(Ne)promokavý Kungsleden

Ve Švédsku by chtěl žít každý…celiak!

Je to asi devět měsíců od chvíle, co jsem si na Matušově wishlistu, který má přilepený na ledničce, přečetl řádek: „přejít celý Kungsleden“. Protože to byl i můj zatím nesplněný sen, hned jsem se toho chytl. Ještě ten den jsme si spolu domluvili termín, kdy to celé spácháme. Je to ideální trek, když člověk nemá tolik volného
času. Normálně se to chodí tři týdny, my jsme si to z nedostatku dovolené naplánovali na 14 dní! Ale co, přece už jsme se něco nachodili, uklidňujeme se dopředu. Během plánování se k nám přidali ještě dva další členové výpravy, druhý Slovák Lukáš, a nakonec i Honzík, abychom udrželi národnostní souboj v rovnováze.

Kluci se navzájem neznají, jsem pro ně jako středobod, který celou tuhle nesourodou grupu složenou ze stavbyvedoucího (Matuš), Itčkára (Lukáš), studenta (Honzík) a projekťáka spojuje dohromady. Ale já vím, koho si s sebou beru, takže netrvá ani hodinu a už se všichni cítíme jako staří známí. Pokřtíme náš výlet ještě na podlaze pražského letiště s plechovkou Kozla za nekřesťanské peníze, a odlétáme směr Kiruna, s přestupem ve Stockholmu. Nejsem ve Švédsku poprvé (už jsem si část Kungsledenu prošel v roce 2021), takže mě nepřekvapuje, jak moc přívětivá tahle země pro celiaky je. Bez lepku tady není sprosté slovo, ale lidem doopravdy záleží, abyste svoji alergii mohli zvládat bez komplikací. Kéž by to tak bylo i u nás.

Honzíka, který s sebou nosí hezké počasí, zatím nemáme, čeká na nás v Kiruně na hostelu, takže vyhrávají Matušovi prokletí bohové a přistáváme do deště. Jsem zvědavý, jak se tyhle dvě předpovědi porvou mezi sebou, až budou kluci na stejném místě. Snad vyhraje Honzík! Čekáme na batohy a pozorujeme, jak to tam ti pracanti přehazují z vozíku do vozíku, jak jim jeden batoh padá do obrovské kaluže, a oni ho tam nechají máchat minimálně deset minut, než pro něj někdo dojde. Nechtěl bych být člověk, kterému patří tenhle nacucaný chudák. Natahuji pláštěnku na svůj batoh a jak už je mým hloupým zvykem, vzal jsem si příliš malou, abych ušetřil pár gramů, takže se mi pod ní všechno nevejde. Ne vždycky se vyplatí brát si to nejlehčí vybavení…

Autobusem na hostel plný Čechů za Honzíkem, který už nám zabral naše postele. Padne další seznamovací pivko a brzo uleháme, abychom ráno vstali na autobus do Abiska, kde začíná naše putování.

Křest ohněm.

Hmm, tak to vypadá, že vyhrává Matušova smůla, která zastiňuje Honzíkovo slunečné počasí. Jinými slovy, prší. A prší hodně. Přeplněný autobus nás vyhodí v Abisku někdy kolem desáté. Zařídíme poslední drobnosti a za chvilku už jsme na treku. Konečně! Máme teď před sebou 14 dní očistného pobytu v přírodě s minimem signálu a maximem výhledů! No neber to.

Prvních pár kilometrů jen lehce prší, nic hrozného, zatím se v tom dá jít. Postupem času se to ale překlápí v pořádný zahradní déšť, ve kterém už se mi zas tolik jít nechce, a to jsem už v dešti něco nachodil. Atmosféra v týmu je veskrze pozitivní, začátek trailu nám vlil do žil dost energie. Já ale vím, že tohle nadšení brzy přebije ta nekonečná masa vody, která na nás padá. A těch dnešních 27 kiláků pak bude slušný oříšek.

