Toulky po Alpách

aneb Malé bezvýznamné vítězství nad workholismem

Označil bych se za aktivního jedince. Mám za sebou pár zajímavých výletů na horách, ostrovech i oceánu. Ale v poslední době bylo vše nějak na levačku. Moc práce, spousta nedodělků doma, potřeba zajistit se na důchod. Psychicky jsem byl rozhozený tak, že jsem 2023 ani žádný pořádný výlet nebyl schopen vymyslet, natož naplánovat, natož odjet. Klasik kdysi řekl „Chlap je vyřízený, když mu začne vonět práce a smrdět ženská“. V mém případě „smrdět hory“. Došlo mi, že s tím musím začít něco dělat.

S manželkou v Totes Gebirge

Třítýdenní dovolenou 2024 jsem nahlásil, ale plány zase žádné. Naštěstí moje Jituška prohlásila, že už jsem ji dlouho nevzal do Alp. Tak jsme vyrazili do Totes Gebirge (Mrtvých Hor). Na parkoviště u Habernau v Almtal je to z Olomouce autem něco málo přes tři a půl hodiny. Pro workholicky rozhozeného jedince tak akorát. 

Přibližně o půl třetí odpoledne jsme vyrazili směrem k Welser Hütte. Nejdříve kus po asfaltu do mírného kopce k Altalerhaus, po rovince k údolní stanici a pak to začalo. Poctivý krpál občas s dráty a žebříky. A podvečerním sluncem v zádech. Začal nás trochu tlačit čas, tak jsem Jitušce občas poponesl batoh. Na chatu jsme dorazili půlhodinku před setměním. První dotaz chataře byl „Máte rezervaci?“. Asi nové pořádky. Byli tam kromě nás jen další dva hosté. Byli jsme ubytováni, ale museli jsme si vyslechnout přátelské doporučení týkající se „povinné rezervace platící na všech chatách v Totes Gebirge“. V Mrtvých horách jsme strávili další tři dny, přešli je tam a zpět, jednou přespali v kempu u Grundlsee, další noc jsme zvládli rezervaci na Albert Appel Haus. Jen tak pro pořádek musím konstatovat, že ceny na Welzer byly mnohem poctivější. 

Čtvrtou noc jsme přespali v autě a následoval půlden opalování a koupání na pláži u Almsee. Odpoledne jsem zredukoval výbavu, přebalil do menšího batohu (viz recenze) a odeslal manželku domů.

Začátek vandru

Co s načatou dovolenou? V Lienzu mám kamaráda, tak bych mohl zajít za ním. A když už budu na jihu, tak to můžu vzít do Kärnských Alp a na východ. To mi přišlo jako dobrý nápad. Začít jsem musel ještě jedním přechodem přes Mrtvé Hory. Vzal jsem to spodem přes Offensee a pak nahoru na Rinnerhütte. Cesta hezká, ale lidé nehodní. V hospodě u pláže na Offensee jsem si dal pivo. Měli plno, kšeft dobrý, ale měli potřebu ještě vydělávat i na kohoutkové vodě i na lidských exkrementech. Na Rinnerhütte bylo ještě hůř. Divná chata. Všichni hosté byli vyhnáni ven a u stolu se hůlkami nacpával asijský pár, ze kterého se vyklubali provozovatelé. Blahosklonně dovolili jedné holčině, aby mi překládala, anglicky neuměli. A pak mne vykopli. Rezervaci jsem neměl a neubytovali mne ani na podlaze. Tarp vedle chaty mi zakázali postavit. Půl hodiny před setměním. Tak jsem kus popošel a při soumraku našel plácek vedle stezky. Nebyl ideální, na šikmé ploše to trochu klouzalo, ale vyspal jsem se. 

V šest ráno mne probudili procházející zoufalci s tím, že do hodiny tady bude Armagedon. Tak jsem rychle sbalil, po studené večeři do sebe hodil studenou snídani a zamířil dolů k Altausee, aby mne to nechytilo na kopcích. Nakonec ani nekáplo a v jezeře jsem se i vykoupal. Do večera to byla už jen údolní turistika směrem k masivu Dachsteinu. Než se počasí zkazilo, zvládnul jsem i pivo v lázních na okraji Bad Aussee. V údolí řeky Traun se moc ubytování nenajde. Poprchávalo. Větší průtrž mne naštěstí zastihla až u Schutzhütte Koppental. Je to zájezdní hospůdka bez ubytování. A byla už zavřená. Nikde nikdo. Uvařil jsem si hrachový eintopf a ustlal si pod stolem na nepříliš kryté předzahrádce. Foukalo správným směrem, tak jsem se v suchu vyspal do růžova.

