Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Den první: Cesta do města a z města Planá nad Lužnicí – Tábor – Stádlecký řetězový most
„Tatí, proč v tom bazénu není voda?“ ptá se náš skoro čtyřletý Štěpa. „No, v zimě venkovní bazény vypouští, víš.“
Je poslední únorový den a my vyrážíme po Stezce podél Lužnice z Plané nad Lužnicí do Týna nad Vltavou. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby se někdo na místní plovárně koupal. Je nádherně. Využíváme teplého výkyvu počasí a na pár dní měníme naše zimní Krkonoše za jižní Čechy. Čeká nás něco přes padesát kilometrů. Oficiálně rozdělených do čtyř etap. To jsem se naštěstí dozvěděl až po akci, protože my na to máme dny dva. A dvě malé děti. Máme s sebou totiž ještě malou princeznu Doubravku, které byl na podzim rok. Nakonec je to vlastně symbolické. Musíme to absolvovat ve dvou, ale za čtyři.
První kilometry nejsou nijak zvlášť úchvatné. My si ale hlavně užíváme to jaro, i když je teda dřív, než bychom čekali. Na začátku necháme Štěpu vyběhat, co to půjde. Když bude čas dát ho do sedačky, Doubravka se přesune ode mě do vedlejšího kupé k mamince. Na první dobrou Štěpa uchází asi 4 kilometry a ani nám to netrvá zas tak dlouho. Chvílemi je to tedy extrémní škola trpělivosti, ale jde to:
,,Co je tohle?” ,,To je molo.” ,,A co je tohle?” ,,To je taky molo.” ,,A co je tohle, ne počkej, vrať se.” ,,Ano, vracím se.” ,,Co je tohle?” ,,To je taky molo! Štěpo, mohli bychom chvilku jít?” ,,Jo,jo. A co je tohle?” ,,To je molo kamaráde.” …a tak dále.
Většina čtenářů asi ví, o čem mluvím. Za chvilku ho už ale ani mola nebaví. Maminka, na druhou stranu, by si ještě ráda užila tu chvilku relativní pohody s poloprázdnou krosnou. A tak se snažíme ještě namotivovat našeho drobečka aspoň k dalšímu půl kilometru. Chytám se stébla, když vidím, že za pět set metrů je místo s názvem ,,Pytlákův kámen”. Narychlo vymýšlím příběh (viz zde), který Štěpu zaujme a plynule tak tuhle vytyčenou vzdálenost absolvujeme.
Přesně nám to vyšlo. Kámen teda na místě hledáme celkem marně, ale to, že může konečně do sedačky ho zajímá teď víc. Doubravka by naopak šla ráda. Klasika. Jsme na prahu Sezimova Ústí a čeká nás úsek do Tábora. Po proběhnutí by mohl být čas na spaní, a tak se pokusíme trochu nahnat čas. Ale jen opravdu decentně, nechceme se na výletě přeci stresovat. Procházíme okolo krásně udržovaného parku okolo Benešovi vili. Snažíme se dětem vysvětlit, kdo to byl, a proč je ten krásný dům zajímavý, ale nepadá to na úrodnou půdu. To spíš, kdybychom navalili nějaký bonbony, to by bylo lepší.
Jsem si vědom, že pro řadu lidí jsme blázni a nezodpovědní rodičové. Naštěstí už i v tomto směru začíná určitá emancipace. Nechceme z toho, že cestujeme s dětma dělat žádný cirkus. Měl jsem to štěstí, že jsem v tomhle vyrostl a zcela subjektivně mě to nijak špatně nepoznamenalo. Stejně tak i naše sociální bublina bere tuhle věc jako poměrně normální. Ne, že by to nebylo náročný, ale je to pozitivně vykoupené nezapomenutelnými zážitky, bytí ve společné přítomnosti. Stejně jako v partnerském vztahu i tohle vandrování nás jako rodinu tmelí. Většinou.
Tak a teď do kroku. Chvilku jsme neviděli řeku, ale za zanedlouho se k ní zase vracíme. Cesta vede ostatně téměř pořád podél vody. Logicky. Jinak celá má asi 230 km a vede od pramene až k soutoku. Právě ale tento poslední úsek v roce 2019 získal prestižní štempl Leading Quality Trails Best of Europe. Takže zcela v duchu japonských turistů jdeme to “nej nej”.
