Razvršje, které spravuje balkánec-každým-coulem Mišo nebo úplně obyčejný Ivan Do. Vybíráme si ten poslední, kde za noc necháváme 7 €.

Den 1: Pod Crvenou a Žutou gredou

Při sušení tarpu se s námi dává do řeči Němka. Prý jestli je to všechno, co s sebou neseme. Sama přijela autem se třemi kamarádkami a na večeři si vařily rýži se zeleninou. My s sebou máme akorát 2 kila müsli a pár kabanosů a jsme fakt rádi, že jdeme tak nalehko.

Po osmé bereme nohy na ramena. Vím, co nás tam nahoře čeká, tak se fakt těším.

Do parku se dá jít hlavními stezkami, nebo punkově lesem. Člověk se tak vyhne správcům, kteří vybírají vstupné. Na den to stojí 3 €, na 3 dny 6 €. Rádi park podpoříme, takže se jim nevyhýbáme a chceme zaplatit i za tarp. Správce nám ale vysvětluje, že za něj se platí až v parku jeho kolegovi (spoiler: za 5 dnů jsme tam ani jednoho nepotkali).

Dnešním cílem je přejít Crvenou gredu a spát v údolí Ališnica. Crvena greda vypadá jako stolová hora a pod ní se krčí ledovcové jezero Jablan. K němu se dostáváme po 2 hodinách cesty přes les a rozkvetlé louky. Černohorci prý u jezera rádi piknikují. My ale potkáváme jen dva páry, rodinku a 2 čtyřkolky, které tady rodinku nejspíš přivezly.

Zatahuje se. Plánované koupání teda rušíme, opouštíme jezero a stoupáme po úzké stezce k Crvene gredě. Potkáváme ale hned v úvodu český zájezd, který nás tu včera vysadil. Honí se mraky, tak prý čekají „co jako bude“. Nejsme žádní kovaní horalové, necháváme se zviklat a čekáme taky.

Nebe se brzy úplně zatahuje a i když neprší, nakonec to balíme. Volíme bezpečnější cestu obejít horu údolím. Je mi to fakt líto, ale riskovat nechceme. Novým cílem je louka pod Žutou gredou.

Jde se k ní temným lesem kolem známého Zminje jezera. Prý se dá celé obejít a je tam i jeskyně, my ale pokračujeme dál. Na mapě je na louce vyznačené stavení. Nakonec se ale ukazuje, že jde o napůl rozbořené salaše a jsme tu úplně sami. Tarp si proto stavíme v jedné, ze kterého zbyl jen skelet.

Den 2: Božská Ališnica a pekelný sestup z Planinici

Ráno to vypadá slibně. Jiří se sice nevyspal, protože kolem tarpu něco celou noc chodilo, nebe je ale modré a svítí sluníčko. Müsli ládujeme uprostřed louky.

Čeká nás cesta k Škrčko jezeru, která začíná pěkně zostra. Občas na prudkém stoupání potkáváme rozkvetlé hořce, občas kravinec. Fakt nám nejde do hlavy, jak tudy vyhnali krávy…

Kromě kravinců tady taky poprvé potkáváme turisty. Museli vyrazit už z Žabljaku, protože mají jen bundu uvázanou v pase a předbíhají nás.

Po vystoupání 270 metrů se nám otevírá údolí Donja Ališnica. Zpětně ho hodnotíme jako to nejhezčí, co jsme v Durmitoru zažili. Můžete ho jít po levém nebo pravém úbočí, pasou se tam koně a krávy, je tam prostě klid. Na chvíli se zastavujeme a necháváme to plynout.

Údolí uzavírá výstup na vrchol Planinica. Po cestě přecházíme první sněhová pole a prodíráme se klečí. Místy to nejde jinak než po čtyřech. Ti, co jdou natěžko, to tady musí mít krušné.

Na vrcholu jsme sami. Fouká. Viditelnost o ničem. Tak se akorát zapisujeme do vrcholové knihy, ve které nacházíme i loňský zápis Vaška nebo záznam, že někdo přenocoval na vrcholu loni v červenci. Protože se zase honí mraky, necháváme si noc na vrcholu ujít a sestupujeme k Škrčko jezeru, u kterého se krčí Planinarki dom Škrčko.

