Šestý den zahajujeme na naše poměry dost brzo. Už v osm hodin ráno opouštíme skalní tábořiště, v němž byla nepřekvapivě největší zima za celý výlet. Voda stékající po skále už místy vytvořila ledovou krustu.  Jasné vysvětlení, proč mi byla v noci v mém letním spacáku místy zima. Přeci jenom má už něco za sebou a teploty kolem nuly jsou pro něj spíš pod limitem než nad ním. I tak to ale s péřovkou stačilo na pohodlný spánek po většinu nejstudenější noci. Dávám přednost lehčímu spacáku, který v nejnižších teplotách podpořím spaním v péřovce, než abych bral těžší a teplejší spacák. Ten mi sice zajistí ideální pohodlí v té nejstudenější noci, ale po většinu dalších nocí bude zbytečně naddimenzovaný.

Po krátkém výstupu dvou set výškových metrů se odpojíme od hlavní turistické cesty a zamíříme si to boční cestou k příkrému stoupání na západní vrchol Džabal Toubkal (Toubkal western Peak). Jedná se o alternativní cestu, která není běžně chozenou částí okruhu kolem Toubkalu. Na mapy.com však značená je, tak proč ji neprozkoumat.

Veškerou výbavu necháváme opět schovanou u cesty a většinu dne budeme trávit jenom s lehkým batohem. Výstup na západní vrchol Toubkalu je dost prudký a místy jde víc o zábavný scrambling než o turistiku. Na řadě míst je potřeba pro postup vpřed použít obě ruce i nohy.

Přestože je cesta místy značená kamennými mužíky, musíme ji po většinu času hledat a ne vždy se nám to daří. Párkrát se tak dostáváme do sypkého suťoviště, které se na prudkém svahu špatně překonává. Pro někoho, kdo má zkušenosti s alpínským terénem, lezením nebo feratami, nebude tahle cesta žádný problém. Naopak bude příjemným zpestřením. Pokud by se ale někdo chystal na první výlet do hor a disponoval zkušenostmi maximálně z turistických cest na Šumavě nebo v Brdech, bylo by lepší zvolit normální cestu po okruhu. Není náhodou, že turistické kanceláře s oslíky tuhle trasu nechodí.

Po zhruba hodince se dostáváme do sedla pod západním vrcholem a po dalších několika minutách dosáhneme vrcholu samotného. Fouká dost silný vítr, který výrazně sráží pocitovou teplotu. Přestože svítí slunce a je azuro, jdu celou dobu oblečený v péřovce. Ze západního vrcholu je pěkný pohled na hlavní vrchol a výstupové cesty na něj.

Cesta na samotný vrchol Džabal Toubkal je už jednoduchá. Je to pokračování hlavní trasy, kterou chodí turistické kanceláře z Imlilu až na vrchol. Stačí jít jednoduše po cestě nahoru. Cestou potkáváme jednotlivce i skupinky po třech čtyřech lidech, někdy s průvodcem, jindy bez. Takže pořád nevím, jak se to tady s těmi průvodci má.

Z vrcholu jsou pěkné výhledy do všech stran, ale stále fouká dost silný vítr. Chvíli posedíme v závětří pod jedním velkým kamenem, abychom si užili moment na nejvyšší hoře severní Afriky, ale po pár minutách se vydáme na cestu zpět.

Co mě po celou dobu trochu znervózňuje je cesta dolů oním prudkým svahem. Nejsem si totiž jistý, jak bude vypadat. Nakonec je ale jednoduchá a zvrchu jasně zřetelná. Ukazuje se, že jsme nahoru stoupali příliš blízko skály, zatímco cesta vede víc v suťovišti. Dole jsme za půl hodiny a na oslavu úspěšného výstupu uvaří kluci hrnek kávy.

Sestupem k batohům dnešní den ale ještě nekončí. Jsme zpátky na turistické trase a po ní se potřebujeme dostat k hlavním turistickým chatám pod Toubkalem. Čeká nás ještě pár výškových metrů do sedla Tizi n Ouanoums a odtud už jenom pohodlné klesání k chatám.

Co jsem pochopil, tak hlavní z chat jsou dvě – Refuge du Toubkal, kterou spravuje francouzský alpinistický spolek, a Refuge les Mouflones. Ta má být v soukromých rukou. U muflonů chtějí za stanoviště na noc sto dirhamů, druhá chata si říká jenom o padesát. Skončíme tak na tábořišti chaty Refuge du Toubkal. Ubytování je zde samozřejmě možné i uvnitř, stejně tak je možná i koupě večeře. Nic z toho ale nepotřebujeme, protože vše máme s sebou. Koupíme si tak každý jenom plechovku Sprite.

U chat je opět Babylon lidí a zvířat. Jelikož jsou chaty hlavním centrem pro výstup na Toubkal, nocuje zde hlavní část výprav poslední noc před výstupem na vrchol. Většina z nich pak ve čtyři ráno vstává, aby na vrcholu stihla východ slunce. Množství lidí nás moc netěší. Je vidět, že jsme si poslední noci zvykli na klidnější táboření. Po rychlé večeří zalézáme už kolem sedmé do stanů.

To nejtěžší na závěr

Už během plánování možné cesty na Džabal Toubkal přes jeho západní vrchol jsme si načrtli i cestu na závěr okruhu. Trase mezi turistickými chatami a Imlilem jsme se chtěli pokud možno vyhnout. To hlavně z toho důvodu, že bývá plná lidí, kteří směřují buď k výstupu na Toubkal nebo z něho sestupují. Několik cestopisů popisovalo tento úsek jako příliš velkou tlačenici, takže jsme hledali, jaké jsou alternativy.