Od začátku potkáváme skupinky rekreačních chatiček, které nás budou provázet asi až do cíle. Už jsme si to zažili na cestě podél Sázavy a je to opravdu zajímavý vhled do duše české tvořivosti. Malé, velké, chátrající, vyťukané, trampské, ale už i moderní, developerské nebo skandinávské. Je tu všechno. Nad skalnatým srázem nad námi se postupně vyměnilo sídliště Sezimova Ústí za sídliště Tábora. Panelák, jako panelák. Pro nás je důležité, že do města se dostáváme až za další dva kilometry. Od řeky jsme vystoupali na Křižíkovo náměstí, místo nám dobře známé. S Markét to v Táboře máme strašně rádi. Je to za nás jedno z nejhezčích měst u nás.
Hlavní promenáda na náměstí je lemována různými krámky. Je to podobné jako s těmi chatičkami. Je tu vše. Od luxusního zboží, přes second hand, nebo antikvariát, prodejnu hipster pokladů, ale i Hudy sport. Jo a taky je tu na třista metrech zhruba 25 míst, kde si dát kávu. Tábor má prostě atmosféru a styl a stojí za extra návštěvu. Správně cesta vede podél hradeb a centru se vyhýbá. To prosím nikdo nedělejte a jděte se proplést uličkami starého města. My na širokém Žižkově náměstí dáváme pauzu, nasáváme atmosféru a užíváme si oblíbený moment: dojít pěšky, na známé místo. Jsme tu poměrně často, ale nikdy takhle jako poutníci. Odteď už si tu vzpomínku na náš pochod tady hezky vtiskneme.
Další cíl pro tuto chvíli je restaurace Harrachovka, která má otevřeno celoročně. Bohužel pro nás je na trase světlou výjimkou. Jsme zase u řeky a snažíme se Štěpu zas ukecat, aby šlapal. Markét je teda pod tíhou Doubravky značně znavená. Míjíme kupodivu přelidněnou feratu, která se vine na jedné skále nad řekou, zavřené bistro i cvičnou trasu pro vodáky na řece. “Tak ještě doběhneme támhle k zatáčce.” Tak ještě doběhneme mamku.” Rozptýlení přinesl i Modrý lom, kde se dřív lezlo, teď je kvůli nestabilitě zavřený. Štěpovi to ale nevadí a vesele si hraje ve stojanu na kola, který hbitě prolézá. Super.
Tak teď už fakt jen kousek. Ještě nás zaujme první hromádka sněhu na naší cestě. Asi kilo zimy. Jako svátost tam zbyl z nějakého vyhrnování na kraji silnice. Sice jsem ještě včera vedl skialpovou túru v Krkonoších, ale v tenhle moment je to úplný bizár. Je určitě přes patnáct stupňů a právě nás minul cyklista v kraťasech. Řada letních dní by mohla závidět.
Hospoda nás podržela a nezklamala. Hbitě si objednáváme a usazujeme se venku na zahrádce. Děti vypouštíme a snažíme se najíst. Tohle je vyčerpávající. Je to boj. Štěpa sice vypadal, že už neujde ani krok navíc, ale jak vidí houpačky běhá, jako kdyby neušel ani metr. Doubravka se teď dlouho nesla, tak tam je její snaha hrát si s námi na honěnou celkem pochopitelná. Bavíme tím celé okolí. Je fakt děsně roztomilá. Jak jinak. I přesto, že odpočinek je spíš poloviční. Lepší než drátem do oka. Dáváme si navrh ještě rozpustný kafe a až poté se sbíráme k odchodu.
Máme před sebou ještě 13 km, takže máme co dělat. Západ slunce je v šest, takže to máme tři a půl hodiny. Tím pádem stačí jít zhruba čtyři kilometry za hodinu a ještě nám půl hodiny zbyde. Tak tohle říká moje optimistická část, která se maskuje za tenhle racionální výpočet. V podvědomí ale šeptá “racionálno” 2.0 něco ve smyslu. ,,Takhle jednoduchý výpočet pro tuhle naší skupinu chaosu, obecně známou jako ,,rodina”, bohužel asi nepůjde aplikovat.” No nepředbíhejme.
