Jedním z důvodů, proč jsem se vydal do Skotska, bylo převandrovat Hadrianův val. Sbalil jsem batoh (průvodci odhadují délku pochodu na tři až osm dní podle fyzické zdatnosti a kulturních vášní jednotlivců) a vyrazil ze země obávaných a strašlivě milých barbarů na jih – do Carlisle v severní Anglii.

Tak kde je ta zeď, co má oddělovat civilizaci od zbytku světa? Ve skutečnosti po ní nebylo první den ani památky. Zato mě uchvátila místní katedrála a kostelíky, domečky jako hrady, barevné dveře a okenice, na každém schodu, parapetu, zápraží a jiném příhodném místě shluk květináčů. A dál už byly jen pastviny, krávy a ovce. Život byl všude, ale ne ve smyslu chaotickém, hemživém či bezúčelném. Představte si koně, co se důstojně pase, zamyšleně skrze vás hledí velkýma očima, jak si to štrádujete po mezi: kam se ženeš člověče? Na zeleném moři mezi nimi dovádí jehňátka. Kamenné vesničky, co se od poslední války nejspíš ani nezměnily. A letité duby tomu všemu žehnají. Tož na vás dýchne tradice, jak by řekl Čapek.

Stálo to Hadriánovi za to?

Hadrianův val značil severozápadní hranici Římské říše a zároveň rozděloval ostrov mezi Bowness-on-Solway na západě až po Wallsend směrem na východ. Se stavbou se začalo roku 122 n.l. Probíhala v několika etapách, kdy se experimentovalo se stavebním materiálem a rozměry (hliněná konstrukce z drnů a dřeva nahrazena kamennou zdí). Zeď se táhla 80 římských mil od pobřeží k pobřeží. Menší pevnosti s branami byly stavěny v intervalu jedné míle a mezi každou pevností byly dvě strážní věže. Původně byla mocnost kamenné zdi tři metry, základy se ovšem na některých místech postupně zužovaly (1,8m) – pravděpodobně z důvodu urychlení prací. Výška se odhaduje až na pět metrů. Na vrcholku snad mohl být i parapet, na kterém hlídkovali vojáci.

Římané museli přemostit tři řeky a začlenit tyto mosty do fortifikačního systému, což nebylo logisticky snadné, jak u řeky Irthing ukazují několikeré přestavby a mohutné pilíře. Jižně od Hadrianova valu samotného byla zbudována i řada náspů sloužící jako další obranné linie a silnice pro rychlou komunikaci nejen mezi jednotlivými úseky valu, ale také dalšími okupovanými místy Británie.

Poločas rozpadu římských památek

 Střední část valu patří pravděpodobně k turisticky nejzajímavějším. Je zde nejvíce zachovalý a leží zde několik větších pevností s probíhajícími vykopávkami a muzei. Jak již bylo zmíněno, na západě zeď příliš viditelná není, a to z důvodu, že byla postavena z lokálně těženého kamene podobnému pískovci. Když byl tento úsek asi před sto lety odhalen archeology, zdivo počalo přírodními vlivy rychle erodovat a val byl znovu zakonzervován pod drnem. Zeď ovšem během staletí také sloužila jako zdroj snadně dostupného materiálu pro stavbu kostelů a domů místních obyvatel a nekonečných zídek ohraničujících jednotlivé pastviny – pravnuků té Hadrianovy. Někdy právě toto „začlenění“ do zemědělských objektů poměrně velké fragmenty valu zachovaly netknuté. Jindy byla destrukce úplná, jak ilustruje příklad generála Wadea poblíž Newcastlu roku 1752 při budování „Military Road“ zajišťující rychlejší přesun vojsk za války se Skoty.

Pro orientaci

Stezka, po kterém jsem putoval, se nazývá Hadrian’s Wall Path a je značená žaludem (podobně jako je Svatojakubská cesta lemovaná mušlí hřebenatkou). Člověk neustále přelézá zídky nebo nachází způsoby, jak otevírat všemožné zámky, kladky a pružiny na brankách zabraňující zvířatům ven a poutníkům dovnitř. Já jsem šel ze západu na východ, což znamenalo, že jsem končil cestu v průmyslových předměstích Newcastlu. Závěr byl vskutku poněkud šedý a pochmurnější než svěže zeleno-modrá Cumbria. Ačkoli ty cihlové železárny, loděnice, kovové konstrukce mostů někdejší průmyslové slávy severu měly co do sebe. Navíc se šlo celou cestu po větru, což bylo na hřebenech kopců národního parku Northumberland docela znát.

Vindolanda a Corbridge

Dvakrát jsem sešel ze stezky a našel si alternativní cestu do římských pevností a měst Vindolanda a Corbridge. Tedy míst jen pár mil od valu, které by člověk neměl minout, ale paradoxně na ně neupozorňovaly žádné rozcestníky. Ve Vindolandě měli zajímavý archeologický program pro dobrovolníky, kteří nadšeně a plni hrdosti kopali i při mé návštěvě. Asi největší dojem na mě udělaly latríny, jelikož informační tabule tvrdila, že se tak pozná úroveň civilizace. Na jedné toaletní lavici, umístěné sofistikovaně rovnou nad stokou odvádějící všechen nepotřebný materiál z města, prý mohlo najednou trůnit až šestnáct vojáků. Latríny zde měly tři a všechny situované tak, aby případný zápach vítr odvál mimo obydlenou oblast.

A ještě jedna zvláštnost se pojí s vindolandskými kanály – dochoval se tu organický materiál z doby římské! Místní se tak totiž běžně zbavovali odpadků, porouchaných nebo jinak opotřebovaných předmětů. Jak se ve vlhkých podmínkách vrstvily a hromadily bez přístupu vzduchu, archeologové byli schopni odkrýt minulost a život místních obyvatel ze zcela jiných zdrojů než oficiálních monumentů, nápisů, mincí, základových zdí nebo keramiky.

Zdejší muzeum je napěchované dřevěnými, kostěnými či koženými nástroji (a neopomínejme nádherné kovové či skleněné), které sloužily v zemědělství, vojenství, kuchyni, … zkrátka v běžném životě římského občana, equites nebo úředníka, řemeslníka, vojáka, obchodníka, ba dokonce otroka nebo barbara. Můžete si zde prohlédnout kožené boxovací rukavice, boty, brnění na koně. Ale prvotřídním špekem jsou dřevěné destičky, na kterých byly psány poznámky a dopisy. Jeden třeba zachycuje rukopis Římanky a její pozvánku na narozeninovou oslavu! Krátký dokument demonstrující nález a následný proces konzervace a dešifrování nečitelného písma (pán na videu to musel umět nazpaměť, jinak si to nedovedu vysvětlit) byl pro mne asi stejně dechberoucí jako samotný fakt, že se vůbec dopisy zachovaly.

Ti Britové jsou blázni!

Třešničkou na dortu bylo městečko Heddon-on-the-Wall. Nejenže inkorporovalo slovo zeď nebo val do svého názvu a všechny turistické ukazatele a tabule ve městě informují o zdejším úseku Hadrianova valu, ale většina ulic nese nebo je inspirována starým Římem. Mohl jsem si tedy vykračovat po tak vznešeně znících ulicích jako Camilla Road, Marius, Remus nebo Valerian Avenue, Antonine či Trajan Walk, Mithras Gardens, Aquilla Drive a Campus Martius. Jen jsem čekal, kdy na mě naběhnou legionáři a budou chtít výpalné nebo mě rovnou zabít, aby byl zážitek autentický. Mithrade, buď požehnán, potkal jsem jen ctihodné Angličany, co si šli po ránu do shellky koupit kávu s croissantem a párek v rohlíku – byl jsem svědkem romanizace nebo globalizace?

Co říct závěrem? Snad abych si půjčil Platóna a jeho teorii o putování duší. Při pohledu na ty nezměrné pastviny, mírné kopečky, potůčky, myriády volnomyšlenkářských ovcí a Hadrianův val, který to vše spojuje; nezvolil by si takový voják v žoldu římského impéria po kariéře porobování si nespoutaných barbarů a stavění valů právě život bezstarostné ovce? Domnívám se, že to je pravý důvod, proč tam je těch ovcí tolik.

Autor článku: Jan Doskočil

Již 6. ročník festivalu Nalehko je opět tady! Nyní se potkáme v termínu 18. a 19. října opět v Kulturním centru VRATISLAVICE 101010.

O celodenní občerstvení v podobě skvělé kávy a jídla se bude opět starat Kavárna Bez Konceptu, která je součástí kulturního centra.

Hned vedle kulturního centra je Zámecký park, který bude perfektní zónou relaxace pro naše návštěvníky. Pro aktivnější jedince také potěší možnost vyrazit na výlet po Prosečském hřebenu, který začíná kousek od hlavního dění festivalu.

Dostupnost z centra Liberce je cca 10 minut. Pro parkování slouží hned několik bezplatných parkovišť v blízkosti kulturního centra. Velmi snadno se sem také dostanete tramvají č. 11 (zastávka Vratislavice nad Nisou – Kostel).

K dispozici bude stanové městečko, kde můžete bezplatně přespat ve svém vlastním stanu nebo si můžete vybrat z mnoha nabídek ubytování v Liberci.

Předprodej vstupenek

Vstupenky v předprodeji jsou pro letošní ročník zvýhodněné, proto příliš neotálejte s nákupem předem.

VSTUP PRO DĚTI DO 15 LET JE ZDARMA.

Vstupné na místě:

1 den — 500 Kč

2 dny — 700 Kč

Detailnější informace budeme zveřejňovat na festivalovém webu a našem facebooku.

Budeme také rádi, když na náš festival pozvete své přátele → facebooková událost ←

Ve Skotsku neprší! Skoro…

Skotsko není Vysočina! A zelený kopce, útesy, vytrvalý deště, whisky, chlupatý krávy a udělaný lidi v sukních! Kde jste to vzali? Celý akademický rok jsem strávil ve Fife, jednom z bývalých královstvích na východě asi hodinu a půl busem z “Edynbra”. Bydlel jsem v rybářské vesničce z oranžového kamene a pastelu. Dělají tam vyhlášené krabí sendviče a nejlepší fišen’čips široko daleko. Najdete tu sedmý nejstarší golfový klub na světě a na každém schodě hrst květináčů. Ta kvítka se usadí všude, i ve spárách kamenných zídek. Každý měsíc má jinou barvu podle toho, jaká zrovna kvetou. Žlutý duben, modrý květen, červený červen. Do moře jsem se chodil koupat až do listopadu. Popeláři a rackové soustavně usilovali převzít obchod s odpadky. Toho řevu už od čtyř ráno, když svítalo!

Domy se odlišovaly nejen barvami okenic, některé připomínaly věžaté hrady, jiné zase útulně, skromně zařízené převrácené lodě. Dlouhé zástupy převrácených lodí. Lidé, co zůstávají věrni tradici, shovívaví, obklopeni vzpomínkami, doceňují svůj klid, umění a literaturu a “tý” o páté. Pečou sušenky a takové hodně dobré plněné pečivo naslano. Trochu jako hobiti. Pěstují brokolici (pole brokolic!) a golfovou trávu – o tu se vlastně musí dělit s ovcemi. Dvoupodlažní autobusy se na těch silničkách vyhýbají jeden druhému v plné rychlosti a kdyby člověk přimhouřil oči, mohl by proskočit časem a strávit tu velebné stáří. Představovali jste si takhle nehostinně Skotsko?

Eilean Donan Castle: to by ani G. R. R. Martin nevymyslel

Byl to tudíž jaksi environmentální šok, když jsem se pak plavil na Orkneje, probděl noc v přístavu Stromnes, přeplul do Thursa a na cestě busem se mikrospánkově rozptýlil a octl nejdřív v Inverness a pak v Dornie. Byl jsem fakt moc unavenej. Začalo lejt. Jako hodně. A taky se nějak ochladilo. Přede mnou z moře a chaluh a jiného kluzkého sajrajtu vystupoval Eilean Donan Castle. To ve mně rozehřálo vzpomínky na školní výlet ze sekundy, kdy jsme tento hrad navštívili (whisky jsme si s klukama mohli koupit, ale flašky zůstaly v úschově u paních profesorek až do návratu domů).

Nyní jsem o to intenzivněji ocenil všechny ty klanové insignie, zbraně, spory a války. Příběhy o starých povstáních, krvavých svatbách a dalších zradách a pomstách. Regulérní Hra o trůny. Kolaborace s Angličany. Popravy nepřizpůsobivých horalů. Pokoření a vyhnanství. Nechme toho, běžet v kiltu do kulometné palby prostě vyžaduje drzost a smysl pro dějiny.

Kousek po Cape Wrath Trail

Od hradu jsem nastoupil na Cape Wrath Trail jižním směrem. Muselo se hodně brodit, jak neustávalo pršet. Stezky se rozpíjely do potůčků a potůčky do říček. Země byla tak nasáklá vodou, že byste ji mohli ždímat. A krásně se do ní propadalo až po kolena. Zároveň jste ovšem nemuseli řešit zásoby s vodou. Ještě že jsem měl sandále: do takového počasí perfektní řešení. Těch pár chodců, co jsem ty dny potkal, pokaždé udiveným (nebo závistivým?) pohledem sjelo k mým nohám. Já zase k jejich nacucaným goráčovkám. Pončo jsem měl po ruce téměř celou cestu, zvažoval bych neopren, jak je silný, nemusely by ho prokousnout mušky midges. Takové malé krvelačné svině. O nich ale o kousek dál.