Honzík s Lukášem utečou trochu dopředu, a když na nás nečekají na rozcestí, jak jsme předpokládali, tak trochu proklínám, že tu ten signál není. Chtěl jsem se s nimi domluvit, že dál nepůjdeme a zůstaneme u chaty Abiskojaure. Takhle to ale nejde, musíme tedy jít dál za nimi i v tom, teď už nechutném dešti. Jak nám postupně promoká i nepromokavé oblečení, na Matušovi je vidět, že toho má plné zuby. Drží se ale statečně až do chvíle, než mu promoknou jeho vysoké kožené nepromokavé boty. V tu chvíli už je opravdu nepříčetný.

Dost fouká, což ještě snižuje pocitovou teplotu, která pod promočenými věcmi už tak není nikterak veliká. Když doženeme kluky a Honzík se se smíchem obrací k nebi a křičí: „To je všechno, co máš?!“, tak si říkám, jestli my ty bohy neprovokujeme zbytečně moc. Žene nás jen vidina emergency chatičky, která na našem vytipovaném místě stojí. To jediné ještě funguje na Matuše jako motivace, aby šel dál.

Když pak ale k chatce dojdeme a těšíme se, jak na nás konečně přestane pršet, všechno je jinak. Uvnitř už je nasáčkovaných asi 15 německých studentů, které ta voda taky pěkně vypláchla, a teď se tam krčí jako zmoklé slepice. „Heeej, zavři dveře, jde sem zima! Nemůžeš se svléknout venku? Kape z tebe voda! Ten batoh sem netahej!“ Po těhle slovech jsem se raději otočil na patě. S nimi se asi nedomluvíme, zřejmě jim nic neříká pravidlo FIFO, které by tady mělo platit. Ten, kdo přijde jako první, opustí chatku a udělá místo pro posledního příchozího, pokud se tam nevejdou všichni dohromady. No nic, smířil jsem se s tím, že budu spát venku, aspoň vyzkouším svůj nový stan Tarptent Aeon LI.

S Matušem to ale tak lehce nejde. Když mu oznamuji, že chatka je přeplněná Němci a spíme venku, lehne si rezignovaně do mokré trávy se slovy, že na to s*re a máme ho nechat umřít. Vím, jaké to je, taky jsem se občas takhle cítil. Postavím tedy nejdřív jeho stan SMD Lunar solo, který si ode mě půjčil, donutím ho se převléknout do suchého a něco sníst. Pak postavím i ten svůj a udělám to samé.

Suché oblečení a teplá večeře dělají opravdu divy. I Matuš se nakonec vzchopí a cítí se na 8/10. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že se roztrhala obloha a poprvé za celý den vykouklo, teď už zapadající slunce. Stále silný vítr použiju jako fén: otočil jsem naruby svoje promoklé nepromokavé oblečení a za 5 minut bylo naprosto suché. Ráno se nebudu muset soukat do mokrého. Jaký to krásný večer nakonec!

Prší, prší, prší…

Noční bušení kapek do stanu ustalo někdy kolem čtvrté hodiny ranní. Vstáváme, je zima, ale hezky. Prozatím. Ne všechno se nám podařilo usušit včera večer. Boty máme všichni úplně durch. Tahle rána, kdy člověk musí skočit zpátky do mokrého, jsou opravdu nepříjemná. Lukáš, Honzík a já to naštěstí vyřešíme nepromokavými ponožkami, ale Matuš je bohužel nemá. Takže pokračuje nekonečný proud stížností na značku Lowa a jejich (ne)promokavé boty. Cestu nám ale zpříjemňují sobi a krásné výhledy. Nemáme si vlastně na co stěžovat.

Přebrodíme jeden či dva potoky a když se znovu rozprší, už nás to ani nevzrušuje. Jako by nám to počasí dělalo naschvál. Když svleču nepromokavou vrstvu, protože je hezky, rozprší se do pěti minut.

Nahodíme na batohy pláštěnky a pokračujeme dál směrem k nejvyššímu bodu celé naší cesty, Tjäktapasset, ve výšce 1150 m.n.m.. Zdá se to málo, ale v téhle zeměpisné šířce (jsme za polárním kruhem), je v tisíci metrech celkem zima i v létě. Pamatuji si, jak nám tu v roce 2021, když jsem tu byl poprvé, dokonce i sněžilo, a do toho nám foukal ledový vítr. Trochu jsem to podcenil s výbavou a je to pro mě dodnes jeden z nejtraumatizujících zážitků na horách vůbec.