Štěpa pěkně šlape. Těší se, že brzy půjdeme po hustý lávce nad řekou a dokonce ještě tunelem. Pár kiláků to ale bude. Levý břeh řeky je ale i bez tunelů krásný. Daří se nám ještě občas chytat sluneční paprsky a soutěžíme, kdo uvidí první bledule, nebo blatouchy. Míjíme jez u Matoušovského mlýna, ke kterému máme príma historku jak jsme tady prorazili plastovou loď.
V krátkosti jen doporučím všem ostatním, že pokud někde necháváte vrak lodi s věcmi a stopujete pro auto, třikrát si zkontrolujte, jestli v těch zanechaných věcech nejsou náhodou klíče od toho auta. To jen tak na okraj. S úsměvem míjíme tohle místo s rozbitým jezem a kráčíme dál. Otázky typu: ,,Kdy už bude ten most?”, nebo ,, Kde je ten tunel?” se začínají objevovat čím dál častěji. K našemu štěstí už to není daleko a já už můžu začít vyprávět, kterak budeme muset projít obávanou Candátí skálou. Je to pár metrů ve velké díře, ale jak to hezky umí zpříjemnit cestu. Teď už jen projít skrz krásnou dubovou alej, která ale teď v únoru vypadá trochu smutně.
Než se stihne Štěpa rozmrzet, tak už jsme u ochozu okolo Příběnické skály, visutém mostě nad řekou. Ta je ještě lepší, než tunel a dovádí nás až do Příběnic. Kousek ve svahu nad námi je pár kamenů, které kdysi bývaly hradem a taky je tu dole hospoda. Pro nás, jako by tu nebyla, protože touhle dobou je samozřejmě zavřeno. Pro mě je to ale významné místo. Teď půjdeme místem, kam ještě nevkročila noha žádného z nás. Na předchozích částech jsme totiž s Markét alespoň jednou v minulosti šli. Štěpu dáváme do sedačky a přidáváme do kroku. Je tři čtvrtě na pět a můj master výpočet začíná mít trhliny. Je ale pořád hezky, jsme otužilí ze zimy a odhodlaní dojít na vytyčené místo.
V pozdním odpoledni míjíme opuštěné kempy i chatové osady a chvílemi si připadáme jako v postapokalyptické realitě. Když jsme tu byli naposled před asi pěti lety v létě, byla tu hlava na hlavě, pivo teklo proudem a vzduchem se linula vůně přepáleného fritovacího oleje. Nám teď k absolutnímu pocitu opuštění chybí jen ten suchý chomáč, co by se nám překulil přes cestu. V jedné osadě ještě nabíráme vodu ve studánce, což byl trochu plánovací risk, ale vyšel. Jinak bych asi musel převařovat vodu z Lužnice.
Už je šero. No dobře, je spíš tma. Zarputile se snažím vsugerovat, že to dojdeme bez čelovky. Asi těžko. I kdybychom to na krásně chtěli zabalit dřív, tak tady prostě místo není. Chaty, sráz, nebo močál. Chtíc, nechtíc musíme ještě jít asi kilák za Stádlecký řetězový most. Je fakt tma, takže se tolik nekocháme, ale je to vážně pěkná stavba. Alespoň můžeme zapojit i další smysly a při přejíždění auta se potěšit rachotem prken a železa. Štěpa si stěžuje, že ho zebou nohy, ale teď s tím neuděláme nic, musí chvilku vydržet. Když pak za chvíli za tmy dáváme krosny dolů a stavíme stan, už to vzdal a usnul. Až ve stanu zjišťujeme, že si u studánky asi nabral chudák vodu do bot. No potěš.