Nebo radši hned! Dělá se mi husí kůže, jen si vzpomenu, jak mě chtěly oddělat. Kamikaze zombie s kolektivním vědomím. Pár jich složíte, ony ale ožívaj a přivolávaj svoje kamarády. Hehehe. Prolezou všude! Jako při vaření, kdyby mě někdo pozoroval, myslel by si, že tancuji nějaké rituální tance. Sundat bágl. Honem! Už jsou tady. Shlukují se. Musím se hýbat. Vařič na kartuši. Ďob. Ďob. Mám je v nose! Strašně se z nich potím, jak jsem navlečenej. Klid! Ďob. Dát všechno do rendlíku. Za chůze! Obsah batohu jsem roztahal v perimetru asi deseti metrů, abych je rozptýlil. Nechte mě být! Ďob. Zteč k vařiči, zamíchat. Ďob. Ďob. Fackami potírám nepřítele, ustupuji. Vztyk, přískok, podřep. Další taktický ústup. Mám pocit, že jsem vycucáván zaživa. Ani nevím, co jsem to vlastně vařil. Jak jsem pak chodil s ešusem sem a tam, počítám, že jsem jich taky spoustu snědl. Tady platí, kdo s koho.

Samý beinn a loch, českoslovenští parašutisté a tradiční Highland Games

Uvažte, jak moc jsem ocenil, když jsem večer došel ke kamennému stavení uprostřed ničeho. Říká se jim bothies, dřív často sloužili pastýřům nebo lovcům. Dnes o ně pečují dobrovolníci a úkryt před nepřízní počasí v nich naleznou hikeři a pozorovatelé jelenů. Já teda žádné neviděl. V těch mracích. Odpočal jsem si a ráno mě vytáhlo sluníčko. Krása až nádhera. Nikde nikdo. Hory, zeleno, potoky, skály, oblaka, jezera. Ten místopis: Sgúrr Mhic Bharraich, Druim Fada, Loch Shubhairne, Stob na Muicraidh. Pravé Skotsko. Á-l-ba. Tak jsem došel do Inverie a na člunu se přeplavil do Mallaigu (delfíni!).

Po rybí polévce jsem mířil podél pobřeží do Arisaigu. Stříbrné pláže, ráj vodních sportovců a kempařů. Moc pěkné místo. Památník československým parašutistům, co tu podstoupili výcvik. Pak vlakem přes Glenfinnanský viadukt z Harryho Pottera do Obanu na argyllské klání. Skotské hry! Vysokou koncentraci vážných mužů v jejich rodových tartanech podmalovávala hra na dudy, sprint v předepsaném kiltu, vrh kamenem nebo házení kládou. Mrštění kladiva přes hlavu jsem už však shlédnout nedokázal. Vnitřnosti se mi obrátily po nějakých nedovařených škeblích u stánku na ulici takovým způsobem, že vám z posledních sil pouze hlesám: Loch Lomond a Trosachs NP připomínají naše Jeseníky a za Stirlingem se už zase vracíte do historické krajiny.

Autor článku: Jan Doskočil

Když Diogenés ze Sinopé viděl chlapce nabírat a pít vodu rukama ze žlabu, odhodil svůj šálek. Lidé ne ani tak dávno jako i dnes si uměli vystačit s málem. Bývaly to věci velmi nehmotné, které je nutili přežít. Říkám si, čeho bychom se museli vzdát v zajetí zlatonosných řek na Kolymě, při prvních přeletech And nebo plavbě na Kon-Tiki, když si mnozí nanejvýš dovedou představit běhat na páse ve fitku. Snad přeháním, sbalit se do batohu a vydat se na vandr vyžaduje také určitý druh odvahy a odloučení.

“Co tě nezabije, to tě posílí!” jak by pravil V. E. Frankl, vídeňský psychiatr, jenž prošel nacistickými tábory smrti a na své zkušenosti rozvíjel logoterapii, tedy lékařskou péči o duši. Nedávno jsem při čtení jeho knížky o vůli ke smyslu narazil na stať Alpinismus a patologie ducha doby. ¹ Až do svých osmdesáti se věnoval horolezectví, kterému prý tak propadl, že si odznak svého alpského spolku vzal s sebou i do Osvětimi. Až tam se s ním musel rozloučit. Říkal, že k tomuto sportu ho přivedl právě strach z něho. Když se sám sebe zeptal, kdo je silnější, „já, nebo ten zbabělý pes ve mně,” uvědomil si, že mu může vzdorovat.

V. E. Frankl během studií na lékařské fakultě na Vídeňské univerzitě.
Zdroj: https://www.viktorfrankl.org/biography.html

V člověku se podle Frankla skrývá cosi, co nazýval “duchovní silou vzdoru” proti úzkostem a slabostem duše. V jiných sportech existují konkurenti a rivalové. V horách zápasíte jen s jedním člověkem – a to sami se sebou. Vyžaduje se výkon, zároveň ovšem vzdát se výkonu, pokud je to nutné. Dnes od sebe každý něco vyžaduje a zároveň pociťuje neúměrný tlak něčeho dosáhnout. Nestačí prostě být? Kde se nalézá ta hranice mezi přílišnými nároky a nedostatečnou zátěží, nudě podléhající tělesné a mentální atrofii? Jenže člověk jisté napětí potřebuje. Pnutí, které ho přesahuje, aby prožíval lásku nebo splnil úkol, jejž si vyvolil a dával jeho životu smysl.

Horolezectví se stává Franklovou celoživotní vášní.
Zdroj: https://www.beaconbroadside.com/broadside/2014/10/viktor-frankl-a-life-illuminated.html

Právě ve společnosti zaměřené na totální uspokojování potřeb vedoucí k neschopnosti snášet frustraci lze ovšem spatřovat autoimunní tendence. Nemusíme chodit, natož běhat, prostě sedneme do auta. Máme výtahy a eskalátory, proč se namáhat se schody? Co se nestane? Člověk vynalezne jogging nebo začne slézat skalní stěny. Uprostřed blahobytu uměle a záměrně vytváří nouzové situace. Frankl v poslání sportu spatřoval moderní, sekularizovanou formu askeze: dobrovolně od sebe něco vyžadujeme, něčeho se vzdáváme, v něčem si odříkáme. Horolezec si nevybírá cestu nejmenšího odporu. Na horské túře volíme nejtěžší trasu, jakou momentálně zvládneme. Sami si určujeme průzkum a pohyb na hranici svých možností.

V roce 1944 jsou Viktor a jeho žena Tilly transportovány do koncentračního tábora Osvětim-Březinka.
Zdroj: https://www.viktorfrankl.org/biography.html

Ačkoli toto patočkovské “obstát ve zlomu” bolí, umožňuje vyplňovat a zocelovat ta prázdná místa uvnitř. Toto otužování člověka povzbuzuje hledat to věčně se ukrývající. Rozněcovat plamínek a nechat u něj ohřát ostatní. Že tím překonává čas. Že se jeho snažení může jako v Iliadě srovnávat s dítětem stavícím hrady z písku nebo se stromy, jejichž listí opadá, aby se dalšího jara zazelenaly znovu. Nakonec se však všechna ta prožitá radost i utrpení stává něčím “pominulým”. Zachráněnou, zvěčnělou možností života. A to už je docela slušná cena výměnou za smrt.

Kongresová knihovna uvádí knihu Člověk hledá smysl jako „jednu z deseti nejvlivnějších knih v Americe“.
Zdroj: https://www.viktorfrankl.org/biography.html

Autor článku: Jan Doskočil

¹ Frankl, V. E. (2023), Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Praha

Můj zájem o oblast Ralska začal už cca před 6 lety, kdy jsem si dal takovou první pěší „ochutnávku“ po vlastní ose Ještěd-Osečná-Mimoň. Už tehdy mě tenhle zapomenutý kraj nadchnul. Když jsem se pak před 4 lety zúčastnil několikadenní akce s kamarády fotografy, v té době pro mě neznámém Muzeu vystěhovalectví do Brazílie a muzeu Horních Vsí v Náhlově, tak se začal můj zájem ještě prohlubovat. Tehdy se mi dokonce poštěstilo vyslechnout si poutavou přednášku známého geologa a spisovatele Václava Cílka, který nám vyprávěl právě o zdejším kraji. Dalším dílkem do skládačky byla návštěva nedaleké zaniklé obce Holičky, kde se to zajímavými pozůstatky jen hemží. Kromě toho se tu každoročně koná land-artový festival Proměny, jehož jsem poslední roky účastníkem.

Zkrátka, začal jsem do historie tohoto zvláštního, ale pro mě velmi zajímavého a možná i neprávem opomíjeného koutu naší země pronikat čím dál tím víc. Historie Ralska je opravdu velmi zajímavá, ale především těžká. Kdysi tu bylo několik desítek obcí s převážně německy hovořícím obyvatelstvem. Po válce a jejich odsunu se ale drtivá většina z těchto obcí doslova srovnala se zemí, a v roce 1950 tu vznikl vojenský výcvikový prostor Ralsko, který tu byl až do roku 1991 a velmi zásadně tuto krajinu poznamenal. A především se celá tato oblast prakticky na několik desítek let naprosto izolovala od okolního světa.

Za zaniklými obcemi

Myšlenka projít si větší část okolí a navštívit místa, na kterých dříve stávaly dnes již zaniklé obce, mě tak provází už delší čas. I proto jsem rád, že jsem si nyní vyhradil potřebný čas a vymyslel si základní obrysy celé trasy. Ta vychází cca na 63 km a tvoří okruh se začátkem i koncem v právě již zmiňované obci Náhlov. Kostrou celé trasy je právě několik zaniklých obcí.

Z Náhlova až k Ploužnici

Auto nechávám v Náhlově a ještě na začátku navštěvuji Muzeum vystěhovalectví do Brazílie, abych pozdravil Petra Polakoviče, který právě celé muzeum spravuje a je vlastně velmi důležitou postavou pro zdejší region. Ten je z mé plánované cesty nadšený, ale poslední dobou ho trápí úplně jiná věc. Dozvídám se totiž, že v okolí obce se plánuje postavit největší park s větrnými elektrárnami v ČR. Tahle skutečnost mě celkem šokovala, protože jsem o tom neměl vůbec tušení. Tím má cesta dostává ještě další rozměr, protože o to více chci upozornit na zdejší unikátní krajinu, která by takto rozsáhlým projektem dost zásadně utrpěla.

Z Náhlova již vyrážím po neznačené pěšině otevřenou krajinou směrem k bývalé obci Holičky (Hultschken). Když docházím k okraji lesa, na chvíli se zastavuji a snažím se zachytit zvukovou krajinu na svůj audiorekordér, který jsem si vzal s sebou na cestu. Kromě obrazu mě totiž poslední dobou velmi začal zajímat i zvuk, a čím dál více si uvědomuji, že každé místo má svůj unikátní a specifický zvuk, který toho o daném místě může mnoho napovědět. I z tohoto důvodu budu tento článek, kromě fotografií, doplňovat i o zvukovou stopu vztahující se k některým navštíveným místům.

V okolí bývalé obce Holičky toho bývá v krajině vidět často nejvíce, a to především díky již zmíněnému land-artovému festivalu, který tu každý rok probíhá. Mnoho uměleckých děl, která tu totiž vznikají se stávají na nějaký čas součástí krajiny. Kromě nich tu ale člověk může najít například vytesané sklepní prostory nebo pravděpodobně bývalý pískovcový lom. Ačkoliv tu již nejsou zachovány žádné stavby, tak má tohle místo nezpochybnitelný genius loci.

Odtud mířím dál po cestě směrem k bývalé obci Černá Novina (Schwarzwald), kterou lemují staleté stromy. V místech, kde dříve stávaly boží muka, stojí prastará lípa s pár posledními pozůstatky. V těchto místech má krajina otevřený charakter s výhledem na Ještěd a celé údolíčko obklopují lesní porosty.

Mé další kroky vedou do lesa a mám namířeno k Přírodní památce Divadlo. Tady jde skutečně o zajímavý úsek, kde otevřenou krajinu najednou střídá les s několika pískovcovými věžemi. Nejedná se o žádné velikány, jaké můžeme znát třeba z Českého ráje, ale je to každopádně zajímavé zpestření. Dokonce je tady taková „místní Pravčická brána“, ovšem tady nazvaná Švarcvaldská. Na konci celého „okruhu“ je vyhlídka u Divadla, ze které je krásný výhled na okolní lesy.

Od skalního divadla mám po asfaltové cestě, která je značená jako cyklostezka namířeno k další zaniklé obci, a tou je Dolní Novina (Neuland). Celou cestu lemuje řada ovocných stromů a je tu i nově vysázená budoucí lipová alej. „Špendlíky“ již dozrávají, a tak nemohu obsypaným stromům odolat. Samotná bývalá obec se nacházela hned na okraji lesa na úpatí Lánova kopce. Po třiceti staveních se tu dochovalo pár znatelných pozůstatků v podobě vzrostlých líp nebo posledních zbytků zdí. Hned vedle se již nachází jeden ze vstupů do obory Židlov. Ta je svou rozlohou druhá největší v ČR a funguje tu již bezmála 25 let. Vstup do obory má svá pravidla a je povolený jen v určitém období a konkrétním čase. Do klidové zóny je vstup zakázán bez výjimky. Já svoji trasu plánuji primárně po obvodu obory, jednak chci dodržovat stanovená pravidla, a nechci rušit zdejší zvěř. Ačkoliv bych třeba Zubra evropského, který se tu chová velmi rád zahlédl.

