Výlet do Železných hor jsem plánoval už několik týdnů, ale pokaždé mi do něj něco vlezlo. Jednou byla mizerná předpověď počasí, podruhé se mi jednoduše nechtělo a potřetí jsme upřednostnili přechod Šumavy. Až pozvánka jednoho kamaráda na večerní grilování na samotu poblíž Horního Bradla mě konečně donutila k průzkumu Železných hor. Abych snad trochu upřesnil název článku, je dobré zmínit, že úsek mezi Třemošnicí a Hlinskem je přechod CHKO Železné hory. Rozloha a členění celých Železných hor se trochu liší v závislosti na konkrétních zdrojích, ale pro zjednodušení lze říci, že geologicky se Železné hory táhnou od Týnce nad Labem na severozápadě až po Svratku na východě a Vojnův Městec na jihovýchodě. Hranice CHKO jsem zvolil proto, že jsou jasně vymezené a taky proto, že bych přechod celých Železných hor s kombinací večerního grilování jednoduše nestihl. V batohu mám klasické vybavení na podobné akce – spacák Criterion Quantum 200, karimatku Therm-a-Rest Neo  Air Xlite, Tyvek, nepromokavou bundu Rab Flashpoint Pull-On a věci na převlečení  do spacáku. Na energii nesu pár Margotek, Jesenku a litr vody, zbytek jídla a pití dokoupím po cestě. Co mě trochu tíží je sedmičková láhev Johnny Walkera, kterou nesu na grilování a která váží ve výsledku stejně jako zbytek celé výbavy.

V sobotu v šest ráno tak nastupuji do rychlíku R 975 Vysočina, který mě doveze do Čáslavi a odtud pokračuji motorákem do Třemošnice. Kdo by si chtěl výlet trochu prodloužit, může vystoupit už ve Žlebech, prohlédnout si zde krásný zámek a pokračovat přes Ronov nad Doubravou Chittussiho údolím až do Třemošnice. 10 km navíc určitě stojí za prohlídku zámku a za procházku krajinou, kde působil slavný malíř Antonín Chittussi. Pro mě by však oněch 10 km zbytečně přidalo na denní kilometráži, a proto vystupuji až na nádraží v Třemošnici. Odtud mířím rovnou k první technické památce města – Berlově vápence. Ta pochází z konce 19. století a je zajímavým svědectvím těžby vápence a produkce vápna ve zdejší části Železných hor. Vápenka byla funkční až do roku 1960 a dnes se v ní nachází muzeum a expozice vápenictví.

V osm ráno je muzeum samozřejmě stále ještě zavřené, ale aspoň mohu vápenku obhlédnout zvenku. Po pár fotkách se po silnici vracím k turistické červené, odkud stoupám k další dominantě v okolí Třemošnice, zřícenině Lichnice. Ta se nachází na vrcholu svahu nad Třemošnicí a jsou z ní krásné výhledy do Čáslavské kotliny. První zmínka o hradu Lichnice je z roku 1251 a o jeho důležitosti svědčí i fakt, že jej Karel IV. roku 1350 vyplatil ze zástavy a zařadil do Maiestas Carolina mezi hrady, které neměly být odcizovány od království. Postupem času však důležitost hradu upadala a k definitivnímu úpadku dochází po polovině 17. století, kdy hrad postupně zpustl a jeho části byly místními rozebrány jako stavební materiál pro vlastní obydlí. Dnes je zřícenina veřejně přístupná a v létě se zde konají hudební festivaly a spousta dalších kulturních akcí.

Brzy z rána na zřícenině ještě nikdo není, a tak si užívám výhledy do krajiny a pěkné ráno. Času však není nazbyt a po troše vzdělávání je na čase zažít i nějakou tu turistiku. Vydávám se tak zpět po červené dolů k Třemošnici a uhýbám do Hedvičina údolí a na Kaňkovy hory. Kaňkovy hory tvoří část výrazného železnohorského hřbetu, který se táhne od Týnce nad Labem až k Ždírci nad Doubravou. Od Čáslavské kotliny působí hřbet poměrně majestátním dojmem a právě u Kaňkových hor dosahuje největšího převýšení až 200 metrů. Nejedná se o kdovíjaké převýšení, ale na vrchovinu to není špatné. Ano, je to tak. Svým výškovým profilem nejsou Železné hory horami, nýbrž vrchovinou. Název hory pochází ze staročeského označení pro dolování, kdy se doly označovaly jako hory, kterých bylo v severní části vrchoviny díky bohatým nalezištím železa spousta.

Kaňkovými horami procházím na okraji lesa a užívám si výhledy do roviny kolem Golčova Jeníkova. Po pár kilometrech se červená vyhoupne na samotný hřeben, odkud bohužel výhledům brání husté bukové lesy. Pokračuji tak lesem až k silnici a následně ke žluté značce, která mě dovádí na břeh Sečské přehrady. Kdo by neznal, tak Sečská přehrada je oblíbeným rekreačním místem oblasti, důležitou zásobárnou vody a zároveň ochranou Chrudimi před povodněmi. Byla vybudována v letech 1924-1934 a její okolí nabízí krásnou přírodu i spoustu turistického vyžití.