Trpělivě rozdělávám oheň z toho vlhkého roští, abych boty trochu usušil, ale je to boj. Gamechanger je naše elektrická pumpa na karimatky. Vmžiku je z toho luxusní rozdmýchávač. Popravdě v tu chvíli mám pocit, že jsem objevil Ameriku a radši bych klidně zas nafukoval ty karimatky pusou, než bych si roztahoval plíce v tom sysifovském boji o trochu tepla. Byl to náročný den, ale zmákli jsme to výborně. Štěpa si pochrupkává, Markét relaxuje ve stanu a Doubravka běhá a dohání ten deficit. Je to prča.
Den druhý: Mrholí, ale my se nedáme Stádlecký řetězový most – Bechyně – Týn nad Vltavou
Noc je super. Jo, teda, vlastně jsem si zapomněl sbalit karimatku. Snažil jsem se po kradmu vmáčknout k Markét a dětem, ale dobrý. Nic nepoznali. Doubravka se trochu budila, ale myslím, že se i Markét celkem vyspala.
Ráno nás bohužel nevítá sluníčko. Škoda. Předpověď říkala, že v téměř třítýdenním stabilním krásném počasí bude ten den vyjímka, takže jsme s tím trochu počítali. Tak snad to nebude nic hroznýho. Ráno si děti pečou párek na vařiči, balíme to a jdem. Kousek od nás míjíme sportovní areál Karlovy univerzity, kde jsme před lety s Markét byli na kurzu. Využíváme tam místní popelnici a zbavujeme se tak důležitých gramů navíc. Ne, že bychom toho tolik snědli, ale Dubínka má logicky ještě plínky a ty se pronesou.
Momentální motivací je tentokrát hrad Dobronice. Ještě před ní ale docházíme k nádhernému kostelíku, kde je parádní altán a luxusní místo na spaní. Tohle už bychom včera nedali, ale pro kohokoli dalšího je to super tip. Je tu i pamětní kniha jak pro nás, tak i pro ty, kteří jdou tuto cestu jako součást svatojakubské pouti. V Dobronicích začíná trochu kapat. Hrad v Dobronicích je z důvodu bezpečnosti zavřený, ale aspoň mrkneme na věž. Máme za sebou asi tři a půl kilometru a osm a půl nás dělí před Bechyní. Je nevlídno a nějaké velké pauzování nás neláká. Radši už se vidíme na relativně brzký oběd někde ve městě.
Zcela překvapivě po dlouhé době potkáváme uprostřed ničeho další výletníky. Starší pár se smečkou asi čtyř velkých psů, jsou za celé dopoledne asi jediní lidé, které potkáváme. Řeka si vedle nás vytrvale teče a my se jí stále snažíme sekundovat. Je na tom něco uklidňujícího. Je to jiné jít pěšky v její těsné blízkosti, ale stejně něco z té klasické ,,vody” na lodích to má. Než se stačím pořádně dojmout stoupáme vzhůru. Déšť to pořád nechce vzdát a chvilkami nás smáčí už dost nepříjemně. V předpovědi déšť úplně nebyl, sakra. Nic proti němu nemáme. Kvůli teplejší karimatce a péřovkám už jsme neměli moc místa, takže jsem vědomě nechal nepromok doma. Už nemáme jen cíl v co nejnižší váze, ale i co nejmenším objemu, abychom se byli schopni sbalit. Kdyby aspoň pod těmi stromy jsme se schovali. Horší roční doba ale asi není. Na listnáčích není ani ťuk.
V takovém marastu si o to víc vážím souhlasu Markét k ignorování možné zkratky. U hřbitova na předměstí Bechyně už jsme mohli jít po hlavní přímo do centra. Stojí to ale za to. Lesní pěšina, která se pak zase vrací k řece je krásná. Míjíme pár skal s borháky, které trpěli jen okoukávám (pozn. jinak v okolí je pár vyhlášených lezeckých míst, asi nejlepších v Jižních Čechách).
Na hranici města nás vítá jedna super zajímavost. Je to obrovský most přes údolí nesoucí název Duha. Barevný sice není, ale klene se přes řeku ve výšce téměř 60 metrů. Je neskutečné, že tu stojí už skoro sto let. Zajímavý je ale ještě z jednoho důvodu. Nahoře můžou vedle sebe jet auta, vlak a vedle může jít ještě člověk. Ve chvíli, kdy ale jede vlak, je na silnici dostupný jen jeden pruh. Vlak si svůj prostor totiž jen půjčuje. Tenhle koncept je poměrně unikátní i z hlediska Evropy a je to tak vlastně i jeden z nejdelších železničních přejezdů široko daleko.