Za protějším vrcholem bouří, tak spěcháme. Stávkuje mi ale koleno, tak to moc hnát nejde. Těch 630 výškových nakonec sestupujeme 2 hoďky. Co k tomu říct? Terén tam čekejte prudký a dost se sype. Dolů to ale jinudy nejde.

Odměnou nám je klidné jezero, u kterého si dáváme kafe a filtrujeme vodu na večer (zbytečně, u chaty je voda). Dává se do deště, tak mizíme v Planinarském domě. Podle ceníku, který uvnitř visí, to vypadá, že v létě tady bydlí správce. Teď je tady jen 12 prázdných postelí.

Tehdy nám naplno dochází, že sezóna vlastně ještě nezačala. Že jsme přijeli brzy. Ostatně v nějakém cestopise jsme četli, že tady spalo tolik turistů, že si autor musel vzít špunty do uší. Tak pokud máte rádi klid, Durmitor si dejte rozhodně před sezónou jako my.

Před setměním se nakonec přece jen někdo objevuje – dva Ukrajinci. Na cestě jsou tři dny a stihli už přibrat do party toulavého psa. Hned ze startu nám kazí naše zítřejší plány – prý nejde projít Samar.

Samar je uzoučký průsmyk (na fotce dole v levé třetině), kterým se chodí do centrální části parku. Možná trochu tvrdohlavě si před usnutím říkáme, že ten Samar stejně zkusíme. Ostatně Ukrajinci měli na zádech 80 litrové batohy a s sebou rádio a psa.

Den 3: Nepokořený Samar

Po snídani se s párem loučíme. Nezavidíme jim. Chtějí si Planinicu vyšlapat cestou, kterou jsme včera sestupovali. My teda míříme na Samar. Vyplatí se ohlížet… Cestou se otevírají parádní výhledy na jezero.

Stezka k Samaru je prudká, skalnatá, úzká, ale vlastně se to dá… 200 metrů od průsmyku nám ale cestu kříží sněhové pole, pod kterým zeje tak 100 metrová propast. Obejít horem to nejde. Dolem je to risk kvůli blátu z roztávajícího sněhu… Možná by to nějak šlo, ale jako začátečníci si nevěříme a přesto, že máme i nesmeky, to balíme.

Místo toho stoupáme k druhému průsmyku Škrčko ždrijelo, který je oblíbeným vstupním bodem do údolí, které opouštíme. Odtud se chodí i na Prutaš, druhou nejvyšší horu Durmitoru, která je tak trochu opomíjená. Zástupy turistů tam prý nepotkáte ani v létě.

Tady se krajina dost mění. Je to spíš taková travnatá pláň, ze které buď vystupují holé skály nebo se propadá do hlubin. Prostě klasické vápencové podloží. Z průsmyku klesáme na silnici R-16.

Mimochodem silnice R-16 je obzvlášť oblíbená u motorkářů a auto-turistů. Vede skrz park a podél cesty je každou chvíli nějaká zastávka, na které stojí obrovské dřevěné rámy upozorňující turisty, kam mají zaměřit pozornost.

Na asfaltce je moje koleno rádo, Jiří už méně. Šlapeme směrem k průsmyku Sedlo a plánujeme stopnout auto do Žabljaku. Brzy se dává do deště, tak poprvé testujeme naplno náš nepromok. Zastavují nám až Slováci a berou nás do Žabljaku, kde místo tarpu dáváme přednost posteli u místních.

Den 4: Na kapučínu u ledové jeskyně

Další den se vracíme do hor. Máme v plánu vystoupat k ledové jeskyni Ledena pećina a od ní sejít do údolí Katun Lokvice. Cesta se nám tentokrát zdá nekonečná a ještě mi odchází baterky do foťáku, tak vytahuju mobil.

Přes vápencové skalky porostlé klečí vede úzká stezka. Chvíli se leze, pak se přechází sněhové pole, pak se zase obchází propadlina… pod jeskyni přicházíme ve chvíli, kdy se dává do deště. Jsou tu spíše lezecké pasáže, tak je déšť to poslední, co potřebujeme. Stejnou cestou se ale vracet nechceme, takže se vyškrábeme až k jeskyni.

