Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Setesdal je dlouhé údolí a vcelku malé pohoří v jižním Norsku. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Výborně. Není to Rondane, Jotunheimen ani švédská Kungsleden. Přesně odpovídá mému zájmu vyhýbat se masám a hledat méně známé kouty. V těchto zapadlých kopcích většinou nikoho nepotkám – a když ano, bývá to někdo z místních.
Březen obvykle lyžařským túrám v Norsku přeje. Dny jsou dlouhé, teploty snesitelné, sníh většinou stabilní. Ale spoléhat se na to úplně nedá. Letošní zima nestála za moc ani v severních oblastech, a tak nebylo jasné, co nás vlastně čeká. Jediné, co jsme věděli jistě, bylo, že žádné sněhové hody to nebudou – a že se na nás žene teplá fronta.
Zimní výprava se saněmi (neboli pulkami) má spoustu výhod a pár nevýhod. Za prvé – vejde se toho opravdu hodně, což klade velké nároky na sebeovládání ohledně balení(letos jsem nebyl zrovna přísný…). Za druhé – většina zimního vybavení počítá se suchým, mrazivým počasím, ne s deštěm.
Nejraději mám tzv. Polar Bedding Bag – velký obdélníkový vak, kam naskládám pěnovku, nafukovačku, spacák, spací oblečení a připnu to celé navrch saní. Večer hodím vak do stanu a je rozestláno. Ráno zapnu zip, hodím ho zpět na pulku a jdeme dál. Geniální. Jen ne do deště.
První den nás přivítal krásným jarem. Chvílemi bylo až moc teplo. Vyrazili jsme po upravených běžkařských trasách do vyšších poloh a sněhové podmínky se s každým metrem zlepšovaly. V podvečer jsme lyžovali po zhutněném sněhu od skútrů – skoro ideál. Ale stan jsme už stavěli v jemném dešti. Předpověď nelhala.
Mlha, teplo, déšť
Teplo a déšť – kombinace, kterou na zimní túře rozhodně nechceš. Jak jsem zmínil vybavení jako např. Polar Bedding Bag není dělaný do mokra a sníh se za takových podmínek mění v cosi, co připomíná bramborovou kaši. Ale ne tu hladkou, našlehanou, co máme rádi. A jak kloužou lyže a naložené saně v bramborové kaši? Škoda mluvit, to se musí zažít.
Improvizovaný plán na deštivé počasí jsme měli – jen vyžadoval jiný, mnohem méně pohodlný systém balení. Stočili jsme trasu na sever, kde mělo ležet nejvíc sněhu. Vyrazili jsme vzhůru. Déšť, mlha a vítr nás provázely přes sedla, ale hory zůstaly skryté. Na druhé straně nás čekalo zklamání – kamení, lišejníky, sněhu méně než na místě, odkud jsme vyrazili. Sjeli jsme do údolí k jezeru s otevřenou chatou. Led držel, ale na povrchu leželo pět centimetrů vody z tajícího sněhu. Bylo jasné, že tudy dál nepůjdeme. Přitom jsme plánovali dva dny cesty právě po jezerech.
Zůstali jsme na chatě, usušili výbavu a dali si den volna – lyžování bez saní v těchto horách to je sen. Možná jste slyšeli, že norské chaty jsou zdarma. Není to úplně pravda. Některé sruby jsou volně přístupné a free, ale většina dobře vybavených chat pod správou DNT má poplatek – zhruba 1000 Kč za noc. Ten servis se z něčeho platit musí.
Lehké batohy, ranní pevný led, chvilkový návrat radosti. Ale během dne šly teploty zase nahoru a mrholení střídal nepolevující déšť. Rozhodli jsme se vrátit zpět na jih – do oblasti, kde bylo sněhu víc. A když už nic jiného, aspoň budeme blíž k autu.
Cesta se proměnila v tichou soutěž o to, kdo se “nezištně” rozdělí o víc jídla. “Hele, mám tu skvělý pršuto, nechceš?” – “Ne díky, ale mám famózní Goudičku, vem si ji celou!” Ve skutečnosti šlo jen o jediné, pod rouškou štědrosti se zbavit co nejvíc hmotnosti z vlastních saní.
Kaše, kaše, kaše
Přechod dalšího sedla v té mokré břečce byl úmorný. Nemám v oblibě vracet se stejnou trasou. Ale když jsme poprvé vlastně nic neviděli a podruhé to nebylo o nic lepší, hledali jsme správnou cestu jako by jsme tudy šli poprvé. Pršet nepřestávalo a sníh nám začínal doslova mizel pod nohama. Zbývaly nám zásoby na dva dny, ale dávalo to smysl? Zůstat a brodit se tím dál, i když lyžovat se v tom nedalo. Nebo se stáhnout, dokud byl na většině trasy sníh a s největší pravděpodobností nás čekalo jen minimum přenášení?
Dva dny dovolené se budou v létě hodit, takže ano, zvolili jsme ústup. Na trase jsme se pak několikrát přesvědčili, že jsme zvolili správně, protože o dva dny deště déle, bychom se potýkali s několika kilometry cesty bez sněhové pokrývky. Malovali jsme si to jinak, po předchozí výpravě do Norska v dokonalých sněhových podmínkách a krajině zalité sluncem byla laťka hodně vysoko. Ale vyzkoušeli jsme si zas něco jiného a nabrali nové zkušenosti jak dlouhodobě udržovat vybavení v použitelném stavu i když si počasí postaví hlavu.
Pokud vás zimní výpravy lákají více, koukněte na můj článek Jak na zimní treky: Praktické rady