Letos to naštěstí proběhne docela v klidu. Ale ani tak nám to tenhle průsmyk nedá zadarmo. Matuš od rána bojuje se zvýšenou teplotou (nejspíš včera v tom dešti prochladl), Honzík naříká s kotníkem, a mně se ozývá levé koleno. 35 kilometrů na den je víc než dost. A to nás lehčí dny na celé cestě nečekají. Inu, uvidíme. Stavíme stany, zase v dešti a naprosto vyčerpaní. Kungsleden nám ten začátek přichystal opravdu náročný, motivace chodit celý den v dešti se hledá těžko.

Nejlepší medicína na teplotu.

Aspoň, že nám ty rána zatím neprší, to se pak hned lépe vstává. Ale zima je, krutý severní vítr neustává. Balíme se a vyrážíme na další úsek, nejdřív k chatce Singi, kde si dáme oběd. Čirou náhodou narazíme na pár Čechů. Prohodíme s nimi pár vět a po chvíli se ukáže, že ta holčina byla do Matuše na vysoké škole zakoukaná. Když si na to vzpomene, rychle se pakují, aby se to neprovalilo i k jejímu příteli. Ten o tom samozřejmě neví, a evidentně mu to nechce vysvětlovat. Svět je fakt malý!

Zde se taky dělí trasa, jedna část vede na nejvyšší vrchol Švédska, Kebnekaise s 2096 m.n.n a pak do vesničky Nikkaluokta. Tohle je oblíbená trasa, trvá průměrně zhruba 8 dní, ideální na kratší dovolenou. I my jsme šli minule právě tuhle část. Druhá část pokračuje po Kungsledenu až do Hemavanu, tam vyrážíme my a jen přibližně deset procent hikerů. To znamená, že najednou potkáváme výrazně méně lidí! Odteď jsme taky konečně na treku, kde jsem ještě nebyl. S klukama si děláme legraci, že jsem jako Sam, který se vydává za hranice Kraje.

Vyjasní se a najednou je to spíš na opalovací krém. Po cestě narazíme na Floriana, Němce, který jde sám s obřím batohem. Protože má potřebu si povídat, připojuje se k nám. Někdy kolem šesté dorazím s Lukášem a Honzíkem k prvnímu jezeru, Teusajaure, které je potřeba převeslovat. Má asi 800 metrů na šířku a buď si člověk může zaplatit převoz motorovým člunem, nebo použít veslice zdarma. Protože jsme kluci spořiví, rozhodli jsme se veslovat. Pravidlem je, že vždycky musí být na každé straně jezera alespoň jedna loďka. Protože je tady na té naší jen jedna, znamená to, že musíme převeslovat na druhou stranu, pak zpátky se dvěma loďkami a pak potřetí zase na opačnou stranu. Měl jsem skvělý plán: My tři dojedeme na druhou stranu, necháme tam batohy a jednoho z nás, pak přetáhneme loďku zpět a nabereme Matuše, který odvesluje tu poslední část. A protože bychom byli moc těžcí, nechal jsem batoh na břehu, že ho vezmu až při druhé cestě. Taky jsem tu nechal boty, protože proč ne?!

Plán to byl skvělý, ale trochu mi to nevyšlo. Při cestě tam jsme potkali lodičku se slečnou, která veslovala proti nám jak drak. Mně samotnému to moc nešlo, každé veslo mělo jinou váhu, unavil jsem si tedy jen jednu polovinu těla. Nakonec jsme veslovali ve dvou a šlo to mnohem lépe. Dopluli jsme na druhý břeh, vyházeli batohy a nechali tam Honzíka. S Lukášem veslujeme zase zpět a po cestě nepotkáme nikoho jiného, než Matuše a Floriana! No to snad ne! Tak to je velká trhlina v našem plánu. No nic, na druhou stranu stejně musíme, lodička tam teď není, musíme tam jednu nechat. Škoda, myslel jsem si, že třetí cestu už odvesluje někdo jiný. Vyběhnu pro batoh a pro boty a za chvilku jsme zase zpět na vodní hladině. Aby toho nebylo málo, v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na ponožky a návleky. Budou tam muset zůstat, počtvrté už to veslovat nechci.