Vchod je do ní úplně zasněžený a nedá se dostat dolů. Hluboko na dně akorát vidíme ledové stalagmity. Za odměnu si vaříme v jetboilu kapučíno. Takové odměny mám fakt ráda. Zatímco ho labužnicky usrkáváme, přichází dva kluci, se kterými se dělíme o čokoládu. Přišli z opačného směru a půl hodiny hledali cestu, tak si ji zaslouží stejně jako my. 🙂

Máme teď na výběr – jít na Katun Lokvice po levé, nebo pravé straně údolí. Pohledem do mapy si volíme pravou, ze které se dá v polovině odpojit a zamířit na nejvyšší horu Durmitoru – Bobotov Kuk. Nacházíme se v centrální části Durmitoru, kde akorát mezi skalami roste tráva. Cestou se to proto hodně sype a jde to pomalu.

Lokvice je prý v létě oblíbeným základním táborem, ze kterého se snadno podnikají výlety do okolí. Je tady plácek na stany, stavení i zdroj vody. Roli v tom možná hraje i místní pastavec, který prodává za jeden a půl euro pivo. Má tady své stavení, stádo ovcí, koně a zapaluje jednu cigaretu od druhé. Ani dnes tarp nerozkládáme a steleme si v chajdě.

Den 5: Velika previja s odřenýma ušima

Poslední den v horách začínáme snídaní pod vymeteným nebem. Bude hezky. Od pastevce jsme se včera dozvěděli, že stezka do vedlejšího údolí, která vede přes průsmyk Velika previja po úpatí Mededa, je průchodná.

Hned od začátku to není žádný med…cesta je prudká, křižuje suťáky a ještě se musí místy lézt. Říkáme si, jestli se na nás teď pastevec zdola pobaveně nedívá. Třeba jako ti kamzíci, kteří poskakují na skalách nad námi a shazují na nás pár kamenů.

Pokud se tady vydáte mimo sezónu, tuto část bychom doporučili jen zdatným nebo odvážným a rozhodně bychom ji nedoporučili jít v opačném směru. Představa, že ty skály slézáme dolů, mi nedělá dobře ani teď.

Jakmile se přes Velika Previja přehoupneme do vedlejšího údolí mezi vrcholy Veliki Meded a Savin Kuk, je to už jiný svět. Při cestě dolů vidíme, že na nás z vrcholků hor koukají turisti, jdou na Savin Kuk. Narozdíl od nich jsme ale v celém údolí úplně sami.

Zrovna tady dopadá slunce a na louce voní kytky. Jak ohromné místo to je, uvidíte, když porovnáte hory s malou červenou boudou (fakt na fotce je) v údolí. Jde o Alpinisticki bivak, kde se dá přespat.

Poslední ohlédnutí za tímhle údolím a jde se dolů. Skalky střídá kleč a ta zas přerůstá v les. Nakonec se vynořujeme u Černého jezera, kde celý výlet zakončujeme koupáním (ve všech jezerech je koupání povoleno) a večer v místní restauraci Podgora u černohorské speciality kajmaku.

A tím náš trek Durmitorem končí. Co říct závěrem?

Do durmitoru na začátku sezóny. Hlavní sezóna trvá od července do září, takže když dorazíte na začátku června, vyhnete se hlavní vlně turistů, ucítíte rozkvetlé louky a přejděte si pár sněhových polí. Některé cesty ale nemusí být průchozí.

Nalehko. Byl to náš první výlet nalehko a v žádném případě bych neměnila. Z mého gearlistu je vidět, že je, kde šetřit… ve dvou jsme si ale rozdělili tarp a jídlo, takže jsem nesla pro mě nádherných 7 kilo.

Povinná výbava = repelent. Té havěti je tady fakt spousta.