Po té samé cyklostezce se opět vracím zpět do borového lesíka a mám namířeno k Přírodní památce Stohánek, což byl dříve skalní hrad, který ovšem zanikl již v 15. století. Údajně toto místo inspirovalo i spisovatelku Karolínu Světlou v díle „Poslední poustevnice“. Jakmile člověk vystoupá na vrchol po kamenných schodech, vyhlídka nabídne ojedinělý výhled do okolní krajiny. Kromě všudypřítomného majáku v podobě Ještědu mě nejvíce zaujala především protější pískovcová stěna lemovaná březovým porostem. Chvíli se kochám, fotím. U bývalé poustevny objevuji ceduli, která žádá všechny návštěvníky o ochranu této památky a upozorňuje na smutnou skutečnost, že řada lidí si z tohoto místa dělá tábořiště a ničí poslední zbytky vzácné vegetace. I z tohoto důvodu je místo od té doby monitorováno.

Mířím dál podél Svébořického potoka k bývalé obci Svébořice (Schwabitz). Tady je poměrně hustý porost a všude přítomný mokřad nahrává jedné skutečnosti — je tu šílené množství hmyzu. Jakmile se zastavím, okamžitě se do mě pustí celé hejno ovádů. Nedá se tu vydržet ani chvíli, a tak místo průzkumu terénu volím útěk. Jediné, co jsem během té chvilky stihl zahlédnout, byla bývalá betonová vodárenská nádrž, jinak samá džungle.

Raději mizím v lesíku a kráčím dál po neznačené stezce k celé soustavě rybníků u Hvězdova. Tady je krásně, hmyz už tolik neotravuje, a tak se na chvíli zastavuji u Novodvorského rybníka. Je tu příjemný klid a u břehu jen vidím vysedávat pár rybářů. V dálce trochu hřmí, ale vypadá to, že by se mi bouřka dnes měla vyhnout.

Přicházím do obce Hvězdov (Höflitz), která je vlastně velmi zajímavou směsicí původní zástavby a několika novostaveb. Hned na okraji obce například míjím bývalou školu, která je dnes již opuštěná a bohužel jen chátrá. Když jsem si doma připravoval trasu, všiml jsem si v mapě zaznačeného samovýčepu, který by se měl nacházet na okraji obce. Hned jsem si ho přidal do plánované trasy a plný očekávání jsem k němu zamířil. Na místě se přesvědčuji, že mapa nelhala. Stojí tam nová dřevostavba, se třemi výčepy, naproti je udělané posezení a u výčepu je řada instrukcí, jak postupovat. Na výběr je pivo (Bernard) a dva druhy limonády.

Mám štěstí, a během chvilky přijíždí zrovna pan majitel, takže se dáváme do řeči a trochu mi vypomáhá s automatem. Nevšiml jsem si totiž, že je potřeba mít i občanský průkaz, jinak si na pivo můžete nechat zajít chuť. Ten jsem si naštěstí s sebou vzal, takže během chvilky už si vychutnávám jedno vychlazené. Automat bere jak karty, tak samozřejmě i hotovost. Pan majitel mi prozrazuje, že bydlí hned vedle a tento nápad uviděl někde na jižní Moravě a nadchlo ho to. S kamarádem tak postavili tento „stánek“, který primárně slouží cyklistům, kteří projíždí kolem. Hezký nápad, víc takových míst!

Dál přecházím po hrázi Hvězdovského rybníka a podaří se mi vyplašit trojici volavek. Škoda, že je nestíhám vyfotit. Jsou to krásní ptáci, a ve volné přírodě se je poštěstí vidět jen málokdy. Procházím přes menší chatovou osadu a během chvilky už zase šlapu po cyklostezce směrem na Ploužnici. Tady to znám dobře, už jsem tu párkrát byl. Kromě několika obydlených paneláků podél hlavní cesty je tu nejzajímavější především sídliště, které dříve sloužilo sovětské armádě, která tu operovala. Bytovky jsou již dávno opuštěné a příroda si tu prodírá cestu zpět. Několikrát jsem byl v budovách fotografovat, a je to opravdu zajímavé a fotogenické místo.

Už je téměř 8 hodin večer, takže se pomalu začínám porozhlížet po vhodném místě na spaní. Naštěstí jsou všude okolo samé borové lesy, takže tady se bude spát příjemně. Během chvilky nacházím pěkný plácek hlouběji v lese a začínám si stavět tarp. Pět minut a můj oblíbený SMD Deschutes Plus již stojí pěkně vypnutý. Nachystám si karimatku a spacák a pouštím se do vaření večeře. Na zkoušku jsem si vzal lyofilizované jídlo od norského Real Turmat. Dnes mám zrovna nějaké fazole s chilli. Musím říct, že jídlo je to fakt chutný. Na tohle by si člověk snadno zvyknul. Usínám celkem rychle, noc je klidná.

Skrz lesy a ruiny

Spalo se mi fajn, málokdy se mi stane, že bych měl venku takhle pohodovou noc. Ráno se ještě chvíli povaluju a pak si pomalu chystám snídani. Od „Norů“ mám na snídani čokoládovou ovesnou kaši, a to je teda taky velká dobrota. Ráno je příjemné a do lesíka prosvítají první sluneční paprsky, tak si to užívám. Ty rozjezdy mám vždycky trochu pomalejší, ale nemusím nikam pospíchat.

Nacházím se jen kousek od Letiště Hradčany, které, stejně jako vše v okolí, dříve sloužilo armádě. Procházím lesíkem a během chvilky už jsem přímo na letištní ploše. Ta je celá lemovaná bývalými hangáry a dalšími pozůstatky vojenských staveb.

Takhle brzy ráno tu panuje naprostý klid a prázdno. Vím ale, že místní lidé často letištní dráhu využívají třeba na in-line brusle, kolo apod. Občas se zde konaly tuningové srazy nebo se tu natáčely filmy, například Tmavomodrý svět.

Na chvíli se tu zastavuji a kromě fotografií pořizuji i zvukovou nahrávku. Je však poměrně větrno, takže kvalita zvuku není taková, jakou bych si představoval.

Kolem Hradčanského rybníka přicházím do středu vesnice. Všechno je tu hezky opravené, celá hráz prošla před pár lety rekonstrukcí, a na levém břehu je i hezká pobytová pláž s posezením, dětským hřištěm atd. Tady už začínají hranice CHKO Kokořínsko-Máchův kraj a také Přírodní rezervace Hradčanské rybníky.

Podél nich mám také namířeno dál až do Kuřívod. Hradčanské rybníky jsou vcelku unikátní rezervací, která je chráněná již dlouhé roky. Celé okolí je obklopené mokřady, které poskytují skvělé podmínky především ptactvu. Přímo k rybníkům se dostává velmi těžko, protože jsou celé obklopené hustou vegetací a rákosím, proto lze pouze dojít k hrázím jednotlivých rybníků. Ale i odtud se dá leccos zahlédnout. Hladinu rybníků převážně pokrývají lekníny. Je to krásná podívaná, nikdo tady není, a je tu úžasný klid doprovázený jen zpěvem ptáků.

Cesta do Kuřívod vede převážně borovicovými lesy. Ty jsou pro zdejší krajinu naprosto typické. Jedná se o monokultury primárně k lesnímu hospodaření. Pro mě je to ale příjemná změna, protože z jizerských hor jsem převážně zvyklý na bučiny nebo smrky. Také je skvělé, že jsou tu husté porosty borůvčí nebo maliníků, takže neustále něco po cestě uzobávám.

Když přicházím do Kuřívod, mám namířeno k občerstvení u sportovního areálu. Mám štěstí, je tu otevřeno, tak si dávám jednoho ovocného birella a především doplňuji vodu. O vodě jsem se ještě nezmiňoval, ta je totiž v okolí Ralska poměrně problém. Pramenů, studánek a potoků tady člověk moc neobjeví, takže těch možností je poměrně málo a je třeba s tím kalkulovat. Já si pro jistotu s sebou (i kvůli vaření) nosil cca 3 litry.

Tenhle fakt ostatně dokládá, že v dřívějších dobách, když byla tato oblast více osídlena, museli lidé umět velmi chytře hospodařit s vodou. Život tu určitě nebyl jednoduchý.

V Kuřivodech se ještě zastavuji u Zámku (bývalé tvrze) Kuřivody. I ten má poměrně bohatou historii, ale nyní spíše chátrá. Je v osobním vlastnictví a veřejnosti není přístupný. Já tu ale zrovna potkávám jednu paní, a tak se ptám, jestli si okolí mohu alespoň prohlédnout. Dostávám pokyn, že mohu, ale paní z mé přítomnosti nevypadá zrovna nadšeně, proto se tu příliš nezdržuji.

Od Kuřivod mám našlápnuto k bývalé obci Jezová (Jezowai). Asfaltová cesta vede poměrně divokým lesíkem. Jsem z té pestrosti nadšený. Po pravé straně je to naprosto neprostupná divočina, kam bych si ani netroufnul vlézt. Po levé straně zase začíná klasický borový lesík. Podél cesty je také celá řada ovocných stromů.

Docházím k rozcestí a už od cesty na mě v lesíku vykukují poslední pozůstatky bývalých stavení. Celkem se tu zdržuji a jednotlivé stavby prolézám. Příroda už si to tu pochopitelně bere zpět, a pozůstatky zdí jsou vcelku zarostlé.

Po stejné cestě, po které jsem přišel, se vracím zpět, ale cca v polovině uhýbám do lesa a pokračuji dál po neznačených cestách. Ty jsou už poměrně dost zarostlé kapradím a je evidentní, že tudy téměř nikdo nechodí. Po chvíli ale nacházím už jasnější cestu, která opět vede krásným borovým lesíkem a nízkým porostem kapradí. Baví mě to. Z myšlenek mě na chvíli vytrhne několik laní, které se tu pasou. Nevšimly si mě, a tak opatrně vytahuji fotoaparát a snažím se je vyfotit. Jsou úplně v klidu a vůbec o mě neví. Když po chvíli udělám krok, okamžitě zpozorní a dají se na útěk.

Přicházím k další zaniklé obci Horní Krupá, ale i tady se do mě, tak jako v předchozím dni, pouští hejno ovádů a nutí mě okamžitě zmizet. Jakmile je někde nějaký vodní zdroj, tak to automaticky znamená velké množství tohohle otravného, krvežíznivého hmyzu. Pokračuji tedy dál podél obory Židlov. Chvílemi tam upírám svůj pohled, jestli se mi náhodou nepoštěstí něco zahlédnout, ale je mi jasné, že je to naivní představa. Zvěř bude určitě schovaná někde hluboko v lese.

Jakmile vylézám z lesa, krajina se opět zcela otevírá a v dáli se mi odkrývá výhled na Bezděz. Co mě ale trochu znervózňuje, je hřmění a poměrně černající obloha. Během chvilky se má předtucha vyplňuje a spouští se pořádná průtrž mračen. Nasazuji nepromokavou bundu a chvíli jdu v dešti dál, ale ten se natolik stupňuje, že mě to po chvíli nutí zastavit a schovat se pod strom.

Liják je to pořádný a trvá bezmála hodinu, během chvilky mám všechno mokré. Schovávám foťák a ostatní věci dovnitř batohu a vyčkávám. Jakmile déšť trochu ustane, vyrážím opět na cestu. Když zmizím opět v lese, tak zjišťuji, že z lesních cest se stal potok. Všude mám vodu po kotníky a neustále něco přeskakuju. Chvíli studuju mapu, kolik mi z plánované trasy ještě zbývá. Původní plán bylo dnes ujít nějakých pohodových cca 30 km, znovu přespat venku a zítra dojít do Náhlova. Když ale zjišťuji, že do Náhlova už to mám jen asi 11 km, tak volím plán B a zkusím to do večera dojít až do cíle.

Míjím ještě bývalou obec Prosíčka, ta je ale uvnitř obory, a vzhledem k tomu, že už je cca 17 hodin, tak není vhodné do obory lézt. Procházím tedy jen podél obory a pokračuji dál směrem k další bývalé obci Jabloneček. Ještě než k ní dojdu, tak se vynořuji z lesa a tady mě překvapuje obří fotovoltaická elektrárna, kterou si tu zbudoval ČEZ. Je to v podstatě jedna obrovská louka celá pokrytá panely. Na tomhle místě dříve stávala obec Chlum, ta už je ale nenávratně pryč a nyní jsou tu jiné zájmy…

Po chvíli přicházím již k Jablonečku (dříve Gablonz). To je další místo se smutným osudem. Dříve tu bylo cca 400 obyvatel, po odsunu německého obyvatelstva se obec vylidnila a Sověti tady později vybudovali raketovou základnu. Z původní zástavby tady zbyla již jen česká a německá škola, které připomínají minulost obce.

U silnice Geopark Ralsko zbudoval hezké turistické přístřešky. Okolí je ale jinak vcelku dost zanedbané a zarostlé. Celkem se tu zdržuji, sundávám mokré oblečení, fotím a především si vařím hodně pozdní oběd. V tom dešti jsem docela prochladnul, takže něco teplého k snědku rozhodně přijde vhod.

Už mě čeká jen pár posledních kilometrů. Přestalo zcela pršet a z krajiny se postupně vypařuje voda. Přírodu čerstvě po dešti mám nejraději. Zelená najednou dostává úplně jiný nádech, a mám rád mlžný opar, který se vznáší nad lesy. Je tu naprosto liduprázdno. Jen já, mé myšlenky a tahle nádherná krajina. Pokračuji podél obory a krajina je tu zase opět zcela otevřená. Kochám se výhledem na vzdálené kopce, ale neustále mě překvapuje i pohled na zarostlou oboru. Zvěři se tam musí dařit.