Na druhé straně se všichni sejdeme a zabydlíme v chatce, kterou máme sami pro sebe. Zatopíme v kamnech a strávíme krásný večer u ohně. Máme i stůl a lavice, dnes večeříme jako lidi. Matuše úplně přešla horečka ze včera a rozhodl se, že se musí v tom ledovém jezeře vykoupat. Není lepší medicína na zvýšené teploty, než 35 km procházka zakončená koupelí v ledovém jezeře.

Zájezd mytochondrií.

Večer v chatce jsme zjistili, že autobus, který nás má dneska převézt asi 20 km po asfaltu k dalšímu jezeru, jezdí teď na konci léta už jen jednou denně. To jsme trochu nedomysleli, sakra. Honíme se, abychom to stihli včas a nemuseli čekat celý den na další spoj. Počasí nám to nedává zadarmo. Od rána prší a chvilku na nás padají i kroupy. Pravdou však je, že čím ošklivější počasí, tím rychlejší tempo. Člověk nemá tendenci se tolik zastavovat na pauzy a kochání se.

K tomu všemu se nám rozjely další trable. Matuš sotva chodí, dostal z těch svých „skvělých“ bot zánět v obou achillovkách. Honzík laboruje s kotníkem a mě bolí pro změnu už obě kolena. Jsme zájezd mytochondrií, jak se krásně přeřekl Matuš (měl na mysli hypochondry). Zobeme ibuprofeny jako lentilky, abychom zvládli další kilometry. Jen Lukáš si vykračuje jako na procházce. Hole, z nichž jedna je zlomená a slepená izolepou, drží pod paží a ruce má v kapsách, jako kdyby šel na nákup do Lidlu.

Autobus naštěstí stíháme. Po pauze v bistru a převozu lodí se konečně ocitáme v druhé části naší trasy. Udělá se hezky a můžeme si tak užít i ty výhledy, sem tam i nějakou duhu. Jen hrozně fouká. Tak moc, že u dalšího jezera se celý den nedá přeplout na druhou stranu, tak velké jsou z větru vlny. Nakonec se nám podaří jednoho chlapíka přesvědčit a ten nás večer převeze za vskutku švédskou přirážku na druhý břeh. Rozbijeme tábor v malém lesíku, kde tolik nefouká a užíváme si večeři za svitu hvězd a měsíce v úplňku. Zas tak špatné to tu nakonec přeci jen není.

Veslujeme tam a zpátky.

Budím se s ranním světlem a nechce se mi ven. Tělo už mi dává najevo, že nejsem zvyklý chodit denně 35 km, a chtělo by pauzu. Ta nás ale dnes nečeká, a ještě dalších pár dní taky ne. Převaluju se ve stanu a když nakonec vylezu ven, mám spacák nacucaný vodou. Úplně jsem po těch pár dnech vypustil, že bych taky mohl mít kondenzaci uvnitř! Vítr to zatím vždycky vyřešil. No nic, dneska přes den budeme někde sušit. Mám celkem rychlé tempo, a když jsem se klukům ztratil z dohledu, našel jsem si příhodné místo na sbírání borůvek. Teď na podzim je jich tu tolik, že stačilo 10 minut a měl jsem nasbíraný snad litr! Taky se tu dají najít brusinky a něco, co borůvky připomíná, ale když to člověk sní, akorát se po****.

Aktse chatka je v 11 dopoledne naprosto opuštěná, obchod je zavřený a kromě dvou Poláků, kteří přišli s námi, tu není nikdo, kdo by nám poradil, nebo nás odvezl na druhou stranu dalšího jezera. Motorový člun jel před hodinou a další je v plánu až v 16h. Čekat se nám nechce, budeme muset ty 3km převeslovat. A to by nebyl ten správný výlet, kdybychom to nemuseli zase přeplout na několikrát! Je tu jen jedna loďka, a ještě má ulomená obě vesla. Matuš a já naskáčeme do lodě a když to zkrátím, celá tahle operace trvala necelé 4 hodiny a většinu našich sil.

Tady, po víc než 100 km šlapání, se krajina už viditelně změnila. Je tu víc stromů a už to nejsou jen břízy, ale sem tam i nějaký jehličnan. I kvůli tomu veslování dneska šlapeme až do noci. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu mě takhle večer vždycky znervózňuje, když nemám svoje jisté místečko na spaní a musím ho hledat až ve tmě. Nemám tohle chození po soumraku v lásce. Večer padnu hned po jídle.