Rostoucí teplota, azurově modrá obloha a uvolněná rekreační nálada na březích přehrady ve mně vyvolají chuť na pauzu (rozuměj na pivo), leč nejbližší restaurace v kempu, kterou zkusím, je pořád ještě zavřená. Je teprve deset dopoledne, takže to až takové překvapení zase není. Pokračuji tak k samotné přehradní hrázi, za níž odbočím na modrou značku ke zřícenině hradu Oheb. Ze zříceniny, tyčící se majestátně na prudkých srázech nad Sečskou přehradou, je krásný pohled na celou přehradu a ne nadarmo je Oheb považován za jedno z nejhezčích míst Železných hor. Sice se toho z něho moc nedochovalo, kromě věže ještě dvě dělové bašty a zbytky vstupní brány, ale i tak stojí rozhodně za návštěvu a pokud budete chtít obejít celou Sečskou přehradu, stejně se mu nevyhnete.

Po pár fotkách pokračuji po modré zpět dolů k přehradě. V jedenáct zrovna otevírá jedna z restaurací v Ústupkách, a tak se konečně dočkám i vytouženého piva a polívky. Už od rána to dneska nějak moc netáhne a po třech hodinách výletu mám pocit, jako bych šel celý den. Kalorie z piva a polívky tak rozhodně přijdou vhod.

Modrá značka vede dále po pravém břehu Chrudimky hned vedle přehrady. Jedná se o zábavný úsek plný kořenů a kamení, který se vlní nahoru dolů. Je radost úsek jít nebo běžet, ale menší radost je nejspíš jet jej na kole. Soudím tak podle dvou cyklistů, kterým to na kořenech moc nejede a kteří mě nechávají jít prvního. Na rozcestníku Mladiny se napojuji na žlutou turistickou značku, přecházím na druhý břeh Chrudimky a začínám stoupat do vsi Klokočov. Z Klokočova klesám do Modletína odkud následuje výstup na druhý nejvyšší bod CHKO Železné hory, vrchol Spálavu.

Ze Spálavy to mám ke kamarádovi na samotu do cíle celého dne asi 1,5 km a trochu mě láká vzít to rovnou k němu a ušetřit si dalších 25 km námahy. Krizi motivace naštěstí zažehnávám jednou Margotkou a ze Spálavy pokračuji prudkým klesáním z železnohorského hřbetu dolů do Libice nad Doubravou. Zde si dávám v otevřené restauraci půllitr točené koly za 17 Kč. Kola je překvapivě dobrá a za tu cenu je to nejlevnější půllitr, který jsem za poslední půlrok v ČR ochutnal. Kolem libického zámečku pokračuji po zelené až k místu, kvůli kterému dělám odbočku až na jižní hranu CHKO Železné hory. Tím místem je turisticky oblíbené údolí Doubravy.

Jedná se o úzký divoký kaňon kolem řeky Doubravy v délce přibližně 4,5 km, kterým vede naučná stezka a červená turistická značka. Vysoké skály, skalní vyhlídky, divoké peřeje, řetězy, zábradlí, prudká stoupání a klesání. To vše naleznete v romantickém údolí v jižní části Železných hor mezi Chotěboří a vesnicí Bílek. Údolí představuje oblíbenou výletní destinaci a nutno uznat, že klikatící se stezka s občasným skákáním po kamenech je opravdu pěkná a zábavná. Přestože už cítím trochu únavu z celodenní chůze, odbočky do údolí rozhodně nelituji a určitě jej považuji za jeden z vrcholů celého dne.

Průchod údolím mi trvá asi hodinu. Náročnější terén, únava a přeci jen trochu více lidí znemožňují rychlejší chůzi. Nicméně to není až takový problém. Času mám dost a svůj příchod ke kamarádovi jsem nahlásil stejně až na večer, takže není kam spěchat. V Bílku na železniční zastávce si dávám poslední Margotku a mířím na sever po žluté značce k vrcholu Vestec. Ten je se svými 668 m n.m. nejvyšším vrcholem CHKO Železné hory. Je nutné zmínit nejvyšším vrcholem CHKO, neboť nejvyšším bodem geologických Železných hor je vrchol U Oběšeného nedaleko Svratky. Tam se ale tento víkend nedostanu, tak aspoň zdolám nejvyšší bod CHKO Železné hory.

Žlutá značka vede z Bílku nejprve příjemným klesáním, poté po rovince a stoupat zpět na železnohorský hřbet začne zase až ve vsi Sloupno. Zde míjím vesnickou zábavu, takže mi ke stoupání hrají šlágry bratrů Nedvědových. Stoupání vede krásnou uzavřenou pastvinou s pasoucími se ovcemi, kudy je však povolen průchod. Musí se pouze zavírat branka.

Ani ne za půl hodiny jsem zpět na kopci a přes Dolní a Horní Vestec se dostávám na samotný vrchol Vestec, nejvyšší vrchol CHKO Železné hory. Moc tu toho není. Vysílač a nějaké ty výhledy. Nehodlám se příliš zdržovat, protože už přeci jenom chci být v cíli dnešního dne. Z Vestce tak po žluté pokračuji zpět k vrcholu Spálava, kde jsem byl již před několika hodinami. Na vrchol samotný se samozřejmě nevracím, ale klesám po silnici rovnou na Velkou Střítež, odkud to po louce beru dolů do údolí potoka, kde má kamarád chalupu. V sedm večer jsem na místě a už na mě u ohně čeká pivo a spousta masa. Přesně to co potřebuji na doplnění kalorií po celodenním treku. První den výletu nakonec dalo příjemných 59 km a stoupání přes 1300 m, což není na vrchovinu vůbec špatné.