Přes masiv Dachsteinu a Schladminské Alpy

Ráno nepršelo, ale všude se válela mlha a celkově bylo dost sychravo. Posnídal jsem v Obertraunu a přes masiv Dachsteinu zamířil do Schladmingu. Ten den to rozhodně na dobývání vrcholů nebylo. Obešel jsem Hoher Dachstein a opět za večerního mrholení dorazil na Guttenbeghaus hrdě se vyjímající vedle hory Sinabell na krásném místě nad Ramsau am Dachstein. „Přivítán“ jsem byl dosti nevychovanou paní domácí. Vyslechl jsem si několikaminutovou litanii na téma, „co jsem to za hovado, že si dovolím přijít bez rezervace“. Německy, pak anglicky a nakonec i česky. Bylo jedno, že na lagru měli volno a já coby člen Alpenvereinu mám přednostní právo na ubytování. Zamindrákovaná Češka se evidentně dobře provdala za rakouského provozovatele a teď machrovala urážejíc své krajany. Kdyby venku nepršelo, šel bych dál. I její manžel je morous, to se ukázalo při ranním placení. Ukázal na cedulku s německým nápisem, že se platí večer. Já si jí večer nevšimnul. Vychutnával si mně, až jsem musel naznačit odchod bez placení, aby mne zkasíroval. A jídlo tam nebylo taky nic moc. Ne zrovna zlodějina, ale dost málo muziky za hodně peněz.

Byl jsem rád, že jsem pryč. Běžel jsem dolů a paprsky ranního slunce mi rozehřívaly duši do veselejších tónů. Kolem potoka s vodními mlýnky jsem dorazil do Kulmu, kde zrovna zastavoval autobus. Neváhal jsem ani vteřinu, popoběhnul, naskočil a svezl se do Schladmingu. 

Po větší svačince u Unimarktu jsem krkolomnou zkratkou zamířil do Obertalu. Bohužel až dost pozdě jsem narazil na cedule se zákazem vstupu kvůli polomu a devastaci cesty. Chtěl jsem dojít až do Obertauernu, tak jsem je nerespektoval a s heslem „passaran“ v podvědomí prošel. V Obertalu jsem vztyčil palec, během chvilky mne nabral místní mlaďoch a posunul do Tauerngoldu. Konečně jsem měl před sebou slušnou výzvu. Dvacet kilometrů přes Schladminské Alpy s víc jak patnácti sty metry do kopce a osmisty z kopce. V nohách už jsem ten den měl dalších dvacet kilometrů a slunce mělo zapadnout za šest hodin. „No nic, batoh mám ve stylu běžecké vesty, tak poběžím“, řekl jsem si a vyrazil. U krásných jezer Giglachských jsem posvačil ve společnosti mladého německého páru a pasoucích se koní a běžel dál. Ve stoupání nad Oberhüttensee jsem předběhl několik cyklistů.

S cyklostezkou to tam trochu přehnali. Chudáci tam svoje šlapadla táhli nahoru stylem krok nahoru a dva dolů. Obzvlášť o prostorově výraznější pár s elektrokoly jsem měl obavy. Neměli šanci dostat se do Obertauernu do tmy. A možná neměli žádnou šanci. Já nakonec stihnul za světla večeři na terase mého oblíbeného DAV Hausu. Moc příjemný hotýlek s výbornou kuchyní patřící německému alpskému spolku. Takže ceny jsou zde velmi příznivé pro členy kteréhokoliv alpského spolku. Tedy i pro mne. Poprvé jsem tam přespal v roce 2020 při přechodu ZentralAlpenWeg.

Vysoké Taury – můj soukromý ráj

Už včera jsem se ocitnul na mém oblíbeném hřišti. Psychické postižení bránící mi v užívání života se začalo vytrácet. Poslední zbytky jsem rozpustil ve weissbeeru na Südwienerhütte. Byl to první čepovaný na tomto vandru a byl výborný. 

Vysoké Taury mám rád. Není to možná úplná divočina, ale jsou i v nižších partiích dost vysoké, aby se do nich nešplhali silnice, železnice ani jiné dopravní prostředky. Výjimkou potvrzující pravidlo jsou lanovka pod Ankogel a Grossglockner Hochalpen Strasse. Hlavní hřeben tak není ničím jiným přerušován. Na západě na něj navazují Zillertalské Alpy. Teoreticky lze dojít mimo civilizaci z Obertauernu až do Brennerského průsmyku. Víc než 260 km nabitých zážitky.