Vzdám to dřív já nebo Matuš?

Máme s klukama už od prvního dne jedno pravidlo. Nastavujeme si v noci budíky, každý na jinou hodinu, abychom se případně navzájem vzbudili, když vyjde polární záře. Včera večer jsme to poprvé neudělali, a včera večer prý poprvé byla vidět. Snad to nebylo naposledy.

Jak se dostáváme víc na jih a mění se krajina, do rovnice „co nesnáším na trekování“ se přidá další výrazná proměnná, KOMÁŘI. Jestli něco nenávidím, jsou to právě komáři. Dohání mě k šílenství. Naštěstí je už podzim, tak to s nimi není tak hrozné, ale v létě to tu musí být vyloženě peklo.

Kvikkjokk je první větší vesnička na trase, asi někde v polovině cesty. Pivo a pořádné jídlo z restaurace je jasná volba, i přes ty severské ceny. Poprvé si taky můžeme dokoupit trochu jídla z malého obchůdku, který toho nabízí o dost víc, než jaký je výběr v chatách v divočině. Moc dlouho se ale nezdržíme, napíšeme pár zpráv domů, jak si tu žijeme a musíme pelášit dál.

Čeká nás další převoz přes jezero, který musíme platit zlatem. Pro zlepšení nálady nás, i naší převozkyně, si zpíváme písně jako „Drunken sailor“ nebo „My mother told me“. Všichni nás za to tady milují. Opravdu. Na druhé straně na mole ještě najdu díru v karimatce, zalepím to a už se dereme do prudkého kopce. Je to paradoxní. Kungsleden sám o sobě nemá téměř žádné převýšení, ale když už tu nějaký kopec je, tak vždycky prudký. Většinou k jezeru a od něj. Zbytek cesty je po náhorní plošině.

Moje kolena mě ničí, hlavně to levé. Už půl roku mám potíže s pravým kotníkem, podvědomě tím přetěžuji levou nohu a koleno mi to obzvlášť dneska dává najevo. Mám na něm elastické obinadlo i bandáž a stejně sotva chodím. Dneska poprvé a naposledy jsem měl chvilku myšlenky, že to vzdám já. Do té doby to byl jen Matuš, kdo chvílemi nevěřil, že to dojde.

Zbytek dne probíhal následovně: koupání v ledové řece, večerní hostina v kruhu na zemi, pokec s neznámým Holanďanem a brzká večerka. Polární záře opět nebyla.

Počasí, tak už si konečně vyber!

Probouzím se do deště a se vší tou bolestí a únavou se mi opravdu ven nechce. Neochotně otočím uzávěr na karimatce a syčivý zvuk ucházejícího vzduchu mě donutí se vyhrabat ven. Už jsem se smířil, že celý tenhle trek přejdu s nepromokavou bundou, ale je mi líto Honzíka. Má velkou pláštěnku přes sebe i přes batoh, což je sice ideální, protože snad nikdy nepromokne a chrání ho prakticky až ke kotníkům, ale když chce cokoli vyndat z batohu, je to akce na 10 minut. Taky má jen jednu rukavici, kterou našel po cestě na zemi. Druhou ruku schovává v kapse, aby mu nezmrzla. Za ním pochoduje Lukáš s hůlkami zase v podpaží, a celou skupinu uzavírá Matuš, který bez prášků na bolest neudělá ani krok. Tak strašně se mu ten zánět v achillovkách rozjel.

Po čase se zpoza mraků na chvilku vydere i slunce a hned se šlape o maličko lépe. Máme namířeno k chatce Tjäurakåtan, ale ukáže se, že chatka není chatkou, jen nouzovým přístřeškem. Vypadá jako hliněné iglú s polorozpadlými dveřmi. To se tak stane, když si stáhnete mapy do mobilu, ale nejsou u toho obrázky. No nic, tak tady nocovat nebudeme. I přes velký vítr a zimu jsme si našli mýtinku o kousek dál a rozhodli se raději stanovat. Rychle povečeříme, protože se nikdo z nás nechce moc zdržovat v tom chladu a lezeme unavení do spacáků. Zas poctivě strážíme a dneska se konečně vyplatilo! Už od deseti večer je polární záře lehce vidět, naplno se projeví někdy kolem druhé ranní. Ignoruju mokré boty, lezavou zimu od silného větru a jen v podvlíkačkách pobíhám okolo a budím kluky. Paráda, přesně proto jsme tady!