Na druhý den mám naplánovaných jenom 20 km. Za prvé jsem při plánování nevěděl, v jakém budu po grilování stavu, za druhé musím být už v podvečer v Praze. Grilování jsem nakonec zvládl rozumně. Do postele jsem se dostal po půlnoci a vstávám před sedmou. K mému překvapení tři odvážní sedí v sedm ráno stále u dohasínajícího ohně a pokračují v akci. Dvěma ranními přípitky na počest vytrvalým rozproudím trochu krve v těle a po rozloučení s kamarády se vydávám ve směru na Horní Bradlo k zelené turistické značce. Po ní vede Vlastivědná stezka krajem Chrudimky. Jedná se o 82 km dlouhou naučnou stezku vedoucí od pramene Chrudimky až do Chrudimi. Během stezky je rozmístěno 31 informačních tabulí popisujících přírodní, kulturní a historické zajímavosti celé oblasti. Po stezce jsem šel už kus kolem Sečské přehrady, ale až teď si začínám pročítat jednotlivé informační tabule. Stezka je výbornou možností, jak projít podstatnou část Železných hor a při tom se i něco dozvědět, takže na víkendový výlet určitě doporučuji.

Zelená značka mě po pár kilometrech dovádí na Zuberský kopec a zdejší rozhledně, která je naneštěstí ještě zavřená. Udělám alespoň pár fotek a kolem sjezdovky, kde jsem se jako dítě marně učil lyžovat, pokračuji do Trhové Kamenice. Na náměstí zde má otevřeno vietnamská večerka, a tak neváhám a kupuji jedno pivo. Počasí je krásné, náměstí v Trhové Kamenici pěkně upravené, a proto není kam spěchat. Po chvilce odpočinku pokračuji kolem kamenických rybníků na Svobodné Hamry a dále na Veselý Kopec. Jak ve Svobodných Hamrech, tak obzvláště na Veselém Kopci se nachází Muzeum v přírodě Vysočina (Skanzen Vysočina), což je mým hlavním nedělním cílem. Ve Svobodných Hamrech reprezentuje skanzen vodní hamr, na Veselém Kopci naleznete celou řadu budov reprezentujících původní lidovou architekturu.

Pokud se chcete do jednotlivých stavení na Veselém Kopci podívat, je potřeba zaplatit vstupné. Jinak je možné projít po turistické značce středem vísky po hlavní cestě bez placení, tak jako to dělám já. Na Veselém kopci jsem byl mnohokrát jako dítě, takže důkladnější prohlídku vynechávám, ale pro ty kdo neznají, stojí návštěva určitě za to.

Z Veselého Kopce už je to, co by kamenem dohodil do cíle celého výletu, Hlinska. Zelená značka vede ještě chvilku kolem Chrudimky, ale poté se dostává na zpevněnou cestu a po ní doráží prakticky až do Hlinska, kam dorážím kolem  poledne. Se zklamáním zjišťuji, že moje oblíbená restaurace Rychtář na hlavním náměstí je zavřená, a tak musím najít náhradu. Hledání naštěstí netrvá nijak dlouho. Pod náměstím je restaurace U Tvrze, kde také točí Rychtáře. Dávám si oběd a pivo a cestou na nádraží se ještě zastavuji v poslední části Muzea v přírodě Vysočina, ve skanzenu Betlém. I zde je řada staveb představujících lidovou architekturu a řemeslo 19. století. Byla by tak určitě škoda Betlém při návštěvě Hlinska vynechat.

Po návštěvě Betléma mířím rovnou na nádraží, odkud jede vlak do Pardubic a poté do Prahy. CHKO Železné hory jsem tak z větší části prošel (mapu ke stažení ZDE) a na dané trase jsem se pokusil vypíchnout ta nejzajímavější místa oblasti. Pokud by měl někdo zájem, stojí za návštěvu i severní část blíže Chrudimi kolem přehrady Křižanovice, keltského oppida u Nasavrk a údolí u zříceniny Strádov. Do těchto končin vede zmíněná Vlastivědná stezka krajem Chrudimky, takže kdo ji zvolí, prozkoumá i severní část Železných hor.

Míra

Přechody dálkových tras kdekoliv po světě jsou nádherná věc, ale ne vždy na ně má člověk čas, finance či vůli. Urvat si měsíc nebo víc času z koloběhu práce a každodenního života nemusí být pro každého možné, a tak je pro většinu lidí nejčastějším možným volnem víkend nebo jeho prodloužená varianta. Do takového rámce jsme se pokusili vměstnat jeden výlet na Šumavě, kterým tak přispíváme naší trochou do mlýna ke konceptu microadventures.

