Vintířova stezka – Gunthersteig

V minulém článku o méně známých dálkových trasách v ČR jsme si představili Vlastivědnou stezku Krajem Chrudimky. V tomto článku se podíváme na trochu delší přeshraniční trasu protínající Bavorský les a Šumavu, která je věnována v České republice nepříliš známé postavě poustevníka Vintíře. Tou trasou je Vintířova stezka, německy Gunthersteig.

Vintířova stezka začíná na březích Dunaje v bavorském Niederalteichu a přes podhůří Bavorského lesa šplhá na hranici Německa a České republiky, odkud se šumavskými lesy spustí do údolí Otavy, aby nakonec doputovala do Blatné. Celková délka stezky se udává okolo 160 km. Jedná se o česko-německý projekt, který v současné podobě vznikl roku 2022 protažením trasy až do Blatné. Do té doby se jednalo spíše o bavorskou poutní cestu, jejíž konec byl v Dobré Vodě u Hartmanic pod vrcholem Březník.

Když už je Vintířova stezka věnována Vintířovi, nebylo by na škodu si říct, kdo onen Vintíř vlastně byl. Narozen nejspíš roku 955 do durynského knížecího rodu by se dal popsat jako šlechtic s vazbami na nejvyšší kruhy tehdejší evropské vládnoucí třídy. Byl bratrancem římského císaře Jindřicha II. a podle některých pramenů měl být i švagrem uherského krále Štěpána I. Vintířova stezka a legendy kolem něj jsou však spojeny až s druhou polovinou jeho života.

Ve svých padesáti letech, někdy kolem roku 1005, se Vintíř vzdává veškerého svého majetku, stává se benediktinským řeholníkem a odchází do kláštera v Niederalteichu. Poté se přesunuje do oblasti kolem dnešního Rinchnachu, kde žije jako poustevník a později zde zakládá klášter. Konec svého života stráví opět jako poustevník na hoře Březník, kde díky své skromnosti a důrazu na starost o druhé dožívá jako příkladný světec. Následně je pohřben v Břevnovském klášteře. Jelikož je s Vintířem spojována řada zázraků, je i někdy uváděn jako svatý, přestože nebyl nikdy oficiálně kanonizován. Různé papežské buly však u něj používání přídomku svatý povolily.

Toliko stručně legendy. Realita byla o něco komplikovanější a vedle své role mnicha a poustevníka byl Vintíř až do konce svého života také diplomatem a politikem, který nikdy neztratil kontakty s nejvyššími postavami císařského dvora. Zároveň byl i průkopníkem v osidlování dosud divokých částí Bavorského lesa. Právě i díky této osidlovací politice je Vintíř v oblasti Bavorského lesa dodnes tak populární. Kdo by chtěl vědět o Vintířovi více, může sáhnout po knize Svatý Vintíř: Poustevník, kolonizátor a diplomat od Petra Kubína.

Spojení Bavorského lesa a Šumavy tak skrze postavu Vintíře dostává ucelený rámec. Díky tomu může být Vintířova stezka zajímavou příležitostí pro poznání historie i současnosti této oblasti. S kamarádem Ondřejem jsme se rozhodli stezku projít. Putování samotnému jsme vyhradili tři dny. Každý den něco přes 50 km. Jelikož máme nocleh zajištěný v penzionech, beru si s sebou pouze běžeckou vestu, oblečení do deště a náhradní triko. Na jídlo mám pár gelů a sušenek na den. Veškeré další jídlo jako snídaně, obědy nebo sladkosti na cestu zajistíme po trase.

Další den je třeba věnovat cestě. Do Niederalteichu není úplně nejjednodušší se dostat a cesta z Prahy nám zabere šest hodin. Jako nejlepší se mi zdá spojení vlakem do Železné Rudy, odtud bavorským vlakem do Deggendorfu a z Deggendorfu autobusem přímo do Niederalteichu nebo do sousedního Hengersbergu. My volíme autobus do Hengersbergu, kde si ještě k večeři dáme výbornou pečeni se zelím a knedlíkem a k tomu dvě pasovská světlá. Z Hengersbergu pak dojdeme 3 km do Niederalteichu, kde máme zarezervované ubytování.