Tentokrát jsem neměl až tak velké ambice. Dnes jen dojít na Franz-Fischer Hütte. Novou, moderně pojatou, ale moc sympatickou chatu. A zadařilo se. V srpnu 2020 jsem tady bych jediný host a letos… Chata praskala ve švech. U výčepu jsem se zeptal na ubytování. Zpoza pultu vyletěla napřažená ruka „Jmenuji se Tom, a jak ty?“, představil se chatař. Až pak mi sdělil, že je zcela plno, ale že můžu přespat na terase a nebudu zdaleka první. „Postavím si tarptent u ohniště“, zkusil jsem. „OK, ale nejdříve se snad navečeříš“, popadnul mne a odvedl ke stolu v rohu. Všem mne představil a otočil k tabuli s meníčkem, ať si vyberu. Franz Fisher je vegetariánská chata a nabídce jsem nerozuměl v žádném z jazyků. Tak jsem něco risknul a pustil se do konverzace se spolustolovníky. Byla to slušná sebranka od Německa po Jihoafrickou republiku. Až na místňáka Johana dosti nezkušení, ale mílí a sympatičtí.

Menu mělo úroveň michelinské restaurace. Chuťově, esteticky i doprovodnou show. Tom u každé varianty tří chodů připojil výklad, z čeho to je a jak to bylo uvařeno. Po večeři si mne pak odchytil s tím, že určitě nejdu nic krátkého. Chvilku jsme pokecali, ukázal mi svou knihu „Se třemi lamami do Říma“ a pak mne nasměroval k mapě s nástěnkou s tím, že mu tam musím popsat svoji cestu letošní i tu Zentralalpenweg 2020.

Ráno po snídani jsme s většinou spolustolovníků vyrazili stejným směrem. Měli obludně veliké batohy a byli dost pomalí. Ale nevadilo to. Ten den jsem po záhulu předchozích dnů měl naplánovaných jen šestnáct kilometrů na Albert bivak. Takový trochu rest day. Přátelé závistivě koukali po mém batůžku a vyžádali si přednášku o ultralight backpackingu. Odpojili se na rozcestí Haselloch a zamířili dolů k zaparkovaným autům. Já se za chvíli probojoval k suťovisku, v ledovcovém jezírku nabral vodu a ubytoval se na bivaku. Je to ve skutečnosti krásná chatka pod sedlem Schmalzscharte pro osm i více lidí, vybavená plynovým vařičem, suchým záchodem a zásobníkem dešťové vody. Kdybych si to pamatoval, nemusel jsem vodu nosit. Ale já minule jen procházel.

Po večeři dorazil ještě starší rakouský pár z Hochfichtu, lyžařského střediska u českých hranic kousek od Lipna. Uvařil jsem zelený čaj a společně jsme sledovali západ slunce. S Fritzem jsme moc nepokecali, moje němčina je víc než slabá a on zas jinou řeč neovládal. Zato Monica byla dost upovídaná. Rozebrala všechny romantické aspekty krásného večera i celého dne. 

Ráno vyrazili přede mnou, nevařili. Předešel jsem je u Unterer Schwarzsee. Je to moc hezký úsek. Obě Černá jezera i kopec Weinschnabel jsou předzvěstí divočejších partií Vysokých Taur. Pohled dolů na přehradu Kölnbrein je jedním z těch, kvůli kterým se na hory jezdí. Restauraci chaty Osnabrücker Hütte nad horním koncem jezera jsem si pamatoval jako výjimečně výtečnou. Tentokrát mne nijak neoslnila. Inu není každý den posvícení. Chtěl jsem přespat na Mindener Hütte. Je to moc útulná samoobslužná chata. Ale člověk míní… Weissbier ve skládacím lehátku u Hannoverhausu pod Ankogelem a slunce blížící se k horizontu mne přesvědčily, že už další tři hodiny nikam běžet nechci. Nebylo to dobré rozhodnutí. Zase jedna nepovedená chata. Spaní pěkné, ale jídlo ošizené a vůbec nedobré. Ono to asi bylo dané panem šéfem, který se víc než o provoz staral o lepé děvy a separátní meditační cvičení diktovaná z mobilu.

Následující den se nic zvláštního nestalo. Posvačil jsem u Mindener Hütte a stavil jsem se na pivo na Hagener Hütte. Další nezajímavá chata. Z údolí na jihu i severu je snadno přístupná, a tak tam bylo tolik opilců, že se nedalo protlačit ani k baru. Rychle pryč, nahoru na Dr. Rudolf Weissgerber Biwak. Cestou mne Čech, který šel dolů na chatu, obdaroval vodou s tím, že se bude hodit. V bivaku bylo posledně nasráno – lidi jsou hovada. Tentokrát čisťoučko. Je to taková ta klasická plechovka se stolem a dvěma lavicemi. Pro jednoho na přespání luxus. Jen té darované vody nebylo dost. Naštěstí jezero na západní straně sedla není tak daleko, jak to shora vypadá. Po bohaté večeři do hajan. Tentokrát mne potřeba močení vyhnala ze spacáku až ráno. Právě včas, abych stihnul vyfotit nejkrásnější východ slunce za celý vandr.