Gearlist Míša / Gearlist Jiří

Mapa 1. až 3. den / Mapa 4. až 5. den

Co si budeme povídat, asi každý se s tím někdy setkal. Ráno se probudíte a na vnitřní stěně vašeho stanu/tarpu vidíte stékat kapky. V tom horším případě budou kapky už na vašem spacáku. Při převlékání a balení máte pak co dělat, abyste se o orosené stěny neotřeli.  Bohužel je to naprosto standardní jev při kempování venku, ale nezoufejte. Existuje mnoho faktorů, které kondenzaci ovlivňují a mnoho způsobů, jak si s tímhle neduhem lépe poradit. Na všechny faktory se postupně v tomto článku podíváme.

Ve světě outdooru stále panuje mýtus, že se dá sehnat stan, který kondenzovat nebude. Jestli vám tohle některý výrobce bude tvrdit, tak je to naprostý nesmysl. Bohužel zákonům fyziky se jen stěží vyhneme.

Kondenzace je přirozený proces, který vzniká u všech stanů a je naprosto jedno, jestli se jedná o jednoplášťový nebo dvouplášťový stan bez rozdílu použitých materiálů. Rozdíl je pouze v tom, že u dvouplášťového stanu jste od kondenzace odděleni vnitřním stanem. Ten ale kapky na cestě k vám může pouze zbrzdit.

Co za kondenzací stojí ?

Z fyzikálního hlediska se jedná o srážení vlhkosti ze vzduchu při kontaktu s chladnějším povrchem (stěna vašeho stanu). Zjednodušeně se jedná o stejný jev, který se odehrává ve vaší koupelně, když si dáte horkou sprchu a v tu ránu máte zamlžené zrcadlo. Pára v plynné formě je ochlazena, když narazí na chladné zrcadlo a přemění se na kapky na vašem zrcadle.

Rosný bod

Rosný bod je teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami. Pokud teplota klesne pod tento bod, nastává kondenzace. Čím více je vodní páry ve vzduchu, tím vyšší je teplota rosného bodu. Čili tím vyšší musí být teplota vzduchu, aby pára nezkondenzovala. Naopak, pokud je ve vzduchu vodní páry málo, může být vzduch chladnější, aniž pára zkondenzuje. K výpočtu rosného bodu poslouží tato pěkná aplikace.

Jak snížit kondenzaci u stanů ?

Je třeba si uvědomit, že množství kondenzace neovlivňuje pouze vlhkost okolního vzduchu, ale také vlhký vzduch, který vydechujete. Abyste snížili kondenzaci, pomůže vám hned několik rad a tipů :

• Využívejte všechny možnosti ventilace vašeho stanu. Pokud neprší, nemá smysl být úplně uzavřený jako ve skafandru. Otevřete předsíň stanu, využijte všechny ventilační otvory, aby mohl jít vlhký vzduch ven.
• Pokud vlastníte tarp (stan bez podlážky) a stavíte ho na trekovou hůl, nedotahujte úplně k zemi. Prodlužte hůl a nechte více prostoru mezi zemí a okrajem tarpu pro lepší proudění vzduchu.
• Využijte všechny možnosti pro vypnutí stanu. Můžete tím zvětšit prostor mezi vámi a oroseným tropikem stanu. Předejdete tak nepříjemnému otírání o mokré stěny.
• Neskladujte volně vlhké věci a boty uvnitř stanu. Nechte je buď sušit venku nebo je dejte do nepromokavého vaku.
• Uvařit si v předsíni stanu z pohodlí vašeho spacáku je sice hezký plán, ale při vaření vzniká obrovské množství páry, která zůstává na stěně vašeho stanu. Krom toho riskujete propálení a v horším případě vznícení vašeho stanu a dalšího vybavení.
• Vyhýbejte se kempování v bezprostřední blízkosti vodních zdrojů – jezer, řek,rybníků a dalších vlhkých míst. Je sice krásné probudit se ráno u jezera, ale říkáte si tak o promočený stan. Ideální je stavět kemp minimálně 50 metrů od vody, vyhnete se tak i střetům se zvěří, která se snaží napít. Na takovém místě bude i méně komárů než přímo u vody. Pro stavbu si vyberte spíše vyvýšenější místo, ideálně na okraji lesa pod stromy, které drží teplejší vzduch níže a udržují tak stěny vašeho stanu teplejší.
• Vybírejte místo pro stanování s předstihem. Budete tak mít více možností najít ideální místo pro rozbití tábora.
• Když už přesto ke kondenzaci dojde, pokuste se orosenou stěnu stanu co nejlépe vysušit. Dobře může posloužit lehká savá utěrka, případně váš ručník nebo triko.
• Před ranním balením se snažte vodu z tropika stanu vyklepat. Na sušení je poté ideální třeba obědová zastávka. Lehké materiály schnou poměrně rychle. Na větrném místě schnou ještě rychleji.

