Pěšky podél Hadrianova valu

Jedním z důvodů, proč jsem se vydal do Skotska, bylo převandrovat Hadrianův val. Sbalil jsem batoh (průvodci odhadují délku pochodu na tři až osm dní podle fyzické zdatnosti a kulturních vášní jednotlivců) a vyrazil ze země obávaných a strašlivě milých barbarů na jih – do Carlisle v severní Anglii.

Tak kde je ta zeď, co má oddělovat civilizaci od zbytku světa? Ve skutečnosti po ní nebylo první den ani památky. Zato mě uchvátila místní katedrála a kostelíky, domečky jako hrady, barevné dveře a okenice, na každém schodu, parapetu, zápraží a jiném příhodném místě shluk květináčů. A dál už byly jen pastviny, krávy a ovce. Život byl všude, ale ne ve smyslu chaotickém, hemživém či bezúčelném. Představte si koně, co se důstojně pase, zamyšleně skrze vás hledí velkýma očima, jak si to štrádujete po mezi: kam se ženeš člověče? Na zeleném moři mezi nimi dovádí jehňátka. Kamenné vesničky, co se od poslední války nejspíš ani nezměnily. A letité duby tomu všemu žehnají. Tož na vás dýchne tradice, jak by řekl Čapek.

Stálo to Hadriánovi za to?

Hadrianův val značil severozápadní hranici Římské říše a zároveň rozděloval ostrov mezi Bowness-on-Solway na západě až po Wallsend směrem na východ. Se stavbou se začalo roku 122 n.l. Probíhala v několika etapách, kdy se experimentovalo se stavebním materiálem a rozměry (hliněná konstrukce z drnů a dřeva nahrazena kamennou zdí). Zeď se táhla 80 římských mil od pobřeží k pobřeží. Menší pevnosti s branami byly stavěny v intervalu jedné míle a mezi každou pevností byly dvě strážní věže. Původně byla mocnost kamenné zdi tři metry, základy se ovšem na některých místech postupně zužovaly (1,8m) – pravděpodobně z důvodu urychlení prací. Výška se odhaduje až na pět metrů. Na vrcholku snad mohl být i parapet, na kterém hlídkovali vojáci.

Římané museli přemostit tři řeky a začlenit tyto mosty do fortifikačního systému, což nebylo logisticky snadné, jak u řeky Irthing ukazují několikeré přestavby a mohutné pilíře. Jižně od Hadrianova valu samotného byla zbudována i řada náspů sloužící jako další obranné linie a silnice pro rychlou komunikaci nejen mezi jednotlivými úseky valu, ale také dalšími okupovanými místy Británie.

Poločas rozpadu římských památek

 Střední část valu patří pravděpodobně k turisticky nejzajímavějším. Je zde nejvíce zachovalý a leží zde několik větších pevností s probíhajícími vykopávkami a muzei. Jak již bylo zmíněno, na západě zeď příliš viditelná není, a to z důvodu, že byla postavena z lokálně těženého kamene podobnému pískovci. Když byl tento úsek asi před sto lety odhalen archeology, zdivo počalo přírodními vlivy rychle erodovat a val byl znovu zakonzervován pod drnem. Zeď ovšem během staletí také sloužila jako zdroj snadně dostupného materiálu pro stavbu kostelů a domů místních obyvatel a nekonečných zídek ohraničujících jednotlivé pastviny – pravnuků té Hadrianovy. Někdy právě toto „začlenění“ do zemědělských objektů poměrně velké fragmenty valu zachovaly netknuté. Jindy byla destrukce úplná, jak ilustruje příklad generála Wadea poblíž Newcastlu roku 1752 při budování „Military Road“ zajišťující rychlejší přesun vojsk za války se Skoty.

Pro orientaci

Stezka, po kterém jsem putoval, se nazývá Hadrian’s Wall Path a je značená žaludem (podobně jako je Svatojakubská cesta lemovaná mušlí hřebenatkou). Člověk neustále přelézá zídky nebo nachází způsoby, jak otevírat všemožné zámky, kladky a pružiny na brankách zabraňující zvířatům ven a poutníkům dovnitř. Já jsem šel ze západu na východ, což znamenalo, že jsem končil cestu v průmyslových předměstích Newcastlu. Závěr byl vskutku poněkud šedý a pochmurnější než svěže zeleno-modrá Cumbria. Ačkoli ty cihlové železárny, loděnice, kovové konstrukce mostů někdejší průmyslové slávy severu měly co do sebe. Navíc se šlo celou cestu po větru, což bylo na hřebenech kopců národního parku Northumberland docela znát.