Je až k nevíře, co dělá počasí s náladou. Za svitu sluníčka je svět najednou krásnější, bolesti jsou snesitelnější, kilometry ubíhají a starosti zázračně mizí. Přecházíme zase lesíkem ze zakrslých bříz, sbíráme brusinky, borůvky a kocháme se neuvěřitelným množstvím všemožných hub. Jen komáři nás tu otravují. A takové ty malé mušky, které člověku létají do očí a do pusy.

Proběhneme okolo kamenného nápisu oznamující konec polárního kruhu, uděláme si pár fotek se soby a dole u jezera nasedneme na poslední motorový člun, který nás převeze přes sedm kilometrů široké jezero Vuonatjviken. Veslování by nám zabralo celý den, ta možnost tady ani není. Během plavby opět všechny obohatíme naším neodolatelným zpěvem.

Večer nás čeká ještě veslování přes menší jezero (asi 400 m) severně od Jakkvikku, ani tady jiná možnost není. Je to poznat i na stavu loděk, jsou nové a odlehčené, aby to zvládl doopravdy každý. Na druhé straně jezera zakempujeme, a protože je krásný večer, rozděláme si oheň a vyprávíme si historky z našich předchozích cest. Přidala se k nám i jedna Francouzka, kterou jsme potkali při předchozím převozu. I dnes v noci zase na chvilku vyjde polární záře.

Do další civilizace, Jakkvikku, nám zbývá jen asi pět kilometrů, takže ráno nepospícháme. Po více než týdnu na cestě a 300 km to pro nás bude první volnější den. Abychom nepřišli mezi lidi úplně smradlaví, vykoupeme se za ranního slunce v křišťálově čistém a ledově studeném jezeře. Matuše pak za pivo vyhecujeme, aby šel zbytek cesty do vesničky jen v trenkách. Pro místní je to samozřejmě pozdvižení. Ještě větší pro paní majitelku v hostelu, který, jak jsme pak zjistili, je velmi nábožensky zaměřený. Po počátečním faux pas nás nakonec přijme dovnitř a dovolí nám se konečně trochu zregenerovat. Dáme si sprchu, vypereme, nakoupíme na poslední část výpravy, a sušíme sebe i naše věci venku na slunci. Dneska je tu skoro jako v srpnu u nás, na opalování.

Večer si skočíme do sauny, kterou bychom uvítali spíš v těch deštivých dnech, uvaříme si společnou večeři a brzy padáme znavení do postelí. Čeká nás ještě přibližně 140 km a zároveň celkem dlouhý úsek bez jakékoli civilizace.

Morgane, aneb roztřelené status quo.

Čím víc jsme na jihu, tím méně lidí tady potkáváme. Málokdo jde takhle pozdě směrem na sever, protože už se blíží zima, a směrem na jih se s každým potkáme maximálně jednou. Až na Morgane. Morgane se nás chytla těsně před Jakkvikem a zatím s námi dokáže držet krok. Má obrovský batoh se snad 25 kg, ale nese ho statečně. Je z Francie, kde se nevyslovuje H, z čehož mi čtyři máme ohromnou legraci a pořád ji za to popichujeme. Totálně nám rozstřelila naši až doteď pouze mužskou skupinu. Jak jinak, když mezi čtyři kluky po týdnu v divočině přidáte jednu holčinu. Takže najednou je všechno jinak. Konverzujeme v angličtině, aby i ona byla v obraze, a odskočit si musím chodit o kus dál, abych dodržoval etiketu.

Zas většinu dne prší, ale to jen aby to nezapadlo. Míříme k chatce, která je doopravdy chatkou. A krásnou. Matuš ji znalecky obhlíží a slibuje, že si doma v lese taky takovou postaví. I déšť ustane, abychom si mohli před spaním na chvilku rozdělat oheň a ohřát se po ledové koupeli v řece, která hučí opodál.