Takto by neměl výběr místa rozhodně vypadat

Jak vybrat stan

Ve skutečnosti neexistuje žádný stan vhodný pro všechna roční období a rozdílné podmínky. Správný výběr místa pro spaní je proto nejpodstatnější. Nicméně existuje mnoho druhů a konstrukcí stanů, které si s danými podmínkami a kondenzací dokážou poradit lépe.

Tarptenty a tarpy jsou svojí konstrukcí vhodné tam, kde je váha, rychlost a efektivita na prvním místě. Díky svým konstrukcím umožňují lepší ventilaci. Avšak orosené stěny budou pochopitelně přímo u vaší hlavy nebo nohou. Jsou vhodnější spíše do mírnějších podmínek, protože udrží o trochu méně tepla než dvouplášťové stany. Lépe si s kondenzací poradí tzv. hybridní konstrukce stanů, ty mají větší část pláště oddělenou síťovinou a umožňují lepší ventilaci. Vhodné jsou třeba stany SMD Skyscape Trekker, SMD Lunar Solo nebo Tarptent Pro Trail.

Do zimních podmínek je vhodnější dvouplášťová konstrukce, která udrží více tepla, ale takový stan už si hůře poradí s ventilací a následnou kondenzací. Orosená stěna bude ale na tropiku a mezi vámi a mokrou stěnou bude ještě vnitřní, zpravidla síťovaný stan. Kapky ovšem mohou i tak stékat a kapat přes vnitřní stan na vás a vaše vybavení. Námi doporučené stany jsou všechny modely od značky Big Agnes, u kterých se nám líbí velmi dobře řešené oddělení stěn a mnoho možností vypnutí stanu a odvětrávání.

A co když prší

Pokud prší, je pochopitelně vyšší vlhkost vzduchu a tudíž i větší pravděpodobnost kondenzace na vašem stanu. Pokud máte jednoplášťový stan, doporučujeme mít připravenou lehkou utěrku nebo ručník a stěny otřít dříve než kapky dopadnou na vaše vybavení. U vašeho dvouplášťového stanu se ujistěte, že se stěna tropika nedotýká vnitřního stanu. Pokud se tak stane, pokuste se například vypnutím tropika zajistit mezeru mezi vnitřním stanem a tropikem. Občas se může stát, že bude pršet více dní v kuse. V tomto případě se snažte maximálně využít každou „pauzu“, kdy neprší, pro usušení tropika stanu. Ve většině případů vám nezbude nic jiného, než stan postavit mokrý. Je dobré mokrý stan stavět s větším předstihem, máte pak větší šanci, že stihne uschnout. Vnitřní stěny samozřejmě doporučujeme zavčas otřít.

Jakou roli hraje vlhkost z vašeho dechu

Jakkoliv se to zdá přehnané, je třeba si uvědomit, že za noc můžete vydýchat až 1 litr vody ve formě vodní páry. Množství vody se samozřejmě násobí s počtem nocležníků. Ta pak končí na stěně vašeho stanu. V mrazu, kdy je vlhkost vzduchu nižší, se pak zpravidla objeví na stěně námraza. Tu má z větší části na svědomí právě váš dech.

