SNÍH V POUŠTI

Výjezd na Brazos Ridge je k závěru okořeněn procházkou ve volném kamení, naštěstí krátkou. Tohle prostě s naloženým kolem jet nejde. Hřebenovka následně velkým obloukem obtáčí Cruses Basin, aby pak klesla mezi pastviny. Docela se trápím, je to samej šutr, i z kopce se pohybuju tak 10 km/h, kilometry neubývají. U řeky filtruju vodu na cestu a do petky beru ještě dva litry na večer na vaření. Přichází oblačnost, dokonce si nade mnou tak trochu zachrchlají dvě bouřky, ale kapek spadlo asi osm. Další kopec a další sjezd mě přivede k silnici.

Ochladilo se a poslední hodinku světla mám na 360 výškových metrů. Dupu co můžu. Do kempu dojíždím těsně před úplnou tmou. Brána i záchod jsou po sezoně zavřené, ani voda neteče. Ale to mi určitě nebrání rozhodit stan a rychle udělat oheň. Z toho výjezdu jsem zapocenej slušně a dosušit a ohřát se potřebuju. Dřeva je dost, ale ve třech tisících je fakt kosa, tak moc dlouho nevydržím a po večeři hned zalézám do spacáku. Dnes také došlo k dvěma tragickým událostem. 🙂 Naplnila se má očekávání a zlomil jsem lžíci o burákové máslo. Ale s tím jsem počítal a už si 2000 km vezu záložní. Ale k tomu jsem ztratil blikačku. No jo no, elektrikářská páska nevydrží vše.

K snídani si vařím na zbytku plynu kakao a pak ještě kafe. Vyjíždím bez vody, po 12 km je potůček, kde filtruju. Cesta je rozhodně lepší než včera, žádná dálnice, ale jet se to dá celkem obstojně. Borovice a skalky jak na Kokořínsku, asi už se těším domů. Za vesnicí Vallecitos je nějaký požár. Místy čmoudíky, sem tam pařez v plamenech. Ale cesta zavřená není, jsou tu jen upozornění na kouř. Až poslední cedule mi to vysvětlí – jde o preventivní řízené vypalování.

Posledních 25 km je po silnici, v půl sedmé jsem ve městě. No ve městě – u pumpy a stánku s burgrama. Zavírají v sedm, tak beru jídlo s sebou, kupuju piva a jdu hledat kemp. Potkávám Garyho z UK, kterého jsem krátce potkal už v Silverthorne. Rychle slupnu večeři, pokecáme a začíná být zima. Rychlá sprcha a po pár pivech zalézám. U řeky to zebe. Během odpočinkového dne pak lepím karimatku – svár u ventilku trochu povolil a dvě poslední rána byla měkká. Taky raději měním brzdové destičky, peru to nejnutnější a dávám trochu péče i zipu na rámové brašně, začínal už dost zlobit. Po noci ve stanu se přesouvám do chatky, kterou měl včera Gary (je tu jen jedna). Umožní mi to ráno trochu rychlejší start.

Z postele se mi moc nechce, ale nakonec se vykopu. V bistru Bode’s na pumpě dávám kafe a misku s červeným chilli, dokupuju pamlsky na cestu a už ukrajuju rychlé asfaltové kilometry. Cesta vede kolem přehrady Abiquiu, která mi přijde docela prázdná. Těžko říct, jestli má někdy vody víc. Vzdálenost uspokojivě přibývá, i když stoupání je na téhle variantě taky solidní porce. Po dosažení nejvyššího bodu dne se pak pěkně svezu vlnící se krajinou, výjezdy jsou kratší a docela snesitelné. Dávám ještě v jedné vesničce rychlou zmrzku a studené pití. V podvečerních paprscích dojíždím na kraj městečka Cuba, kde leží Teresa’s RV park – nevšední kombinace kadeřnického salonu a kempu. Platím 10 dolarů a stavím stan v zadní části, co nejdál od silnice. Rychlá sprcha a mažu ulovit nějakou večeři, těším se na ni celý den. Vyhrává to mexická restaurace, naproti pak ještě nakupuju zásoby, ať se ráno nezdržuju.