Závěr cesty a mé dojmy

Poslední kilometry si opravdu užívám, přesto, že už mám dnes skoro 40 km v nohách a únava je znát. Ralsko mi opravdu dalo hodně. Je mi jasné, že se tu z toho asi nikdy nestane turisticky hojně navštěvovaný kraj (a možná je to i dobře), ale pokud si člověk chce užít sám se sebou něco úplně odlišného, tak zdejší krajina umí nabídnout hodně.

Za mě je to jeden z nejrozmanitějších a zároveň nejodlehlejších krajů u nás, a byla by škoda, kdyby to tu mělo v budoucnu projít nějakou zásadní proměnou v podobě elektráren apod. Nacházíme se v době antropocénu, v době, kdy člověk nejvíce ovlivňuje krajinu a globální ekosystém. Tím víc bychom si měli tyhle poslední ostrůvky divočiny střežit a chránit.

Do Náhlova přicházím kolem 20. hodiny, Petra v Muzeu už se mi bohužel zastihnout nepodařilo, takže se rovnou vydávám autem domů.

Na závěr sem přidávám celou moji trasu a chci také zmínit, že velká část (až na pár výjimek) se dá celkem bez problému absolvovat i na kole.

Pokud by si někdo z Vás chtěl nastudovat informace ohledně plánovaného vybudování větrného parku u Náhlova, můžete si přečíst tuto zprávu a případně se do 16. srpna k této problematice vyjádřit na Liberecký kraj.

Pro ty, které to zajímá a rádi se pohrabou v gear listech, tak přidávám úplně na konec i svůj kompletní seznam vybavení. Musím upozornit, že velká část věcí mi slouží dlouhá léta a dávno už se ani neprodávají — proto se nedivte, že na řadu z nich už nikde na e-shopu nenarazíte.

Pro historiky a různé badatele mohou být určitě užitečné stránky o zaniklých obcí nebo Geoparku Ralsko, které doporučuji navštívit.

Foto a text: © Václav Malinský

Ve Švédsku by chtěl žít každý…celiak!

Je to asi devět měsíců od chvíle, co jsem si na Matušově wishlistu, který má přilepený na ledničce, přečetl řádek: „přejít celý Kungsleden“. Protože to byl i můj zatím nesplněný sen, hned jsem se toho chytl. Ještě ten den jsme si spolu domluvili termín, kdy to celé spácháme. Je to ideální trek, když člověk nemá tolik volného
času. Normálně se to chodí tři týdny, my jsme si to z nedostatku dovolené naplánovali na 14 dní! Ale co, přece už jsme se něco nachodili, uklidňujeme se dopředu. Během plánování se k nám přidali ještě dva další členové výpravy, druhý Slovák Lukáš, a nakonec i Honzík, abychom udrželi národnostní souboj v rovnováze.

Kluci se navzájem neznají, jsem pro ně jako středobod, který celou tuhle nesourodou grupu složenou ze stavbyvedoucího (Matuš), Itčkára (Lukáš), studenta (Honzík) a projekťáka spojuje dohromady. Ale já vím, koho si s sebou beru, takže netrvá ani hodinu a už se všichni cítíme jako staří známí. Pokřtíme náš výlet ještě na podlaze pražského letiště s plechovkou Kozla za nekřesťanské peníze, a odlétáme směr Kiruna, s přestupem ve Stockholmu. Nejsem ve Švédsku poprvé (už jsem si část Kungsledenu prošel v roce 2021), takže mě nepřekvapuje, jak moc přívětivá tahle země pro celiaky je. Bez lepku tady není sprosté slovo, ale lidem doopravdy záleží, abyste svoji alergii mohli zvládat bez komplikací. Kéž by to tak bylo i u nás.

Honzíka, který s sebou nosí hezké počasí, zatím nemáme, čeká na nás v Kiruně na hostelu, takže vyhrávají Matušovi prokletí bohové a přistáváme do deště. Jsem zvědavý, jak se tyhle dvě předpovědi porvou mezi sebou, až budou kluci na stejném místě. Snad vyhraje Honzík! Čekáme na batohy a pozorujeme, jak to tam ti pracanti přehazují z vozíku do vozíku, jak jim jeden batoh padá do obrovské kaluže, a oni ho tam nechají máchat minimálně deset minut, než pro něj někdo dojde. Nechtěl bych být člověk, kterému patří tenhle nacucaný chudák. Natahuji pláštěnku na svůj batoh a jak už je mým hloupým zvykem, vzal jsem si příliš malou, abych ušetřil pár gramů, takže se mi pod ní všechno nevejde. Ne vždycky se vyplatí brát si to nejlehčí vybavení…

Autobusem na hostel plný Čechů za Honzíkem, který už nám zabral naše postele. Padne další seznamovací pivko a brzo uleháme, abychom ráno vstali na autobus do Abiska, kde začíná naše putování.

Křest ohněm.

Hmm, tak to vypadá, že vyhrává Matušova smůla, která zastiňuje Honzíkovo slunečné počasí. Jinými slovy, prší. A prší hodně. Přeplněný autobus nás vyhodí v Abisku někdy kolem desáté. Zařídíme poslední drobnosti a za chvilku už jsme na treku. Konečně! Máme teď před sebou 14 dní očistného pobytu v přírodě s minimem signálu a maximem výhledů! No neber to.

Prvních pár kilometrů jen lehce prší, nic hrozného, zatím se v tom dá jít. Postupem času se to ale překlápí v pořádný zahradní déšť, ve kterém už se mi zas tolik jít nechce, a to jsem už v dešti něco nachodil. Atmosféra v týmu je veskrze pozitivní, začátek trailu nám vlil do žil dost energie. Já ale vím, že tohle nadšení brzy přebije ta nekonečná masa vody, která na nás padá. A těch dnešních 27 kiláků pak bude slušný oříšek.

Honzík s Lukášem utečou trochu dopředu, a když na nás nečekají na rozcestí, jak jsme předpokládali, tak trochu proklínám, že tu ten signál není. Chtěl jsem se s nimi domluvit, že dál nepůjdeme a zůstaneme u chaty Abiskojaure. Takhle to ale nejde, musíme tedy jít dál za nimi i v tom, teď už nechutném dešti. Jak nám postupně promoká i nepromokavé oblečení, na Matušovi je vidět, že toho má plné zuby. Drží se ale statečně až do chvíle, než mu promoknou jeho vysoké kožené nepromokavé boty. V tu chvíli už je opravdu nepříčetný.

Dost fouká, což ještě snižuje pocitovou teplotu, která pod promočenými věcmi už tak není nikterak veliká. Když doženeme kluky a Honzík se se smíchem obrací k nebi a křičí: „To je všechno, co máš?!“, tak si říkám, jestli my ty bohy neprovokujeme zbytečně moc. Žene nás jen vidina emergency chatičky, která na našem vytipovaném místě stojí. To jediné ještě funguje na Matuše jako motivace, aby šel dál.

Když pak ale k chatce dojdeme a těšíme se, jak na nás konečně přestane pršet, všechno je jinak. Uvnitř už je nasáčkovaných asi 15 německých studentů, které ta voda taky pěkně vypláchla, a teď se tam krčí jako zmoklé slepice. „Heeej, zavři dveře, jde sem zima! Nemůžeš se svléknout venku? Kape z tebe voda! Ten batoh sem netahej!“ Po těhle slovech jsem se raději otočil na patě. S nimi se asi nedomluvíme, zřejmě jim nic neříká pravidlo FIFO, které by tady mělo platit. Ten, kdo přijde jako první, opustí chatku a udělá místo pro posledního příchozího, pokud se tam nevejdou všichni dohromady. No nic, smířil jsem se s tím, že budu spát venku, aspoň vyzkouším svůj nový stan Tarptent Aeon LI.

S Matušem to ale tak lehce nejde. Když mu oznamuji, že chatka je přeplněná Němci a spíme venku, lehne si rezignovaně do mokré trávy se slovy, že na to s*re a máme ho nechat umřít. Vím, jaké to je, taky jsem se občas takhle cítil. Postavím tedy nejdřív jeho stan SMD Lunar solo, který si ode mě půjčil, donutím ho se převléknout do suchého a něco sníst. Pak postavím i ten svůj a udělám to samé.

Suché oblečení a teplá večeře dělají opravdu divy. I Matuš se nakonec vzchopí a cítí se na 8/10. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že se roztrhala obloha a poprvé za celý den vykouklo, teď už zapadající slunce. Stále silný vítr použiju jako fén: otočil jsem naruby svoje promoklé nepromokavé oblečení a za 5 minut bylo naprosto suché. Ráno se nebudu muset soukat do mokrého. Jaký to krásný večer nakonec!

Prší, prší, prší…

Noční bušení kapek do stanu ustalo někdy kolem čtvrté hodiny ranní. Vstáváme, je zima, ale hezky. Prozatím. Ne všechno se nám podařilo usušit včera večer. Boty máme všichni úplně durch. Tahle rána, kdy člověk musí skočit zpátky do mokrého, jsou opravdu nepříjemná. Lukáš, Honzík a já to naštěstí vyřešíme nepromokavými ponožkami, ale Matuš je bohužel nemá. Takže pokračuje nekonečný proud stížností na značku Lowa a jejich (ne)promokavé boty. Cestu nám ale zpříjemňují sobi a krásné výhledy. Nemáme si vlastně na co stěžovat.

Přebrodíme jeden či dva potoky a když se znovu rozprší, už nás to ani nevzrušuje. Jako by nám to počasí dělalo naschvál. Když svleču nepromokavou vrstvu, protože je hezky, rozprší se do pěti minut.

Nahodíme na batohy pláštěnky a pokračujeme dál směrem k nejvyššímu bodu celé naší cesty, Tjäktapasset, ve výšce 1150 m.n.m.. Zdá se to málo, ale v téhle zeměpisné šířce (jsme za polárním kruhem), je v tisíci metrech celkem zima i v létě. Pamatuji si, jak nám tu v roce 2021, když jsem tu byl poprvé, dokonce i sněžilo, a do toho nám foukal ledový vítr. Trochu jsem to podcenil s výbavou a je to pro mě dodnes jeden z nejtraumatizujících zážitků na horách vůbec.

Letos to naštěstí proběhne docela v klidu. Ale ani tak nám to tenhle průsmyk nedá zadarmo. Matuš od rána bojuje se zvýšenou teplotou (nejspíš včera v tom dešti prochladl), Honzík naříká s kotníkem, a mně se ozývá levé koleno. 35 kilometrů na den je víc než dost. A to nás lehčí dny na celé cestě nečekají. Inu, uvidíme. Stavíme stany, zase v dešti a naprosto vyčerpaní. Kungsleden nám ten začátek přichystal opravdu náročný, motivace chodit celý den v dešti se hledá těžko.

Nejlepší medicína na teplotu.

Aspoň, že nám ty rána zatím neprší, to se pak hned lépe vstává. Ale zima je, krutý severní vítr neustává. Balíme se a vyrážíme na další úsek, nejdřív k chatce Singi, kde si dáme oběd. Čirou náhodou narazíme na pár Čechů. Prohodíme s nimi pár vět a po chvíli se ukáže, že ta holčina byla do Matuše na vysoké škole zakoukaná. Když si na to vzpomene, rychle se pakují, aby se to neprovalilo i k jejímu příteli. Ten o tom samozřejmě neví, a evidentně mu to nechce vysvětlovat. Svět je fakt malý!

Zde se taky dělí trasa, jedna část vede na nejvyšší vrchol Švédska, Kebnekaise s 2096 m.n.n a pak do vesničky Nikkaluokta. Tohle je oblíbená trasa, trvá průměrně zhruba 8 dní, ideální na kratší dovolenou. I my jsme šli minule právě tuhle část. Druhá část pokračuje po Kungsledenu až do Hemavanu, tam vyrážíme my a jen přibližně deset procent hikerů. To znamená, že najednou potkáváme výrazně méně lidí! Odteď jsme taky konečně na treku, kde jsem ještě nebyl. S klukama si děláme legraci, že jsem jako Sam, který se vydává za hranice Kraje.

Vyjasní se a najednou je to spíš na opalovací krém. Po cestě narazíme na Floriana, Němce, který jde sám s obřím batohem. Protože má potřebu si povídat, připojuje se k nám. Někdy kolem šesté dorazím s Lukášem a Honzíkem k prvnímu jezeru, Teusajaure, které je potřeba převeslovat. Má asi 800 metrů na šířku a buď si člověk může zaplatit převoz motorovým člunem, nebo použít veslice zdarma. Protože jsme kluci spořiví, rozhodli jsme se veslovat. Pravidlem je, že vždycky musí být na každé straně jezera alespoň jedna loďka. Protože je tady na té naší jen jedna, znamená to, že musíme převeslovat na druhou stranu, pak zpátky se dvěma loďkami a pak potřetí zase na opačnou stranu. Měl jsem skvělý plán: My tři dojedeme na druhou stranu, necháme tam batohy a jednoho z nás, pak přetáhneme loďku zpět a nabereme Matuše, který odvesluje tu poslední část. A protože bychom byli moc těžcí, nechal jsem batoh na břehu, že ho vezmu až při druhé cestě. Taky jsem tu nechal boty, protože proč ne?!