Pod tarpem se dá fungovat i v zimě, výběr místa je ovšem zásadní

Co když se váš spacák navlhčí od kondenzace

Poměrně zásadní věc je kvalitní DWR vodě odpudivá ochrana vnějšího materiálu vašeho spacáku. Obzvlášť u péřových spacích pytlů to platí dvojnásob. I když v dnešní době už jde do popředí peří s hydrofobní úpravou, které si s vlhkostí poradí lépe. Duté vlákno snáší vlhkost lépe, ale zase je o dost těžší, objemnější a rozhodně není tak skvělý izolant jako peří. Pokud je už váš spacák mokrý i tak, snažte se ho co nejrychleji usušit. Dobře k tomu poslouží chvíle, než si ráno pochystáte snídani, sbalíte se apod. nebo třeba obědová pauza, kdy už má slunce vysoko nad obzorem větší sílu a spacák tak bude suchý poměrně rychle. Sušení věcí je běžnou, každodenní rutinou na delších trecích a je třeba si na to zvyknout.

Jak vybrat vhodné místo

• vždy si před postavením stanu zkontrolujte jestli okolo vás nejsou mrtvé stromy, polámané větve apod. které mohou ve větru spadnout na váš stan
• obzvláště brzy z jara hrozí spadnutí větví a stromů více, protože po zatížení sněhem budou náchylnější ke zlomení
• vyhněte se kempování v prohlubních, kam může natéct voda, při větší průtrži vám na nevhodně vybraném místě nepomůže ani váš expediční stan
• nestavte stan blíže jak 50 metrů od vodních zdrojů, snížíte tím kondenzaci vlhkosti ve stanu a nebudou vás ani tak trápit hejna komárů
• snažte se vybírat místo ještě za světla, máte pak větší možnosti výběru vhodnějšího místa. Vaření, věšení jídla před medvědy, nabírání vody, mytí nádobí apod. ve tmě rozhodně není velká zábava
• nestavte kemp v ekologicky citlivých oblastech, na vzácných rostlinách apod.
• v případě stavění více stanů se snažte nerozdělávat kempy v širším okolí. Buďte tišší a ohleduplní k ostatním
• vyhněte se větrným a exponovaným místům
• je vhodnější najít si závětrná místa chráněná stromy, skálou apod.
• čtěte a dodržujte pravidla pro danou lokalitu

Hezké video k výběru vhodného místa vytvořil americký Tarptent:

 

Někdy po vánocích jsme s kolegou a kamarádem Honzou, co spolu sedíme ve skladu na brambory, aktuálně kabinetě přírodních věd, usoudili, že nám z našich studentíků už trochu hučí v kouli. Naštěstí se blížily únorové jarní prázdniny a tak jsme si na šéfce vyškemrali ještě dva dni navíc, promptně zakoupili letenky, pobalili nádobíčko a vyrazili směr Afrika na desetidenní expedici Maroko 2019. Cílem vejletu byl trek v oblasti Vysokého Atlasu, výstup na Jebel Toubkal a potom ještě pár čundříků do pouště. No a protože jsme líní nosit těžké věci, tak se to samozřejmě odehrálo v ultralehkém stylu. Povídání o tom jak jsme se v Maroku měli bych na tomto místě vynechal a raději se pojďme mrknout na to, jak tenhle výlet přežily některé vybrané kousky z naší odladěné výbavy.

Batoh Gossamer Gear Gorilla 40 už nějakou dobu mám, a proto jsem věděl do čeho jdu. Výborně mi posloužil jako palubní zavazadlo při přepravě nízkonákladovou Ryanair. Jen bylo potřeba vyjmout drátěnou výstuhu, aby se dal zbouchat do co nejmenšího objemu. Při trekování jsem si ho vyloženě užíval, obvyklá váha se pohybovala někde kolem 12 kilo – zejména do pouště jsme brali poměrně dost vody. Trochu líto mi Gorilly bylo, když jsem ji cpal na zahrádky lokálních autobusů a přivazoval mezi pytle s fíkama a klece s drůbeží. Ale i tohle zacházení nakonec přečkala.

Karimatka TaR Neo Air Xlite je další milovanej kousek mé výbavy. Trochu jsem uvažoval, jestli si nemám spíš vzít pěnovku, ale sklon k pohodlnosti mě přece jenom přinutil do batohu vhodit nafukovačku. Dobře jsem udělal. Párkrát jsme spali v kamenitém korytě řeky, nebo na kopci v poušti a TaR mě pokaždé spolehlivě odizolovala nejen do rychle vychládající země, ale i od poměrně špičatých a hranatých šutříků a balvánků. Pro její ochranu stačilo jen použít plachtu z tyveku a žádné prodření či ďobnutí, kterého jsem se původně obával se nekonalo.