Nic nevidím. Prudký vítr mi žene dešťové kapky přímo do tváře. Pocitově je tak mínus pět stupňů. Nedokážu si představit, že by na téhle náhorní plošině mohlo být hůř než teď. Sedm kilometrů tímhle peklem, než začnu pomalu klesat dolů do údolí. Z cesty se stal potůček, takže jsem sebou dvakrát flákl o zem, jak mi podjely nohy v rozbředlém bahně.

Hůř jsem se tady snad ještě necítil. Dokonce ani ten první den, který byl opravdu náročný. Dneska je to pravé peklo, nápor hlavně na psychiku. Je opravdu vyčerpávající, když se člověk nemůže celý den zastavit. K tomu 38 kilometrů, abychom došli do chatky a netrčeli v tomhle nečase, a vznikne hodně nepříjemný koktejl, který bych si se svými bolestmi kolen raději odpustil. A nejsem sám, všichni se cítíme pod psa.

Někdy před setměním konečně dojdeme k samoobslužné chatce Rävfallsstugan, kousek od Ammarnasu. Už je plná dalších hikerů, ale dneska je mi to jedno. Jdu dovnitř, i kdybych měl spát někomu na klíně. Musíme trochu přeorganizovat vybavení, ale nakonec se vyspíme všichni. Teplá večeře a vidina zítřejší návštěvy města všem pomůže a největší krize je, alespoň prozatím, zažehnána.

Kondenzace mrcha je.

Láduju do sebe sobí burger s hranolky a přemýšlím, co potřebuji na poslední část treku. Chybí mi tu termoska na čaj, tu bych si příště určitě vzal. Ale už to těch pár posledních dnů přežijeme. Nakoupíme jen trochu jídla z místního supermarketu, včetně sobích a losích klobásek, a trochu ovoce aspoň na první den, za to mi tělo poděkuje nejvíc.

Jedna z věcí, které mám na chození v přírodě nejradši, je, že je všude po ruce křišťálově čistá voda, kterou jen stačí nabrat a vypít. To se s tou chlorovanou, která nám v Brně teče z kohoutku, prostě nedá srovnat. Nesu s sebou pro jistotu vodní filtr, ale za celou dobu jsem ho nepoužil ani jednou, nebylo potřeba.

Dlouho se v Ammarnasu nezdržíme. Po obědě jdeme ten burger hned vyšlapat do kopce, kde by snad zase měla být chatka k přespání. Přijdu akorát na krásný západ slunce, který trvá přesně 30 vteřin, než se přes nás převalí mrak a zahalí vše do neprostupné mlhy. Bylo by to kouzelné místo, kdyby se ten mrak ještě za celý večer zase odsunul jinam. Takhle si to můžeme jen představovat.

V chatce se po pár dnech potkáme s Janem z Holandska, kterého známe z Jakkviku. Protože má málo času a někdo mu namluvil, že předchozí část není moc pěkná, tak ji přeskočil a pokračuje z Ammarnasu. Tolik asi k tomu, jak rychle my jdeme, nebo jak rychle se tu dá mezi jednotlivými body na treku přejíždět. Jan je veselá kopa. Celý večer se nám snaží prodat svoje dvě dcery, které má doma, a které dle jeho mínění potřebují manžela, co chodí po horách s batohem. Nakonec jsme ho usmlouvali na dva batohy za tu starší, a nové pohorky a stan za mladší a krásnější z nich. Za nás dobrý obchod.

Ani přes noc si mlha nedala říct, Lukáš i já balíme úplně promočené stany. Matuš s Honzíkem a Morgane vzali za vděk spaní na zemi v chatce. Stačí ale sejít trochu níž a hned na nás vysvitne sluníčko, takže to všechno brzy usušíme. Hned se mi jde lépe s pocitem, že jsem na večer zase nachystaný. Je krásný den, takový až letní. Koupeme se v jezerech a chytáme déčko na slunci.

Protože se blížíme ke konci, přesvědčil jsem všechny, že budeme dneska spát pod širákem, ať si to aspoň jednou vyzkouší. Taky nám to naskytne příležitost dívat se na hvězdy a případnou polární záři. Rozestlali jsme si na břehu velkého jezera, které představuje ideální podmínky na pozorování noční oblohy. Má to jen jeden háček. Už od sedmi večer začala padat dost intenzivní rosa. Do rána nám ze spacáků udělala malé, a na pohled hodně smutné, chuchvalce peří. I můj syntetický quilt dostal zabrat. Ale stálo to za to, výhled na hvězdy i polární záři se vyplatil!