Duisburger Hütte je další příjemná oáza. Posnídal jsem tam již před čtyřmi roky po noci strávené nouzově mezi ledovci kvůli průtrži mračen. Tehdy mne obsloužila příjemná paňmáma a poskytla mi i vše potřebné pro opravu zlomené hůlky. Tentokrát tam byl odměřeně se tvářící pantáta. Roztál při mých pokusech o konverzaci v němčině. Špek s vejci byl výtečný. A kupodivu, takto po ránu jsem tam byl zase sám. Bylo to velmi milé rozloučení s Vysokými Taurami. Po hřebenu bych se už dostal do oblasti ledovců. Ne, že by nešli za dobrých podmínek přejít bez maček, ale nějak jsem neměl potřebu zbytečně riskovat. Vzal jsem to po sjezdovkách do sedla Kleinzirknitzscharte a kolem jezera Grosssee dolů do Grosskirchheimu. Když jsem se dostal na asfalt v dolních partiích Zirknitztalu, začalo pršet. Ničím jsem nebyl vandru povinován, tak jsem neváhal ukázat zdvižený palec každému autu jedoucímu dolů.

Chlapík s vizáží drsného motorkáře v malé dacii se tvářil, že neexistuji. Rodinka v dalším autě měla naopak potřebu zastavit, aby se mi omluvila, že už mne opravdu nemají kam dát. A pak jel pickup. Usměvavá spolujezdkyně mi sdělila „Jestli chceš na korbu, tak naskoč…“. Neváhal jsem. Vlastně váhal. Na korbičce byl slunečník, pivní set, motorová pila, spousta dřeva na otop a… velký černý pes. Situaci vyřešil řidič, který vystoupil a uklidil tak, že mi vzniklo malé místečko. Pes jen zvednul hlavu a zase usnul. Pod pončem jsem vypadal jako součást ostatního haraburdí na korbě. Naštěstí. Když nás míjelo vozidlo policie, ani si mne nevšimli.

Lienzské Dolomity a Kärnské Alpy

Večer jsem měl domluvenou návštěvu u kamaráda v Lienzu. Pořád pršelo, tak se stop i dále hodil. Stačila dvě auta a byl jsem na nádraží v Lienzu. Kamarád byl zaseknutý v Itálii a druhý den odjížděl do Čech. Tak ta návštěva nevyšla. Dokoupil jsem zásoby a něco navíc na rest day u Tristacher See. Autobus mne dovezl k hotelu u jezera a cesta na druhý konec mne dovedla do kempu. Nebyl jsem tady poprvé, ale poprvé byla zavřená restaurace. Ona totiž skončila sezona. Naštěstí jsem v Lienzu koupil i láhev vína a pár piv a dokonce i mléko do ranní kávy. Tak jsem si užil krásný slunný den u jezera a navíc za celkem slušnou cenu. Oni totiž mají speciální slevu pro backpackery. 

Přeběhnul jsem Lienzské Dolomity do Sankt Lorenzen im Lesachtal. Zase pršelo, tak jsem přes asfalt opět nepohrdnul stopem. Večer jsem skončil v Hochweisssteinhaus na hřebenu Kärnských Alp. Název může znít legračně, protože se jedná o menší černou dřevěnou chatu. Ale ona je patrně pojmenována podle krásných velkých bílých skal, pod nimiž se nachází. Příjemné ubytování, přiměřená strava, výborné pivo.

Ráno jsem vyrazil po Korutanské hraniční stezce (KGW) na východ. Původní úmysl byl dojít do Karavanek a přejít je. Byl to pěkný úsek, ale nějak mne začala brát nálada Forresta Gumpa, když řekl lidem „Běžte domů“. U Plöckenpass jsem si stopnul auto horské služby. S chlapy vracejícími se ze školení jsme cestou na nádraží probrali podivné chování mnohých provozovatelů chat. Vyslovili názor, že takoví lidé na hory nepatří.

Vlak byl drahý a cesta dlouhá. Ale domů jsem přijel právě včas. Začaly povodně.

A jsem v pohodě. Už plánuji další dobrodružství. Nechte se překvapit příště…

V Olomouci 21.5.2026 ze šuplíku vytáhnul Martin Kotyza, mezi přáteli známý jako Kot (nekoktat, prosím)