Hole Fizan Compact pro mě byly, přiznám se, příjemné překvapení. Na poslední chvíli před odletem jsem je zabavil manželce hlavně kvůli sápačce na Toubkal. Měl jsem trochu pochybnosti, zda stěna trubky alobalové síly není přece jenom trochu málo na odraz mých mocných paží a ukázalo se, že naprosto v pohodě. Několikrát mi zůstali zapíchnutý v přemrzlým sněhu a já byl nucenej je lomcováním a vyloženě hrubou silou vydolovat ven a všechno zvládly bez ztráty kytičky. Nakonec jsem je pak ještě moc rád používal v poušti jako oporu při ne úplně jistém kroku mezi kameny.

Filtr Sawyer Mini se ukázal jako zásadní a velmi významná věcička při úpravě vody. A to jak té natočené z kohoutku tak i té co jsme nabírali z vyloženě podezřelých zdrojů, jako byly poloslané potoky v pouštních oázách, případně zemědělské zavlažovací kanály v horách.  Zvládal to na jedničku a tak se náš čundřík obešel bez potupné srajdy. Jediné co bych vytknul, je nízká životnost plastické láhve, která mi bouchla při filtrování ve svaru už třetí den vejletu. Naštěstí je závit na těle filtru identický s pet lahvemi běžné provenience. S petkou to šlo taky, ale komfort protlačování vody filtrem byl výrazně menší. Pozn. redakce – pro filtrování spíše doporučujeme odolnější láhve Evernew.

Batoh Granite Gear Crown2 . Znáte ten pocit, když zjišťujete, co vaše vybavení umí a pak se nestačíte divit nad maličkostmi, jako: Výborně, tahle kapsa je skvěle udělaná. Nebo: nad tímhle se opravdu někdo zamyslel, když to dělal. Tak přesně ten pocit jsem u batohu a jeho prvního velkého testu v Maroku měl. Úspora váhy, která ale nijak neovlivní funkčnost, je pozorovatelná na mnoha malých detailech. Přezky jsou pevné a malé, dají se jednoduše demontovat  pokud nechcete používat víko. Popruhy se dobře seřizují a jsou tak akorát široké i dlouhé. I na člověka, který měří okolo dvou metrů, batoh dobře sedl a záda přiměřeně větrala i v marockém vedru.

Karimatka Klymit V Ultralite SL. Neměl bych si k vybavení asi dělat přílišně velký vztah, ale pravdou je, že karimatku jsem si po prvním ostrém spaní venku zamiloval. Měřím na výšku něco málo pod dva metry, postavou jsem spíše vyžle, a tak jsem do její koupě šel s tím, že si pod hlavu budu dávat dobře vycpaný batoh. Karimatka jednoduše není pro čahouny, tak se to musí operativně vyřešit. Hlava a lopatky na batohu, tělo a nohy kde nejvíce píchají pouštní šutříky na karimatce. Stačí přibližně deset vdechů, necelá minuta a karimatka je plně nafouknutá. Po nasednutí je cítit struktura podloží, na kterém se spí, ale po zalehnutí se vzduch rozprostře kolem těla a vyplní každou mezeru a nerovnost. Boční části karimatky příjemně obepnou tělo a zafixují ho na místě.

To že se nám výlet povedl, bylo samozřejmě dílem osvíceného a skvělého plánování, výrazného kondičního převisu obou zúčastněných borců, ale samozřejmě taky z valné většiny dáno takřka bezchybně fungující výbavičkou, která nám umožnila si to celé užít na rychlých a lehkých nohou.

Zažili, užili, vyzkoušeli a sepsali  Honza Bratt a Jirka Kostínek

Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.

Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme „zeleným tunelem“. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.

Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.

Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.

Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.

V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou „na těžko“. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.

Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀

Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.

Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂

Kompletní fotogalerie zde.

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