Těch je hned několik a všechny se orientují na západ od hlavní trasy. V mapě nás zaujaly vodopády Igholiden a horské chaty Tazaghart a Tamsoult. Proto jsme se rozhodli, vzít to tímto směrem a cestu si ještě o den prodloužit. Času máme stejně dost.

Od našeho nocoviště na chatě Refuge du Toubkal se vydáváme na západ do sedla Tizi n Tadat. Jsem už v závěrečném módu výletu, a tak si neuvědomuji, že od počátečního mírného stoupání nás do sedla čeká necelých 900 m vzdálenosti, na níž se ale nastoupá 500 výškových metrů.

Co tyhle parametry znamenají si uvědomím až ve stěně, kdy se opakuje včerejší scrambling, akorát o něco intenzivnější. A k tomu navíc s celou výbavou. Dnešní scrambling je techničtější, namáhavější a delší než ten včerejší a jedinou náplastí na celkem vyčerpávající výstup jsou pěkné výhledy na masiv Džabal Toubkal a jeho hlavní výstupové cesty.

Místy se trochu proklínám za to, že jsme nezvolili lehčí alternativu přes sedlo Tizi n Aguelzim. K vodopádům vede taky a podle mapy má výrazně chodečtější parametry než naše dnešní stezka. Co jsem pochopil z vyprávění jedné paní na chatě, vedli je touto cestou i průvodci s cestovní kanceláří. Po alternativní trase tak chodí i cestovní kanceláře s naloženými oslíky, zatímco na naší trase jsme nepřekvapivě nepotkali ani nohu.

Stoupání do sedla nám trvá přes dvě hodiny a když jej dosáhneme, jsem tím nejunavenějším členem celé skupiny. A to mám nejlehčí batoh. S díky odmítám návrh škrábat se dalších dvě stě výškových metrů na vrchol Biiguinoussenne, místo toho si dám dvouhodinovou pauzu v sedle. Kluci svou přebytečnou zásobu energie zúročí pěkným výstupem na zmíněný vrchol a až když se mlčenliví po dvou hodinách vrátí zpět do sedla, zdá se, že i oni se dnes dostatečně unavili.

Sestup ze sedla k chatě Tazaghart bych taky za nejjednodušší neoznačil. Určitě je náročnější než včerejší sestup od západního vrcholu Toubkalu. Cesta se musí mnohem víc hledat a dokonce překonáváme i první sněhové pole celého výletu. V závěrečném klesání k chatě už cestu ztrácíme úplně a jdeme jenom suťovištěm.

Když se konečně dostaneme k chatě je znát, že jsme všichni rádi za normální pěšinu. Úsek mezi chatami pod Toubkalem a chatou Tazaghart přes sedlo Tizi n Tadat byl tím nejtěžším, co jsme na okruhu kolem Toubkalu absolvovali. Jsem rád, že jsme ho vyzkoušeli, ale příště s radostí zvolím jednodušší alternativu.

Od chaty Tazaghart se už klesá po vyšlapané stezce, na kterou jsme zvyklí po většinu okruhu. Vodopád Igholiden mi úplně dech nevyrazil, ale jelikož to byl jediný takto vysoký vodopád na celém okruhu, určitě stálo za to, se sem vypravit.

Od vodopádu je to kousek na chatu Tamsoult, kde si dáváme čaj. Je zde několik skupin s průvodci a nejspíš půjde o chatu, o níž vyprávěla včera paní na Refuge du Toubkal. Od chaty se ještě vydáme pár set metrů k přístřešku a nocovišti, kde si uděláme poslední večeři a rozbijeme tábor. Poprvé za celý výlet zalézáme dnes do stanů až po setmění.

Poslední den nás už čeká jenom krátký úsek do sedla Tizi n Mzik, odkud klesneme zpět do Imlilu. Zaujme mě pouze změna krajiny, která se jakoby mávnutím kouzelného proutku promění z tvrdých, holých, nehostinných skal v příjemnou středomořskou krajinou pokrytou cypřiši a další vegetací.

Klesání do Imlilu už jde samo, i když nás ještě čeká krátké bloudění mezi jednotlivými domy v horní části vesnice. Nakonec ale skončíme ve stejné kavárně, ve které jsme začínali jenom s tím rozdílem, že si kromě kávy dáme ještě omeletu a kolu. Výlet na okruhu kolem Toubkalu tak můžeme prohlásit za ukončený.

Doporučil bych Toubkal Circuit? Rozhodně ano. Určitě bych mu dal přednost před pouhým výstupem na Džabal Toubkal, který, zdá se, absolvuje většina turistů mířících do Národního parku Toubkal. Když už bych měl strávit peníze i čas na cestu do nejvyšších partií Vysokého Atlasu, dal bych přednost delšímu okruhu v měnící se krajině obklopen pouze přírodou před cestou na kopec a zpět v obležení hromady lidí.

Okruh kolem Toubkalu může nabídnout řadu výhledů z různých vrcholů, větší setkání s místními, různé typy terénu i měnící se krajinu. Od zelených údolí, přes středomořské cypřišové háje až po majestátní vysokohorské vrcholy. To všechno spolu s dobrou dostupností, dobrou bezpečnostní situací a přijatelnými cenami dělá z okruhu kolem Džabal Toubkal ideální cíl na výlet do severní Afriky.

Míra

Mapa úseku ZDE