Už při přechodu Izraele jsme domluvili jednu akci v České republice, konkrétně přechod Šumavy. Naneštěstí jsme za celé léto nebyli schopni s kamarádem Ondřejem najít tři dny společného volna a požadovaný časový úsek se objevil až na konci srpna. 23. srpna večer se tak nacházíme v rychlíku Praha-Klatovy a naším cílem je Nýrsko, odkud chceme přejít Šumavu v jihovýchodním směru do Lipna nad Vltavou. Do Nýrska přijíždíme něco po deváté večer a ještě si popojdeme kousek za město, abychom ukrojili alespoň něco z porce kilometrů pro zítřejší den. Směrem k Nýrské přehradě jdeme kousek po Evropské dálkové trase E6. Ta je vedle E3, E10 a E8 jednou ze čtyř tras procházejících územím České republiky. Vede mezi přechody Alžbětín a Pomezí a na své cestě prochází např. Domažlicemi, Mariánskými Lázněmi či Chebem. Délkou přes Českou republiku je ve srovnání s E10 nebo E3 výrazně kratší, ale na víkendový výpad představuje český úsek E6 celkem zajímavou alternativu. Kolem Nýrské přehrady se dostáváme do Hamerského Dvoru, kde nás na konci vesnice zaujme pěkná autobusová zastávka. Je už stejně půl jedenácté, a tak nemá smysl se hnát dál. Zastávku okupujeme a po pár minutách už spokojeně zařezáváme. Hlavní výlet začíná stejně až zítra.

Ráno vstáváme v šest hodin a půl hodiny jen tak plkáme o ničem. Poté následuje balení výbavy a snídaně, kterou představuje půlka Margotky. Před sedmou opouštíme zastávku a vydáváme se vstříc prvním šumavským kopcům. Již po pár minutách míjíme kostel Panny Marie Bolestné a hotel Kollerhof. Na další výletníky je ještě poměrně brzy, a tak si kostel i prostranství před ním prohlížíme hezky v klidu sami. Od kostela pokračujeme k samotné osadě Hamry, kde se napojujeme na modrou turistickou značku. Ta začíná pomalu stoupat a stoupání se ještě zvýší na navazující žluté značce. Přes ní se dostáváme k červené hřebenovce, odkud klesneme k Černému jezeru. O Černém jezeru asi není třeba se rozepisovat, tak snad jen zmínka, že jde o největší ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice.

Od jezera stoupáme poměrně prudce pod vrchol Rozvodí, kde probíhá rozvodí dvou významných řek Labe a Dunaje. Všechna voda, která spadne do Černého jezera končí přes Labe v Severním moři, naproti tomu všechna voda, která spadne do jižněji položeného Čertova jezera končí díky Dunaji v Černém moři. K Čertovu jezeru bychom se rádi podívali, ale znamenalo by to klesnout prudce přes sto výškových metrů a pak zase zmíněné výškové metry vyšlapat na vrchol Špičáku. Výškových metrů si ještě během celého výletu užijeme dost a dost, a proto volíme od Rozvodí Rozvodskou cestu přímo na vrchol Špičák, kde již za pár minut šlapeme na vrchol rozhledny.

Ta tu stojí od roku 2014 a nabízí krásné výhledy na Velký Javor a všechny další okolní hory. Sešup z vrcholu Špičáku až k nádraží v údolí je celkem prudký a vedle turistické cesty je zde i několik tras pro sjezdy na kole. Cestou ze Špičáku do Železné Rudy míjíme pohřebiště Barabů, stavebních dělníků z Itálie, Chorvatska a Dalmácie, kteří se v 70. letech 19. století podíleli na výstavbě železniční tratě do Železné Rudy a také výstavbě Špičáckého tunelu, který byl až do roku 2007 nejdelším železničním tunelem v České republice.

Do Železné Rudy přicházíme lehce před jedenáctou a před nákupním centrem si dáváme koláč, sladkou limonádu a pivo. Půlhodinová pauza přichází vhod, neboť ze Železné Rudy musíme stoupat zpět na červenou hřebenovku. Stoupání pod vrchol Polom se zdá být nekonečné. Není nijak prudké, ale je dlouhé, běžet se moc nedá a rychlejší tempo bere energii i při mírnějších stoupáních. Kromě toho nás míjí zástupy cyklistů na elektrokolech, kterým stoupání, zdá se, nedělá až takové problémy. Celkově nás překvapilo, jak moc jsou elektrokola na Šumavě rozšířená. Normálních kol byla tak třetina a zbytek představovaly stroje se spokojeně vrnícím elektromotorem. V horách na Balkáně, kde jsem strávil poslední čtyři roky života, stěží potkáte cyklisty na normálních kolech, natož na elektrokolech a tady na Šumavě už představují elektrokola většinu.

K Polomu jsme nakonec vystoupali a následně jsme si mohli vyklusnout při klesání k jezeru Laka. Jezero Laka je nejmenší a zároveň nejvýše položené jezero ledovcového původu na Šumavě. Pro zajímavost se snad hodí uvést, že se zde ve 30. letech chovali pstruzi, kvůli čemuž byla zvýšena hráz jezera. U jezera potkáváme poměrně hodně lidí, převážně cyklistů, většinu z nich alespoň na normálních kolech. Od Laky klesáme přes zaniklé osady Horní Ždánidla a Gsenget až k Frantovu mostu, odkud začíná stoupání na Poledník.