Plán to byl skvělý, ale trochu mi to nevyšlo. Při cestě tam jsme potkali lodičku se slečnou, která veslovala proti nám jak drak. Mně samotnému to moc nešlo, každé veslo mělo jinou váhu, unavil jsem si tedy jen jednu polovinu těla. Nakonec jsme veslovali ve dvou a šlo to mnohem lépe. Dopluli jsme na druhý břeh, vyházeli batohy a nechali tam Honzíka. S Lukášem veslujeme zase zpět a po cestě nepotkáme nikoho jiného, než Matuše a Floriana! No to snad ne! Tak to je velká trhlina v našem plánu. No nic, na druhou stranu stejně musíme, lodička tam teď není, musíme tam jednu nechat. Škoda, myslel jsem si, že třetí cestu už odvesluje někdo jiný. Vyběhnu pro batoh a pro boty a za chvilku jsme zase zpět na vodní hladině. Aby toho nebylo málo, v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na ponožky a návleky. Budou tam muset zůstat, počtvrté už to veslovat nechci.

Na druhé straně se všichni sejdeme a zabydlíme v chatce, kterou máme sami pro sebe. Zatopíme v kamnech a strávíme krásný večer u ohně. Máme i stůl a lavice, dnes večeříme jako lidi. Matuše úplně přešla horečka ze včera a rozhodl se, že se musí v tom ledovém jezeře vykoupat. Není lepší medicína na zvýšené teploty, než 35 km procházka zakončená koupelí v ledovém jezeře.

Zájezd mytochondrií.

Večer v chatce jsme zjistili, že autobus, který nás má dneska převézt asi 20 km po asfaltu k dalšímu jezeru, jezdí teď na konci léta už jen jednou denně. To jsme trochu nedomysleli, sakra. Honíme se, abychom to stihli včas a nemuseli čekat celý den na další spoj. Počasí nám to nedává zadarmo. Od rána prší a chvilku na nás padají i kroupy. Pravdou však je, že čím ošklivější počasí, tím rychlejší tempo. Člověk nemá tendenci se tolik zastavovat na pauzy a kochání se.

K tomu všemu se nám rozjely další trable. Matuš sotva chodí, dostal z těch svých „skvělých“ bot zánět v obou achillovkách. Honzík laboruje s kotníkem a mě bolí pro změnu už obě kolena. Jsme zájezd mytochondrií, jak se krásně přeřekl Matuš (měl na mysli hypochondry). Zobeme ibuprofeny jako lentilky, abychom zvládli další kilometry. Jen Lukáš si vykračuje jako na procházce. Hole, z nichž jedna je zlomená a slepená izolepou, drží pod paží a ruce má v kapsách, jako kdyby šel na nákup do Lidlu.

Autobus naštěstí stíháme. Po pauze v bistru a převozu lodí se konečně ocitáme v druhé části naší trasy. Udělá se hezky a můžeme si tak užít i ty výhledy, sem tam i nějakou duhu. Jen hrozně fouká. Tak moc, že u dalšího jezera se celý den nedá přeplout na druhou stranu, tak velké jsou z větru vlny. Nakonec se nám podaří jednoho chlapíka přesvědčit a ten nás večer převeze za vskutku švédskou přirážku na druhý břeh. Rozbijeme tábor v malém lesíku, kde tolik nefouká a užíváme si večeři za svitu hvězd a měsíce v úplňku. Zas tak špatné to tu nakonec přeci jen není.

Veslujeme tam a zpátky.

Budím se s ranním světlem a nechce se mi ven. Tělo už mi dává najevo, že nejsem zvyklý chodit denně 35 km, a chtělo by pauzu. Ta nás ale dnes nečeká, a ještě dalších pár dní taky ne. Převaluju se ve stanu a když nakonec vylezu ven, mám spacák nacucaný vodou. Úplně jsem po těch pár dnech vypustil, že bych taky mohl mít kondenzaci uvnitř! Vítr to zatím vždycky vyřešil. No nic, dneska přes den budeme někde sušit. Mám celkem rychlé tempo, a když jsem se klukům ztratil z dohledu, našel jsem si příhodné místo na sbírání borůvek. Teď na podzim je jich tu tolik, že stačilo 10 minut a měl jsem nasbíraný snad litr! Taky se tu dají najít brusinky a něco, co borůvky připomíná, ale když to člověk sní, akorát se po****.

Aktse chatka je v 11 dopoledne naprosto opuštěná, obchod je zavřený a kromě dvou Poláků, kteří přišli s námi, tu není nikdo, kdo by nám poradil, nebo nás odvezl na druhou stranu dalšího jezera. Motorový člun jel před hodinou a další je v plánu až v 16h. Čekat se nám nechce, budeme muset ty 3km převeslovat. A to by nebyl ten správný výlet, kdybychom to nemuseli zase přeplout na několikrát! Je tu jen jedna loďka, a ještě má ulomená obě vesla. Matuš a já naskáčeme do lodě a když to zkrátím, celá tahle operace trvala necelé 4 hodiny a většinu našich sil.

Tady, po víc než 100 km šlapání, se krajina už viditelně změnila. Je tu víc stromů a už to nejsou jen břízy, ale sem tam i nějaký jehličnan. I kvůli tomu veslování dneska šlapeme až do noci. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu mě takhle večer vždycky znervózňuje, když nemám svoje jisté místečko na spaní a musím ho hledat až ve tmě. Nemám tohle chození po soumraku v lásce. Večer padnu hned po jídle.

Vzdám to dřív já nebo Matuš?

Máme s klukama už od prvního dne jedno pravidlo. Nastavujeme si v noci budíky, každý na jinou hodinu, abychom se případně navzájem vzbudili, když vyjde polární záře. Včera večer jsme to poprvé neudělali, a včera večer prý poprvé byla vidět. Snad to nebylo naposledy.

Jak se dostáváme víc na jih a mění se krajina, do rovnice „co nesnáším na trekování“ se přidá další výrazná proměnná, KOMÁŘI. Jestli něco nenávidím, jsou to právě komáři. Dohání mě k šílenství. Naštěstí je už podzim, tak to s nimi není tak hrozné, ale v létě to tu musí být vyloženě peklo.

Kvikkjokk je první větší vesnička na trase, asi někde v polovině cesty. Pivo a pořádné jídlo z restaurace je jasná volba, i přes ty severské ceny. Poprvé si taky můžeme dokoupit trochu jídla z malého obchůdku, který toho nabízí o dost víc, než jaký je výběr v chatách v divočině. Moc dlouho se ale nezdržíme, napíšeme pár zpráv domů, jak si tu žijeme a musíme pelášit dál.

Čeká nás další převoz přes jezero, který musíme platit zlatem. Pro zlepšení nálady nás, i naší převozkyně, si zpíváme písně jako „Drunken sailor“ nebo „My mother told me“. Všichni nás za to tady milují. Opravdu. Na druhé straně na mole ještě najdu díru v karimatce, zalepím to a už se dereme do prudkého kopce. Je to paradoxní. Kungsleden sám o sobě nemá téměř žádné převýšení, ale když už tu nějaký kopec je, tak vždycky prudký. Většinou k jezeru a od něj. Zbytek cesty je po náhorní plošině.

Moje kolena mě ničí, hlavně to levé. Už půl roku mám potíže s pravým kotníkem, podvědomě tím přetěžuji levou nohu a koleno mi to obzvlášť dneska dává najevo. Mám na něm elastické obinadlo i bandáž a stejně sotva chodím. Dneska poprvé a naposledy jsem měl chvilku myšlenky, že to vzdám já. Do té doby to byl jen Matuš, kdo chvílemi nevěřil, že to dojde.

Zbytek dne probíhal následovně: koupání v ledové řece, večerní hostina v kruhu na zemi, pokec s neznámým Holanďanem a brzká večerka. Polární záře opět nebyla.

Počasí, tak už si konečně vyber!

Probouzím se do deště a se vší tou bolestí a únavou se mi opravdu ven nechce. Neochotně otočím uzávěr na karimatce a syčivý zvuk ucházejícího vzduchu mě donutí se vyhrabat ven. Už jsem se smířil, že celý tenhle trek přejdu s nepromokavou bundou, ale je mi líto Honzíka. Má velkou pláštěnku přes sebe i přes batoh, což je sice ideální, protože snad nikdy nepromokne a chrání ho prakticky až ke kotníkům, ale když chce cokoli vyndat z batohu, je to akce na 10 minut. Taky má jen jednu rukavici, kterou našel po cestě na zemi. Druhou ruku schovává v kapse, aby mu nezmrzla. Za ním pochoduje Lukáš s hůlkami zase v podpaží, a celou skupinu uzavírá Matuš, který bez prášků na bolest neudělá ani krok. Tak strašně se mu ten zánět v achillovkách rozjel.

Po čase se zpoza mraků na chvilku vydere i slunce a hned se šlape o maličko lépe. Máme namířeno k chatce Tjäurakåtan, ale ukáže se, že chatka není chatkou, jen nouzovým přístřeškem. Vypadá jako hliněné iglú s polorozpadlými dveřmi. To se tak stane, když si stáhnete mapy do mobilu, ale nejsou u toho obrázky. No nic, tak tady nocovat nebudeme. I přes velký vítr a zimu jsme si našli mýtinku o kousek dál a rozhodli se raději stanovat. Rychle povečeříme, protože se nikdo z nás nechce moc zdržovat v tom chladu a lezeme unavení do spacáků. Zas poctivě strážíme a dneska se konečně vyplatilo! Už od deseti večer je polární záře lehce vidět, naplno se projeví někdy kolem druhé ranní. Ignoruju mokré boty, lezavou zimu od silného větru a jen v podvlíkačkách pobíhám okolo a budím kluky. Paráda, přesně proto jsme tady!

Je až k nevíře, co dělá počasí s náladou. Za svitu sluníčka je svět najednou krásnější, bolesti jsou snesitelnější, kilometry ubíhají a starosti zázračně mizí. Přecházíme zase lesíkem ze zakrslých bříz, sbíráme brusinky, borůvky a kocháme se neuvěřitelným množstvím všemožných hub. Jen komáři nás tu otravují. A takové ty malé mušky, které člověku létají do očí a do pusy.

Proběhneme okolo kamenného nápisu oznamující konec polárního kruhu, uděláme si pár fotek se soby a dole u jezera nasedneme na poslední motorový člun, který nás převeze přes sedm kilometrů široké jezero Vuonatjviken. Veslování by nám zabralo celý den, ta možnost tady ani není. Během plavby opět všechny obohatíme naším neodolatelným zpěvem.

Večer nás čeká ještě veslování přes menší jezero (asi 400 m) severně od Jakkvikku, ani tady jiná možnost není. Je to poznat i na stavu loděk, jsou nové a odlehčené, aby to zvládl doopravdy každý. Na druhé straně jezera zakempujeme, a protože je krásný večer, rozděláme si oheň a vyprávíme si historky z našich předchozích cest. Přidala se k nám i jedna Francouzka, kterou jsme potkali při předchozím převozu. I dnes v noci zase na chvilku vyjde polární záře.

Do další civilizace, Jakkvikku, nám zbývá jen asi pět kilometrů, takže ráno nepospícháme. Po více než týdnu na cestě a 300 km to pro nás bude první volnější den. Abychom nepřišli mezi lidi úplně smradlaví, vykoupeme se za ranního slunce v křišťálově čistém a ledově studeném jezeře. Matuše pak za pivo vyhecujeme, aby šel zbytek cesty do vesničky jen v trenkách. Pro místní je to samozřejmě pozdvižení. Ještě větší pro paní majitelku v hostelu, který, jak jsme pak zjistili, je velmi nábožensky zaměřený. Po počátečním faux pas nás nakonec přijme dovnitř a dovolí nám se konečně trochu zregenerovat. Dáme si sprchu, vypereme, nakoupíme na poslední část výpravy, a sušíme sebe i naše věci venku na slunci. Dneska je tu skoro jako v srpnu u nás, na opalování.

Večer si skočíme do sauny, kterou bychom uvítali spíš v těch deštivých dnech, uvaříme si společnou večeři a brzy padáme znavení do postelí. Čeká nás ještě přibližně 140 km a zároveň celkem dlouhý úsek bez jakékoli civilizace.

Morgane, aneb roztřelené status quo.

Čím víc jsme na jihu, tím méně lidí tady potkáváme. Málokdo jde takhle pozdě směrem na sever, protože už se blíží zima, a směrem na jih se s každým potkáme maximálně jednou. Až na Morgane. Morgane se nás chytla těsně před Jakkvikem a zatím s námi dokáže držet krok. Má obrovský batoh se snad 25 kg, ale nese ho statečně. Je z Francie, kde se nevyslovuje H, z čehož mi čtyři máme ohromnou legraci a pořád ji za to popichujeme. Totálně nám rozstřelila naši až doteď pouze mužskou skupinu. Jak jinak, když mezi čtyři kluky po týdnu v divočině přidáte jednu holčinu. Takže najednou je všechno jinak. Konverzujeme v angličtině, aby i ona byla v obraze, a odskočit si musím chodit o kus dál, abych dodržoval etiketu.

Zas většinu dne prší, ale to jen aby to nezapadlo. Míříme k chatce, která je doopravdy chatkou. A krásnou. Matuš ji znalecky obhlíží a slibuje, že si doma v lese taky takovou postaví. I déšť ustane, abychom si mohli před spaním na chvilku rozdělat oheň a ohřát se po ledové koupeli v řece, která hučí opodál.

Nic nevidím. Prudký vítr mi žene dešťové kapky přímo do tváře. Pocitově je tak mínus pět stupňů. Nedokážu si představit, že by na téhle náhorní plošině mohlo být hůř než teď. Sedm kilometrů tímhle peklem, než začnu pomalu klesat dolů do údolí. Z cesty se stal potůček, takže jsem sebou dvakrát flákl o zem, jak mi podjely nohy v rozbředlém bahně.

