Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Co nás letos asi čeká.
Takhle začíná každoroční pivko u Balcarů, kde se s holkama snažíme vymyslet, kam vypadneme od práce a od dětí. A protože neumíme odpočívat s drinkem v ruce na pláži pod deštníkem, jezdíme každý rok na přechody. Koho by nebavily opálený kraťasy, sedřený chňáry a spánek se strachem, že tě na tom odlehlým místě hodlá stoprocentně někdo zabít. Debata je to veliká, ambice vysoký, ale letos trochu slevíme. Vyrážíme na placatý útesy větrem ošlehaného Portugalska. Fisherman’s Trail.
Ani se nenaděješ a je duben. Čas balení báglu.
Po těch letech, co jsem naspala venku, už si žádný balicí seznam nepíšu. Ne že by nebyl užitečný, ale musíte pochopit jednu věc. Já mám pořádek ve skříni a na takovou cestu se sbalím klidně deset minut před odjezdem, za zvuku bimbající půlnoci. Píšu si jen dvě věci: pojištění a kinofilmy do foťáku.
Bágl je ready.
Já jsem ready.
A můj pes Ešus je ready mě týden nevidět.
Začíná klasickej kolotoč. Studentem do Prahy, Plzínka za kilo na letišti, čtyři hoďky v economy a jsme v Lisabonu. Odtud tágem na autobusák, který je sice kousek od letiště, ale šetříme drahocenný minuty, protože nás čeká ještě přesun na jih Portugalska, kde trail začíná.
Do Lagosu přijíždíme už k večeru. Jsme unavený, a tak než se definitivně přepneme na pytlíkovou stravu, dopřejeme si reštiku s pivkem, hranolkama a výhledem na oceán. Pak už jen prásknout do tenisek a hurá na předem vytipované místo na kraji města, kde plánujeme přespat. To, že jsme místo nevybraly úplně chytře, se ukáže pár hodin nato.
Přichází vydatná sprška (čti: liják s uragánem). Do rána jich přijde víc. Ráno tak ždímám rukáv od celonočního přidržování plachty, aby neuletěla. Ale jak už to tak po dešti bývá, ráno je nádherně.
Hodíme do sebe kaši, oceánský vítr nám mezitím pomůže usušit plachtu i žďáráky, a když vidíme, kolik běžců se kolem nás začíná rojit, mizíme po značkách do čudu.
Fisherman’s Trail je krásný. Ale že by mě uchvátil, to se říct nedá. Přeci jen radši drtím kopečky. Většina trasy jede stále v podobném rytmu: projdete městem nebo vesnicí, po písečných cestách se vyškrábete na útesy a po nich pak jdete… a jdete… za střídání deště, slunce a větru. Některé pláže jsou opravdu krásné, ale není to důvod, proč bych se sem vracela.
Část, která mě ale opravdu poslala do kolen, leží v Národním parku Sudoeste Alentejano mezi Bordeirou a Aljezurem. Tyhle útesy mají koule. Jejich černá barva je neskutečná. A my měly štěstí i na počasí. A nemyslím tím slunce. Myslím tím pořádnej slejvák jak z učebnice prvouky. Nad oceánem se nasaje mrak a všechnu tu vodu vám bez varování flusne na hlavu.
Prší shora. Prší zespoda.
Na malé skále, obklopené obrovskými dunícími vlnami, stojí lanem připoutaný rybář. Jak se tam dostal, je mi dodnes záhadou. Po lodi totiž ani památky. Portugalsku sice vévodí surf jako extrémní sport, ale tady by jím mělo být hlavně rybaření.
Skutečnou výzvou celého trailu je spíš najít ideální místo na spaní než cesta jako taková. Pokud dáváte přednost kempům nebo hostelům, možností je tu spousta a cenově vás to nejspíš taky nevyždíme. My ale máme ducha divocha, a tak jsme nakonec našly způsob, jak spát venku a neschytat sprchu ani neumrznout ve větru. Ideální úkryt nám poskytly nízké borovice. Pod nimi se dala dobře natáhnout plachta a dokonce se nám podařilo vydlabat i slušné odtokové kanálky, takže nás v noci nemohlo vůbec nic překvapit. A hle, ono to fungovalo.
Takových míst je tu ale opravdu pomálu a většinou na ně narazíte spíš náhodou. Proto je potřeba se obrnit a občas se smířit s tím, že budete trochu mokří. My byly taky. Přes den jsme ale všechno krásně usušily během svačin nebo obědů.
Romantické přespávačky na pláži můžete rovnou hodit za hlavu. Oceán má při přílivu úplně jiný grády, než jak to vypadá na fotkách. Na některých místech se hladina zvedne klidně o čtyři metry a pláž prostě zmizí. Sledovat přílivové tabulky je tady základ. Některé úseky stezky vedou přímo přes pláže a večer je příliv zcela pohltí.
A právě to je na celém trailu možná to nejlepší. Ráno se procházíte po obrovských prázdných plážích s pár surfaři. Večer na tom samém místě duní vlny, z dálky kuňkají žáby a vy víte, že přijde další noční sprcha. Stejně tak jako každou noc.
Fisherman’s Trail bych znovu nešla kvůli trase. Šla bych si ho projít kvůli tempu, jídlu a oceánu. Je ideální jako poklidná couračka se zastávkami v přímořských restauracích, s pauzou na surf nebo ve chvíli, kdy už si chcete dopřát trochu pohodičky na prosluněných plážích.
Internet je plný článků o tom, jak skvělý tenhle trail je. A je. Jen si na něm každý musí najít to svoje. Mně by ho nezlepšilo nic víc než fish and chips a pastel de nata na každém kroku.
Pár tipů na závěr:
Protože realita není instagramová galerie.
- Oblečení: Jako ideální kombinace se nám osvědčila slabá merino vrstva s dlouhým rukávem, nepromokavá bunda a kraťasy. Dlouhý rukáv chrání před sluncem, bunda zachrání před deštěm a vítr se tu stejně nikdy úplně nezastaví.
- Předpověď: Sledovat předpověď počasí nemá moc smysl. V Portugalsku se kouká hlavně na to, kdy a kde budou chodit vlny.
- Spaní nadivoko: Před nočními slejváky nás zachránily žďáráky, plachta a jako improvizovaná zástěna se hodila i termofólie.
Všechny fotky byly pořízeny na Olympus MJU II + film HARMAN Phoenix 200
Text a fotografie: Nicole Dejmková