Braniborská odysea

Po loňském výletu za velkou louži jsem letos rád vynechal stres, který létání s kolem přináší, a zvolil jsem trasu, kterou mám v podstatě za barákem. Brandenburg Odyssee není jen obyčejná cyklovýprava – jde o putování srdcem bývalého východního Německa, kde se příroda, historie a svoboda pohybu spojují v unikátní zážitek. Tato bikepackingová trasa vede skrz pestrou mozaiku krajiny – od bývalých povrchových dolů proměněných v jezera, přes opuštěné vojenské prostory s tíživou minulostí, až po rozlehlé přírodní rezervace plné vodního ptactva. Překvapí vás, jak klidné a liduprázdné může být Braniborsko. Cesta se vine mimo hlavní silnice, přes lesy, vesničky, polní cesty i pískové stezky, a nabízí kontrast mezi lidskými zásahy do krajiny a její pomalou regenerací. Je to ideální výlet pro každého, kdo chce trochu zpomalit, pár dní nic neřešit a nechat se vést jen rytmem šlapání, monotónním ševelením štěrku pod koly a zvuky okolní přírody.

Kompletní informace včetně gpx souboru lze získat na stránkách trailu brandenburg-odyssee.com, popř. zde. Pro cyklisty ze severu Čech je jižní část trasy Brandenburg Odyssee velmi dobře dostupná. Díky možnosti využít Labe-Elbe Ticket lze za výhodnou cenu pohodlně dopravit sebe i kolo vlakem z českého pohraničí až na hranice Braniborska, což výrazně usnadňuje plánování výpravy a umožňuje začít cestu prakticky hned za hranicemi. Přestože se často jezdí mimo asfalt a mimo města, tak doplňování zásob je velmi snadné. Ani pitná voda není většinou problém. Pokud se nezadaří jinde, tak německé hřbitovy mají skoro všechny volně přístupný kohoutek. Táboření ve volné přírodě není v Braniborsku uplně povolené, autor tedy nabádá cyklisty, aby spíš k přespání využívali četné turistické přístřešky nebo oficiální kempy. Principy Leave No Trace snad ani nemusím připomínat.

Celý okruh sice nemá dramatické převýšení, ale některé dny byly celkem náročné zejména s ohledem na povrch (písek, dlažba, panelky…). Originál trasu jsem neměl v plánu dodržoval uplně striktně. Již doma jsem si naplánoval některé úseky projet trošku jinak, něco přeskočit a zlehka narovnat. V reálu ještě pár míst přibylo, ať už kvůli nesjízdnosti, změnám počasí nebo zajížďkám pro nákupy zásob a na ubytování. Celkově jsem najel nějakých 1100 km. Kolo a většinu výbavy jsem měl z loňska vyřešenou z GDMBR. Ubylo tedy teplé oblečení, místo stanu jsem vzal jen lehký tarp od Lesoviku a moskytiéru a ani s opravnou sadou jsem to moc nepřeháněl, když jsem se pohyboval nedaleko ČR. Filtr taky zůstal doma a vyměnil jsem čelovku za lehčí a dobíjecí Nitecore.

A nyní již zápisky po jednotlivých etapách:

DEN 1 (92 km / 319 m)

Snadný ranní přesun vlakem přes Děčín a Drážďany zabral přibližně 4,5 hodiny. Na kolo sedám krátce po poledni a cca po 5 km se připojuji na trasu na jednom z jejích nejjižnějších bodů. První část dne mi dá celkem zabrat, jezdí se dost v písku a kilometry neubývají tak rychle, jak by člověk chtěl. K tomu je cesta neskutečně zamotaná na malém prostoru. Když se po 50 km kouknu na mapu, jsem vzdušnou čarou pouhých 13 km od startu. Kolem mě se střídají pěkné lesy s krajinou zjizvenou těžbou v povrchových dolech. Cestou míjím ohromnou konstrukci dopravníkového pásu F60, ten rozměr mi hlava prostě nebere. Jde o největší stroj na světě – 502 m délka, 204 m šířka, 80 m výška a hmotnost kolem 13 000 t. Dělá se celkem vedro, ale voda je dobře dostupná – ať už na veřejných záchodcích u pláží, nebo v již zmíněných kohoutcích na hřbitovech. K večeru se stavím v pěkném zatopeném lomu vykoupat a smýt prach a pak dojíždím ještě 18 km příjemným podvečerem na místo noclehu. Vytipovaná rozhledna u městečka Tröbitz má prostorná patra, takže se stává mou ubikací pro dnešní večer. Vařím si mexickou dobrotu a ulehám brzy poté.