V osm ráno už zas sedím na kole, rychle polknu snídaňové burito, dokoupím opalovák a vyjíždím 20 km po dálnici za město, kde se odbočuje do pouště. Jízda to pak není nijak závratně rychlá, ale když dávám kolem jedné oběd, tak už mám v nohách přes 50 km. Vypadá to, že den bude na pohodu a všechno krásně stihnu. Ale za chvíli končí pevná a rychlá šotolina a začíná horská dráha nahoru a dolů, písek, kamení, kaktusy… Jentaktak to k večeru dávám k místu, kde měla být voda. Vodu hledám marně, ale táboří tu už Gary. Není co rozmýšlet, rozhazuju stan hned vedle, dám rychlou studenou večeři a jdu chrnět. Náročný den to byl. Ráno popojíždím dalších 5 km k druhému místu s vodou. Tady je jí dost, i na kempování by to bylo příjemnější, je tu méně prachu a podklad je pevnější. No neva, teď už to nezměním. Vařím kafe, filtruju vodu a snažím se dát do kupy. Nějak se necítím dobře, možná ta chabá večeře včera, nebo už jsem prostě unavený. Snažím se ještě něco sníst, ale moc mi nechutná.

Pokračuju dál, cesta vlastně celý den stoupá. Ježdění v písku mám obstojně natrénované z domova, ale když už na ten Mácháč jedu 120 km a jezero furt nikde, tak je to celkem únavné. Konečně na chvíli asfalt. Po 14 km a 500 m stoupání (docela to kupodivu šlo) nabírám vodu u San Mateo Springs, popojíždím ještě kousek a na nejbližším vhodném místě u cesty rozbíjím tábor. Večeře už je dneska teplá, vody i plynu mám dostatek. Ráno nikam nespěchám, čeká mě jen 35 km převážně z kopce do města. Dávám burgera, omrknu kemp, ale místa pro stany už letos vůbec nemají, vše jen pro obytňáky. Hned vedle je pivovar, tak jdu na ochutnávku a po zvážení všech variant volím hostel. Nakonec se ukáže, že je to i lepší než kemp a zůstávám dvě noci. Potřebuju chvíli orazit a času mám habaděj. První večer pak přijíždějí ještě hikeři z Belgie, tak strávíme večer u pivek a hotdogů. Druhý den peru a trošku zas optimalizuju výbavu na posledních 600 km. Kolo mám pochystané, jídlo nakoupené. Příští zastávka Pie Town! 😉

V noci se mi znenadání udělalo nějak šoufl, zimnice a tak, tak dávám aspoň paralen a snažím se usnout. Ráno je líp, ale furt to cítím. Asi z jídla to bylo. Vyjíždím tedy později a nakonec raději delší variantou, co se více vyhýbá silnici. Jedu pomaličku, ale nakonec cca 70 km urazím. Fouká silný vítr a k večeru je to i dost písčité, ale cesta je to hezká. Pobíhají mi tu často pod koly velcí pavouci a občas se mihne i nějaký had. Kempuju v závětří za stromy hned u cesty, vody mám dost, tak si i vařím po jídle čaj. Taky dnes naplno oceňuji výhody bezdušového systému. Už nechci nic jiného, je to pecka. Tzv. goatheads mam v pneumatikách zabodlé skoro pořád a není výjimka, kdy tmel zalepuje třeba tři defekty najednou. S dušema bych asi hořce plakal, tolik záplat nevozí nikdo. Druhý den si trochu přispím, ta nepěkná minulá noc je znát. Ale jede se mi líp, jen kdyby opět tolik nefoukalo. První část cesty je mírně z kopce, tak to ještě s tím větrem jde, ale po krátkém asfaltovém přejezdu se cesta stáčí přímo na jih a mírně stoupá a vítr se do mě opře plnou silou. Dupu, co to dá, ale nad 10 km/h se skoro nedostanu – spíš je to tak 6-7. Mělo dnes foukat kolem 9 m/s, ale když se pak dostanu na signál, tak vidím, že už je v předpovědi 14 m/s! Myslel jsem si, že již dnes si dám něco dobrého v Pie Town, ale realita je jiná a město v nedohlednu.