Vindolanda a Corbridge

Dvakrát jsem sešel ze stezky a našel si alternativní cestu do římských pevností a měst Vindolanda a Corbridge. Tedy míst jen pár mil od valu, které by člověk neměl minout, ale paradoxně na ně neupozorňovaly žádné rozcestníky. Ve Vindolandě měli zajímavý archeologický program pro dobrovolníky, kteří nadšeně a plni hrdosti kopali i při mé návštěvě. Asi největší dojem na mě udělaly latríny, jelikož informační tabule tvrdila, že se tak pozná úroveň civilizace. Na jedné toaletní lavici, umístěné sofistikovaně rovnou nad stokou odvádějící všechen nepotřebný materiál z města, prý mohlo najednou trůnit až šestnáct vojáků. Latríny zde měly tři a všechny situované tak, aby případný zápach vítr odvál mimo obydlenou oblast.

A ještě jedna zvláštnost se pojí s vindolandskými kanály – dochoval se tu organický materiál z doby římské! Místní se tak totiž běžně zbavovali odpadků, porouchaných nebo jinak opotřebovaných předmětů. Jak se ve vlhkých podmínkách vrstvily a hromadily bez přístupu vzduchu, archeologové byli schopni odkrýt minulost a život místních obyvatel ze zcela jiných zdrojů než oficiálních monumentů, nápisů, mincí, základových zdí nebo keramiky.

Zdejší muzeum je napěchované dřevěnými, kostěnými či koženými nástroji (a neopomínejme nádherné kovové či skleněné), které sloužily v zemědělství, vojenství, kuchyni, … zkrátka v běžném životě římského občana, equites nebo úředníka, řemeslníka, vojáka, obchodníka, ba dokonce otroka nebo barbara. Můžete si zde prohlédnout kožené boxovací rukavice, boty, brnění na koně. Ale prvotřídním špekem jsou dřevěné destičky, na kterých byly psány poznámky a dopisy. Jeden třeba zachycuje rukopis Římanky a její pozvánku na narozeninovou oslavu! Krátký dokument demonstrující nález a následný proces konzervace a dešifrování nečitelného písma (pán na videu to musel umět nazpaměť, jinak si to nedovedu vysvětlit) byl pro mne asi stejně dechberoucí jako samotný fakt, že se vůbec dopisy zachovaly.

Ti Britové jsou blázni!

Třešničkou na dortu bylo městečko Heddon-on-the-Wall. Nejenže inkorporovalo slovo zeď nebo val do svého názvu a všechny turistické ukazatele a tabule ve městě informují o zdejším úseku Hadrianova valu, ale většina ulic nese nebo je inspirována starým Římem. Mohl jsem si tedy vykračovat po tak vznešeně znících ulicích jako Camilla Road, Marius, Remus nebo Valerian Avenue, Antonine či Trajan Walk, Mithras Gardens, Aquilla Drive a Campus Martius. Jen jsem čekal, kdy na mě naběhnou legionáři a budou chtít výpalné nebo mě rovnou zabít, aby byl zážitek autentický. Mithrade, buď požehnán, potkal jsem jen ctihodné Angličany, co si šli po ránu do shellky koupit kávu s croissantem a párek v rohlíku – byl jsem svědkem romanizace nebo globalizace?

Co říct závěrem? Snad abych si půjčil Platóna a jeho teorii o putování duší. Při pohledu na ty nezměrné pastviny, mírné kopečky, potůčky, myriády volnomyšlenkářských ovcí a Hadrianův val, který to vše spojuje; nezvolil by si takový voják v žoldu římského impéria po kariéře porobování si nespoutaných barbarů a stavění valů právě život bezstarostné ovce? Domnívám se, že to je pravý důvod, proč tam je těch ovcí tolik.

Autor článku: Jan Doskočil