Hůř jsem se tady snad ještě necítil. Dokonce ani ten první den, který byl opravdu náročný. Dneska je to pravé peklo, nápor hlavně na psychiku. Je opravdu vyčerpávající, když se člověk nemůže celý den zastavit. K tomu 38 kilometrů, abychom došli do chatky a netrčeli v tomhle nečase, a vznikne hodně nepříjemný koktejl, který bych si se svými bolestmi kolen raději odpustil. A nejsem sám, všichni se cítíme pod psa.

Někdy před setměním konečně dojdeme k samoobslužné chatce Rävfallsstugan, kousek od Ammarnasu. Už je plná dalších hikerů, ale dneska je mi to jedno. Jdu dovnitř, i kdybych měl spát někomu na klíně. Musíme trochu přeorganizovat vybavení, ale nakonec se vyspíme všichni. Teplá večeře a vidina zítřejší návštěvy města všem pomůže a největší krize je, alespoň prozatím, zažehnána.

Kondenzace mrcha je.

Láduju do sebe sobí burger s hranolky a přemýšlím, co potřebuji na poslední část treku. Chybí mi tu termoska na čaj, tu bych si příště určitě vzal. Ale už to těch pár posledních dnů přežijeme. Nakoupíme jen trochu jídla z místního supermarketu, včetně sobích a losích klobásek, a trochu ovoce aspoň na první den, za to mi tělo poděkuje nejvíc.

Jedna z věcí, které mám na chození v přírodě nejradši, je, že je všude po ruce křišťálově čistá voda, kterou jen stačí nabrat a vypít. To se s tou chlorovanou, která nám v Brně teče z kohoutku, prostě nedá srovnat. Nesu s sebou pro jistotu vodní filtr, ale za celou dobu jsem ho nepoužil ani jednou, nebylo potřeba.

Dlouho se v Ammarnasu nezdržíme. Po obědě jdeme ten burger hned vyšlapat do kopce, kde by snad zase měla být chatka k přespání. Přijdu akorát na krásný západ slunce, který trvá přesně 30 vteřin, než se přes nás převalí mrak a zahalí vše do neprostupné mlhy. Bylo by to kouzelné místo, kdyby se ten mrak ještě za celý večer zase odsunul jinam. Takhle si to můžeme jen představovat.

V chatce se po pár dnech potkáme s Janem z Holandska, kterého známe z Jakkviku. Protože má málo času a někdo mu namluvil, že předchozí část není moc pěkná, tak ji přeskočil a pokračuje z Ammarnasu. Tolik asi k tomu, jak rychle my jdeme, nebo jak rychle se tu dá mezi jednotlivými body na treku přejíždět. Jan je veselá kopa. Celý večer se nám snaží prodat svoje dvě dcery, které má doma, a které dle jeho mínění potřebují manžela, co chodí po horách s batohem. Nakonec jsme ho usmlouvali na dva batohy za tu starší, a nové pohorky a stan za mladší a krásnější z nich. Za nás dobrý obchod.

Ani přes noc si mlha nedala říct, Lukáš i já balíme úplně promočené stany. Matuš s Honzíkem a Morgane vzali za vděk spaní na zemi v chatce. Stačí ale sejít trochu níž a hned na nás vysvitne sluníčko, takže to všechno brzy usušíme. Hned se mi jde lépe s pocitem, že jsem na večer zase nachystaný. Je krásný den, takový až letní. Koupeme se v jezerech a chytáme déčko na slunci.

Protože se blížíme ke konci, přesvědčil jsem všechny, že budeme dneska spát pod širákem, ať si to aspoň jednou vyzkouší. Taky nám to naskytne příležitost dívat se na hvězdy a případnou polární záři. Rozestlali jsme si na břehu velkého jezera, které představuje ideální podmínky na pozorování noční oblohy. Má to jen jeden háček. Už od sedmi večer začala padat dost intenzivní rosa. Do rána nám ze spacáků udělala malé, a na pohled hodně smutné, chuchvalce peří. I můj syntetický quilt dostal zabrat. Ale stálo to za to, výhled na hvězdy i polární záři se vyplatil!

Mapy.cz do každé české rodiny.

Jen to ráno je takové rozčarovanější. Všude okolo nás se drží mlžný opar. Nikomu se nechce ven, i přesto, že ani v těch zbytcích, které ještě večer byly našimi spacáky, nám není teplo. Morgane v půlce noci zmizela do stanu, protože jí byla moc zima. Neochotně vstáváme a modlíme se, aby dneska chvilku svítilo slunce a mohli jsme to usušit. Nakonec se nám to i povede.

Loučíme se s Morgane, dnes se od nás odpojuje, a vyrážíme vstříc našemu poslednímu pořádnému dni na treku. A vybarvil se nádherně. Mlha postupně ustupuje a společně s kovovými mosty, duhou a poskakujícími zajíci vykresluje neuvěřitelnou scenérii.

I přesto, že máme před sebou ještě cca 20 kilometrů, do hlavy se mi nezadržitelně dostávají myšlenky na konec. Mám nostalgickou náladu, umocněnou faktem, že jdeme krajinou připomínající putování Společenstva Středozemí. Tak si k tomu s Matušem tématicky pustíme i hudbu a necháme se unášet touhle krásnou nostalgií.

Ještě jedna věc mě tady na severu v divočině těší. Nikdo tady nikde nenechává žádné odpadky. Všichni jsou naučení si po sobě odnést vše s sebou. Chatky jsou krásně čisté a uklizené. Za to musím Švédy rozhodně pochválit, jak se o celý trail starají.

Dorazíme k poslední chatě na cestě, Viterskalet, takže se patří to správně oslavit. Jdu nám dovnitř koupit každému pivko. Platím kartou, pro nás nezvyk, pro Švédy standard. Když za 15 minut vstupuju do obchodu podruhé a jdu zase pro 4 piva, paní už se jen směje a omlouvá se mi, že prý jich tolik v ledničce ani nemá! Ale ve skladu naštěstí ano.

Abychom ušetřili za ubytování, usteleme si 2 kilometry od Hemavanu u jednoho přístřešku. Myslel jsem si, že o něm nebude nikdo moc vědět, ale to jsem podcenil Čechy a naše Mapy.cz. Tak tu sedíme u ohně s Petrem a vyprávíme si příběhy z posledních dvou, pro něho tří týdnů.

A je to. Konec. Fotka, objetí a hurá na bus. Když sedím v autobusu a koukám se z okna, jak rychle ta krajina najednou ubíhá, nedá mi to než přemýšlet, jaký smysl má trmácet se 14 dní v kuse pěšky, když stejnou vzdálenost teď ujedeme za necelých 5 hodin. Je to paradox. Pro mě to smysl ale přeci jen má. Je fajn se občas na chvíli odpojit od digitálního světa a spojit se zase s přírodou. Neřešit nic kromě toho, kde budu spát a co si dám k jídlu. Tahle jednoduchost žití mě na tom láká ze všeho nejvíc. Kdy nic nemusím, kdy lékem na všechny problémy je jen jít dál. A proto chodím, abych to pak doma zas nějaký měsíc vydržel bez zbláznění.

Text a fotografie: Hynek Bačík

Praktické informace:

Délka trasy: cca 440 km

Lokalita: Švédsko, Laponsko

Start a cíl: Abisko na severu – Hemavan na jihu

Nejvyšší bod: Tjäktja Pass (1 150 m n. m.)

Období vhodné k přechodu: červenec – září

Značení: velmi dobré, červené značky na kamenech

Ubytování: chaty STF, možnost stanování kdekoli

Zásobování: chaty STF a obchody ve vesničkách nabízejí základní potraviny, jinak nutné nést vlastní jídlo

Doprava na začátek a konec: vlak do Abiska, autobus do Hemavanu

Počasí: velmi proměnlivé, silný vítr, déšť, občas sníh, kroupy

Komáři: v létě velký problém

Překonávání jezer: některé úseky je nutné překonat veslováním nebo zaplacením za motorový člun

Proč máme novou vizuální identitu?

Protože Nalehko do současné doby jednotnou vizuální identitu nemělo. Jediné s čím jsme dlouhé roky pracovali bylo naše logo v podobě pírka. Toto logo se ovšem objevovalo v mnoha variacích podle potřeby bez toho, aniž by to mělo nějakou logickou návaznost. Do teď nám chyběl konzistentní vizuální systém se kterým bychom mohli pracovat napříč všemi směry, ať už to jsou naše sociální sítě, e-shop, označení prodejen, náš festival nebo třeba branding vlastních produktů Nalehko.

Doba kdy bylo Nalehko maličká firma s pár zaměstnanci je již dávno pryč. Nalehko se za poslední roky výrazně posunulo. Nyní jsme silný a úspěšný hráč ve světě outdooru, který má tisíce spokojených zákazníků po celé ČR, na Slovensku, ale i v dalších zemích Evropy.

Každý kdo se věnuje dálkovým trekům o nás pravděpodobně někdy slyšel. Proto je důležité, abychom měli jasně definovaný styl podle kterého nás každý pozná a pomůže nám lépe s vizuální komunikací s našimi fanoušky a zákazníky.

Změna logotypu a opuštění pírka.

Oprostit se od našeho původního loga pro nás bylo ze začátku velmi těžké. S logem pírka funguje Nalehko od svého začátku. Postupem času jsme ale začali cítit, že tohle logo již nestačí. Vizuálně bylo zastaralé a především se začaly objevovat problémy s jeho použitím na našich produktech, ale i v dalších aplikacích.

Pochopili jsme také, že pírko je pouze symbolem lehkosti, ale nic víc se v něm hledat nedá. Je použitelné v jakémkoliv segmentu, který se zabývá něčím lehkým. Tím pádem ztrácí i na originalitě. Zkrátka různé verze pírka objevíte všude.

Nový symbol

Směr — nové logo nese symboliku střelky, která udává směr. Nalehko vyrostlo na amerických dálkových trailech, které se ve většině případů chodí směrem na sever. I náš zakladatel Petr Kosek všechny traily absolvoval v tomto směru. Tady to v podstatě celé začalo — všechny cesty vedou na sever!

Srdce projektu tepe na severu — naše firma vznikla právě na severu, v Liberci. Tady tepe srdce celého projektu Nalehko a jsme na to náležitě hrdí. I když máme prodejnu i v Praze, základna Nalehko je a vždy bude na severu.

Tarp — směrová střelka zároveň evokuje pootevřený tarp. To je další symbol, který je tak typický pro chození nalehko a obecně dálkové treky. Jak říká náš zakladatel Petr Kosek: „tarp je vstupenkou do světa ultralightu“.

S novým logem jsme také chtěli vyjádřit nejen naši současnou dynamiku, ale také naši dlouhodobou vizi a růst. Šipka symbolizuje naši cestu vpřed, snahu inovovat a rozvíjet se, zatímco stan/tarp evokuje stabilitu a pevné základy, na kterých stojíme.

Vznikl tak zcela nový, originální logotyp, který vystihuje naši filozofii, naši historii a jasně definuje směr jakým chceme pokračovat.

V jakých verzích se naše logo bude objevovat?

Naše logo se bude dle různých aplikací objevovat ve více verzích. Základním spojujícím prvkem bude ale vždy symbol střelky-tarpu.

Vertikální verze — je základní verzí našeho loga a budete se s ní setkávat nejčastěji. Zároveň je tato verze jednou z vizuálně nejobsáhlejších.

Horizontální verze — je zajímavou verzí našeho loga. Název Nalehko zůstává, ale symbol se přesunul na konec názvu Nalehko jako takový „apostrof“. Dalo by se říct, že je to takový náš „copyright“. Tato verze loga se bude objevovat všude tam, kde je formát spíše horizontální a nelze využít naši základní verzi loga.

Šipka s N-kem — v řadě aplikací se bude často objevovat zjednodušená verze loga se šipkou-tarpem a N-kem značícím sever nebo název naší firmy. S touto verzí loga se především setkáte na našich sociálních sítích, bannerech apod.

Šipka — tou nejjednodušší verzí loga je pak samotná šipka-tarp. Věříme, že se tento symbol po čase všem zaryje pod kůži a bude fungovat samostatně. V nejbližší době bychom rádi tuto verzi aplikovali především na naše produkty Nalehko, ale velmi často ji zaznamenáte na našich reklamních bannerech, na sociálních sítích apod.

Barevnost

Jedním z důležitých aspektů pro nás byla i změna barevnosti. Naše předchozí barva prošla v letech několika změnami. Dříve se naše logo objevovalo ve verzi s gradientem. Později jsme začali používat jedinou barvu, která ale neměla definici přímé barvy a mnohdy docházelo k drobným a nechtěným korekcím. Modrou jsme měli vždy rádi, ale bylo na čase změnit i tohle.

Naší novou, primární barvou se tak stává barva Cress Green, která prošla lehkou tonální úpravou pro naše potřeby. Tento tón barvy se bude napříč všemi aplikacemi objevovat ve třech základních verzích (basic, medium a dark). Ve všech případech jde o velmi příjemný, teplý a především zemitý tón barvy, se kterým se můžeme denně setkávat na svých cestách za dobrodružstvím.

Všechny tři odstíny barvy se začnou postupně objevovat všude. Budete na ni narážet na našich sociálních sítích, bannerech, na webu nebo i třeba našich produktech. Tím se vytvoří jasný propojující vizuální prvek, který naši identitu udělá více konzistentní.

Typografie

Změna v typografii zásadně přispěla k tomu, aby byl náš nový vizuální styl moderní a svěží. V našem předchozím logu jsme používali technický typ písma, který působil až vyloženě strojově.