Nakonec v podvečer rozhazuju stan u TLC Ranch, tedy 25 km před plánovaným cílem. Je tu voda, přístřešek, plácek na stan taky. Vypadá to v pohodě. 😉 Kdybych věděl, co přijde pak, tak z kola neslezu a přetrpím ten vichr až do Pie Town a dojedu za tmy a za prvních kapek. Po postavení stanu vařím večeři, zvedá se vítr a začíná podle předpovědi pršet. Nic zvláštního. Jenže v noci se z deště stane sněhová krupice a napadne tak cca 5 cm. Překvapení, ale to by taky šlo. Musíme si ovšem uvědomit, že zdejší prach se s každou vlhkostí mění v zrádné bahno. Někdo mu říká smrtelné (death mud), někdo burákové máslo (peanut butter mud). Ráno už sníh z větší části roztál, skoro už neprší, tak jdu okouknout, jak vypadá cesta.

U brány ranče to vypadá celkem sjízdně. I příchozí hiker, co tu snídá, tvrdí, že na cestě se to neboří. Po snídani tedy zabalím a zkusím vyjet, vidina koláče v Pie Town je motivující. 🙂 Jaké je však moje zklamání, když hned za první zatáčkou vlítnu přesně do toho smrtelného bahna. Kola se obalí a přestanou se točit během 30 sekund. Jet na tom nejde, tlačit to nejde, konečná. Bahno je v řetězu, všude. Tak poponáším a přizvedávám kolo zpět na ranč, tam ho aspoň trochu čistím a uvádím do provozuschopného stavu. Škody naštěstí žádné, jen to bude chtít vzít hadicí (až bude kde). Fotka je už po očištění nejhoršího, nějak jsem nenašel sílu tu původní spoušť fotit. Sorry. Chvíli čekám, ale jediné, co to přinese, je další déšť, vítr a kroupy. Už je mi celkem i zima, tak se rozhoduji zůstat druhou noc, stavím stan a zalézám do spacáku. Koláče mi stejně už brzo zavřou a podruhé se mi čistit kolo fakt nechce. Do zítra by to mělo být suché a v Pie Town budu rychleji. Neplánoval jsem dva volné dny, ale potřebuju zítra trochu dobít baterky, dát sprchu a tak. Takže možná dojde i na nějaký relax v městě koláčů. 

Zbytek dne a v noci už moc neprší, ale stan mám ráno mokrý zvenku i zevnitř úplně stejně. V osm začíná trochu svítit sluníčko a později i foukat, tak se mi ho daří usušit celkem rychle. Sním zbytek tortil s tuňákem a pomalu balím, bahno potřebuje ještě nějaký čas. Těsně před jedenáctou vyjíždím do Pie Town. Není kam spěchat, ale ono to ani moc nejde. Fouká pořád slušně proti. Povrch je naštěstí už dobře sjízdný, jen místy jsou stále louže, ale dá se to po kraji v pohodě objet a kola se nelepí a neblokují. Po příjezdu do města omrknu Toaster House, kde se dá zadara přespat, je tu pro pěšáky i cyklisty k dispozici jídlo atd. Pak už jen dojedu do restauračky na koláč. Vyhřívám se na terase, několikrát otočím kafe a dávám dva dílky zdejších dobrot. Apple pie se zeleným chilli a pak ještě kokosový nášup. 🙂 S plným břichem se vracím do ubytka, dávám sprchu a dobíjím powerbanku. Přijíždí úplně stejně jako já zabahněný Gary, který si z Grants odskočil autem na Grand Canyon, takže pak vletěl do stejného počasí. Později se tu ještě potkáme se třemi pěšáky. Na večeři už asi nepůjdu, ukuchtím něco ze zdejších zásob. Ráno chci vyjet brzo, má foukat míň, tak snad i ty dva stupně v osm ráno budou snesitelné.