Klášter Niederalteich byl založen v polovině 8. století a jedná se o jeden z nejstarších benediktinských klášterů v Německu. Právě zde Vintíř započal svoji dráhu mnišského života, a tak není překvapením, že Vintířova stezka začíná zde. Před tím než se ráno vydáme na cestu, koupíme si snídani v místním pekařství Greipl a prohlédneme si kostel sv. Mořice a druhů, nejviditelnější dominantu celého kláštera. Pak už nezbývá než se vydat na cestu.

V Bavorsku je Vintířova stezka značena symbolem motyky. Ta má symbolizovat mýcení lesa a následné obdělávání půdy, s nimiž je Vintíř díky založení klášteru Rinchnach také spojován. Na české straně se pro značení používá velké tiskací písmeno V případně označení Vintiřova stezka na směrovnících. Po většinu času však trasa sleduje pouze běžné značení KČT. Na celé stezce je vidět, že stezka je mnohem více projektem bavorským než českým. Značka motyky je v Bavorsku přítomná skoro pořád a vedle ní stezku lemuje i řada informačních tabulí o Vintířově životě v češtině i němčině. Na české straně se pár značek objeví na cestě do Hartmanic, pak už ale z velké části nic. Informačních cedulí je též poskrovnu a s rostoucí vzdáleností od hranic zmizí úplně.

Od Niederalteichu vede stezka v rovině po asfaltových pěšinách nebo po vedlejších silnicích. Po zhruba deseti kilometrech se začíná trochu vlnit a dostává se i na lesní pěšiny. První zastávku si uděláme ve vsi Euscherfurth, kde roste jedna z nejstarších lip v Německu. Euschertfurthská lípa má obvod kmene 270 cm a měla by dosahovat stáří přes 750 let. Samotného Vintíře tak lípa nejspíš nepamatuje, ale generaci jeho následovníků už možná ano. Naproti lípě je hostinec U Lípy, nejstarší hostinec v okrese Deggendorf, který je prvně zmiňován už roku 1242. Za naší návštěvy byl bohužel zrovna zavřený.

Z Euschertfurthu je to kousek do Lallingu, větší vesnice na úpatí vrcholu Ranzinger Vorberg. Stoupání k vrcholu je první výraznější stoupání od Dunaje a prvním hřebenem v podhůří Bavorského lesa. V Lallingu je kult Vintíře vidět o něco víc, jelikož zde má vlastní dům i sochu. A není se čemu divit. Kousek pod vrcholem Ranzinger Vorberg se nachází Vintířův kámen – Guntherstein. Zde měl Vintíř pobývat jako poustevník poté, co odešel z klášteru Niederalteich.

Z Lallingu pokračujeme do vsi Kirchberg im Wald, kde doufáme v otevřenou hospodu. Bohužel všechny hospody mají zavřeno a sehnat nějakou otevřenou je vlastně docela problém. Buď je otevřeno až večer nebo jenom o víkendu. Naštěstí je v Kirchbergu supermarket, tak doplňujeme kalorie alespoň v něm.

Otevřenou hospodou je nakonec až Rinchnacher Hof v Rinchnachu. Konečně si tak po nějakých 40 km můžeme dát currywurst s hranolkami a pivo. K našemu překvapení je hospoda úplně prázdná. Pan vrchní si posteskne, že od covidu je to v Bavorsku s restauracemi bída a že otevírací doba pár hodin denně nebo jenom o víkendu se stala běžnou záležitostí. Lidi nechodí a když už, tak utrácejí málo. Rinchnacher Hof nabízí i ubytování a často se zde prý ubytovávají poutníci na Vintířově stezce. Moc jiných možností prý po trase není, takže s ubytováním to tu taky není nejlehčí.

Rinchnach je centrem Vintířova kultu v Bavorsku. Právě zde Vintíř zakládá benediktinský klášter zasvěcený Janu Křtiteli, který představoval jedno z prvních osídlení Bavorského lesa. I právě díky jeho osidlovací činnosti v Bavorském lese je Vintíř v tomto regionu tak populární.