Za mostem už je nálada v družstvu mírně nervózní. Hlavně kvůli přerývanému dešti. Není úplně teplo a taky už jdeme fakt dlouho bez zastávky. Stoupáme a já rychle hledám, kam si zajdeme na jídlo. Bechyně je krásné městečko se zámkem a řadou dalších zajímavostí. Také jsou zde i lázně, které, jak doufám zajistí otevíračku alespoň jedné hospody i v neděli v únoru. Nakonec máme na výběr ze dvou. Jedna trochu honosnější, kde bychom asi působili trochu nepatřičně. No a druhá je asijské bistro. Volba je tedy jasná a my si dopřáváme nudle, maso s rýží, polívku, krokety, kafe, odpočinek a trochu tepla. Všichni jsme spokojeni. Jen jsme tu strávili asi víc času, než bychom měli.
Před další cestou mě, jako hlavního navigátora trasy, čeká dilema. Naproti Židově strouze je další z lužnických visutých lávek. Co čert nechtěl, na podzim na ní spadl strom a je teď oficiálně zavřená. Ale znáte to. Nedá mi to. Sice mi paní v infocentru řekla, že tam máme jít, že to lidi nějak obchází, ale překvapuju sám sebe. Volím ústup po oficiální náhradní trase, asi jsem s dětmi přeci jen trochu změknul.
Přecházíme říčku Smutná, která má podobný charakter jako zmíněná Židova strouha, takže je fakt pěkná. Štěpa opět šlape. Takže teď jedeme: přeskakování kolejí od traktorů, vyprávění o oboře, závod na hranu plotu, úplatkové bonbóny. Cestou dolů zafungoval taky harvestor a vyvážečka. Super pěšina zpět k Lužnici zas jako trať pro motorky. Tím vším jsme se přiblížili naší hranici sil v přemlouvání a u řeky ho chceme dát do sedačky. Bohužel se ale Štěpa nenechal přesvědčit a do vyzývavé kaluže přeci jen vkročí. Holt nakonec musíme ještě chvíli počkat, než si cestou očistí nohy v trávě okolo. Musíme ale už trochu kopnout do vrtule, ať stihneme náš autobus v Týnci.
I když se krajina v dnešním počasí může zdát smutná, i tak si jí užíváme. Je to zajímavý pocit jedinečnosti, procházet se tu osamoceně v únoru, nasávat vůni řeky a jara za rohem. Míjet opuštěné rekreační chatky i celé kempy a sportovní areály. Po pravém břehu docházíme až do Kolodějí nad Lužnicí, kde řeku opět přecházíme. Při plánování trasy jsem měl k dispozici variantu, která nepočítá s cestou až na soutok s Vltavou. Logicky to vlastně ale nedává smysl a hlavní trasa tam normálně míří. My už to ale opravdu musíme vynechat. Nakonec je to pro mě ale symbolické a zapadá to do našeho příběhu.
Lužnici jsme jeli na lodi určitě více než desetkrát, ale nikdy jsme z různých důvodů nedojeli až k soutoku. I tahle naše výprava byla ohrožena odjezdem z Bechyně pokud by po obědě začalo víc pršet. Takhle si tedy těchto pár metrů necháme na někdy příště. Na loď. Tak jak je to podle mě nejlepší.
Vzdušným lesem stoupáme a už cítíme cíl za rohem. Opustili jsme tak pro tuto chvíli Lužnici a na zanedlouho už z betonové vyhlídky hledíme na Vltavu. Byla to fakt paráda a moc jsme si to užili. Ještě nás čekal autobus, vlak a taky dojet si pro hůlku, co jsem nechal předchozí den u studánky. No a pak a hurá přespat k babičce na základnu do Chýnova. V pondělí ráno už jsme ale zase ve Špindlu, kde se lyžuje o sto šest. Neskutečný. Byli jsme vůbec někde?