V noci ještě dojíždějí dvě děvčata z Nového Zélandu, takže je zase o čem povídat. Ráno se všichni postupně chystáme na svou cestu. Někdo musí na poštu, jiný čeká než otevřou krám s koláčema. Po snídani nabalím 5 litrů vody a vyjíždím mezi prvními. Jede se parádně. Krátká zastávka na Davila Ranch. Po dalších pár kilometrech částečně praská můj přední nosič. Kus ostnatého drátu z plotu, dvě stahovací pásky a zbytek ducktejpy a jedu dál. Drží to. Po 60 km nabírám maximum vody (7 l) na další úsek. Jsou tu dost rolety, ale jinak celkem kilometry naskakují. Do setmění mám celkem asi 105 km. Tábořím u jezera Ghost Lake mezi pasoucími se krávami. Ráno je sice docela zima, ale povede se mi večer natočit stan tak, že po otevření vchodu mi slunce svítí přímo dovnitř. Dávám kafe ve spacáku, pak zabalím a upaluju dál. Dalších 50 km mě přivádí na Beaverhead Workstation. Konečně doplňuji vodu a dávám pozdní oběd.

Přijíždějí Novozélanďanky a tak s nimi dám ještě kafe. K večeru se mi povede urazit dalších asi 30 km a ukrojit tím podstatnou část stoupání, co by mě jinak čekala ráno. Kempuju na kopci kousek od cesty. Další den nikam nespěchám a užívám sluníčka, do Silver City to za den stejně nejspíš nestihnu. Vyjíždím po příjemném ranním nicnedělání asi ve čtvrt na jedenáct. Hezké cesty, ale furt nahoru a dolů. Občas tedy dost strmě, ale furt to nějak jde. Po sjezdu k asfaltu znovu doháním holky. Mají sice sakra zběsilé tempo (z Banffu vyjížděly skoro o měsíc později než já a teď ještě chytají předem zakoupený let), ale dneska jim celkem stačím. Následující stoupák je zprvu hodně strmý masakr, ale pak už se to položí a cestu na kopec z větší části prokecáme. Já se setměním zastavuji na tábořišti u cesty, děvčata pokračují na čelovkách do motelu v Silver City, letí jim to už pozítří. Vařím poslední bramborovou kaši. Na ráno mám dvě tyčky a to už těch 200 m stoupání nějak dám.

Klapne to přesně tak, jak má. Ranní přesun do města je snadný a rychlý. Dávám obří snídani a spoustu kafe. Pak se ubytovávám v kempu, páchám očistu, peru a tak. Dorážejí dva pěšáci z Německa, tak je zase o zábavu postaráno. Zkusím ráno vystartovat nějak dřív, ale na posledních 200 km asi budu potřebovat pořádnou snidani, tak uvidíme. Nějak se mi teď v civilizaci spí hůř, než v lese. Usínám pozdě, vstávám až před osmou. Letím na snídani a dávám „sněz, co můžeš“ palačinky.

Prvních třicet kilometrů vede po silnici, provoz je ale minimální. Pak odbočuju na 50 km zase do pouště a konečně to trochu splňuje představy o Mexiku. Cestu lemují kaktusy a když po špatném odbočení zkouším přejet na správnou cestu zkratkou, chytám do každé pneumatiky hned asi dvacet goatheadů. S dušema bych byl fakt v háji v téhle podmínkách. Sluníčko peče, trochu se ještě stoupá, ale pak už je to pěkně svezení po rychlém štěrku mírně z kopce. Daří se mi jet skoro pořád kolem 20 km/h. Těsně před Separ několikrát vlítnu do měkčího písku u kraje, který tam asi nafoukal vítr, a to bohužel kolo úplně zastaví. Takže slézt, najít lepší podklad a znovu. 😉 Těsně po čtvrté si už kupuju studené pití, zmrzlinu a burito a doplňuju vodu. Pak podle dálnice přejíždím ke křižovatce, odkud je to už jen 30 km rovně na jih do Hachity. Je už docela pozdě, ale provoz je skoro nulový, navíc auto vidím na cca pět kilometrů. Tak to poslední hodinku potmě už nějak dám, i když čelovka s nepříliš čerstvýma baterkama na tohle ideální není. V Hachitě jsem kolem osmé, vyzvedávám klíče od Community Hall a kupuju něco k snědku. Dlouhý den, ale jsem rád, že jsem tu.