Technická stránka je pro nás důležitá, protože se snažíme dělat promyšlené, technicky propracované produkty. Chtěli jsme, aby se tohle odráželo i v typografii, ale aby písmo zároveň splňovalo současné moderní trendy.

Atyp Text

Naším primárním písmem je bezpatkové písmo Atyp od české špičkové písmolijny Suitcase Type Foundry (zakladatel Tomáš Brousil), které splňuje vše co jsme od nového písma očekávali. Je moderní, dobře čitelné, ale přitom má stále technický charakter. V písmu je velmi cítit funkcionalistický styl Bauhausu (jedna z nejvýznamnějších výtvarných škol moderní doby), který je nám blízký. Toto písmo se bude kromě našeho loga objevovat i v celé řadě dalších aplikací, ale především tam, kde svým charakterem bude zapadat a vyjadřovat to, co chceme.

Tiffin Latin

Sekundární latinkové písmo, které v sobě nese bohaté skotské kořeny, ale i špetku orientální Indie. Působí klasickým dojmem a spojuje v sobě moderní, ale i starší typy písem. Funguje dobře pro sazbu delších textů, ale i pro různé kratší slogany apod.

Kdo za novou vizuální identitou stojí?

Spolupracovat s profesionály je klíč k úspěchu. My jsme si pro vytvoření vizuální identity vybrali mladého, úspěšného a velmi talentovaného grafika Ondřeje Horáčka (spolupracující s Kristýnou Onallah). S Ondřejem se osobně známe již několik let a jeho práci jsme z povzdálí koutkem oka pozorovali již delší dobu. Proto od začátku figuroval na našem seznamu hodně vysoko.

Ondřej je nejen skvělý grafik, ale především také outdoorový nadšenec-lezec, takže i po této stránce si sedíme skvěle.

Při tvorbě loga a vizuální identity je zcela zásadní komunikace. Grafik musí pochopit celou filozofii firmy, ale zároveň umět klientovi vysvětlit kudy cesta nevede. I pro nás to byl velmi náročný proces, který se posouval po malých dílčích krůčcích.

Důležité pro nás bylo udělat ten první krok, ale hlavně hodně komunikovat, ptát se, ale také naslouchat. První fáze byla více o filozofování než o samotných návrzích.

Hlavním kritériem pro nás bylo, aby nová identita vyjadřovala nás, naše myšlenky, naši historii, naši filozofii. Vše proč tohle děláme. A to myslíme, Ondra pochopil velmi dobře.

Velké poděkování patří i Samu Mikoláškovi, našemu dlouholetému zákazníkovi, grafikovi a typografovi, který pro nás třetím rokem dělá vizuál našeho Nalehko festu. Sam v procesu naší nové vizuální identity působil jako externí konzultant. Jeho myšlenky pro nás byly vždy velmi přínosné!

Na závěr chceme dodat, že změna vizuální identity je poměrně dlouhý a náročný proces, proto nám nějaký čas zabere, než se změna promítne do všeho. Je tedy možné, že se nějaký čas budete třeba na našich produktech nebo na webu setkávat ještě s naším původním logem.

Děkujeme za to, že jste článek dočetli až do konce a zároveň Vám všem chceme poděkovat za přízeň projektu Nalehko. Potkáme se venku!

za Nalehko tým

Václav Malinský

Nalehko fest je pohodový outdoorový festival nabušený inspirací pro velká, životní dobrodružství. Povídání o nejdelších světových trecích, extrémním běhání, bikepackingu, lezení a dalších posedlostech, které dělají život zábavným.

Zůstáváme na stejném místě

V loňském roce jsme náš festival přesunuli do nového a moderního centra ve Vratislavicích nad Nisou. Toto místo se nám osvědčilo a zalíbilo, takže i letošní ročník se bude konat v Kulturní centrum VRATISLAVICE 101010 (10 minut od centra Liberce).

O celodenní občerstvení v podobě skvělé kávy a jídla se bude starat Kavárna Bez Konceptu, která je součástí kulturního centra.

Hned vedle kulturního centra je Zámecký park, který bude perfektní zónou relaxace pro naše návštěvníky. Pro aktivnější jedince také potěší možnost vyrazit na výlet po Prosečském hřebenu, který začíná kousek od hlavního dění festivalu.

Dostupnost z centra Liberce je cca 10 minut. Pro parkování slouží hned několik bezplatných parkovišť v blízkosti kulturního centra. Velmi snadno se sem také dostanete tramvají č.11 (zastávka Vratislavice nad Nisou – Kostel).

K dispozici bude stanové městečko, kde můžete bezplatně přespat ve svém vlastním stanu nebo si můžete vybrat z mnoha nabídek ubytování v Liberci.

Předprodej vstupenek

Vstupenky v předprodeji jsou pro letošní ročník zvýhodněné, proto příliš neotálejte s nákupem předem.

VSTUP PRO DĚTI DO 15 LET JE ZDARMA.

Vstupné na místě:

1 den | 450 Kč

2 dny | 650 Kč

Detailnější informace a program budeme zveřejňovat na festivalovém webu a našem facebooku.

Budeme také rádi, když na náš festival pozvete své přátele → facebooková událost ←

Zásadní otázka. Proč vlastně Míle? Je to závislost nebo už povinnost? Máme tady Stezku Českem a k tomu další hromadu oficiálních dálkových tras. Máme nejhustší síť značených stezek, jakoukoliv trasu si v podstatě můžeš vymyslet sám. Láká tě stále to „závodění“?

Správná otázka, na kterou se těžko odpovídá. V roce 2022 jsem měl například totální krizi a chtěl jsem se na to vykašlat už po první stovce kilometrů. Měl jsem už dokonce koupenou jízdenku z Košic na vlak domů. Vadilo mi, že se tam honím jako blbec. Vadilo mi, že je to závod. Že se nemůžu v klidu zastavit někde, kde se mi líbí. Mohl bych, ale trvalo by mi to moc dlouho. Najednou jsem cítil, že by mi bylo lépe na Stezce Českem. Cítil jsem, že bych měl prostě skončit a vůbec to nedojít. A další rok se už na start nepostavit. Místo toho, toulat se jen v klidu a pohodě někde po lese.

Já vlastně ani nevím, proč se stále vracím. Jsem už možná jako narkoman, který s tím nedokáže přestat. Dost se toho ale děsím. Bojím se toho, že to možná s přibývajícím věkem není daleko, kdy už to prostě nepůjde. Možná i proto se tak testuji, kolik mám ještě sil.

Je plno možností, kdy je možné jít dlouhou trasu bez ohledu, kdy se dojde do konce. Já už za ty roky ale poznal, že mě více baví, když je to závod. Závod dlouhý stovky kilometrů. Tam už je soupeření často jen formalita. Dává ale možnost štvát se za konečným výsledkem a šáhnout si totálně na dno svých sil. Já přitom závodím často jen na začátku. Po několika dnech třeba zjistím, že nemám šanci vyhrát. Jdu ale dál, do cíle je to daleko, kdy se může vše ještě změnit. Je potom zajímavé, že ve výsledku vyhraji, protože jsem jediný, kdo se dostal až do cíle.

V loňském roce jsi dosáhl asi na pomyslný vrchol. Došel jsi z Aše do Nové Sedlice a zpět. Cca 2536 km za 48 dní (denní průměr 52 km). Víc už toho asi vymyslet nejde. Leda, že bys to jel na kole, ale to asi nebude tvůj případ. Nebo?

Za ty roky už vím, že pokaždé se dá nějaká výzva najít. Hlavně jde ale opravdu o to, jestli se znovu postavit na start. Jestli na to budu mít stále ještě dost sil. Pokaždé jsem byl na startu nejstarší pěšák. Bude mi 65 let, což vypadá jako zajímavé číslo na něco takového.

Počítám s tím, že dále v roce 2025 bude trasa dlouhá 2025 mil, takže znovu tam a zpět kolem celého Česko-Slovenska. Bude to patnáctý ročník závodu, možná by to chtělo pořádně oslavit nějakou totálně šílenou akcí. Moje žena mi to sice zakázala, napadá mě ale, že by šlo jet Míle znovu na koloběžce. Samozřejmě, znovu na nějaké malé, aby to stálo za to. A pokud nebudu v roce 2027 stále ještě moc dementní a budu mít dost sil, třeba bych to zvládnul v 68 letech dojet tam a zpět ještě i na kole. Mohl bych se tak stát prvním, kdo to dá tam a zpět na dvojnásobné trase ve všech třech kategoriích. Takže, vždycky se dá vymyslet nějaká větší blbost.

Člověk většinou rychle zapomíná. Ale kdybys měl říct, který z těch 13.ročníků byl nejtěžší, který by to byl?

Nejhorší je, že je to závod, kdy se na to nemůžu vykašlat. Mohl bych, nerad se ale vzdávám. Snažím se pokaždé dokončit svou cestu. Moc těžká pro mě byla ta koloběžka v roce 2015. Dlouho jsem si myslel, že nic horšího mě na Mílích už nemůže potkat. Chtěl jsem to tehdy dojet na koloběžce na první pokus, protože jsem si myslel, že bych už neměl dost sil zkusit to někdy příště. Dopadlo to tehdy tak, že jsem to dojel na koloběžce jediný (na startu jsme byli dva) a já to vyhrál. Navíc, byl jsem druhý člověk, co dokázal dojet Míle na koloběžce. Uznávám, může být dost divné, když stačí jen dojet do cíle a tím vyhrát.

Těsně před covidem se začalo povídat, že se chystá na Mílích i jižní trasa. Že by bylo možné díky tomu protáhnout trasu na celkových dva tisíce mil. Byla to šílená představa. Dalo by se to zvládnout, dojít pěšky? Covid tady byl dlouho a třikrát za sebou se ta dlouhá trasa „tam a zpět“ zrušila těsně před startem. Až v roce 2023 bylo jasné, že to vyjde, že to bude extra dlouhý ultra závod.

Absolvoval jsem už Míle několikrát pěšky, navíc i na koloběžce i na kole. Nevěděl jsem ale, jaké je to se potom v cíli otočit a jít to i zpět. Dost šílená představa. Proto jsem do toho šel. Teď už vím, že to byl největší extrém, co mě mohl na tomto závodě potkat. Stálo mě to hodně nejen fyzických, ale i psychických sil. Proto už vím, že to bylo to nejtěžší, co mě na tomto závodě potkalo.

Byli jsme na dva tisíce mil (tam a zpět) přihlášeni čtyři lidé, co to chtěli jít pěšky. Bylo jasné, že tenhle závod může být jedinečný. Cítil jsem, že je to moje životní šance ukázat, že jsem něčeho takového schopen. Start byl v Hranicích v Čechách a šlo se severní trasou do Nové Sedlice na ukrajinskou hranici. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva pěšáci, kteří se po zdolání tisíce mil pěšky otočili s tím, že to půjdou i zpět. Čekala nás ještě jižní trasa zpět jihem do Chebu.

Jak se říká, vše je to v hlavě. Zejména, když je to závod. A já do toho šel s tím, že to musím tentokrát dojít až do konce, tam a zpět. Měl jsem výhodu v tom, že jsem byl už v důchodu, nemusel jsem chodit do práce. Dříve mě štvalo, že na severní trase už vše znám. Tentokrát to bylo jiné. Šel jsem severní trasu s tím, že až na jejím konci mi začíná závod. Možná i proto jsem byl v pohodě, vůbec mě neštvalo, že jdu místy, která už tak dobře znám.

Původně jsem plánoval, že budu tentokrát na cestě šest týdnů. Netušil jsem, co to se mnou udělá. Tělo si po nějaké době na soustavný pohyb zvykne. Spíše mi vadilo, že jsem utekl od rodiny, nechal doma samotnou ženu. Nevím, jak to dělají ti, co chodí dlouhé cesty někde v cizině, trvající třeba i několik měsíců. Přiznám se, já se už zhruba od poloviny závodu těšil domů.

Byla to pro mě moc dlouhá cesta. Ta myšlenka, jít to tam a zpět byla hodně šílená. Věděl jsem proto, že budu muset dojít až do konce. Aby se ukázalo, že je možné i takovéto šílenosti dokončit. Přitom hlavně ten konec byl velmi náročný. Možná jsem snědl něco špatného, nebo jsem se napil špatné vody, dostal jsem najednou průjem a horečky. Neměl jsem dost sil pokračovat, nechtěl jsem to ale ani vzdát. Hodně jsem zpomalil, jeden den jsem ušel dokonce jen 12 kilometrů. Trvalo to skoro týden, než jsem to překonal.
Možná právě ty zdravotní problémy, kdy jsem musel jít stále dál, vyústily do dalších komplikací. Měl jsem do cíle už jen asi čtyři dny, když jsem začal na sobě cítit něco podivného. Cítil jsem se jako v Matrixu, jako by mě někdo z jiné vrstvy ovládal. Navigace s mapou, jako by neukazovala, kde jsem, ale naopak, jako by ona ovládala mně. Navíc, cítil jsem, že nejdu sám, bylo nás víc. Radili mi, kudy mám jít, pomáhali mi. Trvalo to soustavně několik dnů. Nechápu, co se se mnou tehdy dělo.

Velké problémy jsem měl potom i po návratu domů. Ta dlouhá cesta mě hodně zničila. Mnohem víc než jiné roky. Rozhodně proto považuji rok 2023, kdy jsem ušel přes dva a půl tisíce kilometrů za nejnáročnější. Jsem ale moc rád, že jsem měl možnost si to prožít.

Kladeš nějaký důraz na záznam tvých cest? Snažíš se fotografovat, píšeš si třeba zpětně deník?