1315 metrů vysoký vrchol s rozhlednou dominuje celému okolí a představuje nejvyšší bod prvního dne našeho výletu. Poledník je plný lidí a většina z nich volí výstup po červené od Prášil. Na zelené značce od severozápadu, odkud jsme stoupali my, jsme potkali pouze minimum lidí. Na Poledníku dáváme jedno pivo a pokračujeme v cestě. Výstup na rozhlednu si necháme na jindy, byť výhledy nepochybně stojí za to.

Poslední půlhodinu se kolem Poledníku začínají stahovat mraky a vypadá to na bouřku. Ta by podle předpovědi měla přijít až kolem páté, ale ve skutečnosti nás smete už po třetí chvilku za Poledníkem. Ze začátku se snažíme schovat pod stromy, ale krytí od smrčků nás před deštěm moc neochrání. Když kolem nás projde po 20 minutách výletník v ponču, následujeme jeho stopy. Asi to nebyla nejlepší volba, protože ve chvíli kdy vylezeme z našeho úkrytu, déšť několikrát zintenzivní, začnou padat kroupy a pár set metrů od nás dvakrát poměrně silně uhodí. Pro zájemce o technické detaily některého z našeho vybavení, bunda Rab Flashpoint Pull On vydrží půlhodinový přívalový déšť bez problému, ale kapuce není koncipovaná, aby vydržela zásah kroupami. Údery kroupami do hlavy tak poměrně dost bolí. To snad jenom takový osobní postřeh pro ty, kdo by se zajímali, kolik toho bunda vydrží.

Bouřce nakonec naštěstí utečeme a i déšť po hodině ustane. Do Modravy tak přicházíme opět se sluncem nad hlavou, ale s trochu nižším morálem. Déšť nás energií úplně nenabil a kromě toho se z druhého směru k Modravě ozývá další hřmění. Do Kvildy, kde máme rezervovaný nocleh, se rozhodneme dojít po silnici místo po turistických značkách, ale počasí nám nechce ulehčit ani to. Ve Filipově Huti se opět prudce rozprší, tentokrát však nacházíme úkryt pod verandou restaurace Pensionu Korýtko. Když ani po 20 minutách déšť neustává, zalezeme do Korýtka a objednáme si večeři a pivo. Než déšť skončí, stihneme piva dvě a po hodinové přestávce se vydáváme na poslední úsek do Kvildy. Na něm se už nic zvláštního nestane, a tak přicházíme po půl osmé do cíle prvního dne. Rezervovaný pokoj je naštěstí stále k dispozici a horká voda teče. Sprcha a postel je po celém dni přeci jenom příjemnější než déšť a karimatka se spacákem a tělo tak může alespoň více zregenerovat na další dny. Na kutě jdeme už před devátou.

Druhý den vstáváme až v sedm, protože snídaně je až v osm. Výhoda ubytování ve všemožných penzionech je vedle postele a horké vody taky v možnosti snídaně. Na energii získané z ní dokážeme obvykle jít až do poledne, a proto s sebou nemusíme tahat tolik jídla. Hned po snídani vyrážíme směr Bučina, kdysi nejvýše položené osadě na Šumavě. Zde míjíme jedno ze sedmi nouzových nocovišť v NP Šumava, kde táborníci v 9:30 teprve snídají.

Od Bučiny klesáme po modré značce na Knížecí Pláně, obci v níž žilo až na 700 lidí. Převážně německé obyvatelstvo bylo po druhé světové válce vysídleno a celá obec byla, podobně jako mnoho jiných na Šumavě, srovnána v 50. letech armádou se zemí. Místo bývalého kostela připomíná dnes již jenom dřevěný kříž a po jiných staveních se nedochovalo ani stopy. Obcí a osad s podobným osudem nabízí Šumava nespočet, takže kdo by měl zájem o zmizelé připomínky lidské činnosti, může být Šumava tou pravou destinací.

Od Knížecích Plání klesáme dále po zelené ve směru na Strážný. Dnes se stejně jako včera pohybujeme převážně po asfaltu. Velká část značených cest vede na Šumavě po asfaltu, což může být pro někoho problém. Cest mimo asfalt se dá samozřejmě najít spoustu, ale ne vždy je to v souladu s pravidly národního parku. S těmi se nechceme dostat do křížku, a proto se držíme hlavně značených cest. Alespoň můžeme na asfaltu občas popoběhnout. Ve Strážném si dáváme přestávku s pivem a sladkou limonádou a pak pokračujeme po červené na jihovýchod ve směru na Nové Údolí. Cestou míjíme pomník Bohumila Hasila, bratra asi nejznámějšího Krále Šumavy Josefa Hasila. Bohumil Hasil se pokusil přejít v září 1950 hranici do Německa, ale byl při pokusu odhalen pohraniční stráží a smrtelně raněn. Pomník Bohumila Hasila je tak připomínkou další ne zrovna radostné kapitoly dějin Šumavy, kdy zde při pokusu o přechod hranic během studené války nejednou umírali lidé.