Dnes mě čeká poslední úsek na mexické hranice, což je asi 73 km tam a to samé zpět. Vyjíždím lehce po deváté, nějak se mi nechtělo vstávat. Trochu fouká protivítr, ale po asfaltu to celkem jde i tak. Těším se, že pak zpátky bude foukat správným směrem. Na hranicích jsem kolem druhé odpolední, připíjím si plechovkou Mountain Dew, protože v krámě v Hachitě neměli ani jedno pivo (ach ty jejich pitomý licence). Chvíli pak posedím ve stínu, doplním vodu a vyjíždím rovnou zpět, to by do večera mělo vyjít. Vítr mám příznivý, ale pak se zase nějak otočí a už to tak nejede. Ale v sedm jsem zpátky, zas kupuju ledové pití, zmrzlinu a odjíždím znovu do Community Hall. Ubytko dneska sdílím s několika pěšáky, ale přiznám se, že fakt nemám na lidi náladu, tak si zalézám do rohu a do uší si vrazím sluchátka. Potřebuju ještě napsat e-mail do motelu v Columbus a vyřešit nějaké další věci ohledně odletu. Zítra se přesunu už jen 70 km, dám si den nebo dva oraz a rozmyslím, co se zbytkem času. Možná to dopadne tak, že nebudu dělat nic a pořádně si odpočinu.

Ráno si vařím kotel čaje s mlékem (kafe už nemám) a dojidam zbytek chleba. Pěšáci jdou na stopa a já opět nemám kam spěchat. V klidu se pochystám, dám ještě rychlý oběd, vrátím klíče a vyrážím. Cesta je víceméně dost nudná, jediné, co mě cestou překvapí je pole s bavlnou. Nějak jsem to tady nečekal. Po příjezdu do městečka Columbus prohlídnu kemp, ale sprchy jsou zavřené. Umyju se od prachu pod hadicí u starších kempujících cyklistů s karavanem. Dostávám k tomu pivo a večeři! Pak se přesouvám do motelu, kde mám předem domluvenou dopravu na letiště na pátek. Majitel tu není, ale ví o mně. Stavím stan na příštích pár dní na dvorku (nechce za to nic). Rychle skočím do sámošky pro nějaké jídlo. Je totiž zrovna neděle a burger tady dneska neseženu. Láduju se vším, co mě napadne – burito, zmrzlina, sušenky atd. Kolem desáté jdu chrnět a spím jak špalek. Nastřádaná únava se projevuje. Ráno dostávám ovesnou kaši a kafe a prolenoším skoro celý den. Během odpoledne ještě skočím pro kýbl zmrzliny a k večeru pro pivka. Konečně se dostalo na zapití povedeného výletu! Tak na zdraví!

Následující dny ještě pravidelně jezdím na pozdní oběd a nebo brzkou večeři do městečka Puerto Palomas v Mexiku, je to tak 15 min jízdy. Hned za hraničním přechodem se nachází tzv. Pink Store, kde se kromě nákupu suvenýrů a předražených cetek dá i dobře a o chlup levněji najíst. V předvečer mého letu dorazil do Columbus zkratkou po silnici i Tim. Tak jsme ještě lehce přes půlnoc poseděli u twelve-packu pivek na oslavu shledání a ukončení GDMBR. Ráno jsem sbalil stan a kolo a těsně před odjezdem v 11:30 jsme stihli časný oběd v Borderland Café. Po zvážení krabice na letišti jsem musel ještě pár věcí vyházet, jinak bych prý připlácel asi 200 dolarů. Něco jsem narval do příručáku, něco skončilo v koši. Nešlo to jinak. Cesta do Evropy pak už proběhla bez zádrhelů.