DEN 2 (138 km / 532 m)

Ze spacáku se mi ráno vůbec nechce. Ale po několikerém posunutí budíku přeci jen vylézám a hned vyjíždím na kafe a snídani. Pumpa ve městě valný výběr jídla nemá, tak na pořádnou baštu dojde o 20 km dál a až kolem desáté. Následují nekonečné lesy a požitkové ježdění po rychlém povrchu, je to čistá radost. Mezi všudypřítomnými větrnými elektrárnami se propletu k nejvyššímu místu etapy. Je to nečekané a vůbec to není zadarmo. Na dalším úseku v bývalém vojenském prostoru dojde bohužel znovu na sypký písek (a nadávky). Člověk by řekl, že už to horší být nemůže, když v tom se do dnešní směsi zážitků přisypou dlažební kostky a dost dlouho ztrpčují postup. Do místa noclehu nedaleko Treuenbrietzen přijíždím až za tmy a ještě na posledních metrech hrkám kolo po šutrech přes potok. Ale budka je to pěkná. Jen kdyby ty padající žaludy nedělaly takový rámus. 🙂

DEN 3 (93 km / 578 m)

Noční déšť se protáhl do rána a tak opět vstávám trochu později. Hned od začátku se jede hodně špatně. Autor trailu se pravděpodobně rozhodl ukázat světu všechny blbě sjízdné pěšiny v Braniborsku. Vůbec se mi nedaří držet nějakou solidní rychlost, spíš se šinu jak šnek. Občas je malý náznak zlepšení, ale na druhou stranu je dost často cesta vedena úplnými nesmysly, asi jen aby to bylo delší a těžší. Nedává mi to moc smysl táhnout se křovím a skákat po drnech, když vedle vede silnice. K večeru se dočkám docela pěkného jezdivého single trailu podle potoka, ale i ten je pak vykoupen zbytečně nastoupanými metry. Kolem osmé večer dávám příjemnou koupel v jezírku u dálnice. Pak již za tmy odjíždím hledat nocleh. První boudičky nic moc, jsou to jen takové ty lavice na sezení. Ale nakonec za prvních kapek objevuji prostorný přístřešek, přesně tak jak jsem si ho vysnil. Zítra má odpoledne trochu víc pršet, tak jsem si zamluvil ubytování, aspoň všechno přeperu a dobiju.

DEN 4 (56 km / 52 m)

Vstávám chvíli po sedmé, rychle pobalím a vyjíždím do Brandenburku (Brandenburg an der Havel). Přívoz nehodlám řešit, tak trochu měním trasu a po vjezdu do města lovím v pekárně snídani. Skáknu se podívat na radnici uvnitř staré čtvrti a hned pak vyjíždím zase vstříc pěšinkám v houští a nekonečným borovicovým lesům. Dost dlouho jedu po cestě, kde se těží a sváží dřevo, takže po rozježděném písku to klasicky vůbec nesviští. Na kraj městečka Rathenow, kde jsem si našel ubytko, přijíždím i tak s velkou rezervou. Tak si na břehu jezera dopřávám dvě točená. Ubytuju se kolem třetí a po nákupu pamlsků se ze mě stává pradlenka a zbytek dne odpočívám. I takové dny jsou potřeba. 🙂

DEN 5 (110 km / 148 m)