Od Strážného po Krásnou Horu cesta mírně, ale poměrně dlouho stoupá a klesat začíná až nedaleko před Novým Údolím. Zde si v posledním vagónu muzea Pošumavské jízdní dráhy dáváme párek a jednoho strakonického Dudáka. Kalorie se rozhodně hodí, protože nás čeká stoupání na Třístoličník a hlavní červenou hřebenovku. Až k rozcestníku Třístoličné a Trojmezné cesty stoupáme po asfaltu, závěrečné dva kilometry stoupají konečně terénem. Zde potkáme dva sestupující výletníky s úsměvem na tváři od ucha k uchu. Říkají, že dávají v průměru tak dvacet denně (piv) a podle jejich vzezření je jasné, že už se blíží své obvyklé denní dávce. Doporučují nám dobré pivo na chatě na Třístoličníku, my jim na oplátku doporučujeme Dudáka dole v údolí. To však odmítají s tím, že jsou ze Strakonic a že ví, co je to zač.

Na Třístoličníku se moc nezdržujeme a po pár fotkách pokračujeme červenou hřebenovkou až na nejvyšší vrchol české Šumavy, Plechý. Na hřebenovce je asi nejvíce lidí za celou dobu, ale slyšet je převážně němčina. Čechů potkáváme pouze pár. Na Trojmezí, kde se stýká hranice ČR, Německa a Rakouska uděláme fotku hraničního kamene a poté pokračujeme na vrchol Plechý, kde jsme za pár minut od Trojmezí.

Rádi bychom zapsali něco do vrcholové knihy, ale jeden mladý pár si knihu bez rozpaků přisvojuje a píše do ní pravděpodobně celý román. Na dokončení celého díla se nám nechce čekat, a tak zůstane naše zdolání nejvyššího vrcholu české Šumavy bez písemného záznamu. Vyfotíme si alespoň vrcholový kříž a dáme se poklusem dolů z vrcholu, neboť se už několik posledních minut kolem nás ozývají hromy a my přeci jenom nechceme dopadnout jako na Poledníku. Z bouřky naštěstí nic není, což je jedině dobře, protože sestup z vrcholu není zrovna ideální běžecký terén. U nouzového nocoviště u Plešného jezera si dáváme gel na doplnění energie a pak již jenom zvolna pokračujeme do Nové Pece, kde máme zamluvenou další postel.

Až v Nové Peci zjistíme, že máme ubytování zamluvené vlastně až v Bělé, která je ještě 2 km na druhé straně Vltavy. Otevřené restauraci v Nové Peci neodoláme a na poslední dvoukilometrový úsek do Bělé se posilníme večeří a dvěma pivy. Do penzionu v Bělé přicházíme až v devět večer, ale majitelka je naštěstí stále ještě vzhůru a čeká na nás. Dáme se do řeči a než se odebereme na kutě, natočíme si každý ještě dvě plzeňské a bavíme se s majitelkou o tom, jak jde obchod a jaké to je, řídit penzion. Usínáme až kolem jedenácté, ale díky čtyřem kouskům na spaní se usíná celkem rychle.

Třetí a poslední den našeho výletu máme v plánu si jen tak v pohodě užít. Do Lipna nad Vltavou to je něco přes 40 km, a proto nemá smysl se nijak extra hnát. Po vynikající snídani se loučíme s majitelkou penzionu a vydáváme se přes Novou Pec stejnou cestou, po které jsme včera přišli. Po nákupu energie v podobě Margotek, Jesenky a Mirindy se vydáváme ke Schwarzenberskému kanálu, odkud pokračujeme po modré směrem na Zadní Zvonkovou.

Přes výbornou snídani to dnes nějak netáhne, a tak už v jedenáct potřebujeme doplnit nějaké ty kalorie. Kousek před Zadní Zvonkovou je naštěstí penzion Marie, který otevírá právě v jedenáct a který nabízí možnost piva a jídla. Nejsme jediní, komu už kolem jedenácté vyhládlo, a tak před zavřenou brankou stepujeme spolu s několika dalšími cyklisty. Přesně v jedenáct se objevuje mladá slečna, otevírá branku a dav turistů se valí na zahrádku. Dvě humpolecké nám dodají trochu energie a půlhodinová pauza nám také přichází vhod. Ze Zadní Zvonkové pokračujeme po cyklostezce pod Pestřický vrch, odkud se nám otevírají první výhledy na Lipno.

Třetí den je opět převážně ve znamení asfaltu, místy zpevněných cest, lesů a luk. Stoupání je zde již minimálně. Celou dobu jdeme po rovině nebo klesáme. Až když přecházíme Lipno u Rakouské zátoky, odbočujeme po červené vstříc prvnímu a vlastně jedinému výraznějšímu stoupání třetího dne. To vede do osady Svatý Tomáš a ke zřícenině hradu Vítkův kámen. Chceme ušetřit nějakou tu kilometráž, a proto si červenou turistickou zkracujeme pomocí cyklostezky, která nás kolem jedné přivádí do Svatého Tomáše. Osada s 20 obyvateli je cílem turistů hlavně díky blízkosti Vítkova kamene, populární zříceniny, na kterou míříme i my. Vítkův kámen je nejvýše položenou zříceninou v České republice (1035 m n.m.) a od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka. Za zmínku snad stojí, že zde byl roku 1394 po krátkou dobu vězněn český král Václav IV., syn Karla IV.