Vystudoval jsem sice fotografickou školu, moc ale na cestě nefotím. Možná i proto, že se mi už hodně věcí zdá být známé. Snažím se dívat se kolem sebe, ty fotky si ale uchovávám v paměti. Mobilem toho moc vyfotit nejde, rychle se vybíjejí baterky. Možná proto, že si každý rok plánuji pečlivě na mapách, hodně míst si pamatuji i bez deníku.

Psát nějaké denní záznamy na cestě, to by mě asi nebavilo. A taky na to není čas. Občas jsem si vzal sebou nějaký notýsek. Na začátku jsem si pár poznámek udělal, přestalo mě to ale pokaždé bavit.

Nejdůležitější záznam je pro mě pokaždé záznam navigace. Zapnu ji pokaždé ráno, vypnu až večer. Zaznamená proto doslova každý můj krok. Když si potom zobrazím ten záznam na mapě, vidím tam přesně místo, kde jsem odpočíval, nebo jsem se stavil v obchodě. Poznávám také místa, kde jsem bloudil.
Rád bych napsal zpětně nějaké deníky. Zaznamenal tam den po dni, jak mi to šlo. Mám tak už zpracovaný každý rok Mílí, kdy mám každý den záznam na mapě, kudy jsem šel. S uvedením základních statistických údajů. Bojím se ale, že to nebude moc lidí zajímat.

Při dálkových trecích v mnoha lidech zanechá kromě přírody největší dojem sociologický aspekt. Bereš to trochu i jako ukázku toho, že lidé jsou si podobní v jakémkoliv koutě naší planety?

Já si hlavně uvědomil, že čím jsou lidé sociologicky na nižší úrovni, tím více se snaží ostatním pomoct. Dobře je to vidět, když se jde směrem ze Slovenska domů do Čech. Tam na východě, je to značně chudá oblast. Jednoduché baráky, často se už rozpadající. Přesto jsou v nich velmi přátelští lidé. Směrem na západ se to postupně mění. Morava je taky ještě docela v pohodě. Bohužel, u nás v Čechách potkávám už jen občas někoho, kdo by mi sám nabídnul svou pomoc.

Za těch 13 ročníků jsi na trase musel potkat už řadu lidí. Jaké je tvá zkušenost s lidmi během závodu obecně?

Na cestě se stává ze mě tulák a doslova bezdomovec. Proto se s lidmi na cestě rád potkávám. Někdo se dá se mnou do řeči, prohodíme pár slov. Málokdy jsem potkal lidi, kterým bych se měl raději vyhnout. I to se mi už ale párkrát stalo. Například na Východním Slovensku v roce 2014, když jsem procházel obcí Rudňany. Rómské děti měly tehdy bezva zábavu, když po mě začaly házet kamením. Obdobně, bylo pro mě zajímavé procházet poblíž dalších romských osad na Východním Slovensku.

Měl jsem samozřejmě také možnost potkávat se i s policejními orgány, nebo třeba i s ostrahou státní hranice v okolí Ukrajiny. Tam jsem také neměl nikdy žádné zásadní problémy. Snad jen, policisté v Kraslicích nedokázali ve čtyři ráno pochopit, že jedu na koloběžce od Ukrajinské hranice do Chebu a doslova mě tam ve tmě obklíčili jako zločince. Na druhou stranu, policisté na Slovensku ve Valašské Belé, kteří mě našli spát v areálu místní školy, byli velmi vstřícní a bylo jim jasné, že jsem pro okolí neškodný a nechali mě tam spát do rána.

V lese, nebo ve vesnicích, snažím se s lidmi komunikovat. Často stačí jen slušně pozdravit. Když je potom požádám o vodu, dají mi často více. Zajímá je, kdo jsem, odkud a kam jdu. Často mi potom nabídnou i více, než o co je žádám. Ve městech se snažím být naopak nenápadný. S mou vizáží to ale často moc nejde.

Celkově si myslím, že potkávám na cestě hlavně hodné lidi. Když mě vidí a poznají, odkud a kam jdu, moc rádi pomáhají. Hlavně starší lidé, co koukají na televizi Nova, co čtou zásadně jen Blesk, si myslí, že se mě cestou snaží každý zabít, nebo okrást. Zatím se mi to ještě nestalo, i když jsem už nachodil na svých dlouhých cestách přes deset tisíc kilometrů.

Jak se vlastně k pomoci od druhých během závodu stavíš?

Rád se s lidmi cestou potkávám. Nevidím nic špatného na tom, když mi někdo pomůže. Podle mě, je to na takové cestě právě to nejzajímavější. Velkým rituálem pro mě pokaždé je, sehnat si vodu na pití. Podám láhev na vodu přes plot a požádám o vodu na pití. Lidé se sami zeptají, kam jdu. Když slyší můj příběh, sami se ptají, co potřebuji. Občas mi k té vodě dají i něco navíc. Byl bych blázen, kdybych to odmítal. Naopak, moc si toho cením, že potkávám cestou tolik hodných lidí.

Potkal jsem například na Slovensku mladé děvče, které mi dalo nejen vodu na pití, nabídlo mi navíc i sprchu u ní doma. Řekla mi potom, že její táta šel před rokem cestu SNP, lidi mu tam cestou také podobně pomáhali. Proto se ona také snažila na oplátku pomáhat ostatním.

Naprosto bez cizí pomoci to jít nejde. Je nutné například nabíjet si pravidelně mobil. Občas jsem o to požádal, když se lidé dali se mnou do řeči při nabírání vody. Jindy zase, zašel jsem si do nějakého malého obchůdku, nebo benzínky u cesty. Bylo to zajímavé, tipovat si, kde o to požádat. Jen jednou jsem byl odmítnut.

Zejména lidé na vesnici jsou v pohodě. Když je požádám o vodu, vyvine se to občas v zajímavý rozhovor. Necítím se být potom na cestě až tak sám. Společnost mi dělají právě ti náhodní lidé, které cestou potkávám.

Na cestě trávíš veškerý čas venku, tím pádem musíš nepřetržitě bojovat i s nástrahami počasí. Jak tohle snášíš?

Když jsem doma, často se mi nechce jít ven kvůli počasí. Venku si to potom už ale užívám, ať je jakékoliv počasí. Je pravda, nemám rád zimu a mráz. To jsem zalezlý doma a vylezu ven až na jaře. Nedokážu si představit spát někde venku v mrazech. I tím jsem si kdysi ale prošel, možná jsem už pohodlnější.

Nemám rád, když venku prší. Hlavně proto, že je potom složitější řešit nocleh. Je také složitější sladit vybavení na delší cestu. Nevadí mi naopak velká vedra. Občas slýchám různé výstrahy, že lidé by neměli kvůli vysokým teplotám vycházet v poledne ven. Já musím, bez ohledu na počasí. Nejhorší je to přitom, když je nutné jít zrovna nějaký úsek po silnici. Žhavá silnice je doslova peklo.

Někdo řeší špatné počasí noclehem v penzionu. Rozhodně je bezva odpočinout si v peřinách a vysušit přitom výbavu. Já ale málokdy vím, kam až večer dojdu. Na svých cestách se proto penzionům vyhýbám. Navíc, kdybych spal v penzionech, těžko by se mi každé ráno šlo někam dál z toho pohodlí.

Největší vedra jsem zažil možná minulý rok na Slovensku kolem Trenčína. Věděl jsem, kam až se musím do večera kvůli medvědům dostat. Nebylo proto možné odpočívat moc ve stínu. Snažil jsem se mít dost vody a co nejvíce pít. Navíc, naučil jsem se už za ty roky vypínat myšlení a prostě jít. Když vím, že mi nijak nepomůže na to vedro nadávat, tak to jde. Měl jsem jen problémy s navigací, ta už měla v těch teplotách problémy zobrazovat mi aktuální pozici.

Sám říkáš, že se během závodu snažíš maximálně odtrhnout od reality všedního dne. Jak těžké je pak pro tebe zase naskočit zpátky do „normálního života“?

Možná by bylo vhodné zdůraznit, že každý by si měl minimálně jednou za rok najít možnost vypadnout z té běžné rutiny všedního života. Zapomenout na starosti a svou práci. Možná někdy i na svou manželku, nebo i děti. Být jen sám na cestě, užívat si maximálně to, co ho zrovna potkává. Škoda, že ne vždy to jde.

Vrátit se zpět má dvě oblasti, se kterými je nutné se po návratu domů vyrovnat. Nejsnadnější je vrátit se zpět fyzicky. Cyklisté si často stěžují, že jim dlouhou dobu brní ruce. Pěšáci mají po návratu domů samozřejmě problémy s nohama. Vyléčit puchýře trvá jen zhruba týden, delší doba je však vrátit se zpět celkově do pohody. Horší je to s hlavou, ta se těžko vrací zpět do běžné reality. Mílaři bývají často i po návratu domů stále na cestě. Budí se i v posteli hrůzou, že budou muset pokračovat zase dál. Já například, i když jsem zvyklý být stále připojený na internet, po návratu z Mílí se mi nechce vůbec zapínat počítač.

Čím déle je člověk pryč ze své běžné rutiny, tím déle potom trvá návrat zpět. Prý, zlom je někde kolem tří týdnů, kdy si člověk zvyká na nové návyky. Já byl minulý rok na cestě mimo běžnou realitu sedm týdnů. Jsem už doma déle, než pět měsíců. Ne vše se následně vrátilo zpět do původního stavu. Nesleduji už zprávy na internetu, ani televizi. Doslova se tomu vyhýbám, nezajímá mě už, co se děje v politice, ani jinde ve světě. Poznal jsem už, že nemám šanci to ovlivnit, je proto zbytečné to sledovat. Co je pro mě důležité, to se ke mně nějak dostane.

V podstatě každý rok směřuje tvá pozornost právě k Mílím. Neláká tě vyrazit někam sám, bez závodění, pohodovým tempem a ideálně na nějakou trasu, kterou vůbec neznáš?

Možná jsem měl velké štěstí, že jsem poznal Honzu Kopku ještě před začátkem prvního ročníku závodu. Navíc jsem hned ten první rok skončil pár kilometrů po startu. Moc jsem chtěl ten závod dokončit pěšky celý, proto jsem se tam stále vracel. Každý rok jsem si našel nějakou výzvu, kvůli které jsem se na Míle vracel. Bezva taky je, že není nutné jít už jen severní trasou, protože existuje už i samostatná jižní trasa Mílí. Navíc, když bylo možné jít to minulý rok severní trasou na Slovensko, jižní trasou potom zpět.

Je pravda, občas mi někdo říká, že je i plno dalších závodů, které bych si mohl zkusit. Poznal jsem postupně, že čím je to delší, tím více mě to láká. Navíc poznávám, že mě to více baví, pokud je to závod. Vím přitom, že existuje plno zajímavých dlouhých cest. Nejznámější je možná poutní cesta Santiago De Compostela. Pokud jsem ale slyšel, je v tom už docela velká komerce, což mě neláká. Navíc, pokud to jednou půjdu, rozhodně bych to chtěl jít už z místa, kde bydlím. Takže přes tři tisíce kilometrů. Nebojím se vůbec vzdálenosti, spíše by mi vadilo, že bych se možná dost špatně cestou s lidmi domlouval.

Nejvíce jsem řešil otázku, zda se vracet stále na Míle v roce 2022. Ten rok, šlo se to směrem ze Slovenska domů, do Chebu. Tehdy mi to vůbec nesedlo. Už hned po startu mi dost vadilo, že ten začátek je dost po silnici. Zhruba tak 150 kilometrům až do Košic. Je to kupodivu takový úvodní test, občas tam lidé končí. Tehdy jsem tam měl taky velké problémy pokračovat dál.

Napadalo mě, proč se na Míle stále vracím? Proč se stále tak ničím? Ten rok, šlo se mi hodně špatně. Po dvanácti letech, jsem byl totálně vyhořený a neviděl jsem v tom už žádný smysl. Nějak jsem cítil, že je čas na změnu. Prý jsem legenda. Já byl ale už pár kilometrů po startu z toho totálně vyčerpaný a zničený. Najednou jsem měl vizi, že legenda zhasne, další roky se už na start Mílí nepostavím.

Napadalo mě, proč se tak štvu a honím, když bych si to mohl naopak více užívat? Proč se tak štvu a jdu některé úseky po silnici, když bych mohl jít místo toho pohodlně (pomaleji) terénem? Věděl jsem, že existuje Stezka Českem dlouhá přes dva tisíce kilometrů, která vede zhruba po hranicích naší republiky. To mě najednou lákalo více. Najednou jsem cítil, že to nemá dál smysl a chtěl jsem skončit. Počítal jsem s tím, že ještě ten rok si projdu pěšky Stezku Českem.

Dopadlo to ale jinak. Nerad utíkám z boje. Rozhodl jsem se proto dojít to do půlky závodu, abych se seznámil s jižní trasou Mílí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mi to bude další rok hodit, až půjdu Míle tam i zpět. Ve výsledku, stále mě to baví takto závodit. Snažím se už ale více si u toho užívat, nalézat dosud neznámá místa.

Petře, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti jen to nejlepší, ať už budeš podnikat cokoliv!

Přiznám se, bylo dost těžké pro mě na všechny ty otázky odpovídat. Jsem ale za ně moc rád. Daly mi možnost podívat se zpět, ujasnit si pár zajímavých skutečností. Jsem za to moc rád. Každý by se měl někdy podívat zpět a ujasnit si, jestli jde správnou cestou. Nejen na té skutečné cestě, ale i v životě.

Rozhovor vedl a zpracoval Václav Malinský