Dneska jsem si užil úplně všecko. Písek, vítr, hrbaté povodňové hráze, panelky rozličné kvality, parádní přírodní trail na východním břehu jezera Untersee a taky trochu deště a koupačku. Jinak se nic mimořádného nestalo. 🙂 Nocleh v parádním přístřešku u cesty je už třešnička na dortu. Kéž by to zbytek dní vypadalo aspoň takhle, co se ježdění týče. Zítra po ránu protnu nejsevernější bod okruhu a začnu se stáčet k domovu. Před usnutím na mě cosi z dálky poblikávalo, tak jsem dumal, co to může být, a nakonec jsem na radaru zjistil, že jsou to bouřky nad Rujanou a v Polsku. V těch rovinách tady je vidět strašně daleko. 🙂

DEN 6 (119 km / 541 m)

Startuji v chladu jasného podzimního rána jen na čtvrt čabaty se salámem a vyrážím do dalšího města, kde hladově vyhlížím pekárnu. Postup je pomalý, projíždím vřesovištěm Kyritz-Ruppiner Heide, kde je hromada měkkého písku. Po pauze s kávou a sendvičem se u kašny vyhřívám na sluníčku. Pak vyrážím pěšinkami kolem jezer směrem na východ. Ježdění je to zábavné, jen ty kilometry moc rychle neubývají. Kolem půl čtvrté se vykoupu v průzračné vodě a v městečku Fürstenberg nakupuji proviant. Následující den je totiž neděle a pravděpodobně nikde nic nekoupím. Jízda po zábavných trailech ještě chvíli pokračuje, místy to docela pěkně frčí. K večeru se opět dostávám do vřesovišť s pískem, ale naštěstí ne na dlouho. Denního světla ubývá, tak volím zkratku po silnici a po doplnění vody dojíždím posledních 5 km na bývalé vojenské letiště u Groß Dölln, kde jsem se rozhodl přenocovat. Zítra ráno má pršet, tak ať jsem pěkně v suchu v opuštěném hangáru.

DEN 7 (93 km / 408 m)

V bezpečí hangáru jsem měl asi zůstat celé dopoledne. Po hodině jízdy mě totiž chytá další várka deště. Snažím se nejhorší chvilky přečkat pod stromem, ale i tak jsem nakonec docela mokrý. Dojíždím do první větší vesnice, kde si dopřávám currywurst, a kde trochu osušuji to nejnutnější. Po obědě to celkem upaluje, cesty jsou i přes předchozí déšť v solidním stavu. Před městečkem Eberswalde trasa vede kolem meandrujícího potoka, místy je to solidně zarostlé, někde i dost popadaných stromů. Ale údolíčko je to hezké. Potom, co se zamotám několikrát do ostružin a ustelu si do kopřiv, se do města raději přesouvám po asfaltu. Je neděle odpoledne a v centru je celkem živo. Po cyklostezce vyjíždím z města a a zanedlouho stoupám k plavebnímu kanálu o několik desítek metrů výše. Na jeho konci u vesničky Niederfinow jsou dva obří výtahy pro lodě. Jeden je z roku 1934, ten druhý, nový a větší, byl otevřen v roce 2022. Původní stavba je nejstarším funkčním lodním výtahem v celém Německu. Zdymadla jsem už v životě mnohokrát viděl, ale tohle je jak z jiného světa. Překonávají výšku neskutečných 36 metrů! Fotím, okukuju a přejíždím k nedalekému hřbitovu nabrat vodu. Na dalších kilometrech se vzhledem k blížícímu se večeru a nedostatku času držím opět raději asfaltu, protože originál trasa vede dost šíleně po okolních kopcích. Po dobrání vody na vaření v italské restauraci pomalu stoupám lázeňským městečkem Bad Freienwalde a dojíždím přesně s končícím dnem do vybraného přístřešku. Nikdo tu není, tak si v klidu pochystám spaní, vyrobím čínské nudle k večeři a pak ještě u mátového čaje louskám několik nalezených vlašáků.