Mapy.cz do každé české rodiny.

Jen to ráno je takové rozčarovanější. Všude okolo nás se drží mlžný opar. Nikomu se nechce ven, i přesto, že ani v těch zbytcích, které ještě večer byly našimi spacáky, nám není teplo. Morgane v půlce noci zmizela do stanu, protože jí byla moc zima. Neochotně vstáváme a modlíme se, aby dneska chvilku svítilo slunce a mohli jsme to usušit. Nakonec se nám to i povede.

Loučíme se s Morgane, dnes se od nás odpojuje, a vyrážíme vstříc našemu poslednímu pořádnému dni na treku. A vybarvil se nádherně. Mlha postupně ustupuje a společně s kovovými mosty, duhou a poskakujícími zajíci vykresluje neuvěřitelnou scenérii.

I přesto, že máme před sebou ještě cca 20 kilometrů, do hlavy se mi nezadržitelně dostávají myšlenky na konec. Mám nostalgickou náladu, umocněnou faktem, že jdeme krajinou připomínající putování Společenstva Středozemí. Tak si k tomu s Matušem tématicky pustíme i hudbu a necháme se unášet touhle krásnou nostalgií.

Ještě jedna věc mě tady na severu v divočině těší. Nikdo tady nikde nenechává žádné odpadky. Všichni jsou naučení si po sobě odnést vše s sebou. Chatky jsou krásně čisté a uklizené. Za to musím Švédy rozhodně pochválit, jak se o celý trail starají.

Dorazíme k poslední chatě na cestě, Viterskalet, takže se patří to správně oslavit. Jdu nám dovnitř koupit každému pivko. Platím kartou, pro nás nezvyk, pro Švédy standard. Když za 15 minut vstupuju do obchodu podruhé a jdu zase pro 4 piva, paní už se jen směje a omlouvá se mi, že prý jich tolik v ledničce ani nemá! Ale ve skladu naštěstí ano.

Abychom ušetřili za ubytování, usteleme si 2 kilometry od Hemavanu u jednoho přístřešku. Myslel jsem si, že o něm nebude nikdo moc vědět, ale to jsem podcenil Čechy a naše Mapy.cz. Tak tu sedíme u ohně s Petrem a vyprávíme si příběhy z posledních dvou, pro něho tří týdnů.

A je to. Konec. Fotka, objetí a hurá na bus. Když sedím v autobusu a koukám se z okna, jak rychle ta krajina najednou ubíhá, nedá mi to než přemýšlet, jaký smysl má trmácet se 14 dní v kuse pěšky, když stejnou vzdálenost teď ujedeme za necelých 5 hodin. Je to paradox. Pro mě to smysl ale přeci jen má. Je fajn se občas na chvíli odpojit od digitálního světa a spojit se zase s přírodou. Neřešit nic kromě toho, kde budu spát a co si dám k jídlu. Tahle jednoduchost žití mě na tom láká ze všeho nejvíc. Kdy nic nemusím, kdy lékem na všechny problémy je jen jít dál. A proto chodím, abych to pak doma zas nějaký měsíc vydržel bez zbláznění.

Text a fotografie: Hynek Bačík

Praktické informace:

Délka trasy: cca 440 km

Lokalita: Švédsko, Laponsko

Start a cíl: Abisko na severu – Hemavan na jihu

Nejvyšší bod: Tjäktja Pass (1 150 m n. m.)

Období vhodné k přechodu: červenec – září

Značení: velmi dobré, červené značky na kamenech

Ubytování: chaty STF, možnost stanování kdekoli

Zásobování: chaty STF a obchody ve vesničkách nabízejí základní potraviny, jinak nutné nést vlastní jídlo

Doprava na začátek a konec: vlak do Abiska, autobus do Hemavanu

Počasí: velmi proměnlivé, silný vítr, déšť, občas sníh, kroupy

Komáři: v létě velký problém

Překonávání jezer: některé úseky je nutné překonat veslováním nebo zaplacením za motorový člun