Ke zřícenině si vystoupáme, ale mnohem víc nás zaujme stánek s občerstvením dole u parkoviště. Jelikož máme spoustu času, dáme si pár piv a párek v rohlíku. Od Vítkova kamene nás čeká už jenom sešup do Přední Výtoně a následná cyklostezka podél břehu Lipna až do Lipna nad Vltavou. Do Přední Výtoně si ještě, posilněni dvěma pivy, s radostí seběhneme, ale úsek kolem Lipna už jenom docházíme. Není nutné nikam spěchat, vlaky jezdí celkem často. Před šestou večer jsme nakonec na hrázi Lipenské přehrady a o chvíli později přicházíme na nádraží. Načasování máme ideální, neboť v 18:19 odjíždí vlak na Rybník a dále na České Budějovice a Prahu. Čekáme tak jenom pár minut.

Psát článek o Kungsleden je možná tak trochu nošení dříví do lesa, ale s nedávno vydaným videem od Salomonu přitáhla oblíbená švédská dálková trasa opět pozornost běžců, dálkových chodců i milovníků přírody. V červenci roku 2018 dosáhla Emelie Forsberg nejrychlejšího měřeného času Kungsleden, kdy trasu o délce 450 km zvládla urazit za 4 dny a 21 hodin. Salomon vydal o celém podniku v červnu 2019 krátké video a nás napadlo, že by při té příležitosti nebylo špatné, si Kungsleden připomenout samostatným článkem.

Kungsleden (v překladu Královská cesta) je asi nejznámější dálková trasa ve Švédsku. Nachází se na severu země ve švédském Laponsku mezi vesnicemi Abisko a Hemavan a měří 450 km. Počátky stezky sahají do konce 19. století, kdy se objevily první plány na zpřístupnění odlehlých švédských hor. Švédská turistická asociace, založená roku 1885, začala na počátku 20. století budovat jednotlivé chaty, které měly sloužit jako útočiště při překonávání trasy mezi Abiskem a Kvikkjokkem. Původně vedla stezka po starých těžebních cestách a až do 20. let 20. století nebyla nijak značená. Pojmenování Kungsleden se poprvé objevuje až roku 1928 při otevření stanice v Kvikkjokku a od té doby se postupně vžilo jako oficiální název celé stezky. Současnou podobu stezka získala až roku 1975, kdy byla prodloužena do Hemavanu a dosáhla tím dnešní délky 450 km. Stezka si v této podobě získala velkou oblibu jak mezi Švédy, tak mezi zahraničními turisty a stala se postupně nejznámější a nejnavštěvovanější turistickou stezkou ve Švédsku.

Není proto divu, že Kungsleden přitahuje i profesionální sportovce ve snaze o dosažení nějakého toho rekordu. Výkon Emelie Forsberg z července 2018 je posledním z řady těchto pokusů a svými parametry určitě budí respekt. Emelie Forsberg je profesionální švédská trailová běžkyně specializující se hlavně na horské ultramaratony, skyrunning a skialpinismus. Ve skyrunningu vyhrála mezi léty 2013-2015 skoro všechno, na co sáhla a i v současnosti stále patří mezi světovou běžeckou elitu. Spolu s přítelem Kilianem Jornetem a jejich nedávno narozenou holčičkou žijí v norském Andalsnes.

Celý pokus trval 4 dny a 21 hodin, při nichž Emelie přeběhla Kungsleden od severu k jihu s převýšením 11 117 metrů. Jednotlivé denní vzdálenosti byly ovlivněny i správným načasováním na přívozy přes jezera. Kungsleden totiž na několika místech vede přes jezera a pro jejich zdolání je nutné veslovat v přistavených loďkách nebo počkat na přívoz, který jezdí pouze v určité časy. Vzdálenosti, které Emelie denně uběhla, se tak pohybovaly mezi 66 a 110 km a skoro každý den byl použit pro přepravu člun. Průměrně strávila Emelie na stezce 15 hodin denně a pro přespání využívala jednotlivé chaty. Podle údajů na jejím blogu si celý podnik vyžádal 2 kameramany, 2 asistenty, 25 sýrových sendvičů, 2 koláče, jeden puchýř a jednu spáleninu od slunce. Více detailů najdete ve videu samotném.

Ne každý samozřejmě může Kungsleden zvládnout v podobných časech jako Emelie. Průměrně se na přechod celé stezky udává 20 dní, ale celková doba závisí na tempu a schopnostech každého zvlášť. Kungsleden je možné jít jak v létě (letní sezóna trvá od června do září) tak v zimě (po zbytek roku), od severu k jihu nebo od jihu k severu. Kungsleden prochází čtyřmi národními parky – Abisko, Stora Sjöfallet, Sarek a Pieljekaise a podél celé stezky jsou rozmístěny horské chaty Švédské turistické asociace, kde je možné dokoupit zásoby nebo pohodlně přespat. Je na místě však zmínit, že chaty jsou otevřeny převážně pouze v letní sezóně a že na 130 km úseku mezi Kvikkjokkem a Ammarnäsem nejsou vůbec.