Z Rinchnachu stoupá Vintířova stezka do druhého hřebínku v podhůří Bavorského lesa ke kostelu Frauenbrünnl. I zde měl mít Vintíř jednu ze svých pousteven. Od kostela výhledy moc nejsou, ale nad kostelem se schovává vyhlídka, z níž se otevírají krásné pohledy zpět na Rinchnach. Kdo bude mít dost energie vyškrábat se na vyhlídku, určitě by měl místa využít.

Cílem prvního dne je město Zwiesel, kam docházíme po páté odpoledne. Po nákupu zásob na další den doplníme kalorie opět vydatnou bavorskou večeří. Nechybí opět výborná pečeně s knedlíkem, zelím a pár pivy.

Vintířova stezka na české straně

Druhý den vybíháme za svítícího slunce a jasné oblohy. To je výrazně lepší počasí než včera, kdy byla sice nižší teplota a pod mrakem, ale vlhkost byla tak vysoká, že jsem se celý den pohyboval v skrz naskrz mokrých věcech. Někdy jsou podmínky holt takové, že je člověk celý mokrý, aniž by spadla jediná kapka deště. To jenom poznámka pro ty, kdo se hodně potí a hledají oblečení, v němž by se při rychlé chůzi nebo běhu nepotili. Já zatím takové oblečení nenašel.

Zwiesel už je na úpatí hlavního hřebene Bavorského lesa, takže záhy začíná hlavní stoupání dnešního dne. To vede od Spiegelhütte po cyklostezce směrem na bývalou osadu Gsenget na hranicích s Českou republikou. Už při pohledu na mapu je znát, že bavorská strana hranice je mnohem více osídlená a protkaná hustší sítí turistických stezek než česká strana. Není to jenom větší množství vesnic, ale i více jednotlivých statků, samot a různých usedlostí. Přestože lesy na bavorské straně působí jako větší divočina, každou chvíli je člověk kousek od nějakého osídlení. Na české straně je naproti tomu člověk často na zpevněné cestě, ale do nějaké osady je to přeci jenom dál. Přechod z bavorské strany na českou tak alespoň může pomoci při představě, jak mohla česká strana Šumavy z hlediska osídlení vypadat před druhou světovou válkou, než došlo k odsunu a následnému uzavření hranic.

Na hranici u Gsengetu se rozloučíme se značkou motyky a vydáváme se po žluté směrem na Prášily, kde si dáme polévku a pivo. Od Prášil už Vintířova stezka míří k vrcholu Březník, kde měl Vintíř strávit v poustevně poslední léta svého života. Podle legendy byl jeho smrti přítomen i kníže Břetislav I. a jemu měl Vintíř vyslovit přání, aby byl pohřben v břevnovském klášteře. Spojení s Vintířem připomíná na Březníku i Vintířova skála a kaple sv. Vintíře.

Od Březníku seběhneme do Dobré Vody, kde si nabereme vodu z pramene sv. Vintíře a podíváme se ke kostelu sv. Vintíře. Ten má být jediným kostelem na světě, který je zasvěcen právě Vintířovi. V Dobré Vodě původně Vintířova stezka končila. Dnes naštěstí pokračuje dál, a tak můžeme seběhnout do Hartmanic, kde je možné se tematicky občerstvit v restauraci Vintíř u stejnojmenného hotelu. To je jedno z posledních míst, které bude mít na stezce jmenovitě přímé spojení s Vintířem.

Dále stezka klesá nad Annín k často navštěvovanému kostelu sv. Mořice, aby pak pokračovala údolím Otavy směrem na Sušici. U vsi Nuznerov začne stezka opět stoupat do kopce, což mě na nějakém padesátém kilometru ne zrovna těší. Závěrečném seběhu do Sušice už chybí ladnost i rychlost, ale nakonec přeci jenom úspěšně dorazíme.

Kdo by náhodou Sušici a okolí neznal, musím jedině doporučit. Většina turistů má spíše namířeno do nejvyšších částí Šumavy, mě ale vždy více lákalo šumavské podhůří. A právě prostor tzv. šumavského trojhradí mezi hrady Kašperkem, Velharticemi a Rabí se Sušicí uprostřed mi přirostl k srdci nejvíc. Nádherná příroda, krásně členitý terén, bohatá historie, spousta vyhlídkových míst. Popis zajímavostí v této oblasti by vydal na samostatný článek, takže se omezím jenom na doporučení k návštěvě.