DEN 8 (59 km / 391 m)

Trochu jsem si přispal, a mohl jsem klidne ještě víc. Po zabalení kola přichází jemný déšť a tak si protahuji posezení v suchu a vařím kávu. Za hodinu konečně startuju a mířím do nejbližší pekárny. Trochu ve stoupáních cítím pravé koleno. Lepím jediný kousek tejpy, co mám, snad to pomůže. Pekárna je bohužel zavřená, lovím tedy z brašen poslední sladkosti a jedu ještě kus. Cesta docela ubíhá, jen úsek kolem jezer Lattsee je samý kořen a opět překonávám spadlé stromy (asi se tu moc nejezdí). Ve městě Straussberg dělám bleskurychlý nákup pochutin v Netto a hned zalézám pod nejbližší střechu. Blíží se pásmo intenzivních bouřek, tak to vyšlo docela dobře. Po buřině vyjíždím, ale hned za městem u letiště mě chytá další déšť. Naštěstí to není dlouhé a dokonce pak začíná svítit slunce a stíhám uschnout. Pomalu dojíždím do hotelu v Münchebergu, dám sprchu, jdu nakoupit, vegetit, dobíjet a prát. Byl to kratší den, ale vyšlo to parádně, aspoň se furt někam nehoním.

DEN 9 (112 km / 560 m)

Na prvních osmdesáti kilometrech po snídani se opět nic speciálního neudálo. 🙂 Místy to i docela jelo, občas taky ale ne. Některé zbytečně namotané části přeskakuju, chci něco ujet, protože počasí není úplně stálé. Po kafi a dortíku u jezera Großer Müllroser See se přesouvám na začátek údolí Schlaubetal a začíná konečně ta pravá zábava. Celkem to hodilo kolem 17 km parádních trailů podle říčky a jezer. Ornitolog by si taky smlsnul, nevěřil jsem, kolik ptactva tam bylo. Nebylo to nějak super rychlé, ale spíš takové hravé ježdění, na závěr s dost padlými stromy, skoro prales. V poslední části jsem se i fest zapotil, tak u posledního jezera smývám pot, prach a bahno. Teploměr ukazuje vzduch 12 °C, ale voda je fajn. Pak už jen zase dojíždím do vesnice nabrat vodu a úplně potmě na čelovce 4 km k přístřešku – polorozpadlé rozhledně. Večerní mrholení jde prapodivně z boku, tak po chvíli spánku ještě roztahuju tarp (Zmora) nad sebe, ať nejsem ráno úplně navlhlej.

DEN 10 (131 km / 368 m)

Plachta zafungovala skvěle, akorát s ní silný vítr celou noc hlučně mlátil. K snídani mám tabulku čokolády a vlažné kafe – nezbylo moc plynu. Zpočátku kilometry ubíhají rychle, takže po 40 si dávám další kávu v pekárně. Bohužel mají jen sladké pečivo a žádné sendviče. Jako palivo je to dobré, ale už mi to trochu leze krkem. Pak se propletu mezi vodními kanály kolem řeky Spree a v městečku Calau si konečně kupuju normální jídlo. Po opuštění města se zas víc držím oroginální trasy a postup se zpomaluje. Tlačení do kopce, písek na cestách a tak dále. Naštěstí pak s blížícím se soumrakem již najíždím na parádní cyklostezku, která mě provází až na konec etapy. Kilometry kolem jezer naskakují příjemně, stavuji se vyběhnout i na celkem známou rozhlednu Rezavý hřebík (Rostiger Nagel). Zajímavá stavba. Poslední kilometry jedu zase potmě, ochlazuje se dokonce pod 10 stupňů a chvíli po deváté si stelu v parádním přístřešku u rozhledny Bucksche Schweiz.

DEN 11 (132 km / 439 m)

Cesta domů vede kolem zámku Moritzburg, který jsem chtěl už delší dobu omrknout, a přes Drážďany. Jako zvažoval jsem i znovu skočit rovnou na vlak, ale čas mi nějaký zbyl a tak něco málo kilometrů k okruhu Braniborskem přidám. Po dalším nočním dešti se raději držím většinu dne na asfaltu. Silný protivítr, který mě provází celé dopoledne, v kaňonu Labe konečně ustal. Tady už to z předchozích výletů dobře znám, a tak se mi daří jet docela svižně. Jen v závěru už malinko docházejí síly. Navíc furt rozrážím velká mračna mušek, které mi ulpívají na tričku a nepříjemně bubnují do obličeje. V Děčíně pak krásně chytám osobák na Liberec a uháním k domovu. Povedený výlet to byl. 🙂