Švédská turistická asociace dělí Kungsleden od severu k jihu do pěti úseků. První vede mezi Abiskem a chatou Singi, odkud je možné vystoupat na nejvyšší vrchol Švédska Kebnekaise a poté dorazit do osady Nikkaluokta. Úsek mezi Abiskem a Nikkaluoktou s možným výstupem na Kebnekaise je nejoblíbenější a nejčastěji navštěvovaný. Jedná se totiž o nejvíce horskou část Kungsleden, na níž stezka dosahuje nejvyššího bodu v sedle Tjäkta. Druhá část mezi chatami Singi a Vakkotavare nabízí možnost prvního veslování u jezera Teusajaure a vyžití autobusu u chaty Vakkotavare. Mezi druhou a třetí částí je totiž přibližně 30 km mezera, kterou je nutné zdolat buď pěšky po silnici nebo autobusem. Autobusy  jezdí od Vakkotavare několikrát denně a navazuje na ně přívoz do počátečního bodu třetí části, osady Saltoluokta.

Od ní na jih se vedle březových lesů začínají více vyskytovat i lesy jehličnaté, ale převážně se stále pochoduje prázdnou severskou krajinou. Vedle borůvek je cesta nejednou lemována i keříky medvědice alpské. Čtvrtá část mezi Kvikkjokem a Ammarnäsem je asi nejméně navštěvovaná část, možná i proto že tu nejsou žádné chaty. Na rozdíl od předchozí části se opět více vlní a nastoupá se zde i pár výškových metrů. Pro poslední úsek Kungsleden mezi Ammarnäsem a Hemavanem jsou typické březové lesy, vřesoviště a poměrně hodně komárů. Pokud se však od severu k jihu dostanete až sem, máte celou Kungsleden prakticky dokončenou.

Kungsleden není sama o sobě nijak technicky náročná, a proto by mohla být dobrou volbou pro někoho, kdo chce začít s delšími přechody. Stezka dosahuje nejvyššího vrcholu v průsmyku Tjäkta (1 150 m n m.) a po celou dobu má spíše rovinatý charakter. Ostřejší stoupání jsou spíše na severu stezky a u některých jezer, ale v porovnání se stezkami v Pyrenejích, Alpách či na Balkáně jde prakticky o rovinu. Celkové převýšení 11 117 metrů na 450 km je toho jasným důkazem. Přechody potoků a říček jsou často zajištěny vybudovanými mosty a přechody mokřin a bažin zase usnadňují dřevěné chodníky.

Zábavnou částí je u Kungsleden již zmíněné překonávání jezer. Stezka vede na několika místech přes jezera, které je nutné zdolat buď veslováním v člunu nebo placeným přívozem. Pokud se rozhodnete veslovat, musí vždy zůstat na každém břehu jeden člun, což může někdy vést k veslování sem a tam (na břehu je pouze jedna loďka, tu využiji pro přepravu na druhý břeh, kde vezmu druhou loďku do vleku, vrátím se zpět k prvnímu břehu, kde nechám druhou loďku a až pak se s první loďkou přepravím na druhý břeh). Ve většině případů ale bude stejně lepší zvolit placené přívozy motorovými čluny, které jsou rychlejší. Celá stezka je velmi dobře značená značkou červeného pruhu a v současnosti je už zanesena i na mapách.cz. Rozcestníky jsou převážně u chat nebo v osadách a udávají vzdálenost či odhadovanou dobu pochodu.

I v létě je na Kungsleden potřeba počítat s deštivým počasím, takže výbava do deště je nutností. Vody je na stezce dost a dost, stejně tak jako březových lesů, sobů a komárů. Komáři jsou v letní sezóně asi největší nepříjemností, a proto je dobré se proti nim vybavit moskytiérou nebo repelentem. Stanování je dovoleno prakticky kdekoliv, nocleh je možný též na chatách podél cesty. I Kungsleden se dá zdolat nalehko. Někdo by mohl namítnout, že v severské divočině bude obtížné dokupovat zásoby, ale opak je pravdou. Většina chat je vybavena i obchodem a zásoby je tak možné dokupovat přímo na stezce.

Pokud by si někdo chtěl zajistit vlastní zásoby předem, je možné poslat na chaty ve větších střediscích i vlastní balík. Nakupování zásob i posílání balíků bude samozřejmě něco stát, stejně jako převozy přes jezera a místní doprava. To nás tudíž dostává k jediné menší nevýhodě Kungsleden a tou je rozpočet. Ten bude v porovnání s jinými evropskými destinacemi o něco vyšší. Jedná se přeci jenom o Švédsko, kde jsou veškeré služby na vysoké úrovni, ale pro našince možná trochu dražší.

Když se však smíříte s o něco vyššími cenami, dostanete úžasný zážitek v podobě severské divočiny, nádherné přírody a pocitu odlehlosti, který jen stěží naleznete v jiných částech Evropy. Pro větší motivaci přidáváme i odkaz na fotky z Instagramu od našich zákazníků z infinitytrail.eu, kteří Kungsleden přecházeli vloni na podzim. Nejznámější dálková trasa Švédska tak na nadcházející léto za zvážení určitě stojí.