V Sušici končíme druhý den Vintířovy stezky. Večer opět strávíme doplňováním kalorií, aby se nám další den dobře pokračovalo. Ze Sušice pokračuje Vintířova stezka ve směru na hrad Rabí. Podle některých pramenů na hradě nebo v jeho okolí Vintíř pobýval, takže i zde by se dala stezka dát do přímé souvislosti se samotným Vintířem. Potom bych ale čekal její směřování na hrad samotný. To se ale neděje. Stezka vede přes Žichovice dále údolím Otavy a na Rabí je nutné si udělat dvoukilometrovou zacházku. Opět bych doporučil, protože Rabí je moc pěkná zřícenina. Největší v Čechách a zároveň při jeho obléhání přišel o druhé oko Jan Žižka.

Odbočku na Rabí s Ondřejem vynecháme. Dělá se neskutečné horko a nám trochu dochází energie. Už od rána tak nějak tušíme, že Vintířova stezka pro nás bude končit už v Horažďovicích. A přesně tak se i stane. Před Horažďovicemi je ještě nutno zmínit kostel sv. Klimenta a zříceninu hradu Prácheň, které Vintířova stezka také prochází. V Horažďovicích tedy výlet s Ondřejem ukončíme. Tematicky by mi konec Vintířovy stezky v Horažďovicích dával smysl. Vintíř by se dal spojit s hradem Rabí a Horažďovice by sloužily jako pohodlný dopravní uzel pro cestu ze stezky pryč. Nicméně Vintířova stezka byla protažena až do Blatné, a tak mi nezbývá, než se za dva týdny vrátit zpět a zbytek stezky si projít v rámci jednodenního výletu.

Vintířova stezka a Blatensko

Ze začátku trochu lituji, protože úsek severně od Horažďovic jsou otevřená pole na asfaltu nebo polních cestách. Do horkého letního dne nic extra příjemného. Od poloviny se ale okolí stezky začíná proměňovat. Přibývají lesy, rybníky i různé skalní útvary a krajina se začíná postupně vlnit. Výhledy na šumavské hřebeny se promění ve výhledy na Třemšín a jižní část Brd.

Za vrchol celé části bych označil výhledy z rozhledny Chanovice na vrcholu Chlum. Rozhledna paradoxně na Vintířově stezce neleží, je potřeba k ní udělat zacházku. Ale vyplatí se. Z rozhledny jsou krásné výhledy na Blatensko, Šumavu a do Brd. V Chanovicích je též možné zavítat do zdejšího skanzenu nebo místního zámku. Od Chanovic již Vintířova stezka pokračuje více v lesích, při čemž míjí několik skalních útvarů (Čertův náramek, Kadovský viklan) a rybníků. Po více než 30 km končí úspěšně v Blatné, kde by se neměla vynechat prohlídka zdejšího zámku s anglickým parkem či kostela Nanebevzetí Panny Marie.

U závěrečného úseku z Horažďovic jsem měl ze začátku pocit, že je naznačený jenom proto, aby se nahromadily kilometry. Postupně mě ale přesvědčil, že má smysl si jej projít, ať už v rámci celé Vintířovy stezky nebo i jako jednodenní výlet. Přeci jenom na Blatensku jsem ještě nebyl a rozhodně své kouzlo má. Pro ty největší Vintířovy nadšence se nabízí pokračování z Blatné až na Břevnov, kde je Vintíř pohřben. Stezce by to sice přidalo přes 100 km, ale tematicky by byla pouť s Vintířem dovedena do svého logického cíle. To jenom návrh pro ty, kteří chtějí být opravdu důslední. Mně bude stačit konec v Blatné.

Stojí tedy Vintířova stezka za výlet? Za mě je odpověď jasné ano. Ať už najde člověk skrze Vintíře zalíbení v dějinách raně středověké Evropy nebo chce jenom prozkoumat celý pás Bavorského lesa a Šumavy od Dunaje po Otavu, zklamán určitě nebude. I ten, kdo chce podniknout pouze poutní cestu a rozjímat uprostřed krásné přírody nebo ten, kdo chce vidět život z obou stran česko-bavorské hranice si na Vintířově stezce přijde na své. Pro každého se zde něco najde.

Míra